Řízení školy: Kouzelná moc závěrečných (a přijímacích) zkoušek

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel v časopise Řízení školy a věnuje se vlivu testování a jednotných zkoušek na obsah vzdělávání ve školách. Ministerstvo školství je při přípravě jednotných zkoušek, má-li být jejich iniciátorem i garantem zároveň, ve střetu zájmů. Tiskovou zprávu k této problematice najdete ZDE.

„You get what you test“, říká velmi jednoduchá a přitom zásadní zkušenost z USA. Měření výsledků vzdělávání má v této zemi nebývale dlouhou tradici i zázemí. A mocnou kritiku. Soustředění na výkon přerostlo v jistý druh posedlosti, což nutné vyvolává reakci.

Bez ohledu na to, do jaké míry je legitimní testovat a kdy už to je kontraproduktivní, zkušenosti z USA říkají jedno: podle toho, jak nastavíte testování a jakou váhu mu dáte, podle toho se formuje obsah vzdělávání, které zkoušce předchází. Můžete sebelépe sepsat kurikulum, ale pokud se nezmění zkoušky, nic podstatného se nestane. Poptávka je totiž nikoliv po vzdělání samotném, nýbrž po certifikátech, které ho dokládají.

V žargonu odborníků na testování se užívá termínu „high-stakes“, v doslovném překladu „vysoké sázky“, jde o ty zkoušky, které vesměs rozhodují o prostupnosti vzdělávacím systémem nebo o završení nějakého důležitého vzdělávacího období. U nás jsou takovými „high-stakes exams“ přijímačky na SŠ, maturita či přijímačky na VŠ. Bez jakéhokoliv přehánění jsou jedním z nejdůležitějších determinantů vzdělávání v ČR, mnohem mocnějším než dlouho připravované rámcové vzdělávací programy či jiné reformy vzdělávání, které zde – formálně – proběhly.

Jejich „kouzelná“ moc spočívá v tom, že byť rámcové vzdělávací programy „papírově“ umožňují školám vzdělávat dle svých školních scénářů, teoreticky omezených pouze mantinely RVP, ve skutečnosti vzdělávání neomylně směřuje k high-stakes zkouškám a jejich požadavkům. V současnosti nejmocnějšími high-stakes zkouškami jsou v tomto smyslu přijímací zkoušky na elitní víceletá gymnázia a střední školy a dále přijímací zkoušky na VŠ s velkým převisem poptávky. Formují předchozí vzdělávání svými požadavky. A to dokonce i v tom, co školy běžně neposkytují, tedy v přípravě na testy typu obecných studijních předpokladů, jaké vytváří zejména společnost Scio.

Je zajímavé, že tato zbraň, kterou lze velmi jednoduše využít (i zneužít) k rychlým změnám ve vzdělávacím systému, nepodléhá žádné odborně řízené regulaci. Ministr školství si kupříkladu usmyslí, že na SŠ budou povinné přijímací zkoušky, které zajistí stát, a pokud najde dostatečnou politickou (opakuji politickou) podporu ke změně legislativy, stane se tento nápad skutečností, aniž by byl odborně garantován. A to se právě nyní děje. Nebo příklad se společností Scio. Těžko zpochybňovat, že firma dělá kvalitní testy. Těžko zejména z toho důvodu, že zde není nikdo, kdo by toho byl schopen a měl k tomu mandát. Nikdo není schopen říct (ani ho k tomu nikdo nenutí), zda jsou kupříkladu testy obecných studijních předpokladů v souladu s RVP či nikoliv. Tato povinnost nyní padá na ředitele škol, kteří rozhodují o sestavování kritérií přijímacího řízení. Obecně se ale vůbec neví, že taková povinnost vůbec existuje, a není-li žalobce, není soudce. I kdyby se nějaký žalobce našel, kdo bude soudit? U VŠ je tento problém ještě mnohem složitější, protože jejich suverenita v rozhodování o kritériích přijímacího řízení je naprostá.

Příklad ze zahraničí: ve Velké Británii existuje organizace Ofqual, která má právě toto na starosti. Mimo jiné dohlíží a reguluje způsob a obsah toho, co se ve vzdělávacím systému testuje. Neprovádí testování sama, jako se o to snaží české ministerstvo školství, jež tak vchází do zjevného střetu zájmů, když je zároveň garantem i vykonavatelem. Pouze dohlíží na to, aby se jednotliví poskytovatelé drželi v rámci kurikula. Za pozornost stojí i to, jak je tato organizace kontrolována. Nespadá totiž pod ministerstvo školství, kontrolu vykonává parlamentní komise. To proto, aby byla narušena nešťastná vazba, kterou má mezi sebou české MŠMT a Cermat.

Jak bylo řečeno, závěrečné i přijímací zkoušky mohou mít velkou moc, negativní i pozitivní. Na příkladu státní maturity se dá ukázat, jak lze kouzlení s high-stakes zkouškami zpackat. Jejich obsah a způsob provedení nejenže neposunuje vzdělávání na SŠ progresivním směrem, hrozilo dokonce, že omezí přístup do terciárního sektoru. Neutralizací této hrozby pozbyla tato zkouška kouzelné i jakékoliv jiné moci. Stalo se z ní středoškolské minimum, nicméně s důrazem na to, co ve skutečnosti (až na cizí jazyky) důležité není.

Ministerstvo školství nahlas mluví o snaze zredukovat počty maturantů a jedním z nástrojů má být změna závěrečné zkoušky na učilištích. Maturita nadále nemá být možná, nahradí ji mistrovská zkouška. Mistrovská zkouška může nastartovat tolik potřebné změny v sektoru učňovského školství. Hypoteticky ano. Může nastavit taková kritéria úspěchu, která zdůrazní potřebu všeobecných gramotností (čtenářské, matematické, informační, jazykové atp.). To by byl velmi zajímavý a velmi účinný podnět k tomu, jak zvrátit smutný trend trvalého úpadku českých učňáků. Věří ale někdo tomu, že je tento systém, pod vedením současného ministra školství, něčeho takového schopen? Otázku, nechť si zodpoví každý čtenář dle svého přesvědčení. Přesvědčení je totiž nejsilnější demiurg dění v českém školství…