Světchytře.cz: Proč školy v Česku nedokáží naučit děti používat internet?

Publikujeme text Boba Kartouse ze 17. 4., který vyšel na webu Světchytře.cz. Věnuje se úrovni výuky internetové gramotnosti a využívání digitálních technologií ve školách.

Číst a počítat vás asi nejlíp naučí ve škole. Škoda, že to samé se nedá v Česku říct o používání internetu. Přitom internetová gramotnost už se prakticky zařadila na stejnou úroveň jako právě počty a čtení. Kde je chyba? V učitelích? Rodičích? Systému vzdělávání? Pomalém internetu? V rámci českého školství lze na všechny tyto varianty odpovědět „ano“. Podaří se to někdy změnit?

Základní problém českého školství je ten, že internet je bohužel pořád v souvislosti se vzděláváním vnímán paradoxně negativně. Řadě učitelů i rodičů vadí, že naboural dosavadní principy získávání informací. České školství se zkrátka ještě nevyrovnalo s faktem, že se dříve funkční zadání úkolu prostě dá vygooglit. Navíc je tu patrná silná podpora rodičů, kteří off-line přístup školy často podporují, své děti ovšem naučili trávit významnou část volného času v digitálním prostoru. Domnívají se, že v odpojené škole jejich potomci získají potřebnou disciplínu. Zkrátka alibismus léčený alibismem. Usadit dětičky k PC a postupem času jim dát do ruky mobilní zařízení se u předškolních dětí jako skvělé win-win řešení. V pozdějších letech ale vystavuje rodiče do pozice výchovných loserů. A řada učitelů, kteří také bojují s klesající motivací dětí vnímat školu jako místo, kde se dozvědí něco podstatného, s tím pochopitelně může souznít.

Rychlost připojení stačí. Jakž takž

„Lze konstatovat, že absolutní rychlost připojení jednotlivých škol se oproti předchozím šetřením výrazně zvýšila,” říká zpráva o využívání digitálních technologií v českých školách, kterou v roce 2017 publikovala Česká školní inspekce. Zároveň ale konstatuje, že jde vlastně jen o přirozený proces související se zasíťováním a rostoucí rychlostí internetu.

V Česku je určitě ještě pár desítek mateřských škol, které k internetu připojeny nejsou. Nevelký počet bude i základních škol, v nichž se datové připojení plouží rychlostí do 1 Mbps. Dále ještě narazíme na 13,4 procenta velkých ZŠ a 11,9 procenta středních škol s průtokem mezi 1 a 10 Mbps, což je metrikou školní inspekce bráno jako nedostatečné. Nejvíc velkých základek, 43 procent, pobíhá po internetu někde mezi 10 a 30 Mbps, a nejvíce středních škol cválá rychlostí v širokém rozmezí 30 až 100 Mbps. Jen nepatrné množství škol ujíždí na rychlosti vyšší než 100 Mbps. Co tato čísla o českém školství říkají?

Na to, aby si celá škola zahrála online hru, to všude není, ale pro vzdělávací účely ve školách to stačí. Mělo by stačit. I kdybychom se museli obejít bez audiovizuálních materiálů online, což může být při vyšší zátěži sítě v některých školách problém. Člověk by si ve škole vyhrál třeba jen s Wikipedií. Žáci by ji mohli společně psát, třeba hesla týkající se lokální historie nebo místopisu: čeština, dějepis, zeměpis, občanská výchova… To nemusejí dělat jen vysokoškoláci a senioři, které v tomto smyslu evangelizuje profesor Jan Sokol. To by se dalo dělat i na základce s pomalým připojením. Ale to by k tomu učitelé museli mít podmínky, museli by k tomu dostat zadání a nepochybně by se práce s obsahem internetu musela stát součástí učitelské kvalifikace. Jenže ani jedno neplatí.

„Indoš“ byl tunel, ale nastartoval systém

Celá anabáze s internetem v českých školách začala nechvalně známým projektem Internet do škol, tzv. Indošem. Při vyřčení tohoto slova naběhne učitelům a ředitelům, kteří dřevní doby internetu pamatují, ošklivá vyrážka. Z dobových záznamů – vzhledem k uplynulému času je takové označení zcela namístě – vyplývá, že podle Nejvyššího kontrolního úřadu šlo o relativně velký tunel. Z jiného, pečlivě souhrnného textu nicméně vyplývá, že se tím podařilo zasíťovat spoustu malých škol už v roce 2002. Školy jsou tedy v Česku připojeny relativně dlouho. Otázkou je připojení učitelů. Výše uvedená tematická zpráva ČŠI totiž poukazuje mimo jiné na to, že vybavení samotných učitelů k tomu, aby mohli využívat internet ve své běžné, každodenní práci, je zoufalé. Jinými slovy, ačkoliv jsou školy připojeny jako instituce, podpora učitelů v tom, aby internet využívali ve své práci, je na velmi nízké úrovni.

Děti se naučily poradit si samy

Internet tedy do škol proniká a bránit se tomu by bylo naprosto bláznivé. U některých škol lze sice mluvit o pokročilé praxi při práci s online obsahem, ale jde spíš o výjimky. Běžnou praxí je využití internetu jen jako doplňku výuky, kdy třeba v hudební výchově učitel pustí dětem nahrávku bez toho, aby sebou do učebny vláčel obstarožní přehrávač. Bavíme se tak spíš o využití ve smyslu „médium za médium“, nikoliv o integrální součásti vzdělávání s přidanou hodnotou. Bez ohledu na to dopadli v mezinárodním monitoringu počítačové a informační gramotnosti ICILS 2013 (na poslední výsledky hodnocení z roku 2017 se čeká) čeští žáci 8. tříd nejlépe na světě. V tomto průzkumu sice nejde jen o samotný internet a jeho použití, ale v hodnocení hraje významnou roli.

Vzhledem k této situaci se tak dá konstatovat, že české děti se s internetem seznamují významnou měrou jinde než ve školách. A s ohledem na to, jak se v Česku (ne)postupuje při začleňování Strategie digitálního vzdělávání do škol, dá se předpokládat, že to tak nejspíš zůstane i v následujících několika letech… Bohužel.