Výzva pro ředitele a ředitelky k úvaze nad koncepcí školy a jejím směrováním

Publikujeme text Radko Sáblíka, ředitele Smíchovské střední průmyslové školy, který se zamýšlí nad tím, jak transformovat školu tak, aby se v ní cítili dobře žáci i učitelé, a zároveň aby odpovídala nárokům na vzdělání v 21. století.

V souvislosti s diskutovanými problémy kolem Průmyslu 4.0, Společnosti 4.0 a Vzdělávání 4.0, jsem se rozhodl napsat dopis zaměstnancům školy. Když jsem ho dokončil, uvědomil jsem si, že by mohl být zárodkem koncepce „SSPŠ 4.0“. Tak jsem se pokusil nastínit svou vizi pro naši školu. Následně jsem byl vyzván, abych se nad problémem Vzdělávání 4.0 zamyslel nejen v souvislosti s naší školou, ale školami obecně. Další úpravou textu vznikla níže uvedená úvaha. 

Obecné zamyšlení

Můj pohled na pracovní život

Než se dostanu k meritu věci, je asi vhodné uvést, jak se dívám na některé problémy pracovního života, neboť z toho také plynou mé další postoje. Rozhodně si nedělám patent na rozum, své názory nikomu nevnucuji. Naopak jsem připravený vést polemiku s těmi, co mají pohled jiný či se liší v některých dílčích řešeních.

Chci předem podotknout, že si zásadně nestěžuji na své zaměstnaní. Ředitelem jsem se stal dobrovolně, nikdo mě k tomu nenutil, jsem jím dobrovolně dál, se všemi těžkostmi a stresy, které tuto manažerskou funkci doprovázejí. Patří sem věci příjemné i méně příjemné, často i velmi nepříjemné. Nikdy jsem se ale za nikoho neschovával, nevydával svá rozhodnutí za rozhodnutí jiného, svého nadřízeného. To považuji za zbabělé a nedůstojné. Pokud chci být vedoucím, musím přijímat celou škálu rolí, která je s tím spojena.

Každý z nás je radši chválen než kárán, a věřte mi, i já radši chválím než kárám. Ale pokud již kárat musím, při nesplnění konkrétního úkolu, snažím se to dělat adresně. Sice tím mnohé naštvu, ale považoval bych opět za zbabělé být v takových případech obecný. Mnozí mi tento přístup nikdy neodpustí, ale já jinak nemohu, neboť je mi vlastní otevřený způsob jednání. Politikaření prostě není můj styl. Možná i proto si dovedu vážit lidí, kteří se mi nebojí říci svůj názor přímo do očí, i když je nepříjemný.

Vážně mi vůbec nevadí, když má někdo jiný názor. Velmi rád s lidmi diskutuji a snažím se je přesvědčit o své pravdě. Pokud neuspěji, pořád je beru jen za lidi s jiným názorem, nikoli za své osobní nepřátele. Ačkoli tomu možná někteří neuvěří, neboť nejsou schopni nadhledu a soudí podle sebe, přes vše, čím jsem si ve svém životě již prošel, není v mém myšlení prostor pro hořkost, pro nenávist, pro uraženost. Naopak. Pořád jsem ochotný se bavit se všemi, ať již mě nenávidí až do hrobu, nebo mě nenávidí jen trochu.

Možná je moje víra v lidi zhoubná pro mě samého, ale na druhé straně mi dává naději. Naději na lepší budoucnost. Myslím si, že vstřícnost a slušnost není slabost, ačkoli mnozí v naší společnosti dávají přednost hrubosti, neomalenosti. Popularita současného prezidenta, u kterého jeho příznivci dokonce obdivují jeho hulvátství, je důkazem mého předešlého tvrzení.

Je možná jednodušší se problému zbavit, než ho řešit, ale já dávám přednost tomu druhému. Což mi někteří vyčítají a říkají, že jsem „měkký“. Ve vztahu k problémovým studentům i zaměstnancům. Ale budovat si „respekt“ na bázi „tvrdosti“ nepovažuji za správné, ten bych měl získat za své činy, nikoli se ho snažit vynucovat. Strach a respekt není to samé, jak se často přesvědčujeme v pedagogickém procesu. Navíc, pokud z vás má někdo strach, nikdy s ním nedokážete navázat upřímný a otevřený dialog. Což je věc, kterou považuji za zcela zásadní.

