Vesmír: Kde má české školství Achillovu patu

Publikujeme text Tomáše Feřteka, který vyšel v časopise Vesmír (3/2016) a věnuje se proměně vzdělávacího systému u nás během posledních desetiletí.  Nové webové stránky časopisu Vesmír najdete ZDE.

Co je příčinou propadu vzdělávacích výsledků českých žáků? Možná fakt, že zatímco školy pořád ještě pracují podle hesla „Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal“, zbytek společnosti po absolventech žádá „Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal“. Pochopily české školy, že se zásadně změnilo zadání pro jejich práci?

Na rozdíl od devadesátých let, kdy byla česká veřejnost, včetně té učitelské, přesvědčena, že české školství je čímsi výjimečné a není rozumné ho jakkoli měnit, převládá dnes mínění, že školství je špatné a změnit ho je nutné. Neexistuje ale shoda, co je příčinou tohoto stavu a jak by taková změna měla vypadat.

Dokonce existují dva jasně vyhraněné názory: první říká, že propad je důsledkem přílišné liberalizace, snižování nároků a reformy započaté v roce 2005, zatímco opačný názor má za to, že většina škol na tuto reformu rezignovala a nic podstatného se nezměnilo. Proto se výsledky žáků zhoršují. Dají se ty dva názory rozsoudit?

Jedna z mála věcí, na níž se obě strany shodnou, je, že školy a svět vzdělávání se změnily. Rozumíme ale tomu, proč se tak stalo a jak se máme k té změně postavit?

Změna skrytého kurikula

Každá společnost dává svému vzdělávacímu systému zadání, jak má vypadat absolvent. Pokud chceme opravdu rozumět vztahům mezi společenským uspořádáním a tím, co se děje na školách, je třeba pracovat s pojmem takzvaného skrytého kurikula. Tedy vzdělávacího obsahu, který formuje osobnosti žáků způsobem, jejž škola často ani výslovně nedeklaruje.

Pokud bychom chtěli pojmenovat skryté kurikulum druhé poloviny 19. a celého 20. století, pak je dobré si uvědomit, že to byla společnost s jasnou hierarchickou vertikální strukturou, založená na strojní mechanické výrobě; společnost byrokratická, kde hlavní ctností byla poslušnost a přesné vykonání příkazu. Skryté kurikulum by bylo možné shrnout do sloganu: Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal.

Podíváme-li se na současnou společnost, kde jsou hierarchické struktury stále intenzivněji doplňovány horizontálními sítěmi často neformálních vztahů, kde se výrazně mění požadavky zaměstnavatelů na všestrannost a dovednosti absolventů, je stále zřejmější, že vyžadují mnohem větší míru samostatnosti a sebeřízení. Nový slogan, byť také často neuvědomovaný, zní: Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal.

Toto nové zadání nevystačí s prostou poslušností, odráží změny v jednotlivých profesích, organizaci výroby a služeb i způsobech řízení. Otázka je jednoduchá – vypadají školy tak, aby byly schopny podobné zadání naplnit, nebo stále většinově naplňují skryté kurikulum 19. a 20. století? A jak to souvisí s propadem vzdělávacích výsledků?

Achillova pata základních škol

Mnoho problémů plyne z rostoucího napětí mezi realitou před školními dveřmi a tím, co se děje uvnitř. Pokud navštívíme běžnou základní školu, třídu na prvním stupni, nebudeme mít pocit, že je nějaký problém. Vidíme poučené a aktivní paní učitelky, barevné učebny, hodiny plné soustředěné práce. Tady jako by žádné viditelné potíže neexistovaly. Časy, kdy se sedělo s rukama za zády, jsou dávno pryč. Děti pracují společně, běhají, něco zkoušejí a učitelky jsou obdivuhodné v tom, kolik práce jsou schopny soustředit do jedné vyučovací hodiny.

