Šance dětem: Inkluze není novinka

ilustrační foto by Jax House (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)

Publikujeme text Lenky Hečkové, který vyšel pod názvem Inkluze není novinka. Děti s postižením si zaslouží pomoc, porozumění a úctu na webu Šancedětem.cz (ZDE). Text zevrubně shrnuje zásadní změny, které do škol přináší novela školského zákona upravující přístup k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Text přináší několik konkrétních příkladů dobré praxe. Je redakčně krácen, celý jej najdete na stránkách Šancedětem.cz.

Kolem problematiky inkluze se v posledních měsících vede vzrušená debata odborné i laické veřejnosti. V ní bohužel zaznívá také řada nepřesností, omylů a mýtů a den 1. září 2016 je tak mnohými považován za datum, kdy se má české školství výrazně proměnit… Jak to bude doopravdy? Co inkluze přináší dětem?

Prvního září nabývá účinnosti novela školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), která zaručuje ve všech případech, kdy je to v zájmu žáka, společné vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu a garantuje žákům se znevýhodněním a s mimořádným nadáním podporu, kterou potřebují k tomu, aby se mohli co nejlépe vzdělávat, rozvíjet a naplňovat tak svůj individuální potenciál.

Inkluze je zde již jedenáct let

Téma podpory společného vzdělávání představuje pro české školství významnou změnu, není ale zdaleka takovou novinkou, jak by se mohlo z řady ohlasů z poslední doby zdát. Společné vzdělávání totiž na řadě škol již léta – více či méně úspěšně – probíhá. Již původní znění školského zákona, účinné od 1. ledna 2005 (spolu s vyhláškou 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí mimořádně nadaných), zakotvilo princip spádové školy, podle kterého mají všechny děti právo na přijetí v běžné škole příslušné podle místa bydliště žáka a tato škola je povinna žáka nejen přijmout, ale i zajistit maximální možnou podporu jeho vzdělávání – zajistit mu asistenta, speciální pomůcky, využít při jeho vzdělávání optimálních metod. V praxi však bohužel řada škol takové „nepohodlné“ děti odmítala, s argumentem, že nejsou na jejich vzdělávání vybaveny a připraveny a odkazovala je na školy, o kterých se vědělo, že inkluzi podporují, znevýhodněné děti vzdělávají a mají potřebné zkušenosti. Je třeba zdůraznit, že v České republice působí celá řada škol, které díky svým vstřícným a obětavým ředitelům a pedagogům již řadu let vzdělávají v hlavním vzdělávacím proudu i děti s nejrůznějším znevýhodněním a za to jim patří úcta a poděkování.

Nárok na finanční podporu a podpůrná opatření

Co se tedy novelou školského zákona v oblasti společného vzdělávání především mění? S účinností od 1. září 2016 zaručuje novela všem dětem se znevýhodněním nebo se speciálními vzdělávacími potřebami, pokud je to v jejich zájmu, takovou podporu, aby se mohly úspěšně vzdělávat a rozvíjet v běžné škole. K dispozici je široká škála podpůrných opatření, jejichž financování by mělo zajistit v plné výši Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Oblast společného vzdělávání byla totiž doposud výrazně podfinancovaná a školy, které děti se znevýhodněním vzdělávaly, si často musely shánět nemalou část nákladů na asistenty pedagoga či na nákup speciálních učebnic a kompenzačních pomůcek samy, pomocí sponzorů a nezřídka i za výrazné finanční podpory samotných rodičů dítěte s handicapem. Počínaje prvním zářím bude finanční podpora na přiznaná podpůrná opatření nároková, a to v zákonem stanovené jednotné výši. Všechny školy tak dostanou potřebnou a jasně vymezenou podporu ke vzdělávání konkrétních žáků a v případě, že se zákonný zástupce a školské poradenské zařízení shodnou na tom, že pro vzdělání žáka je nejvhodnější volbou běžná spádová škola, nebude již nadále možné tyto žáky odmítat s argumentem, že na jeho vzdělávání nejsou dostatečně vybaveny a nemají potřebné zkušenosti.

