Lidové noviny: Úspěšní učitelé mohou inspirovat, říká Tomáš Zatloukal

Publikujeme rozhovor Michaely Těšínské s Tomášem Zatloukalem, ústředním školním inspektorem, který vyšel 2. 9. v Lidových novinách. V rozhovoru mimo jiné říká, že systémové změny v minulosti v našem školství neproběhly ve správný čas, což má dopad na vzdělávací výsledky žáků.

Česká školní inspekce ročně navštíví zhruba 30 tisíc vyučovacích hodin. Letos se zaměří na školy, jejichž žáci dosahují skvělých výsledků. Jejich zkušenosti by mohly být přenositelné, říká ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Jsou školy připravené na nový školní rok?

Většina již na jaře připravuje rozvrh a personální zajištění výuky na další rok. Poslední týden prázdnin vše finalizují. Myslím, že připravené jsou dostatečně.

Přesto se před koncem prázdnin objevila zpráva ministerstva školství, že chybí zhruba šest tisíc učitelů…

To je pravda. Třeba v moravských krajích je situace mnohem příznivější než v českých. V západním cípu Čech je nejkritičtější. Problém nevyplynul z roku na rok, stále se ale prohlubuje. Nyní se nacházíme v kritické fázi.

Pracovní portály málem překypují poptávkami po učitelích. Jsou školy, které měly problém sestavit rozvrh?

Setkáváme se s tím.

Často se hovoří o tom, že učitelské sbory musejí doplnit nepedagogové. Obáváte se toho?

Není to ideální stav, ale jiné řešení není. Při inspekční činnosti sledujeme a hodnotíme práci učitelů a jasně vidíme rozdíl mezi kvalifikovanými podle zákona a aprobovanými, kteří vystudovali a učí svůj obor. Pokud učitel dějepisu vyučuje biologii, nepřekvapí, že kvalita výuky a vzdělávací výsledky žáků zaostávají. V systému jsou ale i lidé, kteří vystudovali obor mimo fakulty připravující učitele, například historii, a nyní ji učí. V tomto případě zásadní rozdíl v jejich práci není. Znamená to ale nutnost vytvořit podmínky pro získání pedagogických znalostí v krátkém a intenzivním vzdělávání, jehož obsah a podoba bude odpovídat potřebám a nárokům na současné vzdělávání.

Jak často učitel dějepisu učí také biologii?

S ohledem na nedostatek učitelů a nutnost personálně zajistit výuku je neaprobovaná výuka relativně častá. Nízkou míru aprobovanosti má třeba zeměpis. Při národním zjišťování výsledků vzdělávání žáků byly jejich výsledky i kvůli tomu za očekáváním. Problém nastává i tehdy, učí-li tělesnou výchovu neaprobovaní učitelé. Jedním z projevů bývá nárůst úrazů v hodině. Kvalifikovanost učitele, jak ji zná zákon, je v tomto kontextu velmi zavádějící.

Ke kterým zemím se řadíme, co se týká výsledků žáků?

Aktuálně dosahujeme průměrných výsledků, stejně jako například Švédsko, Francie či Rakousko. Česko je ale specifické. Náš vzdělávací systém prošel revolučními změnami v nesprávný čas. Nebyl na ně připraven. Například v roce 2000 se školy staly samostatnými právními subjekty v oblasti ekonomické, personální i provozní. Poté v roce 2005, kdy vznikly rámcové vzdělávací programy, školy začaly samostatně rozhodovat o tom, co a jak budou učit. Nedostaly ale dostatečnou podporu, zůstaly na to samy. U zahraničních vzdělávacích systémů platí, že čím větší je míra autonomie, tím lepších výsledků žáci a školy dosahují. U nás to neplatí, právě v souvislosti s nedostatečnou podporou učitelů a ředitelů.

Čeká nás v nejbližší době nějaká další revoluční změna? Bude to třeba revize toho, co se mají žáci učit?

Tato revize by neměla znamenat revoluční změnu, spíše by měla umožnit školám navázat na to, co umějí, co se jim osvědčilo, a získat možnost průběžně reagovat na vzdělávání žáků i na změny podmínek, v nichž vzdělávání probíhá. V každém případě nesmíme opakovat chyby, které se staly při zavádění rámcových vzdělávacích programů před patnácti lety.

Velmi se řeší společné vzdělávání – takzvaná inkluze. Pomohla podle vás školám?

