Publikujeme komentář Ondřeje Šteffla, který vyšel 12.6. v Lidových novinách pod názvem Poučení pro novou ministryni. Ondřej Šteffl v něm přináší příklady toho, jak přistupují k udržitelnosti stanoveného směru vzdělávací politiky ve vybraných zahraničních zemích. Přečtěte si, jak reformují školství v Keni, Norsku, Finsku a Dánsku.
Jsme svědky neutěšeného stavu českého školství. Jako inspirace by možná mohlo posloužit několik zahraničních zkušeností.
Keňa – kontrolní skupina Nizozemská charitativní organizace ICS financovala koncem 90. let v Keni program na podporu vzdělávání. Nadace ovšem neměla dost peněz na nějaké celoplošné operace. Naštěstí! Proto začala v malém. A moudře si ke každé akci vytvořila kontrolní skupinu škol. Děti v Keni neměly učebnice, a tak první nápad byl dodat je náhodně vybraným školám. Logické, že? Porovnáním výsledků v kontrolní skupině se ale ukázalo, že celá akce nepřinesla prakticky žádný výsledek. Druhý pokus – dodávka výukových tabulí s abecedou, čísly, koloběhem malárie apod. Zase nic. Až třetí operace přinesla skutečně významný efekt. Podávání tablet proti průjmovým onemocněním. Nejlevnější, nejúčinnější. Ukázalo se totiž, že problém není ve škole, ale v tom, že tam děti kvůli častým průjmům nechodí.
Aby bylo jasno, rozhodně nenavrhuji, aby českým žákům byly podávány léky, jakékoliv. Z tohoto příkladu si však můžeme vzít poučení i my. Za prvé: řešení problémů v tak složitém systému, jako je školství, může někdy spočívat v úplně nečekaném místě a to, co se nabízí jako první, často nemusí fungovat. A za druhé: bez kontrolní skupiny nepoznáme, že naše opatření třeba nefunguje a že trvale dáváme peníze do něčeho neužitečného, či dokonce škodlivého. Kolikpak takových věcí je v našem školství?
Finsko a Dánsko – s rozmyslem postupně Ve finském školství zahájili zásadní reformu. Namísto předmětů chtějí výuku koncentrovat do komplexních projektů. Jistě to je zajímavý a moderní přístup, psalo se o něm i u nás. Nechci zde zkoumat jeho přínosy, ale ukázat, jakým způsobem o reformách Finové uvažují. Především, začali jen se dvěma regiony. Taková reforma je totiž složitá věc a ve Finsku si jistě promysleli, jak na to. Změna vyžaduje nejen proškolení učitelů a vysvětlování rodičům, ale je třeba vyškolit i školitele a provést řadu dalších věcí. A to by se nedalo udělat kvalitně v celém Finsku najednou. Navíc se nepochybně objeví nejrůznější nečekané problémy a překážky a i ty se budou jistě lépe řešit v malém rozsahu. Ostatní regiony mají zatím jen povinnost vyzkoušet si takovou výuku dvakrát za rok. Teprve až se projekt odzkouší, doladí a vše bude připraveno, zavede se v celém Finsku. Zase poučení pro nás: nevyzkoušené a nové věci není nutné zavádět najednou; na menším vzorku lze věci domyslet, odladit a hlavně snížit riziko neúspěchu.
Podobně jako ve Finsku uvažovali i v Dánsku, kde již několik let zavádějí maturitu, při které maturanti zpracovávají písemnou část na počítači, a to navíc s plným přístupem na internet. Zkoušku přizpůsobují reálným podmínkám řešení problémů, práci s informacemi i informačními zdroji a aplikaci znalostí tak, jak je to v současných podmínkách běžné v životě i v práci. A opět nechám stranou, že je takový přístup rozumnější než naše zastaralé pojetí. Zajímavý je ovšem způsob implementace. Začali v roce 2010 s několika experimentálními školami, postupně umožnili zapojení školám, které měly zájem se přidat, a nakonec přešli na systém, kdy si každý maturant může vybrat, zda bude maturovat s využitím internetu, nebo postaru. Teprve poté dojde k plošnému zavedení. Nedaly by se i u nás zavádět změny státních maturit podobně?
Norsko – porozumět souvislostem Česká republika je z devatenácti zemí OECD první v šetření ICILS počítačové gramotnosti. Nikdo ale neví proč. Jediné, co se zdá jisté, je, že ze školy to naše děti neumějí. Doprovodné dotazníky totiž ukazují, že ve všech školních parametrech zaostáváme. Například ve využívání výukových aplikací v hodinách. Norové jsou na tom podobně. Na rozdíl od nás ale ustavili výzkumnou skupinu, která souvislosti podrobně zkoumá. Ano, Norsko je bohatá země, má ropu. Může si to dovolit.
Možná by ale i u nás bylo účelnější nejprve investovat pár desítek milionů do výzkumu souvislostí a analýzy dat, jimiž disponujeme, než vydávat stovky milionů, či dokonce miliardy ať už z operačních programů, či rovnou ze státního rozpočtu za nepřipravené celoplošné projekty, jejichž výsledek pak ani neumíme porovnat s tím, kdybychom nedělali nic. A příklady? Státní maturity, kariérní řád, jednotné přijímací zkoušky, povinnost pedagogického vzdělání učitelů bez ohledu na jejich odbornou kvalifikaci a kvalitu učitelské práce, povinný druhý cizí jazyk, povinné plavání, tablety do škol atd. atd.
Současný chaos ve školství je z velké části způsoben tím, že většina opatření se zakládá spíše na dojmech a pocitech, snad někde na expertizách, ale už ne na datech, analýzách, dopředu promyšlených postupech či v malém odzkoušených procesech. Není divu, že pak třeba maturitu měníme každý rok. Kdyby nová ministryně poučení ze zahraničních zkušeností přijala za své, českému školství by to nepochybně prospělo.
Zahraniční zkušenosti? A které, pane Šteffle? Ty co se vám právě líbí? (Ještě tu chybí Nový Zéland, Kanada, Singapur.)
Co takhle třeba učitelská definitiva?