Pokud se nenaučíme lépe se orientovat v záplavě informací, budeme žít ve stále větším chaosu, myslí si kandidát na prezidenta Petr Pavel

Před blížícími se volbami hlavy státu přinášíme sérii rozhovorů s několika prezidentskými kandidáty. Jaké mají vzpomínky na svou školní docházku? Jaké problémy podle nich trápí české vzdělávání? A patří do škol na stěnu obraz hlavy státu?

„Je škoda, když vidíte člověka, který by toho mohl hodně předat ostatním, ale chybí mu buď jazyk nebo schopnost informace prezentovat,“ říká kandidát na prezidenta Petr Pavel. Ve své praxi se podle svých slov setkal s řadou českých odborníků, kteří měli expertně „nabito“, kvůli chybějícím soft skills znalost ale nedokázali předat dál. Výuku na českých školách by více zaměřil na dovednosti důležité pro praktický život. 

Text: Radka Hrdinová
Foto: Kateřina Lánská

Kdy jste byl naposledy ve škole?

Ve škole jako instituci koncem listopadu, točili jsme s Vítem Klusákem a s dětmi ze základky sérii, která jim má přiblížit prezidentské kandidáty. Jako student jsem do školy naposledy chodil v roce 2006, na King’s College v Londýně.

Co jste tam studoval?

Mezinárodní vztahy. 

Když si vzpomenete na svou školu, a nemusí to být ta poslední, co se vám vybaví jako první?

Měl jsem to štěstí, že jsem kromě českého školství, kterým jsem prošel od základní školy až po postgraduální studium, měl možnost několikrát studovat v zahraničí, konkrétně ve Spojených státech a Velké Británii. Tam jsem si dojem ze školství jako instituce poopravil. Náš vzdělávací systém je hodně zaměřen na znalosti čísel a faktů, zatímco ten západní, a především ten anglosaský, je mnohem víc založen na učení se tomu, jak myslet, jak pracovat s fakty, jak si je utřídit, jak je prezentovat. V tom se myslím můžeme hodně inspirovat. 

Není ale potřeba nejprve získat znalosti, abyste s nimi pak mohl pracovat?

Ano, ale musí to být v odpovídající proporci, cílem by mělo být, abychom měli dostatek znalostí k tomu se dobře zeptat a najít souvislosti. Mnohokrát jsem se ve světě setkal s tím, že Češi v různých oborech sice měli obrovskou znalost faktů a dat, ale neuměli je prodat. Je škoda, když vidíte člověka, který by toho mohl hodně předat ostatním, ale chybí mu buď jazyk nebo schopnost informace prezentovat. Například americké školství je postavené od mateřské školy po univerzity na projektovém přístupu. 

Žáci a studenti na všech úrovních se musí sami dopracovat k faktům, utřídit si je, vyhodnotit a pak své závěry obhájit. Jejich spolužáci přitom působí jako oponenti a učitel je spíše v roli moderátora, který řídí debatu. Neříká jim, jaké poučení si mají na konci hodiny zapsat do sešitu a červeně podtrhnout, ale dovede je k tomu, aby závěry z faktů vyvodili sami, a ještě se u toho učí prezentovat. Učí se také ohleduplnosti ke svým spolužákům – jejich zpětná vazba je kultivovaná, své spolužáky nezesměšňují, vědí, že zítra nebo pozítří budou ve stejné roli. To je velmi důležitá dovednost, kterou by školy měly žákům dát.

Co je podle vás největší výzvou pro školství, pokud má dobře připravovat na budoucnost? 

Jak už jsem zmínil, sociální dovednosti jsou stejně důležité jako znalosti, protože bez nich neumíme znalosti předat dál. Pak je také nutné zaměřit výuku na dovednosti, které jsou důležité pro praktický život, jako je finanční a informační gramotnost. Zejména informační gramotnost bych podtrhl. Dnes se ukazuje, jak nebezpečný fenomén jsou dezinformace nebo přebytek informací. Jestli se nebudeme v té záplavě do budoucna lépe orientovat, budeme žít ve stále větším chaosu a nejistotě. Další problém vidím v tom, že neumíme k dětem přistupovat individuálně a dát prostor těm s nadáním. Všichni se ve stejnou dobu musí naučit totéž. Učitel je ve třídě sám, nemá prostor věnovat se dětem, které látku vstřebávají pomaleji, nebo mají za chvíli hotovo a mohly by pokračovat dál. Ztrácí se potenciál mnoha dětí, které by mohly uspět, ale šanci nedostanou.

Jak dosáhnout toho, aby škola tohle všechno dokázala? Co by se mělo změnit?

Školy dnes sice mají relativně velkou samostatnost, ale pokud je ředitel zároveň výkonným ředitelem, jeho kapacita se spotřebuje na manažerské řízení školy, od faktur po vypisování výběrových řízení, místo aby se věnoval pedagogickému vedení lidí a jejich podpoře při výuce. Co kdyby alespoň větší školy měly vedle ředitele provozního manažera? V makroměřítku by pomohlo, kdyby stát (a tedy vláda) ze vzdělávání udělal prioritu. Tím nemyslím jen verbálně, ale skutečně. Není možné mít vzdělávání za Popelku, což se nyní bohužel děje. 

 

„Sociální dovednosti jsou stejně důležité jako znalosti, protože bez nich neumíme znalosti předat dál.“ (c) Kateřina Lánská

 

V rozpočtu se snižují výdaje na vzdělávání, jdeme tedy opačnou cestou než země, kterými bychom se měli inspirovat, z hlediska financování vzdělávání jsme stále pod průměrem zemí OECD. Vláda se prioritně musí zaměřit na zvyšování kvality výuky a pochopit, že je to investice, která se nám může vrátit až za dvě či tři školní generace.  Více peněz by mělo jít například na platy podpůrných pedagogických profesí nebo moderních pomůcek a zařízení. Také bychom neměli vymýšlet, co už bylo vymyšleno. Sdílení „best practices” mezi školami se dnes již částečně děje, ale spíše na individuální úrovni z iniciativy konkrétních jednotlivců, není to systémové. A představitelé státu by měli dávat najevo, že je pro ně školství skutečně důležité, například  tím, že budou školy navštěvovat a popularizovat dobré příklady. Jednou za rok zmínit, že školství je naší prioritou? To nestačí.

Co si myslíte o požadavcích na redukci vzdělávacího obsahu, má se toho učit méně? 

Důležité je, aby vzdělávání nebylo úplně odtržené od praxe. Co se má učit, o tom je třeba komunikovat nejen s metodiky ve školách, na ministerstvu nebo ve vědeckých institucích, ale musí to být také ve spolupráci například se zaměstnavateli. Ti mají také svou představu o tom, jakým směrem by se měl vzdělávací systém ubírat, pro jaké obory, v jaké kvalitě a v jakých počtech by se měli mladí lidé připravovat. Výsledek by měl být průsečíkem názorů z více stran, nemělo by to být jen na školách. Ty nemusí mít reflexi, do jaké míry vzdělání, které poskytují, odpovídá potřebám praxe. 

Můžeme podle toho, jaké potřeby má současný pracovní trh, připravit dnešní děti na budoucnost? 

Lidé z našeho byznysu mají podle mého názoru o tom, co budou jejich firmy v budoucích letech potřebovat, mnohem konkrétnější představu než pracovníci ministerstva. Školy by měly reagovat na konkrétní požadavky, co se mají jejich absolventi naučit. Musí to být opravdu průsečík názorů.

Jak byste si to představoval na úrovni základní školy?

Základní škola by měla klást důraz především na finanční gramotnost a na práci s informacemi. Děti na základní škole se toho v jednotlivých předmětech hodně naučí, ne všechny si ale tyto informace umí propojovat.

Diskutovaným problémem českého školství jsou nerovnosti v přístupu ke vzdělávání. Kdybyste měl zvolit jeden krok, který bychom měli jako první udělat, který by to byl?

Zajištění většího počtu podpůrného pedagogického personálu, aby učitel nebyl sám na třídu o 25 nebo 30 žácích. Protože v takovém případě logicky musí vést třídu k průměru: část žáků je frustrovaná, protože nedokáže tak rychle látku vstřebat, a část se nudí. Rozdělit je na třídu těch, co stíhají, a těch, co nestíhají, není řešení. Protože kde je psáno, že ten, kdo dnes nestíhá v matematice, nebude zítra o tři kroky napřed ve fyzice nebo v chemii. Individuální práce může situaci hodně zlepšit.

 

„Neumíme sbírat a analyzovat data, stanovit jasná kritéria kvality a podle toho školy financovat.“ (c) Kateřina Lánská

 

A ještě jedna věc v souvislosti se školami ve znevýhodněných regionech. Jsme daleko od ideálního stavu, kdy by měly všechny školy přibližně stejnou kvalitativní úroveň, aby rodiče nemuseli školu pro své dítě vybírat a mohli ho poslat do té nejbližší s jistotou, že její standard bude srovnatelný s ostatními. Rodiče s nízkými příjmy a nízkým vzděláním nemohou svému dítěti poskytnout takovou podporu, aby se dostalo na žádané školy, nebo si nemohou dovolit dojíždění.

Pokud na školách v regionu takový standard není, je třeba hledat i jiné cesty. Stálo by za úvahu, kdybychom takovým dětem umožnili se na předměty, ve kterých vynikají, ale nemají pro ně například aprobované učitele, online připojit ke škole, která tento standard nabízí? Umožnilo by jim to držet krok s ostatními nadanými dětmi. Případně pro tyto děti vytvořit systém grantů, který by jim umožnil se k lepšímu vzdělávání dostat. Podobně jako například skauti v ledním hokeji dokáží vytipovat talenty a investovat do nich, aby z nich mohli vyrůst špičkoví hráči.

Není ale cílem sportu spíše než pěstovat tyto výjimečné talenty, zlepšovat fyzickou odolnost všech? A není to tak i ve vzdělávání?

To musí běžet vedle sebe. Přestaneme-li se orientovat na výchovu talentů a zaměříme se jen na zvyšování průměru, budeme vždycky průměr a o budoucí špičky přijdeme.

Na druhou stranu podle PISA zhruba pětina mladých lidí, kteří odchází ze základních škol, jsou funkčně negramotní. 

Proto je třeba se ve vzdělávání více zaměřit na kvalitu než na kvantitu. Čím vyšší stupeň vzdělání, tím by toto kritérium mělo být důležitější. Například ve vysokoškolském vzdělání dnes podle mého názoru kvantita výrazně převyšuje nad kvalitou. Přístup k finančním prostředkům je dán tím, kolik má škola studentů nebo oborů, kvalitu nikdo neměří. Neumíme sbírat a analyzovat data, stanovit jasná kritéria kvality a podle toho ty školy financovat. Tím by došlo k omezení počtu oborů nebo jejich zkrácení a možná i k omezení počtu studentů na některých oborech, které až takovou kvalitu nemají. A k výraznému nárůstu kvality vysokého školství.

Měli bychom se tedy v zásadě soustředit na vychovávání menšího počtu špičkových vysokoškoláků?

Máme dnes na počet obyvatel extrémně vysoký počet vysokých škol. Mnoho z nich usiluje o to, aby se staly univerzitami. Rozšiřují počet studijních oborů, do prvních ročníků nabírají obrovské množství uchazečů, i když vědí, že jich do dalšího ročníku nastoupí možná polovina. Protože ale nemáme jasná kritéria kvality, studenti, ale ani školy samotné nevědí, jak na tom jsou. Vybírají si podle pověsti školy, ne podle jasných kvalitativních kritérií.

Co pro vás znamená, když se řekne Komenského „škola hrou“?

Nejlepší způsob výuky. Je to samozřejmě složité a vyžaduje to dobrou přípravu pedagogů, ale kdykoli je možné najít takovou formu výuky, kdy dítě ani nevnímá, že je učeno, je to ideální. Zvlášť u malých dětí je klíčem k úspěchu, aby výuka udržela jejich pozornost a zároveň byla atraktivní, což dobře vidím na vnučce.

Motivují známky děti k lepšímu výkonu? A zvlášť známky špatné?

Ve své praxi dávám vždycky přednost pozitivní motivaci. A ve škole? Děti by měly vědět, že dobrá práce vede k dobrému výsledku a za špatnou práci, případně za lemplování je výsledek špatný. Vědomí, že úspěch je vykoupen prací a úsilím, je v pořádku, ale neúspěch by neměl vést k rezignaci dítěte.

Kdybyste uspěl ve volbách a stal se prezidentem, měl by váš portrét viset ve třídách?

Vnímám tento zvyk jako pozůstatek monarchie. Prezident by ve třídách měl být vidět fyzicky, měl by jezdit do škol, aby děti viděly, že je to normální člověk a že si s ním mohou povídat. Také by měl popularizovat školy, kterým se daří nebo konkrétní učitele. 

 

Termíny rozhovorů s prezidentskými kandidáty:

*S žádostí o rozhovor jsme oslovili i tým Andreje Babiše. Na nabídku ale nereagoval.

 

Petr Pavel (61)

Voják s hodností armádního generála Armády České republiky ve výslužbě. V letech 2012–2015 byl náčelníkem Generálního štábu České republiky. Poté tři roky působil jako předseda vojenského výboru NATO. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments