Vesmír.cz: Internetová revoluce? Bolesti školství nevyřeší

Publikujeme esej Davida Kománka, který vyšel 3. 5. pod názvem Internetová revoluce? Bolesti školství nevyřeší (ZDE). Autor v textu reaguje na článek Tomáše Feřteka, který také vyšel na stránkách časopisu Vesmír a věnuje se tomu, jak se u nás proměnil vzdělávací systém za poslední desetiletí (ZDE).

Školy a svět vzdělávání se změnily. Rozumíme ale tomu, proč se tak stalo a jak se máme k té změně postavit?, napsal Tomáš Feřtek v březnovém čísle Vesmíru v článku Kde má české školství Achillovu patu. Jsem rodič dětí navštěvujících základní školu na prvním i druhém stupni a na víceletém gymnáziu. A i moje zkušenost z pohledu rodiče spolupracujícího po mnoho let se vzdělávacím systémem jiná než názory, které prezentuje autor eseje.

Přístup společnosti ke vzdělání se od osmdesátých let minulého století změnil. Vysokoškolské diplomy dnes mají i ti, kteří by před pár desetiletími vůbec neměli šanci. Studuje se ve velkém, úroveň škol je velmi různá, někde se „intelektuálně maká“ a vystudovat stojí značné úsilí, jinde jde mnohem víc o peníze za studium než o hluboké a náročné studium samotné.

Průměrná úroveň znalostí studentů, kteří přicházejí ze středních škol, je podle mnoha vysokoškolských pedagogů, s nimiž se bavím (ačkoliv nejsem akademik, pracuji v univerzitním prostředí a jsem v častém styku s těmi, kteří tam učí), tristní a první ročník vysoké školy je tak často z nutnosti a k nevoli pedagoga jen o málo víc než doplňování středoškolského učiva. To evokuje představu, že nižší stupně školství nefungují dobře a je třeba s nimi pořádně zatočit. Nemyslím si, že je dobře svádět všechno na školy a nevěřím, že revoluce orientovaná na internet to vyřeší.

Děti z mnoha rodin chodí na základní školu s velmi vysokým sebevědomím, poučeny, že učitel je nemá jak donutit ke spolupráci, pokud si to ony samy nepřejí. A kdyby byl přeci jen s učitelem problém, tatínek nebo maminka zasáhnou a učitele zklidní. Hodně vyřeší i „sponzorské dary“ škole. Takové manýry tu byly i dříve, ale byly vzácnější, dnešní společnost se v tomto smyslu nevyvíjí dobrým směrem.

Vše staré není automaticky špatné

Všude se volá po změně, je to moderní. Staré pořádky jsou z principu špatné, je třeba se jim vysmát a nahradit je novými, úžasnými a dokonalými. Bohužel se pak často dělá změna jen pro tu změnu a nic to neřeší, případně to napáchá i nějaké škody. Nejsem proti změnám, pokud jsou něčím podstatné a přinášejí něco dobrého. Současně ale volám po tradici tam, kde se něco osvědčilo a funguje to. Systém vzdělávání se vyvíjí i bez necitlivých vnějších zásahů, po kterých „reformátoři“ hlasitě volají. Místo toho, aby se způsob vzdělávání postupně se vyvíjející přinejmenším od dob Marie Terezie do konce minulého století šmahem odsoudil jako špatný, nutně překonaný, měli bychom raději naopak stavět na generacemi osvědčených metodách a přizpůsobovat jej postupně a s rozvahou. Jinak nám tu vyrostou dvě až tři generace v chaosu, a pokud to naše společnost přežije, jejich děti budou znovu objevovat to, co už tu bylo a co skutečně fungovalo.

IT technologie je určitě dobré do výuky zapojovat, ale nejsou samospasitelné a nedělejme z internetu modlu. Ačkoliv děti dnes umí s počítači, tablety a mobily hodně, jsou to především intuitivně a náhodně získané dovednosti, a ony je samy od sebe neumějí systematicky rozvíjet do ucelené podoby rovnoměrně pokrývající možnosti soudobé techniky. Žáci mají cenné, nicméně ostrůvkovité znalosti, které je třeba propojit a dovysvětlit. To je vhodná role pro učitele informatiky.

Samozřejmě, že pro každé z těch dětí bude některá část informatické výuky opakováním, ale dostanou i hodně nových informací a konečně pochopí, jak ta technika vlastně funguje, co ještě dovede, jaký je poměr mezi různými úkoly a úsilím k jejich dosažení (ano, „psaní všemi deseti“ je výsledek drilu, powerpointová prezentace může být i špatná, ….) Děti, které vědí víc, pomáhají ostatním, vím to z praxe. Uznávám, že pro tuto oblast je kvalifikovaných a schopných pedagogů zatím málo, ale snažme se chápat IT ve školách jako nástroj, učební pomůcku, která je pod zdánlivou jednoduchostí složitá a je třeba jí porozumět, aby byla užitečná. Není to cíl snažení základní školy, je to jen další žádoucí pomůcka.

Kde vzít „vstupní body“

Snadná dostupnost internetu bohužel vede k lenosti. Nic si nemusím pamatovat, někde to najdu, když budu chtít. Dnešní děti obvykle souvisle čtou mnohem méně než dříve, a tak často ani netuší, co všechno v tom našem světě je, chybí jim mnohé „vstupní body“, k nimž by si mohly připojovat další znalosti a vzájemně je propojovat. Je skvělé mít téměř dokonalý vyhledávací nástroj, když nevím, kde s ním začít!

Předpokládám, že autor neměl na mysli přepsání stávajících učebnic do elektronické podoby, nýbrž samostatnou práci žáka s bezbřehým mořem informací dostupných on-line. Obsahová stránka učebnic i jejich formální uspořádání má své důvody. IT mění způsob a rychlost vyhledávání informací, ale přinejmenším na úrovni znalostí ZŠ neslouží jako vodítko pro kvalitu informací ani neřeší potřebu systematického přístupu a nenabízí samo od sebe vhodná zjednodušení, která nastartují tvorbu základních modelů studovaného tématu a jejich postupné logické, vrstevnaté rozšiřování a prohlubování – ony vhodné „vstupní body“, připravené pro uchopení dětskou myslí zde jaksi nevyčnívají tak, jak to dovede zprostředkovat soubor informací vytvořený přesně s tímto záměrem, tedy učebnice.

Mnoho předmětů je třeba zažít, znalosti a dovednosti musí „přejít do krve“. „Dril“, od něhož se v moderním pojetí často také upouští, je nepostradatelný pro dobré zvládnutí matematiky, fyziky apod., nepochybně i pro studium cizích jazyků. Vychází se zde dětem vstříc, aby se pro ně učení nestalo moc obtížným, aby nebyly ve stresu nebo neměly moc domácích úkolů. Výsledkem je chabá slovní zásoba, obtíže při použití gramatiky, velká chybovost při výpočtech, …. Stačí se podívat na chaotické moderní učebnice angličtiny. Nemělo by nás překvapit, že nejlepších výsledků v těchto předmětech dosahují žáci ze tříd, kde se vyskytují nároční a „obávaní“ učitelé, kteří stále ještě pracují tradičním způsobem.

Z pohledu vyšších stupňů škol je s informacemi na internetu problém. Ony snadno dostupné informace jsou (na rozdíl od dříve populárních knih) často mimo dohled odborníka. Mnozí opisují od těch, kteří to také někde opsali a realizují si tím své sny o psaní textů. Vzniká tak množství různých variant zdánlivě téhož, jen s velkým rozptylem v kvalitě a pořadí odkazů ve vyhledávači s tím moc nenadělá.

On-line dostupné jsou samozřejmě i plně odborné články, které prošly recenzním řízením. Ty jsou však pro mladé studenty většinou příliš těžké sousto, navíc mnohdy je přístup k nim placený, a tak efektivně vázán jen na sítě určitých institucí – předplatitelů.

Mezi těmito protipóly je prostor pro popularizující literaturu. Neodborník ji ale málokdy umí odlišit od záplavy méně kvalitních a často i chybami se hemžících textů. A není to jen problém využití internetu na školách, tyto „informace“ nás formují bez ohledu na věk a společenskou roli.

Další slabinou je, že informaci chceme nejen ihned najít, ale i rychle vstřebat. Přednost mají krátké texty, intuitivně upřednostňujeme zjednodušené až povrchní statě, o ověřování z více zdrojů ani nemluvě.

Škole předchází domov

Jako rodič, který shodou okolností pracuje v IT, bych českému školství doporučil více se zaměřit na správný způsob práce s informacemi, na předcházení jejich nekritickému přejímání, na prevenci nadužívání a závislosti na moderních technologiích. Bylo by vhodné děti naučit odhadnout a přijmout za svůj vhodný poměr mezi časem stráveným v kyberprostoru a jinými způsoby interakce s okolním světem a lidmi v něm. Správně uchopená technologie je úžasná pomůcka pro vzdělávání, může vést k obohacení jedince, může se pro něj stát i konkurenční výhodou. Znovu ale připomínám: Bez tradičních a generacemi prověřených forem výuky se neobejdeme a bylo by chybou se jich vzdát.

To, že učení je občas i pracné a občas nebaví, na tom nic špatného není a neměli bychom o to naše děti v jejich vlastním zájmu ochuzovat. Tvrzení, že „školní sešity našich dětí a vnuků se v některých předmětech až nebezpečně podobají těm našim“ zavání touhou vychovat z dětí cizince v jejich vlastním světě. I přes všechny pokroky je zajímavost a inspirativnost výuky nadále podmíněna zejména osobností a přístupem pedagoga.

