V životě mluví často ti, kdo by mohli občas mlčet, a mlčí ti, kdo by měli co říct. Jako společnost nás tohle ticho ale poškozuje, říká oceněný pedagog

Když jako učitel začínal, lámali nad ním hůl. Přihlášku do učitelské soutěže GTP CZ poslal pět minut před uzávěrkou. „Táhlo mi hlavou: Co se budu cpát někam, kde budou samé pražské hvězdy,“ říká Karel Gamba, který nakonec získal hlavní ocenění. 

Vaše příjmení zní cizokrajně. Gamba je italsky noha, tak si říkám, jestli nemáte italské kořeny. A mimochodem, když se v italštině o někom řekne, “e´ in gamba”, doslova to znamená, že je v noze, že je šikovný, že mu něco jde. 

Italské předky v rodině mám, přišli na Moravu z Milánska. Původně to byla kupecká rodina, ale sem přišli budovat železniční trať, Vlárskou dráhu.

Vítězství v GTP CZ bylo pro vás nefalšovaným šokem, odhaduju.

Naprosto. Přihlášku jsem nakonec podal jen proto, abych nezklamal žáky, kteří mě nominovali a dali si s tím práci. A na vyhlášení vítězů jsem jel s tím, že se podívám do Prahy, poznám nějaké nové kolegy a zase pojedu domů.

Odkud pramení ten pocit, že jste jako mimopražští v nevýhodě? V GTP se vysoko umísťují i lidé z Moravy a z malých měst či vesnic. Loni zvítězil učitel z Frýdku-Místku, který učí na obchodní akademii.

Je to asi dáno tím, že prostor v médiích dostávají spíš prestižní školy, gymnázia, která jsou opravdu často v Praze a okolí. Ať už jsou to školy soukromé, nebo státní. Chápu, že to novináři mají blízko, a možná je to i tím, že tam chodí děti významných lidí. Někdy to člověka zamrzí. Moje zkušenost je taková, že vše od Vysočiny dál je pro Prahu Mongolsko, když použiju zkratku. Jsou to dva různé světy.

Když jste měl porotě odůvodnit, co by pro vás eventuální vítězství znamenalo, řekl jste, že by vás těšilo, že se tím ukáže, že dobrá pedagogika se dá dělat i na malém městě, nejen v Praze. 

Ano, a to i přesto, že my si žáky nevybíráme. V Praze se teď hodně řeší, že poptávka po gymnáziích silně převyšuje nabídku. My na našem gymnáziu ale žádný velký převis nemáme.

Některá média si všimla, že letos poprvé zvítězil učitel z církevní školy. Když někomu řeknete, že učíte na arcibiskupském gymnáziu, s jakou reakcí se setkáváte?

Myslím si, že církevní školství je opředené spoustou mýtů, přitom v zásadě platí, že jsou to školy jako každé jiné, mohou být dobré i špatné. To, že máme jako zřizovatele arcibiskupství, v některých lidech evokuje, že je to škola pro lidi, kteří chtějí do kláštera nebo do kněžského semináře. Možná taky panuje představa, že do žáků cpeme náboženská dogmata. Ani jedno není pravda. 

Náboženství u nás je nabídka a o všem se tu svobodně diskutuje. Naprosto respektujeme, že každý má svou cestu. Ale považuji za přínosné, že v životním úseku, kdy si člověk klade zásadní existenciální otázky, dáváme žákům možnost se seznámit s hodnotovým pohledem na svět. Nejde nutně o křesťanské hodnoty, spíš o univerzální lidské hodnoty: respektovat důstojnost každého člověka, nekopat do slabších, nestoupat nahoru po jejich zádech, být solidární. Na naší škole se to možná opakuje víc než na jiných.

Na církevní školy často chodí i děti z rodin, které k víře nemají vztah, což ale myslím těm školám většinou nevadí. Rodiče je často volí kvůli bezpečí a proto, že se tolik nepodporuje tvrdá soutěživost.