Vždy se snažím hledat to pozitivní. Já se vlastně na lidi plné závisti, záště a malosti ani zlobit nemohu, neboť je mi jich líto. Jaký asi musí mít strašný život, když kolem sebe vše vidí svým negativním pohledem, ve všem vidí útok na sebe, na všem nacházejí jen chyby. Jejich život musí být peklem, proto je třeba mít s nimi soucit.

Pokud ale chci být sám pozitivní, musím se obklopovat také pozitivními lidmi. Nerozlišuji, v jaké jsou pozici ve škole, rozlišuji, jak se na svět dívají. Jak jednají. Není pravdou, že mám ve škole své oblíbence, je však nezpochybnitelnou pravdou, že jsem rád ve společnosti pozitivních lidí. Lidí, kteří při vyřčení problému vždy hledají jeho řešení, nikoli vymýšlejí důvody, proč nepůjde daný záměr realizovat.

Pokud jsem chtěl školu někam dostat, musel jsem se rozhodnout, jak rozdělit kompetence. Proto jsem části z nich předal svým zástupcům, ale dal jim k tomu i potřebné pravomoci. Oni sami tvoří, nejsou jen mým nástrojem a já mám volnější ruce pro další své povinnosti.

Ta zatracená česká „blbá nálada“

Mnohým lidem ve světě se žije o mnoho hůře, než nám v Česku. Přitom dokáží být šťastní, zatímco u nás máme pořád blbou náladu. Nadáváme na kde co a na kde koho. Přitom se však nezamýšlíme nad tím, zda k té špatné atmosféře, té blbé náladě, sami nepřispíváme tím, že ji šíříme. Je paradoxem, že o blbé náladě nejvíce mluví ti, co ji sami způsobují. Jako by levou rukou sypali na silnici střepy, pravou se hlásili a křičeli, že je pohyb po cestě plný řezavé bolesti.

Těžko blbou náladu ve společnosti dokáže „zařídit“ jedna osoba. Ať už prezident ve státě či  ředitel ve škole. Tak velkou moc nemají. Mohou k ní přispět, to jistě, ale u pozitivně naladěných lidí by nikdy neměli naději na úspěch. Pokud chceme zlepšit klima, nestačí křičet, že je špatné, ale opravdově se zamyslet, co můžeme my, každý jedinec, udělat pro zlepšení stavu. Základem je mezi sebou mluvit, začít se mezi sebou více respektovat. Hledat pozitivní věci jako první a až pak řešit ty negativní. Naladit se „do pohody“ a s nadhledem o věcech mluvit. Když nás ovládne negativismus, neuděláme s tím nic.

Můžeme prosadit své názory?

Pokud chci něco změnit, musím mít vliv na řešení dané situace. Je naprosto zbytečné a je ztrátou času vést diskusi nad tím, že je moc osmiletých gymnázií či moc středních škol obecně. Nejspíš to bude pravda, ale jde o vysokou politiku a my s tím nic neuděláme. Ani kdybychom do té politiky vstoupili. Většina by nám to stejně nedovolila změnit. Možná tento stav může ovlivnit či částečně vyřešit ekonomická krize, ale politici si přece nebudou sami pod sebou řezat větev, vystavovat se nepřízni občanů – voličů.

Pokud chceme ovlivnit, jak bude vypadat Vzdělávání 4.0, tak musíme být u toho, až se bude tento koncept tvořit. Pokud ale dopředu vše odmítneme, budeme vykřikovat fráze či hesla, nikdo nás poslouchat nebude. Pokud neřekneme po bodu A i bod B, tedy jak by to mělo vypadat, proč by měl mít někdo zájem nás poslouchat.

To samé ale platí i obecně. Pokud chci ovlivňovat něčí rozhodování, neovlivním ho tím, že budu vše jen obecně kritizovat. Naopak, musím o tom vést diskusi a pokusit se druhé přesvědčit o své pravdě. Někdy se mi to povede, někdy ne. Ale měl bych vytrvat a zkoušet to znova. O to se vždy snažím. Dílčí prohra neznamená prohrát válku o prosazení svého názoru. Pokud tedy nerezignuji po prvním neúspěchu, nezatrpknu.