Vždy tu byli učitelé lepší i horší. Těch lepších je naštěstí stále dost. Přínos pedagogického přístupu pro konkrétní dítě z velké části závisí na tom, jak je dítě vychováno a vedeno doma. Snažme se do škol posílat děti vybavené schopností přijmout svou roli, respektem k učitelům, schopností uznat vlastní chybu a poučit se z ní. Snažme se o to, aby naše děti nepřistupovaly ke svému okolí s pocitem nadřazenosti. Potíž naší doby je, že se od těchto kvalit ustupuje. Chybí tu obecná poptávka po morálce, slušnosti, empatii a respektu, která by měla kvalitnímu vzdělání předcházet a vytvářet pro něj vhodné podmínky. Nesvádějme naše vlastní problémy a výchovná selhání na školy a vzdělávací systém. Učitel předává znalosti a zkušenosti a pomáhá dotvářet osobnost dítěte, pokud mu to duševní připravenost dítěte dovolí.

Je velmi zajímavé porovnat názory rodičů na školu v závislosti na prospěchu jejich dětí. „Školně schopné“ děti mají dle mé zkušenosti obvykle rodiče, kteří mají ke škole pozitivní vztah a přímo i nepřímo s učiteli více spolupracují. Naopak děti, které s učivem obecně více zápasí (ale zas třeba vynikají v jiných oblastech) jsou mnohdy z prostředí, které současnému vzdělávacímu systému (resp. jeho konkrétní realizaci) nakloněno není. Někdy to končí přestupem na „lepší“ školy, kde se však situace opakuje.

Tyto rozdíly však neříkají nic o (ne)vhodnosti vzdělávání. Vypovídají o tom, že nejsme všichni stejní. Pro gaussovskou většinu je standardní způsob vzdělávání stále tou nejlepší volbou. Některým dětem určitě lépe vyhoví alternativní systémy. Ty se ale ani za necelá tři desetiletí nestaly majoritním proudem – právě proto, že většina nemá důvod do nich přejít (což jejich význam nijak nesnižuje). Domnívám se, že v okolních zemích je vývoj podobný, i když některé měly mnohem více času i lidí než u nás.

Zmíněné maturitní statistiky jsou spíše dílem snahy o uniformnost a pocitem, že na maturitu a posléze vysokoškolský diplom musí dosáhnout úplně každý, a ještě pokud možno bez velké námahy. Do statistik se nám tak posouvá i ta část populace, která by v minulosti byla úspěšnější v jiných vzdělávacích směrech. Průměrný student na hranici dospělosti nevěnuje maximum energie studiu, je často vychován tak, že si chce především hrát na síti, blábolit na facebooku a bavit se. Není se co divit, že se rozevírají nůžky mezi těmito „studenty“ a těmi, kteří dostali doma jiný základ a uspokojují si cílevědomě svou touhu po vzdělání. Chápu to jako různé životní strategie, pro které selhává jednobarevné hodnocení.

Pokud klíčem ke změně mají být „smysl a otázky“, jak se autor domnívá, pak mohu jen konstatovat, že přesně to jsem hledal ve školních lavicích už od osmdesátých let minulého století a také jsem to nacházel. Byly to právě základní a střední škola, jež ve mně probudily zájem o spoustu oborů. Zájem, který trvá dodnes. Nikdo mi nezakazoval se ptát, přemýšlet v souvislostech a propojovat si fakta. Měl jsem možná štěstí, že mne rodina na tuto roli školy připravila, a já ji tak mohl využít. Nebylo to ale asi nic neobvyklého a výjimečného. Kvůli tomu nemusíme volat po radikální změně, naopak bychom měli dbát o to, aby to nevymizelo.

Samotný závěr článku je krásná myšlenková konstrukce. Neřekl bych ale, že jsme „většinově přesvědčeni“ o neplatnosti diskutovaných pravidel ve škole. Soudím, že většina populace se nad těmito otázkami takto vůbec nezamýšlí. Měli bychom se ptát, proč podstatná část dětí chodí na základní a střední školy již od prvopočátku s nezájmem o něco, co nejde úplně snadno, u čeho by se musely také trochu namáhat, s předsudkem, že tam chodí jen z povinnosti. Takový přístup i sebelepší snaze učitele rozhodně nevychází vstříc.

Na závěr si dovolím ještě trochu jiný úhel pohledu. Přestože jde o vážné téma, neměli bychom oficiální vzdělání přeceňovat. Skutečně velkými duchy a vzdělanci se po tisíciletí stávají jen někteří z nás, je to vzácný jev. Ani nejmodernější způsoby výuky na tom nic nezmění. Věřím, že tací vždy najdou cestu, která je do těch výšin dovede, ale že jich nikdy nebude moc. Nám ostatním dobře poslouží běžné školy, ať už jsou v detailech takové či onaké. Obecná úroveň znalostí ve společnosti pomalu dlouhodobě roste, bez ohledu na to, zda se vzdělávací programy mění evolučně nebo revolučně. Stačí, když ti, kteří naše děti učí, to s nimi myslí dobře. A tak to většinou i je.

Titulní foto: Volné dílo. Licence CC 0