Pro nás to platí určitě. Žákům nabízíme lidské a inspirativní prostředí.

Vy jste nijak před porotou GTP neskrýval, že jste věřící člověk. Před tím, než jste se stal regulérním učitelem, jste dlouhé roky pracoval s lidmi na okraji, s dětmi ulice, jako volnočasový pedagog, i s romskými dětmi. Dovedla vás k tomu víra?

Určitě to s ní nějak souvisí. Já jsem se ke křesťanství obrátil jako dospívající, někdy ve třinácti čtrnácti letech. Dostaly se mi tehdy do rukou knížky Guy Gilbera, to je francouzský římskokatolický kněz a dost nekonformní člověk. Teď je mu skoro devadesát let, ale jako mladý jezdil na motorce, měl háro a poslouchal rockovou muziku. Pracoval s mladými lidmi na okraji společnosti, byl s nimi, pomáhal jim najít ztracenou rovnováhu. To mě strašně oslovilo, chtěl jsem se mu podobat, jít podobnou cestou, i v tom smyslu ukotvení ve víře. 

Pro mě je víra něco, co mě drží nohama na zemi, co mi ukazuje mé limity, které máme všichni, vyplývají z našeho lidství. A zároveň je víra něco, co mě povznáší k něčemu, co nás přesahuje. Nedávno jsem si zajel na týden do Říma, na takový umělecko-duchovní výlet, a krása, kterou jsem tam viděl, mě úplně dostala. Skoro až zastrašila. Říkal jsem si, jejda, taková krása už tu je, o co se ještě snažíš? 

To vás náramně usadí. Ale neodradí. Paradoxně si myslím, že pokud se člověk chce posouvat, musí se o něco pevného opřít, co jeho snažení i relativizuje. Ale tohle poznání je intimní věc a nikomu bych si nedovolil ho nutit. Víra se má žít tak, aby i díky ní váš život byl pro někoho inspirativní. Důležité je to, co děláte, ne to, v co věříte.

Teď jste asi v myšlenkách u svého focení. U práce na poli krásy?

Ano, fotím a občas i vystavuji. Teď mi právě skončila výstava u nás na zámku v Kroměříži. Dělám analogovou fotografii, fotky si, když to jde, vyvolávám sám.

Máte nějaké oblíbené téma? Na co se orientujete?

Na ticho. Já fotím ticho. Ta výstava se jmenovala Za tichem. Mým cílem je, aby fotky ty, kdo se na ně dívají, zpomalily, ztišily, aby se lidé pak podívali i do svého nitra. Dneska potřebujeme víc klidu a ticha. Když se mě porota GTP ptala, co je důležité pro školství v 21. století, řekl jsem jim, že musíme pracovat s tichem. Když jsme zticha, můžeme naslouchat. A když nasloucháme, můžeme porozumět. A když porozumíme, můžeme učit to, co studenti skutečně potřebují, ne to, co si myslíme, že potřebují.

Jednu svou hodinu, kdy žáci ve třídě debatovali, jste okomentoval tak, že podle vaší zkušenosti v hodinách i v životě mluví často ti, kdo by mohli občas mlčet, a mlčí ti, kdo by měli co říct.

Je to tak. Vidím to všude. Ten, kdo je dostatečně hlasitý, se prosadí. A naopak, jsou lidé, kteří jsou fundovaní, mají co říct, jsou i mnohem dál, ale na řeč jako by rezignovali. Začali mlčet. Jako by už nevěřili na dialog a nechtěli se hádat s křiklouny. Tohle je ale ticho, které nás jako společnost velmi poškozuje, to není to správné ticho.

Chtěla bych se vrátit k období před tím, než jste začal učit ve škole. Jak už bylo řečeno, pracoval jste jako volnočasový pedagog s problémovými dětmi.

Ano, odešel jsem z Moravy do Českých Budějovic a působil v tamním Salesiánském středisku mládeže. Tam jsem potkal dva lidi, kteří mě toho strašně moc naučili. Oldřicha Kaprála a Tomáše Rádla. Formovali nejen mě, ale velkou skupinu dalších lidí. Jestli se dá o někom říct, že má otevřené srdce, tak to platí o nich. Byli to asi nejdůležitější lidé v mém životě. Hodně mě ale naučila i děcka ze sídliště, se kterými jsem pracoval.

Někde jste řekl, že je skoro snadnější najít cestu k problémovým dětem než k těm normálním. Většinou si lidé myslí, že to je naopak. Můžete to nějak vysvětlit?

Každé dítě má nějakou masku, ale u dětí se spoustou problémů se mi paradoxně pod masku dařilo dostat celkem snadno. Když se vám podaří uvidět v nich skutečného člověka, oni vám pak hodně věří. A vztahy jsou rovné. A to si tu práci opravdu neromantizuju, hodněkrát si při ní můžete nabít čenich. U dětí z běžných rodin, bez nějakých zjevných problémů, se mi ty masky zdají propracovanější, a někdy – někdy! – je pod nimi více bolesti a otazníků než u děcek na ulici.

Teď se mi vybavil František Tichý a legendární pedagogické osobnosti jako Makarenko nebo Korzcak, které často zmiňuje. Ti dokázali proměnit grázlíky v mladé lidi, kterým mohli stoprocentně věřit.

František Tichý, Přírodní škola, obrovská pedagogická osobnost. Vnitřně s ním velmi souzním, jeho práce si obrovsky vážím, naživo jsme se ale ještě nepotkali.

V jedné nominaci jeden váš žák psal, že v hodině nadáváte romsky. Tedy on to psal obdivně. Učíte filozofii, psychologii, osobnostní výchovu. Vysvětlete mi, kde tam je prostor pro nadávky, navíc v romštině?

Někdy jste v napětí a potřebujete si ulevit, žáci vás něčím úplně vytočí. Jsme jen lidi. Tak si třeba odfrknu romsky, oni tomu nerozumí, to nikoho neurazí, nemá to ten samý emocionální dopad. A ještě to udělá atmosféru. Pak jim to přeložím, a ještě se třeba trochu pobavíme o romštině a romských komunitách, jak jsem je zažil… Kluci – tím myslím zmiňovaného Oldu Kaprála a Tomáše Rádla – Romům a dětem ze sídlišť zasvětili obrovský kus života. Pro mě to bylo obrovsky inspirativní. Nadávat jsem se tedy naučil ne od nich, ale přímo od Romů (směje se).

V nominacích od žáků se taky objevovalo, že s dětmi jste i mimo výuku, na různých akcích, věnujete se jim hodně nad rámec povinností. Někdo psal, že pro ně pečete vánoční perníčky. Je to u vás na škole ojedinělé, že si toho tak všímali?

Myslím, že ne. Mám kolegy a kolegyně, kteří se taky studentům ohromně věnují a mají k tomu třeba i několik vlastních dětí. A pokud to někdo dělá méně, může mít důležitý důvod, kteří studenti nevidí. Mladí lidé mají sklony k černobílému vidění, což je v pořádku, v jejich věku na to mají právo, ale je taky třeba si to umět zarámovat a brát to s určitou rezervou. I jejich oblibu nebo neoblibu někoho. My nemůžeme vědět, proč s nimi třeba někdo tráví méně času, ten kantor může být třeba vyhořelý, na pokraji sil, nebo mít doma starosti, ale to žáci neví. Mimochodem, vyhořelých učitelů potkávám spousty.

Vy jste taky jednou vyhořel.

Ano. Bylo to peklo. Člověka to nutí si věci přehodnotit, říct si, co a proč dělá, proč je to pro něj důležité. A jak to udělat, aby ještě nějaký čas vydržel tuto práci vykonávat. Mně pomáhá si říkat, že kantořina je povolání, ne zaměstnání. Nikomu tenhle pohled na věc nenutím, ale myslím, že to zpomaluje vyhoření. Dalším zpomalovačem je pro mě, že fotím ticho (směje se).

Když se vás porota ptala na slabé stránky, řekl jste, že jste ješitný, že vás dokáže bodnout, když vám žáci oponují a mají nakonec pravdu. Jak to jde dohromady s tou deklarovanou pokorou, introspekcí, nasloucháním? To je nějaký váš stín?

Přesně, to je můj stín, to je ten Jung. Občas se mi stane, že mě nějaká debata pohltí a ztratím odstup. Jedu naplno a napírám všechny síly, abych odargumentoval to, co říkám. Pak to odezní a já si říkám: doprčic, ten jejich pohled byl vlastně lepší.

Ale i kdyby nebyl, i tak by se ale učitel mě zadržet a nevyužívat naplno převahu svých znalostí a zkušeností, řekla bych. Je to výuka, a ne filozofická debata.

Máte pravdu. A navíc je to občas bohužel i tak, že pravdu mají (směje se). Je to perfektní škola, nutí mě to být bdělý. Velmi často se to projeví jen uvnitř, v tom jemném nepříjemném pocitu, že ztrácím půdu pod nohama, kdyby se ukázalo, že nemám pravdu. 

Učitel dokáže mnohé pocity skrýt, je to tak trochu herec, ale pak to v něm hlodá. Je to něco, s čím asi my lidi zápasíme, a nejen učitelé. Uvědomit si to je hrozně užitečné. Když mi na konci hodiny zatleskají, tak fajn, potěší, ale jsem už dost nohama na zemi, abych z toho nezpychl. To by mě totiž zastavilo, už bych se nerozvíjel.

Na otázku, co by se mělo systémově v českém školství změnit, jste odpověděl, že bychom si jako společnost měli ohlídat, aby na učitelství nechodili lidé, kteří ve skutečnosti o tu práci nestojí.

Přijímací zkoušky na základě testování studijních předpokladů neodhalí nic o osobnosti uchazečů. Maximálně to, zda má dobrou paměť nebo analytické myšlení. To ale na učitele nestačí. Na pedagogické fakulty by se měli vybírat lidé, kteří jsou zralí osobnostně. Mají předpoklady být dobrým učitelem. Takoví lidé si pak budou i navzájem pomáhat. 

Na slavnostním vyhlášení té ceny, jsem měl jasný pocit, že přítomní kolegové mi to vítězství přejí. Že nemusím být připravený na boj, mít strach. Prostředí bylo velmi otevřené a kolegiální. Já jsem to tak cítil a říkám si, že takto se chovají učitelé, kteří jsou na správném místě. Takhle by to mělo fungovat na každé škole. Přát si úspěch, tolerovat si chyby, respektovat se. To je prostředí, kde jsou pak děcka na prvním místě, ego je upozaděné. A na tom vyhlášení to tak bylo, to jsem mrkal. Krásný zážitek, velká zkušenost.

Máte nějakou osobní zkušenost se studenty učitelství?

Před pár lety jsem učil jeden seminář sociální pedagogiky. Ve třídě sedělo dvacet pět slečen. Když končil semestr, tak jsem se jich zeptal, kolik z nich tu práci chce dělat. Zvedly se dvě ruce. A tak jsem se ptal těch ostatních: a proč tu tedy jste? Je to nejsnadnější cesta k diplomu, řekly mi. A to je špatně. Počet lidí, kteří jdou na pedagogické fakulty jen kvůli titulu, by se měl nějak omezit.