K čemu je dobré umět debatovat

Schopnost vést debatu je základním předpokladem k tomu, abych mohl o svém názoru někoho přesvědčit. Ovšem debata má svá pravidla, kdy musím předkládat argumenty, vyvracet ty oponenta, a přitom zůstat nad věcí. Není to jednoduché, ale je to základ úspěchu. Proto by tuto dovednost měli dobře ovládat pedagogové i studenti. Proto by si tyto dovednosti měly obě skupiny cvičit. Mohou se jim hodit, pokud mají upřímný zájem být aktivními tvůrci svého pracovního procesu, ne jen čekat, kdo jim co nařídí a pak u „kafíčka či pivíčka“ nadávat na poměry.

Jednání se sociálními partnery

Zvláště v poslední době absolvuji ohromné množství jednání s různými sociálními partnery. Snažím se k nim brát vždy někoho, kdo o tom něco ví z řad studentů či absolventů. Toto se mi osvědčuje, neboť dokáží velmi rozumně vystupovat, dobře reprezentovat školu a mají pozitivní vliv na průběh jednání.

Při každém jednání se sociálními partnery je velmi důležité navodit pozitivní atmosféru. Umět se zasmát, udělat si legraci sám ze sebe. Nesouhlas vyjádřit tak, aby byl jasně pochopitelný, ale ne urážlivý. Být sebevědomý, nikoli arogantní, ukázat partnerům zájem, ne se tvářit povýšeně, ukřivděně, znuděně či otráveně.

Dvě tváře školy

Je mi jasné, že většinou mají školy dvě zcela rozlišné tváře. Ta první je ryze pozitivní. Tvoří ji nadšenci z řad pedagogů, absolventů i studentů. Druhá tvář již není tak „boží“, neboť kromě těch nadšenců (podle mezinárodních průzkumů je 8 až 20% tahounů v jakékoli společnosti, ti tvoří většinu bohatství a zajišťují pokrok), jsou zde lidé průměrně aktivní a podprůměrně aktivní. Ale bylo by chybou jimi pohrdat či je hanět. Každý, kdo si dělá dobře svou práci, si zaslouží úctu. Někdo prostě na víc nemá, někdo naopak část svých schopností věnuje jiné činnosti, než je škola. Na což má plné právo. Já bych si samozřejmě jako ředitel přál, abychom na naší škole výše uvedená obecná statistická čísla co nejvíce překonali, abychom dokázal aktivně zapojit co nejvíce zaměstnanců i studentů nejen do pedagogického procesu, ale i do jeho utváření, do budování školy jako takové, jejího dalšího rozvoje.

Jako ředitel při jednáních pochopitelně představuji ty nejaktivnější studenty, kteří budí zasloužený obdiv. Ale zase po pravdě říkáme, že všichni tací nejsou. Je má snaha dosáhnout situace, kdy jich bude více, kdy další z nich zapojíme do aktivit školy. Také vždy říkám, že mám štěstí, neboť na škole mám nad běžné poměry velkou skupinu aktivních pedagogů, díky kterým se mohou na škole realizovat projekty, které si jiné školy dovolit nemohou. A také říkám, že jsem pyšný, že se školou spolupracuje velké množství absolventů, bez kterých by škola mnoho aktivit dělat nemohla, neboť by byly nad síly již tak přetížených aktivních pedagogů.

Co jsem napsal, neznamená, že bych odsuzoval zaměstnance, kteří si „pouze“ vykonávají své povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy. Pokud si svou práci dělají dobře, zaslouží si úctu, i když směrem k dalším aktivitám školy zůstávají pasivní. Je mi také jasné, že při běžném pedagogickém procesu si kantoři musí „oddřít“ svůj part s celou škálou studentů, tedy i takovými, kteří projevují zájem jen minimální nebo žádný. Rozhodně si této práce vážím a nezpochybňuji ji. Při počtu 34 studentů ve třídě jde o práci na hraně možností pedagoga a těžko po něm někdo může chtít, aby ještě v hodině stíhal některému ze studentů se věnovat individuálně.

Ředitel by se neměl schovávat

Ředitel by se podle mého neměl před zaměstnanci a studenty schovávat ve své kanceláři. Každý si asi bude hledat svou formu a míru. Já například každý den od cca 7.40 do 8.00 hodin stojím před ředitelnou v prvním patře na chodbě, kudy projdou téměř všichni pedagogové a studenti. Pravda, někteří se mi za to posmívají, ale na druhé straně každý den díky tomu hovořím s mnoha pedagogy i studenty. Někdy vyřešíme na místě, co je potřeba, jindy se domluvíme, kdy se sejdeme. Jsem připravený vést dialog s kýmkoli.