Jistou pochybnost ve vás může vzbudit otázka, zda vůbec mají děti při vší té horečné a do posledního puntíku naplánované aktivitě vůbec nějaký čas na vlastní rozhodování. Opravdu tohle vyučování trénuje sebeřízení, schopnost najít si úkol a být za něj zodpovědný? Nebo jde jen o barevnější a zábavnější verzi poslušnosti? Odpověď není jednoznačná, protože základní školy v České republice se velmi liší a mnoho z nich si je nového úkolu vědomo, ale dá se nejspíš konstatovat, že neuvědomovaná výchova k poslušnosti stále převažuje.

Na druhém stupni základních škol se ale již viditelně zakládá na většinu problémů, které v našem vzdělávacím systému máme. Část dětí odejde na víceletá gymnázia, čímž třída přichází o přirozené lídry, od nichž se lze učit. A děti se vždy nejvíc a nejefektivněji naučí vzájemnou komunikací. Pilné paní učitelky, které dělaly třídu přívětivou a barevnou, zmizí, zůstanou žáci postupně procházející pubertou do dospělosti, kterým velmi často chybí motivace k učení a práci. Ta vnější motivace – hodná a stále připomínající paní učitelka, co dává jedničky a tiskne do sešitu koťátka a králíčky – zmizela, zůstaly jen známky a pocit, že to, co se ve škole děje, nedává žákům žádný velký smysl. Musí dělat věci, které si nevybrali a nemohou o nich spolurozhodovat. Vysvětlováním, proč jsou důležité, se většina učitelů nezdržuje. Maximálně poznamenají, že to žáci pochopí a ocení později. Jenže to je na získání vnitřní motivace k práci a pocitu, že se podílím na budování vlastních dovedností, poněkud málo. Druhý stupeň české základní školy je pravděpodobně nejslabším místem systému. Tady si nejméně víme rady s tím, jak s žáky zacházet a jak je motivovat, když cukr a bič, známky a pochvaly, odměny a tresty zjevně přestávají fungovat. Technologie vyrazily školní dveře Odpověď, proč tento pocit a z něho plynoucí frustrace pedagogů jsou dnes tak časté, byť dříve se ve školách nevyskytovaly nebo nebyly tak viditelné, je třeba hledat v proměně světa vně školních dveří. Přinejmenším do přelomu století platilo, že škola měla jednoznačný monopol na vzdělání a výstupní certifikáty, tedy vysvědčení a diplomy, ale do značné míry i na informace. Ty byly zdánlivě dostupné každému, ale nebylo úplně snadné vyhledat tu správnou knihu, s jejíž pomocí se člověk mohl sám dovzdělat. Zjistit, která je ta pravá, a umět ji přečíst s porozuměním, vyžadovalo radu a pomoc někoho zkušenějšího.

Tohle všechno nejpozději po roce 2000 změnily internetové vyhledavače a globální síť včetně sociálních sítí. Zjednodušila se nejen dostupnost a distribuce informací, ale právě i jejich vyhledávání a rychlost, s níž je možné najít radu a kontakt prakticky kdekoli na světě. Škola se ocitla v dramatické konkurenci okolního světa, který dodává informace rychleji, přehledněji a přívětivěji. Dlouho se snažila tuto konkurenci bagatelizovat (jde o informace a vzdělání nekvalitní, povrchní); pak se prostě snažila vnější svět ignorovat a zakázat jej. V té nejjednodušší formě zákazem mobilů, počítačů a tabletů ve vyučování. Jenže to jde jen do jisté míry, a hlavně zákaz samotný nevymaže z žákovských hlav přesvědčení, že svět venku je řádově zajímavější, předkládá důstojné úkoly, jejichž vyřešení přináší okamžitou společenskou satisfakci.

Poněkud bizarním, ale typickým příkladem je například hnutí youtuberů, dětí a mladých lidí, kteří se naučili točit a stříhat krátká videa, přitahující zájem a reakci desetitisíců a statisíců vrstevníků a přinášející často i slušné peníze z vložené reklamy. Zkusme si představit, jak se takový člověk asi cítí na hodině IT ve škole, kde ho někdo učí, jak se zachází s PowerPointem.

Často máme tendenci vidět digitální technologie jako hlavního viníka nezájmu dětí o školu, ale to je do značné míry omyl. Příčina je jiná. Reformní vzdělávací proudy, které mnohem pozorněji zohledňují zákonitosti lidské psychiky a dávají žákům výrazně větší prostor pro rozhodování a sebeřízení, jsou tu s námi přes sto let. Prakticky všechny důležité směry – montessori i waldorfská pedagogika, svobodná škola, americká pragmatická škola – vznikly na začátku 20. století. Vědecké poznatky o fungování mozku a lidské motivace ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vlastně jen potvrdily to, co už jsme dávno tušili. Že tradiční forma organizace školního vyučování je do značné míry v rozporu s tím, jak se lidský mozek učí a jak si dítě nejlépe osvojí společenské i technické vědomosti společnosti, do níž vstupuje. Přesto dalších několik desetiletí nebrala škola (bez podstatného rozdílu mezi totalitními a demokratickými režimy) tuto změnu nazírání na vzdělávací procesy vážně. Právě až digitální technologie vyrazily dveře tradičních škol a přinutily je brát svět okolo v úvahu.

Středoškolský úhor a nespokojení studenti

Je ale otázka, je-li toto poslední tvrzení pravdivé. Opravdu školy zohledňují realitu měnícího se světa? Pokud navštívíte dejme tomu deset středních škol v rozpětí od učilišť po gymnázia, až na výjimky nemáte pocit, že by se tu něco podstatného změnilo. Školní sešity našich dětí a vnuků se v některých předmětech až nebezpečně podobají těm našim. Jak je to možné? Důvod je jednoduchý. Pokud školy od první třídy vychovávají děti k poslušnosti, k tomu, že žáci postupně víceméně rezignují na to, že by se ve škole opravdu něco dozvěděly, že by snad škola mohla být zajímavá a inspirativní, přicházejí na střední školy žáci, kteří si už prostě zvykli a našli své strategie, jak přežít. K podstatným změnám jako by nebyl důvod.

Část gymnazistů má štěstí na inspirativnější školy, a pokud ne, pohání je obvykle rodina, která do jejich vzdělání investuje a nutí je, aby dosahovali slušných výsledků. Velký podíl žáků na učilištích a středních odborných školách se ale jenom snaží přežít do závěrečných zkoušek nebo maturity. Obvykle proti stylu výuky neprotestují, už si ověřili na druhém stupni základní školy, že to nemá žádný smysl. Je prostě třeba vydržet a to zajímavé, co se v životě děje, přenést mimo školu, velmi často do globální internetové sítě. Nelze se pak divit nízkým vzdělávacím výsledkům části studentů, ať už v mezinárodních šetřeních typu PISA mezi patnáctiletými, nebo v rámci státní maturity na konci středoškolského studia. Obojí data ukazují totéž, obrovské rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími a stále slábnoucí vliv škol na konečnou kvalitu absolventů.

Není totiž ani tak pravda, že by se zhoršovaly vzdělávací výsledky celé populace, spíš se dlouhodobě zvětšují rozdíly. Část studentů středních škol je nesporně kvalifikovanější než srovnatelní příslušníci generace dospívající na začátku devadesátých let, část je na tom ale opravdu výrazně hůře. Pro ilustraci: Zatímco u státní maturity propadají jen jednotky procent gymnazistů, na nástavbových středních školách, kde si doplňují vzdělání vyučení, se tento podíl pohybuje mezi třiceti až padesáti procenty. Část veřejnosti se domnívá, že řešením by bylo omezit u těchto lidí možnost maturovat, ale to je typické řešení minulého století. Nejde nám o zvýšení vzdělanosti, ale o to, aby nám „hloupí“ nekazili statistiky.

Jak obrátit kurz

Pokud někomu podobná tvrzení přijdou přepjatá a svatokrádežná, v rozporu s jeho osobní zkušeností, lze mu doporučit návštěvu některé z akcí, které pořádají dnešní středoškoláci sdružení v České středoškolské unii. Nestěžují si na to, že toho po nich chtějí učitelé moc, stěžují si, že nemají možnost některé věci opravdu pochopit. Že jejich možnost ovlivnit, co a jak se budou učit, je minimální. Na žádost o vysvětlení se často dozvědí, že na hlubší pochopení látky není čas, že porozumí až na gymnáziu, vysoké škole, v praxi… Že si připadají jen jako překladiště informací – naložit, napsat písemku, vyplivnout, naložit, napsat písemku, vyplivnout. Nevadí jim náročné studium, vadí jim učení, v němž nevidí smysl, rozčilují je otázky, na něž nedostávají odpověď. Právě smysl a otázky jsou klíčová slova pro hledání cesty k nápravě.