Dítětem, žákem či studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je podle § 16 školského zákona osoba se zdravotní postižením, zdravotním znevýhodněním nebo osoba se sociálním znevýhodněním. Jde tedy nejen o osoby mentálně, tělesně, zrakově či sluchově postižení, o žáky s kombinovanými vadami či poruchami řeči a žáky se specifickými poruchami učení a chování, ale také o děti se zdravotním oslabením, dlouhodobou nemocí či lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování a v neposlední řadě o žáky, kteří pocházejí z prostředí s nízkým sociálně kulturním statusem, žáky s nařízenou ústavní výchovou nebo ochrannou výchovu nebo žáky, jejichž mateřským jazykem není čeština.

Vzdělávací plán „na míru“

Pravidla vzdělávání těchto žáků stejně jako přehled a účel jednotlivých podpůrných opatření a postup pro jejich poskytování a použití komplexně upravují vyhláška ke školskému zákonu a její přílohy (Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných). Podpůrná opatření jsou rozdělena do pěti stupňů a upravují vzestupně rozsah možné podpory žáka od prvního stupně představujícího minimální úpravu metod, organizace výuky a hodnocení žáka, až do pátého stupně obsahujícího nejvyšší míru podpůrných opatření, a to vždy s ohledem na věk, stupeň vývoje, nejlepší zájem a individuální vzdělávací potřeby žáka s přihlédnutím k účelnosti a efektivitě zvolených opatření. Stupeň a míru podpory stanoví na základě vyšetření žáka školské poradenské zařízení – pedagogicko psychologická poradna (PPP) nebo speciálně pedagogické centrum (SPC).

Mezi podpůrná opatření patří především individuální vzdělávací plán vypracovaný „na míru“ příslušnému žákovi (závazný dokument vycházející ze školního vzdělávacího programu, který je specifický tím, že sám je podpůrným opatřením a zároveň vymezuje další podpůrná opatření žáka) a dále úprava rozvrhu a organizace výuky, zredukování obsahu a výstupů vzdělávání, způsob hodnocení žáka (možnost slovního hodnocení namísto klasických známek), dále personální podpora (asistent pedagoga, další pedagog, školní speciální pedagog, školní psycholog, tlumočník do znakového jazyka či přepisovatel pro neslyšící), speciální učebnice a učební pomůcky, kompenzační pomůcky, úprava prostředí a pracovního místa nebo zajištění možnosti alternativní komunikace.

Poslední a rozhodující slovo má rodič

Novela školského zákona dále posiluje roli rodičů při výběru školy. Školské poradenské zařízení seznámí rodiče s výsledky vyšetření dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami, posoudí naplňování jeho vzdělávacích potřeb v běžné i speciální škole, navrhne potřebná podpůrná opatření a poradí s výběrem vhodné školy. Poučí rodiče o dopadech výběru druhu školy na další vzdělávání jejich dítěte. Školské poradenské zařízení má tedy jen poradní roli a rodič je vždy ten, který má poslední a rozhodující hlas, ve které škole se bude vzdělávat jeho dítě.

Základní školy speciální, popřípadě jednotlivé třídy, oddělení nebo studijní skupiny běžných škol se vzdělávacím programem „speciální škola“ (žák získá pouze základy vzdělání) jsou od nynějška určeny jen žákům s těžším zdravotním postižením, jako například žákům se středně těžkým nebo těžkým mentálním postižením, kombinovanými vadami a žákům s autismem a dále žákům s lehkým mentálním postižením či jiným zdravotním postižením, kteří se nemohou nebo nechtějí vzdělávat v běžné škole. Vzdělávání žáků bez závažnějšího zdravotního postižení a žáků sociálně znevýhodněných zde již není možné.

Zjednodušeně řečeno: novela školského zákona a souvisejících předpisů v oblasti společného vzdělávání především zaručuje žákům se znevýhodněním vyšší podporu, než tomu bylo doposud, a zároveň školám garantuje financování podpůrných opatření, která budou ke vzdělávání takovýchto žáků potřebovat.

Co inkluze znamená pro děti s postižením

Děti se zdravotním postižením budou mít díky novele lepší možnost vzdělávat se v běžné spádové škole se svými vrstevníky a kamarády ze sousedství a budou mít garantovaný nárok na podporu a podpůrná opatření, která jim pomohou překonat překážky ve vzdělávání se současným ohledem k jejich individuálním potřebám a možnostem.