Koho by měl ředitel na škole preferovat

Je pravdou, a za tím si stojím, že jsem hned první den ve své funkci řekl, že studenti jsou „Number One“. Škola je tu pro studenty a nikoli proto, abychom my měli zaměstnaní. Je naší povinností dělat vše proto, abychom je co nejlépe připravili pro další kariéru. Vedení školy a správní zaměstnanci pak musí zajistit podmínky, aby mohl pedagogický proces běžet co nejlépe.

Je také pravdou, že jsem opakovaně řekl, že má-li být škola výborná, musí mít dobré vedení, dobré pedagogy a dobré studenty. K tomu si přidejme dobré zázemí, ve kterém pedagogický proces probíhá. Pokud něco z toho chybí, nikdy nemůže být škola dobrou.

Kdybych tak preferoval jednu z těchto skupin či snad jen vybavení školy, porušoval bych tím svoje vlastní slova. Nepreferuji žádnou ze skupin, ale také musím zopakovat své již uvedené vyjádření, že se cítím lépe ve společnosti těch osob, které jsou pozitivně naladěné. Těch osob, které šíří negativní náladu, není obecně mnoho, ale dokáží rozložit celý kolektiv. Jak studentský, tak pracovní.

Kdo jsou na naší škole „asistenti“ ředitele

Původně šlo opravdu o mé asistenty, kteří mi pomáhali s mojí prací ředitele. Tento název se  vžil i pro mnohé další absolventy, kteří žádné takové poslání neplní, neboť pracují jako správní zaměstnanci v různých odděleních (IT, PR, projektové), ale také jako pedagogové v odborných předmětech, výběrových odborných předmětech, jako konzultanti studentských a maturitních projektů, rovněž tak jsou zapojeni do grantů na různých pozicích. V letošním školním roce jich na škole působí 25.

Předně je třeba si uvědomit, že jsou skvělou vizitkou naší školy, a my, pedagogové, bychom měli být pyšní na to, jak se rozvíjejí a jaký vztah ke škole mají. Je někdy těžké v nich již nevidět své studenty, nýbrž spolupracovníky, ale pro každého soudného pedagoga by neměl být problém s nimi tak jednat. Na jejich úspěchy bychom měli být opravdu pyšní, neboť jsou zčásti i našimi úspěchy. Byť pochopitelně jsou to především oni a jejich přístup, který je přivádí do jiných rolí na naší škole a později je přivede na zajímavá místa v praxi.

Vytváření vztahu studentů ke škole tak, aby na ní působili i jako absolventi, považuji za velmi žádoucí a prospěšné. Ne vždy je to možné, neboť z některých škol absolventi odcházejí studovat do velkých či větších měst. V tom je výhoda pražských škol, byť například někteří naši výborní studenti nastupují na vysoké školy do zahraničí již od prvního ročníku. Ovšem pokud chci s absolventy spolupracovat, těžko dojde k dohodě během jednoho rozhovoru s nimi po jejich úspěšné maturitě. Je třeba s nimi spolupracovat již dříve. Například na naší škole letos spolupracuje 25 velmi aktivních studentů. Jak na různých projektech, tak se zúčastní jednání se sociálními partnery, někdy i školu na jednáních zastupují, účastní se kulatých stolů ve formátu pedagogové, absolventi a studenti, kde se řeší koncepce školy, další vzdělávací aktivity, příprava a realizace různých projektů atd.

Odcházejí někteří učitelé

Ano, odcházejí a budou odcházet. Není dobré, když se pracovní kolektiv významně mění, ale na druhé straně je dávno pryč doba, kdy někdo nastoupil do své první práce a setrval tam až do konce své kariéry. Mnozí se vyprofilují, získají zkušenosti a dostanou lepší nabídku. Někteří dostávají nabídky ze soukromého sektoru, které žádná škola prostě vyrovnat nemůže. Jiní vyhrají v konkursu post ředitele. Je mi těch odchodů líto, ale na druhé straně těmto kolegyním a kolegům tato místa přeji. Pro naši školu odvedli kus pořádné a poctivé práce a postoupili ve své kariéře dál. Je skvělé, když se podaří s nimi i nadále spolupracovat. Takových také není málo a já jsem za jejich vstřícný přístup a ochotu dále nám pomáhat moc rád.

Připouštím, že díky mnoha aktivitám je na naší škole na učitele větší tlak, než je tomu v některých jiných školách. Ale na druhé straně mohou pracovat s lepšími studenty a dostávají prostor pro svůj vlastní rozvoj. Nikdo jim nebrání realizovat jejich nápady, ba právě naopak. Nikdo jim nebrání mít svůj styl učení, naopak jsem rád, když je učitel osobnost, která má svůj systém, svůj osobitý přístup.

Dělat učitele není lehké povolání, ale naši studenti určitě nejsou nezvladatelní, jak se traduje v médiích, a dají se formovat. Jen je potřeba najít co nejlepší způsob, jak je oslovit, jak si je získat. Ale radit nemá smysl, neexistuje universální řešení, každý pedagog je jiná osobnost a každá třída má svá specifika.

Jak se dívat na situaci ve školách

Jak jsem již naznačil, mohou být dva postoje, dva pohledy. Ten první je pozitivní a ten druhý je negativní. Ten první nám může přinést více klidu, ten druhý více napětí a stresu.

Rozhodně nemám patent na rozum a dělám chyby, stejně jako je dělá každý člověk. Určitě jsem paličatý a přes dílčí nezdary jdu pořád za svým cílem. Ale je to na škodu? Kolik jiných by už dávno vzdalo boj s větrnými mlýny státních úřadů, ale já do toho jdu vždy znovu. Porážky beru jako něco, z čeho se dá poučit. Ani chyba není zločin, pokud si ji uvědomíme a vyvodíme z ní důsledky.

Určitě není snadné mě přesvědčit o tom, že mé zvolené řešení je nevhodné. Ale proč to vzdávat? Třeba se změnit můj názor povede, když se mnou budou zaměstnanci a studenti komunikovat, spolupracovat. Tak jako se to někdy povede mně, když bojuji s molochem v podobě různých institucí.

Podle mezinárodních průzkumů jsou ve vztahu ke svým školám čeští pedagogové i čeští studenti nejvíce negativní na světě. Nebo snad u studentů je za námi v něčem ještě Jižní Korea, kde je tak velký dril, že studenti páchají sebevraždy. Opravdu je to s českým školstvím tak špatné? A opravdu není v našich silách s tím nic udělat? Vytvořit si takové prostředí, kam chodit nebude nudou či utrpením pro pedagogy i studenty, jak se objevuje ve zmíněných anketách?

Co bych viděl jako pozitivní v souvislosti se Vzděláváním 4.0  

Neničme si svůj vlastní produkt

Na své škole se snažím, různě úspěšně, aby každý zaměstnanec a student bral naši školu jako svou. Prosím, hádejme se do krve o názory (o názory, ne osobně), ale směrem k veřejnosti vystupujme tak, abychom nepoškozovali své dobré jméno.

To samé by ale mělo podle mého platit obecně. Nemyslím si, že české školství je veskrze špatné, zakonzervované, nefunkční. Přes všechny potíže, dlouhodobou podfinacovanost, nízkou prestiž učitelů ve společnosti, je stále na solidní úrovni.

Ovšem je třeba i vůči společnosti vystupovat sebevědomě. Zdůrazňovat současnou naši kvalitu, ale také naši snahu ji ještě zvýšit. Naši snahu měnit vzdělávání v souvislosti s nástupem moderních technologií, vznikem předpokládaných nových pracovních pozic, které nikdo neumí jasně definovat.

Pojďme prosím debatovat o tom, jak si vyměňovat své názory, ale přitom na veřejnosti nevystupovat uraženě, poníženě, zapškle. Nebojme se svůj názor hájit a pokud uznáme oprávněnost argumentů oponenta, nebojme se svůj názor změnit. To není porážka, ale vývoj. Doba se mění a s ní musíme měnit i my své pohledy, své názory, své postupy. Přizpůsobovat sebe i svou práci novým skutečnostem.

Nejsou oni a my, jsme jen my

Pokud mají školy mít svou vlastní tvář, svou vlastní identitu, svou vlastní sílu, potřebují se napřed domluvit jejich zaměstnanci a studenti mezi sebou. Tento dialog by měl být trvalý a co možná nejvíce intenzivní.

Pojďme se tedy zamyslet nad tím, jak se dokázat lépe domluvit mezi sebou. Teď vůbec nemyslím jen na pedagogy a ředitele, ale i zaměstnance a studenty mezi sebou navzájem. Nejsme opravdu my a oni, kdy můžeme dosazovat mnoho útvarů, které si mnohdy ne zcela rozumí. Jednotlivé komise, jednotlivá oddělení, vedení, pedagogové, absolventi, studenti. Jsme my. Nebo bychom měli být.

Pojďme hledat formu, která bude přijatelná pro všechny. Jak lépe spolupracovat mezi komisemi, s jednotlivými odděleními. Nedělme se na skupinky, ale buďme jeden tým. Není to nemožné, pokud budeme chtít. Už dávno jsem se naučil slovo nemožné nepoužívat. Když něco opravdu chceme, když za tím opravdu jdeme, máme dost velkou šanci toho také dosáhnout. Není to většinou lehká cesta, musíme každý udělat jisté kompromisy, musíme něco ze svých vzorců chování změnit, ale to vše se dá. Pokud chceme, aby se změnili jen „ti druzí“, pak to ale fungovat nebude.

To samé platí i pro studenty. Oni nejsou naši nepřátelé, jejichž cílem je zničit naše nervy, vysmívat se nám, ignorovat nás. My pak nejsme ti, co je musíme za všech okolností jen peskovat. Zkusme i s nimi vést široký dialog, zkusme i je zapojit a tak si získat jejich zájem. Ono to opravdu u mnohých funguje, chovají se pak více zodpovědně. Cítí i svůj díl viny, když se něco nezdaří. Pokud chceme získat jejich pozornost, chceme je motivovat, hovořme s nimi. Různým způsobem. I oni by měli být součástí naší školy, i oni by měli být „my“ a ne „oni“.

Udělejme si školu podle sebe, nečekejme, až nám někdo řekne, jak na to

Může se nám to nelíbit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme udělat. Doba se prostě mění a mění se i podmínky kolem nás. Digitální technologie nás obklopují čím dál víc a pokud se něco zvlášť nepokazí a nezačneme se navzájem vybíjet, bude tento trend pokračovat. Možná ještě více zběsilým tempem, než si teď kdokoli z nás dovede představit.

Nuže, přijměme tento fakt a nebuďme ve vleku událostí. Nestaňme se otroky této digitální přílivové vlny, ale využijme ji v náš prospěch. Využijme ji k tomu, abychom získali více času ke komunikaci s našimi studenty, obyčejnou komunikaci, bez těch technologií. Využijme oblouznění studentů těmito technologiemi v náš prospěch. Nebojme se jich, nejsme tak zaostalí a staří, abychom se s nimi nedokázali vyrovnat. Ať slouží ony nám, ne proti nám.

Máme bohužel zlozvyk, že nejčastěji řešíme věci, které ze svých pozic vyřešit nikdy nemůžeme. Jsme velmi aktivní v kritice státní správy, politiky, sítě škol. Ale když dojde na problémy, které ovlivnit můžeme, jako bychom náhle ztráceli elán.

Co je příčinou? Jistě ta situace, že se nás řešení takových problémů osobně dotýká. Ti „nahoře“ nás neslyší, neví nic o naší kritice, tedy ta nás „nebolí“, nikdo nás za ni nebude nejen peskovat, ani s nikým nebudeme mít problémy. Se zřizovatelem, s nadřízenými, ale ani s kolegy, pokud s nimi nemám shodný názor. Řešit problémy, které vyřešit mohu, totiž většinou bolí, a pokud nejsme dostatečně nad věcí, myslím teď všechny aktéry, tak mohou nastat konkrétní nepříjemné reakce.

Tak raději řešíme věci, co vyřešit nemůžeme. Místo toho, abychom se pokoušeli využít současného legislativního stavu, získat co nejvíce prostředků, dobře motivovat zaměstnance či studenty, dobře spolupracovat mezi sebou, tak se spokojíme s tvrzením, že nám v našem rozletu brání „ti nahoře“. Rozbujelá síť škol, málo peněz v systému, nafouklé RVP plné zbytečností, vyhlášky a podobně. Takový přístup je pohodlný a vede k zachování současného stavu, což mnozí podvědomě chceme. Změny totiž přinášejí nejistotu, nutnost měnit naše návyky a to někdy není příjemné a někdy to i bolí.

Přitom se dá dělat hodně již za současné legislativy. Jde jen o naši odvahu, jestli změníme zavedené tradiční poměry. Chce to odvahu ředitele, chce to odvahu pedagogů, ale též i studentů a jejich rodičů. Mnozí studenti jsou také konzervativní a mnohým také vyhovuje současný stav. Nemusíte tomu věřit, ale i pro studenty je snazší se našprtat na test či zkoušení, než být kreativní, analyzovat problémy, hledat řešení, vytvářet projekty.

Jestli tedy chceme skutečně české školství změnit, musíme ho změnit my na našich školách. MŠMT či zřizovatel nám v tom může být nápomocný, anebo nám podmínky nevhodným rozhodnutím ztížit, ale poměry ve školách nezmění žádný zákon, žádná vyhláška, žádná sebelépe zpracovaná koncepce Vzdělávání 4.0. Poměry na školách můžeme změnit jen my, co na nich působíme. Ředitelé, zaměstnanci a studenti. Ano, všechny tři skupiny musí změnu chtít, jinak bude těžké k ní dospět. Zapomínat na studenty by bylo velkou chybou.

Za základ změny ve školství považuji dialog mezi všemi, co v dané škole působí. Přitom je nutné vždy dodržet vzájemný respekt. Ten vždy vyžadujme od jiných k sobě, ale také ho všem kolem poskytujme. Važme si práce každého, kdo se jí snaží dělat poctivě. Neodsuzujme ho hned, když se mu něco nepovede. Chyba vážně není zločin, ale významný mezník na cestě vpřed. Naopak tvrdě vyžadujme serióznost, slušné chování, dochvilnost, dodržování termínů. Také tak sami konejme.

Ani to není fikce, když se takové chování stane pro všechny normou. Mějme však na paměti, že nejsme jen my, jen to, co děláme, co učíme, že náš předmět není středo bodem světa, ale také kolegové musí dostat prostor, aby i pro ně mohli studenti pracovat. Zvažujme tedy, co vyžadovat, a na tom pak trvejme. Kvantita nemusí představovat vždy kvalitu, méně je někdy více.

Podporujme tvořivé studenty, využívejme je ve svůj vlastní prospěch. Mnozí to již děláme a oni nám většinou důvěru vracejí. Ti dobří mohou pomáhat každému, mohou pomoci i k lepší atmosféře ve třídě, ke zvýšení motivace svých spolužáků o náš předmět. Rozlišujme, kdo se vážně fláká, a na toho si došlápněme, a kdo pracuje na svém osobnostním růstu. Toho podporujme, buďme mu rádcem, mentorem. Nikdy neberme studenty jako jednolitou masu, ale rozlišujme mezi nimi. Hledejme ty, kteří si zaslouží naši podporu. Ty podpořme a oni zase podpoří nás.

Vůbec buďme více mentory než jen vykladači pravdy. Vím, někdy je to obtížné i z důvodu velkého množství látky, kterou je třeba odučit. Ale opravdu nenajdeme prostor, když ho budeme hledat? I ty tak zvané tvrdé kompetence se dají učit různým způsobem, třeba samostudiem, řešením konkrétních úloh. Je to náročnější pro pedagoga i studenta, to nezastírám, ale myslím si, že nelze tento způsob výuky zcela vynechat.

Nejsem zastánce veletočů, ale jsem zastáncem kombinací různých metod. A je v našich silách tyto metody vhodně kombinovat. Opět, neexistuje universální rada, každý předmět je jiný a potřebuje něco jiného. Když však do hledání vhodného kompromisu zapojíme i studenty, budou mít oni oprávněný pocit, že nejsou jen objektem pedagogického procesu, ale jeho součástí a zlepší se logicky jejich přístup. Buďme pozitivními manipulátory, kdy ne silou, kdy ne výhrůžkami, ale větším angažováním studentů je přesvědčíme o nutnosti se učit.

Neříkejme jim také (a děláme to často všichni, mě nevyjímaje), že se musí učit proto, aby odmaturovali. Vysvětlujme jim trpělivě, že se učí kvůli sobě. Ano, někde to nebude mít potřebný efekt, ale pokud alespoň část z nich pochopí, k čemu jim náš předmět bude, lépe k němu budou přistupovat. Využijme třeba právě i ty digitální technologie, abychom jim na příkladech ukázali, kde tyto dovednosti později využijí. Nebo ty technologie využijme k lepšímu pochopení (vizualizace věcí a dějů), k vytvoření zajímavějších hodin. Nebojme se hodinu odlehčit i tím, že uvedeme informace, které s danou problematikou přímo nesouvisí, ale jsou s ní spjaty třeba přes jméno autora zákona, přes další aplikaci probíraných poznatků.

Snažme se tam, kde je to možné, vyučovat i tak zvané měkké kompetence. Není to tak, že by studenti neměli nic umět, nic se učit zpaměti, ale hledejme správnou míru. Zkoušejme učit v souvislostech, upozorňovat na to, kde se různé předměty prolínají. Ani to není jednoduché, ale i to dle mého bude budoucnost vyžadovat.

Chtějme po studentech, aby přemýšleli. Ať hledají řešení, my pak posuďme, zda je správné či ne. V některých odborných předmětech to například vyučující na naší škole tak již dělají, v těch, kde je 34 studentů, je to však velmi problematické. Jsem si toho vědom a neumím teď nabídnout řešení. Můžeme ho ale hledat společně.

Pojďme se sami stát tvůrci nového stylu

Netřeba se teď lekat, ten zmíněný nový styl nemá vše staré zničit a překopat. Ten nový styl vidím především v daleko otevřenější a daleko vyšší komunikaci mezi studenty a pedagogy.

Věřme tomu, že jsme dobří, že to dokážeme, a pak to také dokážeme. Vytvořme si vlastní styl v naší škole, který vzejde z diskuzí u kulatých stolů, jako výsledek dialogu vedení školy, pedagogů, absolventů i studentů. Každý může přispět svým pohledem a když budeme všichni tvůrci tohoto stylu, budeme ho brát za svůj a lépe ho přijímat. A znovu předesílám, nejde o žádnou revoluci, určitě ne v naší škole.

V poslední době mnoho věcí žije na internetu a to v podobě videí. Své názory publikuje kde kdo, a mnohdy jde o velmi kontraverzí názory. Ale pokud své názory nebudeme sdělovat, nikdo se je nedozví a zůstanou jen v našich myslích, či si o nich budeme povídat v kabinetech.

Mnozí učitelé říkají, my přece nežijeme z podstaty věci, my přece pořád něco měníme. Hledáme nové formy a metody výuky. Vzděláváme se a tyto poznatky pak převádíme do praxe. My na sobě permanentně pracujeme. Já jim jejich slova věřím. Ale proč o svých zkušenostech více neinformují své okolí? Proč se nepodělit o dobré nápady, zkušenosti? Buďme sebevědomí a nebojme se své myšlenky prezentovat. Nejde o to být mediální hvězdou. Jde o to být schopen ukázat svou kvalitu, svou důvěru v sebe sama, ve své metody. Nestyďme se o těchto věcech veřejně hovořit, nestyďme se publikovat.

To, co navrhuji, může pomoci konkrétní škole, konkrétním vyučujícím, ale může být inspirací i ostatním. Pochopitelně nyní nemíním veřejné řešení interních problémů škol, ale odborné diskuse na téma například měkké a tvrdé kompetence, klasické známkování versus bodový systém, projektová výuka a podobně.

Neměli bychom se za své názory stydět, neměli bychom se stydět ani vystupovat na videu. Myslím si, že debata před kamerou je v současnosti jednou z nutných měkkých kompetencí, kterou je třeba zvládnout. Jak u studentů, tak u pedagogů.

Nejde o dogma

Prosím, aby mé předchozí úvahy nebyly brány jako dogma, ale snaha hledat řešení. Rád bych k naznačeným věcem vedl dialog se všemi, kteří k tomu budou ochotni. Snažím se hledat řešení, která vycházejí z různých pohledů, snažím se odhadovat vývoj a snažím se nalézt takové cesty, která nám umožní získat náskok před jinými školami a přivedou k nám dobré studenty. Ty pak bude snadnější učit a učení by mohla být radost a ne utrpení, kdy na vás hledí prázdné oči houfu znechucených mladých lidí, bez zájmu, duchem nepřítomných.

Nuže, pojďme tvořit školu pro 21. století, ve které se bude cítit dobře pedagogický sbor, správní zaměstnanci i studenti. Nečekejme, až nám někdo řekne, jak máme učit. Když dokážeme změnit své školy, klima na nich, budeme tím měnit i české školství. Když budeme slyšet, můžeme prosazovat i rozumné změny RVP, správný poměr tvrdých a měkkých kompetencí, obsah a způsob maturitní zkoušky.

Já jsem připravený o tom jednat s kýmkoli, kdo bude mít zájem. A co vy?

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments