Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se pozastavuje nad tím, že zákon ukládá rodičům dbát o rozvoj dětí včetně školní docházky, ale učitele nelze za špatné vzdělávání postihnout. Text vyšel 5. 8. v Lidových novinách.
Má vůbec český stát za daného stavu právního řádu legitimní nárok na to určovat, co se mají děti ve školách učit a kdo bude takové vzdělávání poskytovat? Pokud se vám zdá taková otázka nemístná, pak se zkuste zamyslet nad tím, kdo nese za výchovu a vzdělávání dětí právní odpovědnost a jak může být taková odpovědnost vymáhána.
Prázdniny, pomyslné dva měsíce technické odstávky veřejného vzdělávacího systému, jsou k tomu ideální dobou. Nejsem totiž – jako žáci, studenti, rodiče či učitelé – pod tlakem každodenních požadavků vzdělávacího systému.
K tomuto zamyšlení mě dovádí pozoruhodný fenomén. V diskusích o vzdělávání dochází k různým antagonismům, což je pochopitelné. Jde o široké společenské téma obsahující mnoho pohledů, mnoho zájmů a mnoho protichůdných představ. Potud v pořádku. Je-li na demokracii něco cenného, je to nepochybně možnost vytvářet diskurz v otevřené debatě, která nemusí být nutně vedena u kafíčka, nýbrž v poměrně silném a vyhraněném sporu. Velká vítězství demokracie na poli lidských práv probíhala právě takto.
Učitelé proti neziskovkám
Jenže v debatě o vzdělávání se odehrává krom věcné roviny také spor o to, kdo vlastně může o vzdělávání mluvit. Setkávám se kupříkladu s názorem, že „neziskovky“ nemají být vnímány jako partner v diskusi, protože nezastupují zájmy konkrétní zájmové skupiny. Zaznamenal jsem to, žel, u některých organizací, které zastupují část učitelů.
Dobře rozumím potřebě obhajovat veřejně zájmy učitelů, ale je mi velmi nepříjemné, pokud má někdo potřebu vytěsňovat z veřejné diskuse kohokoliv dalšího. V tom je skryto zvláštní nepochopení demokracie jako systému, v němž podobné představy ztrácejí svou legitimitu čistě proto, že jsou nedemokratické. V dobře fungující demokratické diskusi jsou nelegitimní požadavky na diskvalifikaci jiných nepřípustné. Zároveň to ale oprávněně otevírá otázku, jak je to vlastně se vzděláváním, s právem a odpovědností v něm, a tedy i s možným nárokem na to, vyžadovat větší pozornost. Například s ohledem na míru expertnosti, odpovědnosti, kterou daná strana nese, nebo naopak práva, které je s daným veřejným statkem spojeno. I to je v demokracii běžné, že se hlasy v diskusi váží podle jejich relevance.
Zkusme si vyložit, jak je to v případě vzdělávání. Kdo je tedy nadán privilegiem k tomu, aby byl jeho vklad v diskusi oslyšen více, a vice versa, kdo by měl být považován za marginálního aktéra? A je vůbec možné takovou hierarchii v diskusi o vzdělávání vytvořit?
Vzdělávání je v českém právním řádu pojímáno jako jedno z nejvyšších ústavních práv. Přístup ke vzdělávání nesmí být odepřen žádnému člověku, na nějž se vztahují občanská práva v ČR. Zároveň je ovšem vzdělávání – jako veřejný zájem – právně pojato jako povinnost. Ta je zakotvena ve školském zákoně a dále v právních normách, které definují vztah rodičů (opatrujících osob) k dětem.
Stát ústavou přiznává občanům právo na vzdělávání. Na druhou stranu však stanovuje povinnost, která říká, jak má vzdělávání probíhat, k čemu má vést, jak dlouho má minimálně trvat a jaký je jeho žádoucí obsah.
Právo pouze formální
Tím pádem vzniká z hlediska práva potenciální rozpor mezi právem a povinností a odpovědností za jejich naplňování. Zkusme ještě jednou krátce schematizovat vztahy: občan má právo na vzdělávání, jež je z velké části naplňováno prostřednictvím zákonných zástupců. Tato část právního nároku se zároveň do jisté míry kryje s povinností školní docházky a obojí je naplňováno zprostředkovaně, prostřednictvím zákonných zástupců nezletilého občana. Povinnost rodičů vůči dětem je současně definována zákonem tak, aby péče vedla k jejich všeobecnému prospěchu a rozvoji. Zároveň je ale součástí této povinnosti do značné míry stanoveno, jakým způsobem má být právo naplňováno, jakými prostředky a jakým obsahem.
A právě tady lze najít velmi sporný bod právního vztahu k právu a povinnosti na vzdělání – a tedy i sporu o tom, kdo má jaké postavení ve veřejné diskusi na toto téma. Jde o to, že jakkoliv nesou právní nárok na přístup ke vzdělávání i povinnost vzdělávat občané (jejich právní zástupci), z velké části určuje stát, jak toto právo i povinnost budou naplňovány.
Potud dobré, kdyby stát zároveň nesl odpovědnost za to, že zejména rodiče budou moci naplnit prostřednictvím takového aranžmá předpokládané povinnosti vůči svým dětem. Ale, a to je pointa celého příběhu, stát tuto odpovědnost nenese. Pouze ji deklaruje, nicméně taková odpovědnost není vymahatelná.
Bezmocní rodiče
Považte, jakou odpovědnost nesou podle občanského zákoníku rodiče. Tato odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů spočívající v péči o dítě, zejména v péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Stát nicméně zákonem nižší právní úrovně ingeruje do výkonu těchto práv a povinností, přičemž se obecně předpokládá, že tak činí ku prospěchu věci.
Tento předpoklad je ale opřen o pouhou domněnku, že povinná školní výchova k výše uvedenému přispívá. Ale co když tomu tak není? Co když rodiče na základě zkušenosti se školou či učitelem usoudí, že k naplňování jejich zákonné odpovědnosti nepřispívají? Mají možnost domáhat se toho, aby učitel či škola nesl odpovědnost a zjednal nápravu? Inu, nemá.
Nemá, jelikož právní systém nedefinuje odpovědnost učitele či školy za kvalitu výchovy a vzdělávání, které poskytují. Stát dokonce nedisponuje ani věrohodnou metrikou, natož nástrojem k vymáhání odpovědnosti za špatné vzdělávání. A tak zatímco lékaři či právníci mohou být za svou špatnou práci a případná pochybení právně postiženi, učitelé nikoliv.
V tomto kontextu je zajímavé, že Ústavní soud před pár dny zamítl stížnost několika senátorů na restriktivní přístup ministerstva školství k zápisu neveřejných škol do školského rejstříku. Bude do značné míry odrážet to, zda stát může diktovat podmínky plnění povinnosti, kterou nesou rodiče. Možná že kdyby senátoři nestavěli svou argumentaci na demokratickém právu založit si školu, nýbrž právě na konfliktu mezi právem, povinností a odpovědností za vzdělávání, mohlo to dopadnout jinak.
Ve veřejné diskusi by každopádně bylo vhodné, aby nevznikaly hloupé spory o to, komu přináleží právo diskutovat o vzdělávání. Aby pak kupříkladu učitelé nezůstali opomenuti.
Hlavní problém je v tom, že neziskovky jako Eduin zahltily média svými texty, takže pro názory učitelů už v nich nezbývá prostor. Mají na to finanční prostředky i pracovníky na plný úvazek…