Vzdělávání musí reagovat na aktuální globální témata, míní oceněná učitelka mezinárodního gymnázia

„Škola by měla studenty připravovat nejen na maturitu, ale především na život ve světě, který je různorodý a vzájemně propojený,“ myslí si Petra Helebrantová. Ve svých hodinách na mezinárodním gymnáziu 1st International School of Ostrava proto propojuje literaturu s aktuálním děním a otázkami identity, kultury nebo lidských práv. Opírá se o principy globálního vzdělávání, které u studentů rozvíjejí empatii, kritické myšlení a schopnost aktivně vstupovat do dění kolem sebe. Součástí její výuky je také podpora kulturní gramotnosti – vede studenty k zájmu o divadlo, literaturu, výtvarné umění i témata spojená s péčí o krajinu, architekturu a udržitelnost.

Jak se pro vás globální témata promítají do výuky češtiny a literatury? Jaké dovednosti tímto přístupem u studentů nejvíce rozvíjíte?
Literatura je plná morálních vzorců a příběhů, které lze přenést do našich vlastních životů. Není to jen text z minulosti – naopak, oslovuje naši přítomnost, situace, v nichž se nacházíme, může ovlivnit i naši budoucnost. Mým cílem je, aby si studenti příběhy, které ve škole čteme, odnášeli do svých životů. Aby pochopili, že i když se doby a kontexty mění, literatura zůstává jistotou a bezpečným prostorem, ke kterému se můžeme vracet. Místem, kde si upevňujeme morální kompas, kde můžeme najít útěchu, úlevu a možná i hlubší smysl toho, co žijeme.

Zároveň mě fascinuje jazyk a slovo jako takové. Má obrovskou moc, dokáže utěšit, ale i zranit, různě se jím dá manipulovat. Chci, aby mí žáci odcházeli odolnější vůči manipulaci, které dnes čelíme dennodenně. Zkušenost mi také ukazuje, že pokud výuku nepropojíme s aktuálními společenskými nebo globálními tématy, ztrácí smysl. Studenti musí cítit, že to, co do výuky přinášíme, je důležité. A to by neměla být jen výsada humanitních předmětů. I v těch přírodovědných bychom měli konfrontovat každé téma s tím, do jaké míry je globální, aktuální, živé. Když studenti cítí tuhle naléhavost a propojení s realitou, výuka plyne úplně jinak. Jsou zapojení, baví je to, zajímá je to a neztrácejí pozornost, protože vidí, že to souvisí s jejich životy.

Když si téma během hodiny sami prožijí, co si z toho podle vás odnášejí? Rozvíjí to třeba jejich kritické myšlení nebo i jiné dovednosti?
Tento typ výuky skutečně rozvíjí především kritické myšlení. Ale posouvá studenty i dál, rozvíjí jejich čtenářskou gramotnost, pisatelství i celé spektrum dalších dovedností. Myslím si, že každý učitel, který dnes – v době umělé inteligence a všudypřítomných informací – směřuje výuku jen k předávání učiva, velmi brzy zjistí, že to nefunguje. Že se dostává do slepé uličky a řeší problémy s kázní nebo motivací žáků. Když se ale výuka zaměří na rozvoj dovedností a kompetencí, na globální souvislosti, mezipředmětové vztahy a propojenost světa, studenti to cítí. Vidí, že to, co se učí, přesahuje jeden předmět a že všechno souvisí se vším. A právě tento přístup, to propojené uvažování, je podle mě dnes základem kvalitní pedagogické praxe.

Máte pocit, že jsou díky tomu vaši žáci v hodinách aktivnější než dříve?
Učím už pětadvacátým rokem a tento přístup jsem měla intuitivně od samého začátku. Začínala jsem na autoopravárenském učilišti, kde jsem velmi rychle pochopila, že to, co mě naučili na střední a vysoké škole, nebude fungovat. Musela jsem hledat cestu, jak žáky zaujmout, jak jim výuku přiblížit tak, aby pro ně dávala smysl. Reagovat na jejich svět, jejich potřeby. 

Zároveň jsem věděla, že pokud to nebude bavit ani mě, velmi rychle vyhořím. Takže jsem výuku přizpůsobovala přes mimoškolní aktivity, projekty, všechno, co mohlo podpořit jejich zájem o učení a ukázat jim, že vzdělávání může být smysluplné a inspirativní. Na tomto učilišti jsem strávila sedm skvělých let. Tuto zkušenost jsem si pak ještě víc upevnila na současné škole, kde působím už patnáct let. Vychází zde z filozofie IB Diploma Programme, a právě díky tomu jsem zjistila, že to, co jsem hledala intuitivně, má v mezinárodním kontextu pevné základy. Najednou jsem měla možnost vidět, jak to funguje v zahraničí, že podobné přístupy jsou běžnou součástí úspěšných vzdělávacích systémů. Byla to velká úleva. Najednou to přestalo být metoda pokus-omyl, ale začalo to mít jasnější strukturu a směr.

Pracujete se smíšenými třídami, kde jsou i studenti, pro které není čeština mateřským jazykem. Jak přistupujete k výuce českého jazyka a literatury u jazykově a kulturně různorodé skupiny? Jak s nimi pracujete například při rozboru náročných textů, kde se objevují jazykové figury, metafory nebo kulturní kontexty?
Výuku v jazykově a kulturně pestré třídě je určitě potřeba strukturovat jinak. Skvěle tu funguje skupinová práce, práce ve dvojicích nebo projektová výuka. Klíčové je přizpůsobit metody a vytvořit bezpečné prostředí, kde má každý prostor růst – bez ohledu na to, odkud přichází nebo jakou má jazykovou výbavu. Pro některé studenty je to běh na krátkou trať, jiní potřebují víc času. Ale dřív nebo později mají všichni šanci dojít do cíle, což je u nás třeba maturita, ať už česká nebo mezinárodní. Hodně pomáhá, když není výuka frontální, ale dává prostor pro doptávání, spolupráci mezi vrstevníky, vzájemnou zpětnou vazbu. Díky tomu vzniká prostředí, kde se i žáci s jazykovou bariérou cítí bezpečně a mají prostor se rozvíjet.

Právě projektová výuka je skvělá v tom, že umožňuje vyniknout v oblastech, kde jsou studenti silní, i když to třeba není jazyk jako takový. Zažívají úspěch a roste jejich sebevědomí. Získávají vztah k učení a postupně se posouvají dál. Dneska zrovna maturovali dva studenti, pro které čeština není mateřský jazyk – jeden z Německa, druhý z Turecka. A už dřív maturoval chlapec s izraelsko-českým zázemím. Bylo dojemné slyšet, jak po čtyřech letech studia krásně mluvili česky o literatuře. Když nelpíte na dokonalé gramatice a místo toho dáte důraz na obsah a porozumění, jazyková stránka se zlepší postupně skrze čtení, kultivaci slovní zásoby, gramatiky i pravopisu.

Zažívají někteří studenti v začátcích frustraci z toho, že nerozumí?
Ale ano, někdy to zpočátku může působit beznadějně, „co tady budu dělat, když nerozumím“, ale právě tím, že výuku rozvolníte a nepostavíte ji na pouhém frontálním výkladu, kde učitel diktuje, co si mají myslet, vzniká prostor pro flexibilitu. Můžeme pracovat i s materiály v jiných jazycích, pokud nám jde primárně o porozumění obsahu, ne o formální stránku. Studenti pak mohou číst některá díla ve své mateřštině, aby lépe porozuměli, a to je přístup, který ráda využívám. Pomáhá i vizualizace: když chodíme na divadelní nebo filmová představení, literatura se díky tomu otevírá úplně jinak.

Věnujete se se studenty i projektům mimo školu a v komunitě. Proč je to pro vás důležité?
Myslím si, že je nutné vést žáky k morální odpovědnosti za svět. Je to něco, co by jim měla škola předat – vědomí, že mají hlas a že jsou za svět kolem sebe do určité míry zodpovědní. Když jim dáte prostor, aby objevili, co dovedou, zároveň tím podporujete jejich psychiku, sebevědomí i kompetence. Práce na projektech v jejich komunitě, ale i v těch vzdálenějších v cizích zemích, je v tomto ohledu naprosto zásadní, protože to rozvíjí jejich dovednosti, posiluje vztahy a přirozeně vede k aktivnímu občanství, které považuji za důležité.

Takové projekty přinášejí nejen smysluplnou práci, ale i společné zážitky, závazky a hluboké vztahy. Učitel díky nim pozná studenty jinak než ve třídě, dostává se blíž k jejich nitru, k tomu, kým opravdu jsou. A díky tomu jim může lépe pomoct zorientovat se ve světě i sami v sobě. Je to krásná forma socioemočního učení, která vede k otázkám: Kdo jsem? Kde jsem? Kde bych mohl/a být? Kde bych měl/a být?

Který z projektů, co jste se studenty uskutečnili, byl pro vás oblíbený nebo měl podle vás výrazný dopad?
Momentálně žáci pracují na projektu s názvem Locals, který má motto „Think global, act local“. Zaměřují se na podporu lokální ekonomiky a udržitelných podniků. Vyhledávají místní podnikatele, kteří využívají lokální zdroje, fair trade nebo direct trade produkty, a vytvářejí o nich reportáže. Založili si instagramový profil, kde sdílejí videa a příspěvky, které vysvětlují, proč je důležité nakupovat lokálně, podporovat místní prodejce, a proč je to prospěšné nejen pro ekonomiku, ale i pro životní prostředí. Projekt jsme letos rozjeli nově a má obrovský potenciál. Studenti ho rozšiřují i do zahraničí, například když vyjíždějí na Erasmus nebo jiné vzdělávací pobyty. Plánují si rozhovory s místními podnikateli a zpracovávají další výstupy. Teď se například chystají na poloostrov Hel v Polsku, kde budou pokračovat v mapování a natáčení. Je krásné sledovat, jak fungují jako tým: jak se inspirují, podporují, jak díky spolupráci rostou.

Ale takovým mým osobním „miminkem“ je projekt Book Box, který vznikl už před deseti lety. Jde o síť malých knihovniček v ostravských kavárnách, která podporuje čtenářství a sdílení literatury. Chtěli jsme hledat způsoby, jak škola může přispívat k posilování demokracie, a přišli jsme s nápadem šířit literaturu s hlubokými morálními tématy mimo školní prostředí, do širší komunity. Naši žáci se o miniknihovničky stále starají, doplňují knihy, organizují sbírky, a to i finanční, aby mohli nakupovat kvalitní knihy. Součástí projektu je i krásná iniciativa citátů na kelímky, kdy při různých literárních výročích tiskneme citáty známých autorů na kelímky s kávou. Ráno si jdete pro cappuccino a vezmete si s sebou slova Kafky nebo Kundery. Například právě Kafkovi jsme se hodně věnovali u příležitosti loňského stého výročí jeho úmrtí. Je to skvělý způsob, jak dostat literaturu mezi lidi, kteří s ní běžně nepřicházejí do kontaktu. Jsem opravdu pyšná, že se tento projekt udržel tak dlouho, že nepřestal existovat s první generací studentů, která ho založila, ale že si ho převzali další a s péčí v něm pokračují. To je podle mě známka smysluplného a živého projektu.

A máme i další projekt Walkthrough Gallery, kde jsme zrevitalizovali starou pasáž a vytvořili prostor pro výstavy. Je otevřený místním umělcům a studentům uměleckých škol, kteří tak dostávají možnost vystavovat svá díla veřejně, často vůbec poprvé. I to je způsob, jak propojit školu s městem a kultivovat veřejný prostor.

Předpokládám, že je časově i organizačně velmi náročné se kromě samotné výuky a příprav ještě věnovat metodickému vedení či psaní přihlášek a žádostí o podporu projektů?
Možná, ale dává mi to prostě takto smysl. Tohle jsem já jako učitelka. Věřím, že tato práce má být posláním. Chci přispívat k tomu, aby společnost fungovala, aby svět byl lepším místem k životu. Práce se studenty mě nesmírně inspiruje, rostu spolu s nimi a dodává mi to hluboký smysl.

Myslím, že aby projekt fungoval, je důležité dát žákům prostor, a taky jim ukázat, že to zvládnou. Ale zároveň je potřeba si uvědomit, že oni jsou v tom často poprvé, nevědí, jak na to. Co občas vidím jako problém, je to, že se učitelé úplně stáhnou, předají všechnu zodpovědnost studentům – ale to prostě nefunguje. Ty projekty pak upadají do nevalné kvality a do zapomnění, vyšumí. V projektovém učení je proto důležité zůstat průvodcem, nerezignovat na vedení, ale umět se v pravý čas upozadit. Nechat studenty tvořit, ale být tam, ukázat jim cestu, naučit je, jak projekt dotáhnout, jak spolupracovat. Je to krásná příležitost pracovat na vztazích, na tom, aby pochopili, že spolupráce je klíčová, že sami nic nezmůžou.

Současně se podílíte také na přípravě budoucích učitelů jako mentorka na Ostravské univerzitě. Snažíte se jim předávat i tento přístup k výuce?
Musím říct, že se didaktika na Ostravské univerzitě za tu dobu, co tam působím, nesmírně posunula. Na začátku to pro mě bylo strašně vyčerpávající pořád dokola vysvětlovat, že učivo opravdu není to nejdůležitější. Že má smysl pracovat na dovednostech, kompetencích, gramotnostech. A že se k tomu, co žák opravdu cítí, co si myslí a co potřebuje, nemůžeme dostat tím, že mu budeme frontálně předávat fakta. Dneska už je to spíš radost, jsou to setkání, na kterých sdílíme dobrou praxi, co se komu osvědčilo a co naopak ne.

Když si to studující sami vyzkouší jinak, když to zažijí, často přijdou s tím, že se o svých žácích dozvěděli víc než kdy dřív. Jestli má dojít ke skutečné proměně českého školství, musí se změnit příprava budoucích učitelů. To je úplný základ. Nemůžeme po učitelích chtít nové přístupy, když je na to nikdo nepřipravil. Nemůžeme čekat, že se to naučí za rok praxe. Budoucí učitele je potřeba od začátku seznamovat s moderní pedagogikou, s novými přístupy. Upozornit je na to, že to, co fungovalo kdysi, fungovalo v úplně jiném společenském kontextu – a že dnešní doba má úplně jiné výzvy. To neznamená, že by byla dnešní generace méně vzdělaná, jenom prostě žijeme v jiném světě a naše potřeby se změnily.

Sama se aktivně účastníte zahraničních vzdělávacích aktivit. Jak vám tyto zkušenosti pomáhají ve vzdělávání budoucích učitelů?
Mezinárodní zkušenost je pro mě nesmírně důležitá. Dává mi oporu a rámec pro to, co dělám. Je to něco jako lešení, bezpečný základ, díky kterému se můžu posouvat dál. Zároveň je to obrovská inspirace, jak rozvíjet to, co děláme se studenty, a přinášet do školy nové impulzy. Proto je pro mě důležité zůstávat v kontaktu s mezinárodním vzděláváním.

Když se účastníte workshopů v rámci programu Erasmus+, velmi rychle zjistíte, kde se evropské školství momentálně nachází, co jsou jeho aktuální výzvy, kam směřuje. A jednoznačně cítíte, že ten hlavní fokus je dnes na žáka, ne na učivo. Na jeho potřeby, na rozvoj socioemočního učení. Myslím si, že každá škola má tu možnost otevřít se mezinárodnímu prostředí a díky tomu rozvíjet své učitele i celou školu.

Letos jste se se žáky zapojila i do mezinárodního projektu Sound in the Silence organizace European Network Remembrance and Solidarity. Můžete přiblížit, o čem tento projekt je?
Spousta škol dnes neví, jak výuku posunout tak, aby odpovídala současným potřebám, jak začlenit do výuky globální témata nebo kulturní kompetence. Přitom v Evropě existuje tolik organizací, které se těmto tématům věnují už desítky let, mají s nimi obrovské zkušenosti a dají se velmi dobře využít. Jednou z nich je právě i European Network Remembrance and Solidarity se sídlem ve Varšavě a tento nádherný projekt, který propojuje historii s uměním. Nabízí učitelům metodiku, jak pracovat mezipředmětově, jak učivo zasadit do širších souvislostí, aby se z něj nestal izolovaný ostrov, ale aby odráželo komplexnost a propojenost dnešního světa.

Když jsme se účastnili my, tak se projekt konal v rumunském Pitești. Je to místo, které je nechvalně známé svou věznicí pro politické vězně a takzvaným Pitești experimentem z 50. let, kdy bylo kolem 600 mladých studentů ve věku od 16 do 22 let brutálně mučeno, aby zlomili jejich přesvědčení a stali se loajálními komunisty. Docházelo k extrémní dehumanizaci, kdy se vězni museli mučit navzájem, a po dvou letech tento experiment samo Rumunsko ukončilo. Je to možná nejsilnější a nejbolestivější místo, na kterém jsem kdy byla. A právě s těmito emocemi a historickou tíhou projekt pracuje. Žáci nejprve poznávali kontext místa, dozvídali se o totalitním režimu – nejen v Rumunsku, ale obecně o mechanismech, které tyto režimy využívají, a následně energii tohoto místa využili k umělecké tvorbě. V našem případě z toho vzešlo neuvěřitelně silné hodinové vystoupení, v němž skrze tanec, rap a zpěv zpracovali své emoce i pochopení událostí, které se tam odehrály.

Tohle je zážitková pedagogika v tom nejlepším slova smyslu. Jsem přesvědčená, že nikdy nezapomenou na to, co totalitní režim je. A věřím, že jsou připraveni se zapojit aktivně do společnosti, protože odcházeli přesvědčeni, že toto se již nikdy nesmí opakovat, musí to jednou provždy skončit. Mohou zapomenout slova, pojmy, ale nikdy nezapomenou pocity, které v nich tyto události zanechaly.