Literární noviny: Zákon vs. realita aneb změní se prostředí škol v reakci na novelu školského zákona?

Poslanecká sněmovna před pár týdny schválila novelu školského zákona. Čeká ji ještě povinné „kolečko“ v Senátu a podpis prezidenta. Zejména poslední instance vyvolává určité otazníky s ohledem na názory o inkluzivním vzdělávání, nicméně většina v poslanecké sněmovně, která se na podobě novely shodla napříč koalicí i opozicí, se zdá být dostatečně pevná na to, aby případný vrtoch pana prezidenta přehlasovala. 

Ostatně, jde „jen“ o vzdělávání, kromě odborných kruhů tato problematika nevyvolává žádné zvláštní politické vášně. 

Berme jako velmi pravděpodobné, že novela vstoupí v této podobě do života škol, učitelů, dětí a rodičů. Zrekapitulujme si, jaké změny norma přináší a zároveň zkusme načrtnout, jak právní předpis zareaguje s reálným prostředí českého školského systému. Rozdíl mezi předpoklady a důsledky může být zcela zásadní. 

Konec nálepkování dětí? 

Některé předpoklady novely se pravděpodobně naplnit podaří. Nejširší mediální publicity se dostalo zákazu prodeje sladkostí a sladkých nápojů na školách, jakož i zákazu umisťování reklamy na tyto rizikové potraviny v prostorách školy. Asi proto, že jde o téma tak jednoduše pochopitelné. Jde o záměr, který má svou logiku, všeobecnou podporu a naplňuje veřejný zájem. Je jednoduše proveditelný a jednoduše vymahatelný a dá se očekávat, že i ty školy, které v pomatení mysli podobnou praxi zavedly (a není jich málo), budou zákon respektovat.

Pojďme tedy dál. Paradoxně mnohem méně mediální publicity se dostalo nejvíce kontroverzní a v odborných kruzích nejživěji diskutované pasáži novely: vzdělávání žáků se speciálními potřebami. Dá se konstatovat, že i v tomto případě nakonec zvítězil veřejný zájem (a zájem samotných dětí) nad lobby skupin v této oblasti vzdělávání zainteresovaných. Významný rozdíl oproti předchozí právní úpravě spočívá v tom, že rozhodující nebude diagnóza mentálního a kognitivního stavu dítěte, ale aplikace podpůrných opatření, která mu vzdělávání usnadní.

Zdánlivě banální rozdíl je formálně vzato důležitým obratem od snahy označit děti nálepkou, často zcela fatálně determinující jejich další vývoj na základě nepřesné a mnohdy zavádějící diagnózy, ke snaze hledat pro ně optimální cestu vzdělávání.

Nejvíce na tom mohou získat děti ze sociálně nepodnětného prostředí, mnohdy mylně diagnostikované jako mentálně postižené. Tyto děti automaticky končily na praktických školách, ačkoliv řada z nich byla schopna zvládnout běžnou ZŠ. Otázkou ale je, jak vzdělávací systém zareaguje a zda vezme tento fakt na vědomí. V konečném důsledku rozhodují o umístění dětí rodiče, kteří – často pod tlakem doporučení – mohou v praxi zbytečného umísťování dětí do praktických škol pokračovat. 

Ticho kolem učňovských zkoušek 

Další velmi důležitou změnou jsou jednotné závěrečné učňovské zkoušky. Je signifikantní, že oproti státním maturitám proběhla diskuse okolo nich v naprostém „utajení“ a pouze mezi zainteresovanými. Bohem zapomenutá učiliště, na nichž se vzdělává bezmála třetina populace, nikoho nezajímají. Záměrem MŠMT je nastavit minimální úroveň výstupů vzdělávání a sjednotit úroveň učilišť. V čistě odborné diskusi panuje většinou shoda, že se jedná o krok dobrým směrem, ale existují i výjimky. Argument, že rozdíl mezi výbavou učňů je tak obrovský, že ti dovední zvládnou zadání hravě, kdežto pro ty slabé bude každé zadání těžké, nelze opomíjet. Jednotná zkouška by byla k užitku, kdyby posílila úroveň všeobecných gramotností (matematické, čtenářské, informační atp.), která je u českých absolventů učilišť podle mezinárodního srovnání PIAAC mizerná. Zda se to podaří či zda bude dopad stejně bezvýznamný jako u státních maturit, je ale otázka, kterou zodpoví až budoucnost.

Další důležitou změnou je úprava mandátu ředitelů škol. Pokud neobhájí funkci ve výběrovém řízení pro další šestileté období, mohou zůstat ve škole jako učitelé. Dosavadní právní úprava jim to kdoví proč neumožňovala. Jde o rozumnou nápravu, nelze předpokládat problémy s aplikací v praxi.

Poslední skutečně důležitou změnou je přijímání do přípravných tříd otevřené pro všechny děti. ČR má neobvykle vysoký poměr odkladů povinné školní docházky. Zatímco ve většině evropských zemí se odklady pohybují v rozsahu několika málo procent, v ČR to byla ještě nedávno čtvrtina každého ročníku. I když počet odkladů klesl asi na 18 %, stále je to podivně vysoké číslo. Přípravné třídy mohou pomoci odbourat strach rodičů z toho, že se jejich dítě nedokáže adaptovat.

Pro mnohé děti ze sociálně nepodnětného prostředí to může být skutečně velmi výrazný krok k tomu, aby se z nich hned v první třídě nestali ti s nálepkou „nevzdělavatelný/á“. Záležet bude v zásadě na dvou aspektech: jak si školy s touto povinností poradí, zejména personálně, a jak se o ní dozvědí rodiče těch dětí, které to potřebují nejvíce. Může se také teoreticky stát, že tento krok povede k ještě většímu rozdílu mezi dětmi v prvních třídách. 

Má reforma šanci? 

Celkově vzato, novela školského zákona je po mnoha porodních bolestech krokem správným směrem. Formálně. U těch nejdůležitějších opatření ovšem bude záležet na tom, jak se je podaří realizovat a zda je školský systém přijme. Důležitý bude samozřejmě rozpočet – náklady na podpůrná opatření pro znevýhodněné žáky a přípravné třídy se odhadují na miliardy. Ministerstvo školství je ale zatím nijak nekalkulovalo, alespoň ne veřejně, což je bohužel zcela běžný jev. 

A pokud jde o školský systém, ten už mnohokrát prokázal, že i vůči těm nejlépe míněným změnám dokáže být vysoce rezistentní.