Vrátíme-li se tedy k otázce na začátku: je velmi těžké hledat argumenty pro cestu návratu k organizaci školní výuky z minulého století. Už jen proto, že nové efektivní cesty se osvědčily. Například na problém orientované učení, kdy žákům nepředkládáme hotové informace, ale otázky, na něž musí hledat odpovědi. Podobně je organizována konstruktivistická pedagogika a metody kritického myšlení, které budují strukturované, logické a reflektované myšlení. To všechno jsou postupy, které už v českých školách zakotvily, byť rozhodně ne většinově. To podstatné je uvědomit si, co pojmenovala věda jako klíčové prvky vnitřní motivace. Jsou tři: Autonomie – možnost ovlivňovat, kdy, s kým a jakým způsobem mohu splnit svůj úkol. Smysl – přesvědčení, že to, co dělám, má nějaký nadosobní, celospolečenský význam. Mistrovství – přesvědčení, že vlastním úsilím mohu dosáhnout zlepšení svých dovedností a nadprůměrných výsledků. Pokud se většina z nás, kteří jsme spokojeni se svým životem a prací, zamyslí, nejspíš najde všechny tyto tři ingredience. Zvláštní je, že přesto jsme většinově přesvědčení, že ve škole tato pravidla neplatí. Pak si nestěžujme. Ve špatných výsledcích jen sklízíme, co jsme zaseli.

7
Přidat komentář

avatar
4 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
JanekVaclavRomanaVit Recent comment authors
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Vit Patek

Na otázku položenou v nadpisu nenacházím v článku ani náznak odpovědi.
Možná že hledat na školství „jediné zranitelné místo“ (definice z Wikipedie) ani nedává velký smysl.
Ale řekněme, že hledáme jedno místo, kam máme mířit, když chceme co nejefektivněji zasáhnout.
Pak můžeme vynechat odpověď „peníze“, protože ty jsou potřeba plošně, neb zoufale chybějí všude.
Takže si zkouším odpovědět:
NA PEDAGOGICKÝCH FAKULTÁCH.

Romana Howe

Já jsem odpověď na otázku našla – je jí skutečnost, že české školství, zvláště II. stupeň ZŠ, naprosto nerespektuje, že doba se změnila, že škola musí reagovat. Protože škola žákům neposkytuje tři v textu vyjmenované atributy šťastného života: autonomie, smysl a mistrovství, žáci ji neberou vážně Pokud škola na toto nebude reflektovat a bude dál trvat na upevňování „hodnot“ a postupů možná úspěšných v minulém věku, nebude již školy, jak ji známe, potřeba, viz Ivan Illich Odškolnění společnosti. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že škola existuje v historii lidstva velmi krátkou dobu. Lidé se vždy dokázali a dokáží… Více »

Romana Howe

oprava: přístupy nebyly……

Vaclav Votruba

Tolik sebekritiky?

Romana Howe

není zdravá sebekritika lepší než samochvála? Ta víme, kam stahuje…..Na rozdíl od ní konstruktivní sebe/kritika může léčit….

Vit Patek

To čím jste tu z pozice učitelky sebekriticky přispěla do diskuse, mi bohužel nepřipadá konstruktivní ani trochu. BTW, pro začátek byste si mohla konstruktivně občas oprášit kvalitu svojí češtiny. Učitel by prostě neměl ani omylem napsat do něčeho co pustí na veřejnost „přístupy nebyli“…

Janek Wagner

fakt, že zatímco školy pořád ještě pracují podle hesla „Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal“, zbytek společnosti po absolventech žádá „Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal“ – opravdu? Tomu máme věřit?