Rozhovor: Škola jako místo, kde učitel může chybovat

Publikujeme rozhovor Kateřiny Hořavové s Nelou Královou, pedagožkou, která učila na britské, rakouské a české škole.  Přečtěte si o tom, jaké podmínky mají žáci různých vyznání na rakouských školách, jak vypadá příprava budoucích učitelů v Británii, nebo zda se v něčem liší žáci jednotlivých zemí. O přípravě českých učitelů proběhla na jaře debata na stránkách EDUin, k tématu si můžete přečíst článek Radky Wildové a Vladimíry Spilkové z PedF UK, který vyšel pod názvem Jaké potřebujeme učitele na webu Literárních novin (ZDE).

Studentka pedagogiky na britské univerzitě, asistentka u učňů i maturantů v Rakousku, britské České škole bez hranic, i současná třídní primánů na soukromém českém gymnáziu. To všechno je Nela Králová.

Nejprve k tvému studiu, jak funguje učitelská příprava v Británii?

Na jaře roku 2010 jsem strávila semestr na University of Worcester. Na univerzitě byla výuka založena na psaní esejí. Z každého ze čtyř předmětů, které jsem navštěvovala, jsem musela napsat dvě práce. Aktivní účast v hodinách nebyla brána v potaz, docházka se sice kontrolovala, ale bylo možno dodat omluvenku. Nemyslím si, že by mě britská univerzita byla schopna připravit na práci učitele, s dětmi neměli studenti v rámci praxí žádný kontakt, veškerá výuka byla teoretická, bez inovativních přístupů. Po návratu zpět do ČR jsem se těšila na svou domovskou Univerzitu Palackého, na malou katedru, kde nás učitelé znali všechny jménem, a se kterými jsme se vídali v rámci několika předmětů za celé studium – v Británii se vyučující měnili každý semestr.

Pak ses v Británii dostala i k výuce. Co to vlastně je Česká škola bez hranic a jak to vypadá?

Czech School Without Borders v Londýně je česká škola působící v zahraničí, která zajišťuje dětem z bilingvních rodin výuku češtiny od 2 do 11 let a pomoc při přípravě na srovnávací zkoušky, aby mohly získat české vysvědčení. Britská ani česká škola to v pravém slova smyslu není, učí zde sice pouze české učitelky a asistenti z řad rodičů a krajanů, avšak žijící řadu let v Británii. Ve škole je kladen velký důraz na výtvarné aktivity a propojení češtiny v neformálních aktivitách, aby děti byly schopny komunikovat, psát a číst. Ve vyšších ročnících je pak zapojena vlastivěda, děti se účastní různých projektů. Škola funguje jen o víkendech a jako odpolední klub, děti tedy v pracovním týdnu navštěvují britskou školu.

V Rakousku, kam ses dostala o půl roku později, jsi učila na střední škole, je to tak?

Působila jsem na místní obchodní akademii v 11. okrsku Simmering, kde jsem učila jak maturitní, tak učňovské obory, ve srovnání s Británií tedy jinou věkovou kategorii. V Rakousku je kladen velký důraz na praktičnost, škola byla zapojena do velkého množství mezinárodních projektů, kdy studenti měli možnost často vyjíždět na jazyková soustředění. Velice mě překvapilo multikulturní složení tříd, 90% dětí bylo původem z Balkánu nebo Turecka, prolínalo se zde mnoho náboženství, filosofií, vlivů výchovy, autorit. Časté byly také problémy v komunikaci – mnozí studenti nebyli schopni vůbec mluvit německy, jelikož se do Rakouska přistěhovali teprve před pár lety, což samozřejmě komplikovalo proces výuky a student musel po odpoledních dohánět němčinu, aby mohl v hodinách samostatně pracovat.

Co je podle tebe předností a co slabinou rakouského systému?

