Těžko se mi smiřuje s tím, že jim to prošlo, říká bývalý žák víceletého gymnázia o spolužácích, kteří ho šikanovali

Žák pražského osmiletého gymnázia se stal ve své třídě terčem posměchu a posléze byl roky spolužáky zcela ignorován. Pedagogický sbor o tom věděl, ale celé věci po dobu osmi let nebránil. Mladý muž, který se stal obětí šikany, nyní studuje na vysoké škole, cítí se lépe, ale stále jej zaplavují pocity méněcennosti a strach, že nedokáže navázat vztah s lidmi. Celá historie se mu jeví jako nedořešená a neuzavřená. Což také je. K zveřejnění příběhu ho vyzvala pracovnice pedagogicko-psychologické poradny, která se o něm dozvěděla mimochodem při vyšetření poruchy učení. (Poznámka redakce: respondenta jsme na jeho přání anonymizovali).

Pojďme začít od základní školy. Tam bylo všechno v pořádku?

Ano. Měl jsem tam kamarády, se spolužáky jsme se normálně bavili a nic nenasvědčovalo tomu, že mě potká to, co mě pak potkalo.

Chodil jste do běžné, státní školy?

Ano.

Proč jste se rozhodl jít na víceleté gymnázium? Nebo to chtěli rodiče?

Oni i já, na základce jsem byl premiant se samými jedničkami, tak jsem chtěl jít na lepší, náročnější školu.

Jaké to bylo gymnázium, kam jste se dostal?

Řekl bych takový slušný průměr, má sídlo v centru Prahy a já bydlím kousek od centra. Do školy jsem to měl patnáct minut.

Měli jste adaptační pobyt?

Ano, hned druhý týden v září jsme jeli na adaptační kurz. Rozdělili jsme se do skupinek, které pak spolu bydlely na pokojích, a začalo seznamování. Vše mi přišlo v pohodě. Byly tam nějaké aktivity na sdružování a stmelování kolektivu, při tom nevznikl žádný problém. Jenže adapťák trvá tři čtyři dny a za tu dobu se lidé nepoznají. Ani ještě nenastanou situace, ve kterých se projeví, jací jsou.

Pamatujete si, kdy se začalo dít něco, což už nebylo podle vás v pořádku?

Ve třídě byly dvě spolužačky, které se držely stranou, byly uzavřené, zdály se asi být jednoduchým terčem a někteří spolužáci si z nich začali dělat srandu, různě, i z jejich vzhledu. Nelíbilo se mi to, sám jsem to nedělal a začal jsem se držet od posměváčků stranou. A oni se pak obrátili proti mně. Ve třídě byla většina holek, celkem dvacet jedna, a jen devět kluků. Některé holky se zastaly těch dvou, kterým se kluci posmívali, ale mě se nezastal nikdo.

Můžete mi nějak popsat kluky, kteří byli v posmívání nejvíc aktivní?

Nevím, jak je popsat, chtěli na sebe strhnout pozornost, jejich vtipům se pak smály i některé holky, to jim evidentně dělalo dobře.

Učili se dobře?

Moc ne. Tím jsem se taky odlišoval, protože já jsem se snažil a oni na to spíš kašlali.

Když začali obtěžovat vás, co dělali konkrétně?

Bylo to různé, naváželi se do mě, třeba opět i do vzhledu.

Na vašem vzhledu nevidím nic, co by se dalo kritizovat, co by nějak vybočovalo.

Problém byl asi spíš v tom, že mi chyběla nějaká zdravá drzost. S nikým jsem se moc nebavil, ani se spolužačkami, neměl jsem s nimi společné zájmy a nakonec ani od nich nepřišlo žádné zastání.

Ohradil jste se někdy proti těm provokacím? Poslal jste ty kluky do háje?

Párkrát ano, ale nepomáhalo to. Jich bylo šest a už to byla taková partička. Dva byli tak nějak mimo, spíš nestranní.

Jak a kdy se o tom dozvěděli učitelé?

Asi po půl roce jsme celá třída vyplňovali dotazník, kde byly otázky k atmosféře ve třídě, a některé spolužačky napsaly, že se jim nelíbí, jak se ke mně ti kluci chovají. Bylo jich dost, asi třináct šestnáct, které to napsaly. I když se tomu často samy smály, je vidět, že v pohodě s tím nebyly. Ale nechtěly na sebe upozorňovat.

Vy jste o tom do té doby nikomu neřekl? Ani rodičům?

Ne. Byli rádi, že jsem se na tuhle školu dostal, nechtěl jsem je zklamat a trápit je. Říkal jsem si, že mě celý život přece nebudou zachraňovat, že bych si měl poradit sám.

Jak na to sdělení z dotazníků škola reagovala?

Do třídy přišla zástupkyně ředitele a výchovná poradkyně v jedné osobě. Na spolužáky zvyšovala hlas a vyčítala jim jejich chování vůči mně. Pak se obrátila na mě a zeptala se, proč mi to podle mě dělají. Řekl jsem, že nevím. Nechtěl jsem to rozebírat před třídou a byl jsem zaskočený. Zástupkyni ale moje reakce popudila. Začala zvyšovat hlas i na mě a řekla mi, že „nevím“ není odpověď přípustná pro žáka osmiletého gymnázia.

Byla u toho i vaše třídní?

Ta myslím ne. Třídní pak kontaktovali rodiče. Svěřil jsem se jim s tím, že na mě zástupkyně před třídou křičela a jak to celé vzniklo. Na popud rodičů se to pak řešilo znovu a to tak, že si zástupkyně zavolala spolužáky bokem a domlouvala jim. Oni mě chvíli nechali být, tak dva tři týdny, a pak pokračovali dál. A takhle to bylo víc než jednou a trvalo to asi dva roky.

Takže dva roky si škola vystačila s domluvami, které nefungovaly?

Ano, nikdy tam nebyl žádný jiný postih. Třídní učitelka se snažila tlačit na vedení, ať se to řeší, ať jsou informováni rodiče těch agresorů. Nevím, jestli je třeba nemohla kontaktovat sama, každopádně doufala, že to udělá vedení, a to se nestalo. Párkrát si je ve druháku sama zavolala, možná jim hrozila horší známkou z chování. Ale zůstalo u výhrůžek. Myslím ale, že jí to hodně mrzelo a nakonec kvůli neshodám s vedením odešla na jinou školu.

Říkáte, že to trvalo dva roky. Pak přestali?

Od třetího ročníku mě všichni ve třídě začali ignorovat. Celá třída, s výjimkou jedné spolužačky, která mi občas pomohla, když jsem něco potřeboval v souvislosti se školou, kamarádi jsme nebyli. Oni si mezi sebou pomáhali, před testy se navzájem zkoušeli. Přáli si k narozeninám, poslední den školy se spolu všichni loučili – z toho všeho jsem byl vyloučený.

Čím se ta spolužačka odlišovala od ostatních, že dokázala být méně konformní? Jaké měla ve třídě postavení?

Nijak nevyčnívala. Nestrhávala na sebe pozornost, ale nebyla ani izolovaná. Učila se výborně, komunikativní kdovíjak nebyla, ale kamarádky měla.

Třídní věděla, že se vás ostatní straní?

Věděla, možná jim i párkrát řekla, ať mě zapojují.

Neuvažoval jste o změně školy?

Tak trochu uvažoval, ale přestal jsem si věřit a říkal jsem si, že to jinde může dopadnout stejně. Přestal jsem chodit i na kroužky, na které jsem předtím chodil, začal jsem si myslet, že už pro nikoho nemůžu být zajímavý.

Měli jste v té škole víc paralelních tříd?

Ano, dvě na osmileté větvi a jednu pak na čtyřleté.

Nikdy nepadl návrh vás dát do jiné třídy nebo ty třídy promíchat?

O ničem takovém nevím. Myslím, že ve fázi, kdy jsem byl stranou kolektivu, už nikdo nic neřešil. Já jsem to navíc nepovažoval za formu šikany, i když mě to samozřejmě hrozně trápilo. Přišlo mi, že mě ignorují i učitelé. Když se jelo na výlet a učitelé si všimli, že jsem izolovaný, spolužáci jim vysvětlili, že jsem introvert, že jsem nekomunikativní a nechci se s nimi bavit. Je fakt, že jsem se těm akcím začal vyhýbat, bylo mi nepříjemné na nich být, ale nebylo to tak, že by to vyšlo ode mě. Učitelé to ale asi vzali jako fakt.

Váš příběh mi doporučila pracovnice pedagogicko-psychologické poradny. Jak se o něm dozvěděla?

Mám poruchu jemné motoriky a ona prováděla diagnostiku. Zeptala se mě, jak se mi líbilo na gymnáziu, a když jsem řekl, že nic moc, tak se ptala dál. To bylo už poté, co jsem začal chodit na vysokou. Zeptala se mě, zda bych byl ochotný o tom mluvit s novinářem a já jsem kývl.

Jak se cítíte na vysoké škole?

Dobře, je to o hodně lepší, i když mám stále potíže v určitých situacích, které způsobilo to, co jsem zažil. Chybí mi sebedůvěra, mám problém s někým začít rozhovor, ale pár lidí, se kterými mluvím, už mám, s jedním spolužákem se vídám víc. Lidi mi obecně naslouchají, když něco říkám, už nezažívám, že by mě přitom okázale ignorovali. Ztratil jsem ale spontánnost a přirozenost v komunikaci, kterou jsem měl na základní škole. Mimochodem, s lidmi ze základky jsem teď znovu navázal vztahy. Po letech. Nestýkal jsem se s nimi i proto, že jsem se styděl za to, co se mi dělo, považovali mě za úspěšného. Ale teď, když to pominulo, jsem se jednomu spolužákovi ozval. Kdybych býval věděl, co se mi na gymplu stane, ze základní školy bych nikdy neodešel.

Co byste si přál, aby tento rozhovor způsobil?

Nebyl jsem si jistý, jestli to nějak ještě otevírat, ale pak jsem si řekl, že to je snad užitečné jako apel, aby se vědělo, že se takové věci mají řešit, jinak mohou hodně ublížit. A taky mě štve, že se těm lidem, kteří si to ke mně dovolovali, nic nestalo. Vůbec nic.