Především jsou však v běžné škole součástí většinové společnosti, vyrůstají společně se svými vrstevníky a mají vzory, od kterých se mnohému naučí jen běžnou nápodobu. Každé dítě přirozeněji přejímá vzory chování, sebeobsluhy, hry a zejména řeči od svých vrstevníků než od dospělých. Právě řeč bývá jedním z největších nedostatků u dětí s handicapem, a proto komunikace s jinými dětmi je stěžejní. Děti si společně hrají, zpívají, učí se, navazují přirozené přátelské vazby a vytvářejí si síť známých a kontaktů, leckdy pro celý život. Již ve škole se tak nenásilně budují základy zapojení osob se speciálními potřebami do většinové společnosti v soukromé i profesní budoucnosti.

Dítě vychovávané od raného dětství jen mezi vrstevníky s různými zdravotními postiženími se logicky nemůže naučit běžnému životu ve většinové společnosti, a naopak většinová společnost nemá příležitost naučit se takovou osobnost respektovat a přijímat bez předsudků a obav. Často totiž lidé s postižením nechtějí nic víc, než vést normální život a být respektováni a přijímáni přáteli, pracovními kolegy nebo sousedy.

Zároveň však samozřejmě zůstává zachována možnost vzdělávání dětí se zdravotním postižením, zejména dětí s kombinovanými vadami či středně těžkým a těžkým mentálním postižením, ve speciálních školách a třídách. I rodiče dětí s jiným vážným zdravotním postižením a dětí s lehkým mentálním postižením se mohou po doporučení a konzultaci se školským poradenským zařízením a důkladném kvalifikovaném zvážení rozhodnout své dítě zapsat do základní školy speciální, pokud se domnívají, že právě zde budou nejlépe naplněny jeho osobní i vzdělávací potřeby.

——

Příběh Kačky

Příkladem dobré praxe, kde inkluze výborně funguje, je Základní škola Na Slovance v Praze. Paní Ing. Markéta Gerbelová, maminka malé Kačky, holčičky, která se narodila s diagnózou Downův syndrom, svou zkušenost popisuje takto:

Příběh jedné velmi vydařené inkluze začal před deseti lety, kdy se nám narodila dcera Kateřina s diagnózou Downova syndromu. Život se nám obrátil vzhůru nohama a začali jsme hledat dostupné informace o životě lidí s tímto postižením. Na úvod musím poznamenat, že neustálý sběr a vyhodnocování informací je nezbytným předpokladem úspěšné inkluze.

První naše kroky směřovaly do Speciální Mateřské školy Štíbrova v Praze 8. Vstřícné přijetí paní ředitelky PhDr. Marie Horázné nás uklidnilo a byli jsme si jistí, že jsme se dostali do povolaných rukou. Při mateřské škole působí Speciálně pedagogické centrum, které organizovalo pravidelná setkání rodičů a dětí se stejnou diagnózou od narození až do nástupu do předškolního zařízení. Tato skupinka byla přínosná nejen pro naše děti, kterým se dostávalo speciálních terapií, ale také i pro nás rodiče, protože i my jsme potřebovali ujistit, že v tom nejsme sami a máme se na koho obrátit s prosbou o radu či pomoc.

Dalším logickým krokem byl nástup dcery do Speciální MŠ Štíbrova, kde strávila čtyři šťastné roky. Dcera zde byla velmi spokojená a pohodu přenášela i domů. V rámci školky fungovala logopedie, která vyřešila velký problém, kterým byla komunikace. Dcera je velmi společenská, ráda komunikuje, ale rozvoj řeči vázl, z čehož jsme byli všichni nešťastní. Řešením byl program „znak do řeči“, díky kterému se nastartovalo dceřino vyjadřování.

Při výběru základní školy jsme hledali dobré příklady z praxe a vybrali ZŠ Na Slovance. Paní ředitelka PaedDr. Alena Pelantová má s inkluzí bohaté zkušenosti, je inkluzivnímu přístupu nakloněná a vytváří pro něj příznivé podmínky. Představila nám paní učitelku Mgr. Zuzanu Novákovou, která začala docházet do mateřské školy, aby dceru poznala ještě před nástupem do školy. Obavy z inkluze byly na všech stranách, stejně jako i chuť a odhodlání dokázat to a přispět k lepšímu životu dcery i spolužáků. Paní učitelka společně s paní asistentkou Jiřinou Balcarovou Kislingerovou tvoří sehraný tým a vytvořily ve třídě příjemné a inspirativní prostředí. Spolužáci i rodiče od začátku věděli, že ve třídě bude integrovaný žák. Otevřený dialog na všech stranách pomohl překonat bariéry a z dětí se stala parta, která táhne za jeden provaz. Dcera je součástí kolektivu, který ji motivuje a posouvá dál. Spolužáci se chovají přirozeně a často by nám dospělým mohli dát lekci, jak si poradit s odlišnostmi.

Dcera má individuální vzdělávací plán, který respektuje její možnosti. Téma výuky je totožné s učivem celé třídy, a tak je dcera zapojena do všech aktivit. Úkoly a pracovní listy jsou pro všechny žáky vizuálně stejné, jen obsah se liší. Pro paní učitelku to znamená obrovské nároky na přípravu a organizaci výuky, ale díky svým zkušenostem, entuziasmu, osobnímu nasazení a skvělé spolupráci s paní asistentkou se práce daří. Musím však také uvést, že vzhledem k tvrdohlavé povaze dcery je spolupráce s ní občas obtížná. Tyto situace konzultujeme společně s paní učitelkou a hledáme vhodnou motivaci pro další práci. Paní učitelka citlivým a vnímavým přístupem aplikuje společně dohodnuté postupy a dokáže si poradit s momentálním naladěním dcery. Otevřeného přístupu paní učitelky i paní asistentky si cením, neboť tak můžeme úspěšně postupovat ve vzdělávání dcery.

Klíčovou osobou úspěšné inkluze spatřuji v paní učitelce, která vede dialog mezi učitelem, asistentem pedagoga a rodičem. Významnou roli v celém procesu inkluze hraje i Speciálně pedagogické centrum Vertikála. Zní to možná banálně, ale bez pravidelné otevřené komunikace a důvěry ve zvolený postup lze zabezpečit sice poměrně příjemnou návštěvu dítěte ve škole, ale spíše než o inkluzi je potom nutné hovořit o odděleném individuálním vzdělávání, které nenaplňuje sociální aspekty, které úspěšná inkluze přináší i pro ostatní žáky.

——–

Co inkluze znamená pro děti bez postižení

Při správném pedagogickém vedení společné vzdělávání velmi obohacuje i děti bez postižení, a to zejména v oblasti sociální. Děti se přirozeně učí větší toleranci a umění pomoci slabšímu, stejně jako respektu k tomu, že i dítě se zdravotním nebo jiným postižením, které je v určité oblasti slabší, může zase v jiné vynikat. Uvědomují si to, že každý z nás je originál a každý má své slabé i silné stránky. Zkušenosti z dalších zemí, kde inkluze probíhá již řadu let, ukazují, že společné vzdělávání, je-li dobře zvládnuto, má obvykle pozitivní dopad na celou třídu a vztahy v ní. Děti se díky společnému vzdělávání nenásilně učí fungovat ve společnosti, která je vždy nutně různorodá. Nemají pak takové obavy z odlišností a související předsudky.

Celý text najdete na stránkách Šancedětem.cz.

Obsah článku:

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Janek Wagner
Janek Wagner
4 years ago

Tvrzení „Inkluze je zde již jedenáct let“ je samozřejmě nesmysl a vyslovená hloupost! V novodobé historii českého školství se začalo s inkluzí před padesáti lety, kdy se otvíraly speciální třídy v běžných školách (viz třeba http://www.rozhlas.cz/dvojka/jejakaje/_zprava/kdyz-se-dite-neusmerni-zustane-nezvladatelne-i-v-dospelosti-rika-psycholog-jaroslav-sturma–1628585). Ty se pak rušily například v Praze kvůli nedostatku finančních prostředků až před cca 15 roky.

Pokud se podíváme ještě dál do historie, první zákonnou úpravou je zemský zákon moravský z roku 1890 požadující pro slepé děti nejméně čtyři hodiny týdně společného vyučování s dětmi plnosmyslnými (viz text Doc. Titzla Naučit nebo inkludovat https://drive.google.com/file/d/0B3x8X77RaMBPaWg3dUVvMTVhajg/view?usp=sharing).