Škola, kde jsem učila, si libovala v různých regulích, formulářích, extra nařízeních, nepsaných pravidlech apod. Až do svého odjezdu jsem se ve všech, pro mě často nepochopitelných nařízeních, nebyla schopna zorientovat. Dětí jsme se nemohli ve vyučování ptát na jejich názory na náboženství či původ, i když u jejich jména v třídní složce bylo povinně uvedeno, jakého jsou vyznání. Všichni studenti bez rozdílu vyznání museli navštěvovat hodiny křesťanství a slavit rakouské svátky, v každé třídě visel kříž. Muslimští studenti byli navíc uvolňováni na islámské svátky, a tak ostatní byli nezřídka ochotni na jeden den konvertovat k islámu, jen aby nemuseli do školy. Muslimům také byla vyhrazena třída pro modlitby, měli možnost kdykoli opustit vyučování.

Škola se snažila vyjíždět často na zahraniční projekty a stáže, avšak výuka ve třídách byla striktně formální, dokonce i ve výuce jazyků, což mě nemile překvapilo, k dispozici jsme sice byli tři zahraniční asistenti pro výuku angličtiny a francouzštiny, avšak moc svobodné volby a možnost samostatné práce nám nebyla poskytnuta.

Jaká by podle tebe měla být škola? K čemu by měla vychovávat a vzdělávat?

Od září učím na Gymnázium Duhovka a hrozně si užívám, jak se spolu s mými studenty od sebe navzájem učíme, doplňujeme, rozšiřujeme obzory. Škola by podle mě měla být bezpečným místem, kde děti i učitelé mohou chybovat, kde se rozvíjí v dovednostech, které je baví a jdou jim. V mých hodinách studenti nemusejí sedět, mohou se pohybovat po třídě, mohou pracovat na chodbě, mohou svačit – důležitá je pro mě ochota pracovat, snaha. Známky za tvary anglických nepravidelných sloves nebo přepapouškování Freudovy psychologie nejsou zásadní, více si cením toho, zda studenti udělali pokrok, zda opravdu rozumí tomu, co říkají, a zda vědí, proč se každou věc, s kterou do vyučování přijdu, učíme.

Jaká jsou tvoje osobní pravidla ve vztahu k žákům? Čím se řídíš?

Pro mě je zásadní respekt. Se studenty jsme se na prvních hodinách v září domluvili, jak bude probíhat hodnocení v mých předmětech, tak, aby s tím obě strany souhlasily. Sami si vybrali termín, kdy budou prezentovat své práce, jaké téma zpracují, kdy mi např. odevzdají esej a zároveň jim je víc než jasné, co následuje v případě, že práci nedodají.

Jsem třídní v primě a dětem jsem již na adaptačním kurzu nabídla, aby mi tykaly. Nemyslím si, že mě studenti budou více uznávat, budou-li mě oslovovat titulem a vykat mi. Pro primánky i rodiče to byl na začátku trochu šok, už po pár týdnech však vidím, že to má velké výhody. Děti mě neberou jako někoho na druhé straně, berou mě do party, řeší se mnou osobní věci, ale zároveň ke mně mají obrovský respekt a já v hodinách nemusím zvyšovat hlas – stačí, když řeknu, jak to mám, co mě mrzí, co se mi líbí, a děti na to samozřejmě okamžitě reagují.

A závěrem, Nelo, poznalas žáky tří různých zemí, jaké tedy jsou děti – rakouské, britské, české?

Myslím si, že děti jsou všude stejné. Hrozně mi vadí jakési nálepkování, já jsem dyslektik/přistěhovalec/mám rozvedené rodiče/ bydlím na vesnici atd. Každý něco má, nikdo není ideální – nerozumím tomu, proč by však měly mít jakousi nálepku, která je provází po celý život. Podle mě mají všechny děti v sobě obrovský dar, a pokud jej každému pomůže škola objevit, podporovat jej a pomoct mu, aby vyrostl – za mě je to snad to nejlepší, co učitel může dětem dát.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments