Lidové noviny: Jazyk se nejlépe učí tam, kde se jím mluví

ilustrační foto. MAITE ELORZA (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme další příspěvek k tématu, jak se učit cizí jazyk. Nejspíš přímo v zemi, kde se danou řečí mluví. Třeba za takovou perštinou je tedy nejlepší vyjet přímo do Íránu. Píše se v článku Lenky Polákové, který vyšel v úterý 9.9. pod názvem Perštinu trénoval v ulicích v Lidových novinách. O výhodách i nevýhodách rodilých mluvčích v českých školách si můžete přečíst ZDE, o debatování jako metodě výuky cizích jazyků ZDE.

Nelehkou cestu plnou byrokratických překážek absolvoval student plzeňských blízkovýchodních studií třiadvacetiletý Vladimír Váchal. Nenechal se odradit devítiměsíčním čekáním, vydržel a z Íránu se vrátil s jazykovým certifikátem. Teď sám perštinu vyučuje.

Vízum získal osm dní před odjezdem Stačila jedna hodina zeměpisu věnovaná zmiňované zemi v Perském zálivu a Vladimírovi se obrátil život naruby. Vyprávění středoškolského učitele, který se vrátil z Íránu, ho nadchlo tak, že se rozhodl rozjet se tam také. Poprvé to bylo přes protesty rodičů v osmnácti letech s cestovkou, od té doby se tam čtyřikrát vrátil – jednou jako student, třikrát jako turista.

„Letět poprvé na východ bylo něco neskutečného. Na letišti mě přivítal obrovský obraz muslimského duchovního ajatolláha Chomejního, všude obrazy mučedníků, písmu jsem nerozuměl. Měl jsem strach, který byl ale převýšený radostí, že jsem dosáhl toho, co jsem chtěl, a těšil jsem se na poznávání té země,“ vzpomíná na první momenty v neznámém prostředí student Západočeské univerzity v Plzni.

Po první cestě na východ, kdy zemi poznal jako turista, se rozhodl, že se naučí persky. V Praze proto začal chodit na lekce perštiny. Z čeho byl na začátku vyděšený, bylo písmo. „Každý si řekne, že je to jako rozsypaný čaj. Písmen je kolem třiceti, každé má čtyři varianty. Když má písmeno jednu, dvě nebo tři tečky nahoře nebo dole, znamená to něco jiného,“ vysvětluje Vladimír. Písmo ale lezlo rychle do hlavy, protože má logickou návaznost.

Pak se Vladimír rozhodl, že si ke studiu práv přibere ještě druhý obor, a to blízkovýchodní studia na plzeňské Filozofické fakultě. Jazyk chtěl ale poznat hlouběji, než nabízelo dvousemestrové studium, a tak se rozhodl pro zahraniční jazykový kurz. „Chtěl jsem přímo do Teheránu, do Jazykového institutu Dekhoda, který má světový věhlas,“ říká.

Komunikace s institutem probíhala hladce, i když zdlouhavě. Horší to prý bylo s úředníky, kteří mu měli vydat vízum. „Před cestou do Íránu jsem musel získat studijní vízum, a než to všechny úřady schválily, trvalo to strašně dlouho, celých devět měsíců. Už jsem to chtěl vzdát,“ přiznává Vladimír. Vízum nakonec dostal pouhých osm dní před odjezdem.

V teheránském jazykovém institutu ho pak čekal rozřazovací test, který studenty rozdělil do osmi skupin podle úrovně znalosti perštiny. „Snažili se člověka dát o stupeň výš, ale já jsem zastáncem toho, že opakování je matka moudrosti, tak jsem si zažádal o to, abych mohl být o stupeň níž,“ říká Vladimír, který se dostal do třídy, kde byl společně s jedenácti dalšími studenty. „Každý den probíhala výuka tři hodiny s patnáctiminutovými přestávkami. Dostávali jsme i domácí úkoly, dlouhé většinou na dvě A4,“ vzpomíná.

Třída byla složená z lidí z celého světa – byli v ní Němci, Turek, Thajka, Korejka, Indka, Řek. Styl výuky byl hodně podobný tomu, na který jsme zvyklí v Evropě. Učilo se podle učebnic, které vydával přímo institut, ale i z různých jiných materiálů. „Naše učitelka na začátku přišla a řekla: Teď mluvím anglicky, ale to jsou poslední anglická slova, která jste ode mne slyšeli. A pak už mluvila jen persky. Anglicky se dalo promluvit maximálně v kabinetu při konzultaci, ale v zásadě nás tlačili do toho, že na půdě institutu se jinak než persky nemluví,“ popisuje student.

Nejvíc si ale jazyk procvičil mimo školní lavici. „Do školy jsem každý den vyrážel s novou gramatickou otázkou, kterou jsem chtěl zodpovědět, abych venku mohl trénovat. Povídal jsem něco někomu venku a říkal jsem si: jak to bude v tomto gramatickém jevu? Tak jsem si to zapsal, druhý den jsem se na to zeptal ve škole a další den už jsem to používal v praxi,“ prozradil mladík svůj způsob učení jazyka.

Život v Teheránu prý nebezpečný nebyl, až na dopravu. Ta je masivní, často se zácpami. Jezdí se tam rychle, sviští tam motorky, autobusy jsou přeplněné. Ideální to není ani se vzduchem, který je znečištěný, a když se člověk ocitne na jihu města, poměrně špatně se mu tam dýchá.

„Naštěstí studijní koleje jsou na severu v horách, tam je vzduch dobrý. A školu jsme měli také na severu,“ popisuje student a z mnoha příhod, které se mu během pobytu přihodily, vybírá jednu: „Když jsem se večer vracel z jižního Teheránu na kolej, zastavil jsem si taxík. Řidič mi řekl, že je unavený, dal mi klíčky, ať prý to odřídím sám. Zatímco jsem řídil nočním Teheránem, on usnul. Když jsem dojel na kolej, vzbudil jsem ho, zaplatil a šel spát.“

Studium v Teheránu Vladimír zakončil zkouškou. Povedlo se mu dostat se na úroveň B2 společného evropského referenčního rámce pro jazyky (základními stupni znalosti jazyka jsou úrovně A1, A2, B1, B2, C1 a C2, přičemž zkouška A1 je určena začátečníkům, zatímco C2 vyžaduje znalosti téměř na úrovni rodilého mluvčího – pozn. red.).

Naučím tě persky, ty mě rusky Absolvování kurzu perštiny se studentovi nyní hodí i v Česku. Začal soukromě učit perštinu. Zájemců prý zatím moc není, ale několik nadšenců už se mu ozvalo. Ceny má prý studentské, někdy ale peníze za lekci nebere a raději se výměnou učí třeba ruštinu.

Pobyt v zahraničí zužitkoval Vladimír i na své alma mater, Filozofické fakultě ZČU, kde mu za certifikát z kurzu připočetli kredity za předmět nazvaný Praxe.

Certifikát z perštiny byl i klíčem k mimořádnému stipendiu, které od vysoké školy získal. Zpočátku to ale s jakýmkoli finančním příspěvkem nevypadalo nadějně. Vladimír totiž potřeboval potvrzení od iránské strany a Iránci mají s formuláři problém: „Pokud nejsou v perštině a nejsou z Íránu, nelíbí se jim.“

Nakonec ale fanda perštiny uspěl a podařilo se mu od své české školy získat deset tisíc korun. „Cesta mě vyšla na asi třicet tisíc i se zaplacením kurzu, letenkami, pojištěním a dalšími výlohami,“ vypočítává. Naštěstí prý Jazykový institut Dekhoda nemá přemrštěné ceny. „Za měsíc a půl dlouhý kurz jsem zaplatil 100 eur a za ubytování dalších 100 eur za měsíc na koleji,“ doplnil.

Do země by se Vladimír rád vrátil. V institutu by se chtěl dál zdokonalovat v perském jazyce. „Chtěl bych získat ten nejvyšší certifikát, který získat lze, bylo by to takové potěšení do života,“ říká a snaží se svá právnická studia dodělat co nejdříve, aby měl víc času než dosud na studia perská.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na