Tahle sestra se stará o prezidenta a taky o mně, říkal kluk z pasťáku…

ilustrační foto. flickr.com (CC BY-NC-ND 2.0)

Přinášíme rozhovor se sestrou Angelikou Pintířovou o tom, jak probíhá vzdělávání a výchova dětí s nařízenou ústavní výchovou, tedy s těmi, které jsou umístěny v tzv. pasťácích. Sestra Angelika ukazuje, že i děti, které dříve byly závislé na pervitinu, mohou žít spokojený život, pokud jim někdo skutečně pomůže. Krom toho spolupracuje se společností Avast na jejím dobročinném programu paliativní péče.

Starala se v pozdních letech o Václava Havla, zároveň se ale v téže době starala (a stará) i o kluky v pasťáku na Vysočině. Paradox? Sestra Angelika považuje svou práci za poslání. „Je důležité zajímat se také o jejich svět, co se jim líbí a proč. Stojí za to zaposlouchat se třeba do textů písní, které poslouchají, ne to jen odbýt tím, že je to hlučné a jsou tam vulgární výrazy. Často si uvědomuji, jaké je to volání o pomoc. Touha po světě, kde si lidé budou jeden druhého vážit, kde se tihle kluci nebudou cítit zbyteční, překážející,“ říká o svých „klientech“. Vypovídá však také o tom, že současná generace teenagerů, dokonce i těch tzv. „poznamenaných“, je daleko více naučená na to, že se o ně někdo postará. Dokonce i při útěku si raději obstarají odvoz…

Sestro Angeliko, pečovala jste v posledních letech o Václava Havla. Jak na něj vzpomínáte? Byla jste s ním vlastně v těch nejintimnějších okamžicích, v podstatě až do jeho odchodu…

Obdivuhodná byla jeho lidskost, vděčnost, trpělivost a schopnost vidět každého člověka stejně důstojného jako byl on sám. Ať jednal s nějakým politikem nebo obyčejným člověkem, vždy se choval ke všem stejně. Také uměl naslouchat a přemýšlet o tom, co říkají druzí a ocenit to. Stejně tak zajímavé jsou jeho texty, které málo čteme, škoda! A také bych chtěla umět na konci života ten život „pustit z rukou“. Samozřejmě nebyl bezchybný, ale byl si toho vědom a nikdy si nehrál na „pana dokonalého“. Jsem vděčná, že jsem ho mohla zblízka poznat.

angelika
SM. Angelika Pintířová

Spolupodílíte se na programu paliativní péče, který organizuje a podporuje společnost Avast. Program má za sebou řadu úspěchů. Jak vysoko si ceníte této služby veřejnosti?

Je moc dobře, že jsou v naší zemi úspěšní podnikatelé, kteří to, co získají, nemají jen pro sebe, ale snaží se hledat, co společnost nejvíc tíží a tomu pomoci. To jsou také velcí a obdivuhodní lidé. Takoví mění společnost!

Věnujete se vzdělávání a výchově na velmi zajímavém místě. Můžete prosím čtenářům upřesnit, co děláte?

Pracuji ve Výchovném ústavu pro chlapce, tedy s nařízenou ústavní výchovou. Hlavní budova se nachází v Praze, ovšem já dojíždím pracovat na detašované pracoviště na Vysočinu, kde je trochu jiný model. Mám zde klienty, kteří mají větší či menší problém s drogou. Na našem oddělení se o sebe musí postarat sami. Mají rozdělené služby a jeden např. vaří pro všechny, druhý topí a podobně.

Vzdělávání dětí v „pasťácích“ je do značné míry odlišné od toho, co se děje ve školách. V mnohém převládá výchova nad vzděláváním. Uměla byste shrnout, co je z vašeho hlediska nejdůležitějším cílem výchovy a vzdělávání u těchto dětí?

Vzpomínám si na výrok pana profesora Ivana Vyskočila (herce a psychologa, který se také věnoval chlapcům ve výchovných ústavech), jenž před deseti lety pronesl na konferenci o dramatické výchově: „Přátelé pamatujte si, veškerá výchova je o vztahu.“ To si myslím, že je nejdůležitější. Dnes jsou děti velmi „opečované“, mají vše, nic nemusí, stále jsou chráněny, ale chybí jim přirozená odpovědnost, překonávání sebe a svých hranic, vztah druhých a tím také vztah k druhým, nemusí se dělit a tak to neumějí. Často maskují svou drzostí pocit nicoty, jsou na tomto světě a neví proč a pro koho, neumějí se překonávat, a tím také nemají pocit a vědomí vlastní hodnoty, neznají, co to je, něco udělat nezištně pro druhého, a tím jim chybí opravdová radost ze života, přirozený adrenalin, který si musejí dodávat drogou. U nás mohou zjistit, že když si naštípeme dříví a zatopíme, je nám teplo, když si dáme tu práci a dobře uvaříme, tak nám to chutná …

Mimochodem, co musí takový učitel umět, aby dětem – nejen v pasťácích – porozuměl? Mluvila jste o facebooku a fotbalu…

Je důležité zajímat se také o jejich svět, co se jim líbí a proč. Stojí za to zaposlouchat se třeba do textů písní, které poslouchají, ne to jen odbýt tím, že je to hlučné a jsou tam vulgární výrazy. Často si uvědomuji, jaké je to volání o pomoc. Touha po světě, kde si lidé budou jeden druhého vážit, kde se tihle kluci nebudou cítit zbyteční, překážející. Často mi připadá, že se cítí vrženi do světa, kde o ně nikdo nemá opravdový zájem, když už tak jen hmotný, kde nemohou uplatnit svou sílu. Připadá mi, že se cítí hodně sami, vrženi do svobody, se kterou je nikdo neučil zacházet, nikdo neměl dost odvahy a trpělivosti, aby jim ukazoval hranice, které nejen brání, ale také chrání, nikdo je postupně nestavěl do toho, že svoboda je spojena s odpovědností. Náhle se blíží plnoletost a s tím i plná váha té zodpovědnosti. Je potřeba být s nimi, umět si s nimi něco zahrát, poslouchat, co si myslí, někdy se i přít. Stalo se mi po delší době, že mi nějaký kluk řekl, že se sice se mnou pohádal, ale přemýšlel o tom, a musí uznat, že jsem měla pravdu.

Máte možnost vidět konkrétní výsledky své práce s dětmi? Máte možnost hodnotit, co pomáhá a prospívá? 

Některé konkrétní osudy mohu sledovat právě třeba díky Facebooku. Pár životních osudů se vyvíjí velmi dobře, a to byli třeba uživatelé pervitinu. Nutno dodat, že to byli chlapci s delším pobytem.

V čem naopak děti nejčastěji selhávají?

Více než dřív jsou teď „opečovávanější“, takže mají dojem, že stůl se prostírá sám, všechno a všichni se mají starat o jejich blaho a zajistit jim jejich práva. Dost tomu napomáhá právě důraz na tzv. práva. Dříve byli chlapci třeba schopni utéct, přežít venku, postarat se o sebe. Dnes si raději zavolají někoho, aby je odvezl. Pěšky nebo stopem? Taková námaha… Nejsem zastáncem nějakých rigidních pravidel, ale naučit se, že jsou v životě hranice, být jakýmsi „zábradlím“ nad propastí, aby si dítě neublížilo, se dneska nenosí. Rodiče nebývají důslední, protože je to obtížné. Je snazší udělat něco sám místo, aby to naučili dítě samotné. To dítě je posláno k počítači nebo jinam a pak si zvykne, že všechno se děje bez jeho přičinění. Učit se to později je náročné, ale dospělý život to po nás všech žádá.

Když jste popisovala svoje zkušenosti, narazili jsme na to, že pro děti v pasťácích je hrozně důležité, aby měly možnost pocítit, že patří do společnosti. Je snadné takovou zkušenost zprostředkovat?

Mají dojem, že to mají napsané na čele, že jsou z pasťáku. Tady třeba pomáhají akce, kde je chlapců méně nebo, když mají příležitost dostat se do „normální“ společnosti individuálně. Jeden rok jsme měli chlapce na dlouhodobém pobytu a jezdili s nimi do tanečních, to bylo velmi dobré. Pomáhá také kino či divadlo.

Mluvili jsme taky o tom, jak těžké pro vás je naplňovat formální požadavky k tomu, abyste mohla dělat svou práci, ze společenského hlediska vysoce důležitou. Co konkrétně vám práci znesnadňuje?

Asi ten dnešní důraz na stálá práva dětí. Chápu, že může být někdo nevhodný vychovatel, ale pokud chybí zdravý rozum, tak to dětem nepomůže. Viz například diskuse o tom, jestli výslovně zakázat tělesný trest v rodině – třeba plácnutí přes zadek – zákonem.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Jiřina Lhotská
5 years ago

Angeliko, jsi skvělá, moc tě zdravím. a zastav se zase někdy. Ráda tě

uvidím. Jiřina

Emilie Steffanová
5 years ago

Plně souhlasím.

Hanz Krymů
5 years ago

Adéla Hamplová
5 years ago

Člověk, kterej dobře popisuje úskalí dnešní ochranitelské výchovy, na kterou třeba naše rodina dost doplácí…

Jitule Horáčková Ludvíková

Dobry den!
Muzete byt konkretnejsi….?

Jitule Horáčková Ludvíková

Dobry den!
Muzete byt konkretnejsi….?

Hana Bobotová
Hana Bobotová
4 years ago

Sestra Angelika úýasné