Já svým studentům na gymnáziu vždy doporučuji, ať své povolání nevybírají podle toho, co je výhodné, podle nějakého kalkulu, kde je poptávka po lidech, ale podle toho, kam je to táhne. Tam je to totiž bude bavit a budou v tom zřejmě dobří, a to jim vytvoří konkurenční výhodu. Mají velkou pravděpodobnost, že se tím uživí, i když to tak ze statistik nevypadá. Viděl jsem hodně pokažených životů, studentů, kteří dali na okolí a jeho dobré rady, které ale ignorovaly jejich silné stránky.

Na vaší první učitelské štaci vás ředitel vyhodnotil jako marného učitele. Jak vypadala jeho zpětná vazba?

Vzal si mě po hodině na chodbě stranou a řekl: „Prosím vás, běžte dělat něco jiného, z vás nikdy nebude pořádný učitel“. Já jsem samozřejmě chyby dělal. Nastupoval jsem bez zavádějícího učitele, který je dnes na mnoha školách, myslím, už standard, ale tehdy určitě nebyl. A svou cestu jsem si hledal, někdy pracně. Jsem za to vděčný. Cesta, kterou jste si našli sami, je vaše.

To je drsné. Jak to na vás zapůsobilo?

Jako facka. Bylo to období, kdy už jsem se trochu rozkývával k tomu, že bych učitelem asi mohl a chtěl být, že mi to nevadí, a teď toto. Ale oklepal jsem se z toho.

Říkáte, že jste vlastně učit nikdy nechtěl, že vám tuhle profesi znechutili učitelé ze základní školy. Přes silný odpor jste ale nakonec u učitelství zakotvil. Šel učit po několika letech strávených v rádiu Proglas. Práce s problémovými dětmi už byla uzavřená kapitola. Jak dostane člověk pracující v rozhlase nabídku, aby šel učit?

Tady u nás ve Zlínském kraji se rozjížděla nová škola a byli tam lidé, které jsem znal. věděli, že jsem s dětmi dlouhodobě pracoval, a tak to vzniklo. Začínal jsem tam jako učitel náboženství.

Věci se myslím nedějí náhodou, ale mají nějaký smysl. Teď tím nemyslím nic vztaženého ke křesťanství, spíš se mi vybavuje logoterapie Viktora Frankla, jeho nacházení smyslu jako terapeutického prostředku. Z tohoto pohledu to nebyla náhoda. Řekl jsem si, proč ne, je to smysluplné, někam mě to posune. Přijal jsem výzvu.

Když mluvíte o smyslu: dnes mladí lidé víc než dřív opravdu potřebují znát smysl toho, co dělají, a pořád se po něm ptají. Vycházíte jim v tom vstříc?

To je pravda a myslím si, že je důležité tuhle jejich potřebu vnímat. Slyším od nich třeba, když probíráme filozofii: „Tolik různých názorů, a k čemu mi to bude?“ Já jim odpovídám: „Dá vám to morální kotvu. Díky tomu si můžete najít něco, o co se opřete, co vás podrží. Svou vnitřní cestu.”

Vy si se žáky vykáte. Něco jako kamarádské tykání se asi na arcibiskupském gymnáziu moc nenosí?

Častý úzus je, že učitel tyká, žák vyká. Oboustranné vykání má tu výhodu, že signalizuje vzájemnou úctu, tak jim to vždy vysvětluji. Hodinu vytváříme spolu, jste pro mě partneři, jsme na jedné lodi, říkám jim. Vzájemné tykání bych nezvolil; ač jsem dětem nablízku, nejsem jeden z nich, to bych je nemohl vést. Rozumím jejich jazyku, vciťuji se do nich, ale musím mít i určitý odstup. Další věc je, že nepříjemné věci se mi snadněji říkají, když jim vykám. A občas je třeba říkat i nepříjemné věci, vyříkat si to na férovku.

A upřímně, ono mi to vykání pomáhá, když školu opouštějí. Když jste se žáky v tak úzkém kontaktu jako já, vždycky trochu bolí, když odcházejí. Takto si aspoň trochu chráním své srdce.

Text vyšel ve zkrácené podobě v příloze Akademie Lidových novin