Společné vzdělávání se v mezinárodním měřítku ukazuje jako velmi efektivní. Učitel musí přicházet z různými přístupy, v hodinách pak dochází k větší interakci. U nás je podíl žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kteří se vzdělávají v běžných školách, přes patnáct let stejný, přibližně deset procent. Zavedení personálního nebo materiálního nároku na podporu vzdělávání žáka, který takovou podporu vyžaduje, je správný krok. Absolutním negativem je s tím spojená administrativa na straně škol i poradenských zařízení. Často vzhlížíme k finskému modelu, který je postaven na důvěře. Tím, jak jsme společné vzdělávání nastavili my, říkáme, že nemáme k nikomu důvěru. Ve výsledku musejí školy věnovat větší pozornost papírům a podpisům než práci s žáky. Z našich šetření přesto vyplývá, že se úroveň vzdělávání nezhoršuje – díky učitelům, asistentům, poradenským pracovníkům a ředitelům.

Proč získává každý pátý předškolák odklad docházky? Mluvíme tu o významu společného vzdělávání, které by si mělo poradit s většími handicapy, než je třeba špatná výslovnost či stydlivost žáků…

Pokud dítě nemá závažný problém, k odkladům by nemělo docházet. Systém by se měl přizpůsobovat potřebám žáků.

Co čeká letos inspekci?

Máme před sebou pokračování dvouletého úkolu, který je zaměřen na hledání společných znaků úspěšných škol. Chceme se zaměřit na základní školy, kterým se daří dosahovat výborných vzdělávacích výsledků, identifikovat a hodnotit u nich faktory, které mají na výsledky pozitivní vliv.

Jde jen o elitní školy?

Ne, o běžné školy hlavního vzdělávacího proudu. Pracují v různých podmínkách, různých regionech, proto by jejich zkušenosti mohly být přenositelné. Vydáme se ale i do škol, které pracují ve ztížených podmínkách, kde žáci přicházejí z rodin s nízkým socioekonomickým statusem, a přesto mají dobré výsledky.

Kolik ročně provedete inspekcí?

Navštívíme asi 30 tisíc vyučovacích hodin, vidíme asi 15 tisíc učitelů ve 2500 škol.

Oznamujete dopředu, že se do školy vydá inspektor?

Máme několik typů inspekčních činností. U té nejvíce známé, komplexní, dáváme oznámení dopředu. Část škol se domnívá, že tím získá čas vytvořit jakousi Potěmkinovu vesnici. Inspekční tým to ale brzy pozná. Škola si neuvědomuje, že si žáci všímají toho, co se během inspekce odehrává jinak než v běžných hodinách. Jako učitel bych měl problém se po takovém divadelním představení podívat žákům do očí. Navíc se zaměřujeme na zásadní oblasti činnosti školy, sledujeme hodiny, mluvíme s učiteli, výchovným poradcem, metodikem prevence, vedením i s žáky. Plošná kontrola dokumentů, formální záležitosti nejsou podstatou naší práce ve škole.

Vidíte při inspekcích vyhořelé učitele?

Ano, je to zásadně rizikový jev. A má velmi negativní dopad na vzdělávání žáků.

Z mezinárodních šetření vyplývá, že čeští žáci nechodí do školy rádi. Jedním z důvodů je, že necítí oporu v kantorovi. Souvisí to s vyhořelostí učitelů?

Když nechodí do školy rád učitel, těžko bude vytvářet příznivé a motivující prostředí pro žáka. Učitelé musejí mít podporu pro svoji práci, a to jak na úrovni školy, tak zvenčí. Potřebují průběžnou zpětnou vazbu, která pomáhá zlepšovat se, ale ta není ze strany ředitelů a vedení škol dostatečná. Vidíme přitom pozitivní trend, učitelé mezi sebou častěji komunikují a podporují se.

Ministr školství odložil povinnou maturitu z matematiky. Chce, aby se nejdříve změnila její výuka. Co by se mělo změnit, aby žáky bavila a uměli ji použít i v reálném životě?

Souvisí to s otázkou o podobě průběhu vzdělávání. Ve většině hodin zatím převažují spíše tradiční metody výuky. V nižším podílu námi sledovaných hodin byly využity metody kladoucí vyšší důraz na komunikaci mezi žáky, například práce ve dvojicích, skupinová práce žáků. Negativním faktem je, že každá desátá sledovaná hodina, především na středních školách, byla převážně vedena s využitím výkladu učitele prakticky bez interakce se žáky. Úspěšné vzdělávání je ovlivňováno mnoha faktory vztahujícími se k osobě žáka – jeho motivací, sebedůvěrou či obavami z matematiky. Řadě učitelů se vzdělávání žáků v matematice daří a mohou být inspirací pro ostatní.