Komentář z MfD, který publikujeme v mírně prodloužené verzi, využívá veřejného zájmu o státní maturitu k připomenutí, že způsob, jakým se na základních a středních školách učí žáci a studenti psát, těžko může vést k dobrému výsledku. Kritizuje soustředěnost na výuku „slohových útvarů“ a navrhuje uvažovat o změně, která by vedla k lepšímu rozvoji kompetencí k psaní složitějších textů.
Včera zasedlo sto tisíc studentů, aby sepsali maturitní písemku z českého jazyka. Měli například zadání tohoto typu: Blízká setkání třetího druhu. Zpracuj jako fiktivní reportáž z příletu mimozemšťanů do České republiky určenou pro celostátní nebulvární deník.
Kvalita skutečného reportéra v novinách se pozná podle toho, čeho je si na místě události schopen všimnout, jak přesně a živě je to schopen přenést do textu. Rozhodující také je, nakolik dokáže doplnit další informace, které čtenář nezná, ale pro pochopení problému jsou důležité.
Může student, který si vybere tohle téma maturitní písemky, osvědčit, že něco takového umí? Samozřejmě ne. Reportáž píše v uzavřené třídě, zadání se dozvěděl před pár minutami, na zpracování má hodinu a půl, žádné informace zjišťovat nemůže a navíc jde o fiktivní událost, těžko ji tedy realisticky zachycovat.
Prázdné umění nápodoby
Co to tedy vlastně student píše? Podle mého názoru píše povídku, která se tváří, že je reportáží. A hodnotitel jeho maturitní práce, který prošel výcvikem Cermatu a bude posuzovat anonymní práci studenta, jehož nikdy neviděl, samozřejmě nepozná, jestli ten člověk je či bude dobrý reportér. Jen zjistí, jestli umí přijatelně předstírat reportážní text, což se považuje za dovednost pokročilého studenta. Proč proboha něco takového při vyvrcholení středoškolského studia vůbec požadujeme?
Cermat vydal na začátku dubna v edici Cesta k maturitě příručku pro učitele s podtitulem Slohové útvary, metodika hodnocení, příklady písemných prací. To zadání jsem opsal z ní. V hodnocení vzorových reportáží se pak čtenář dozví, že student vyhoví tehdy, jestliže používá dostatečné množství dynamických sloves, přímých řečí, případně vyprávěcí přítomný čas. Na to vše má plus mínus 250 slov, tedy asi tak třetinu tohoto textu.
Jako letitému reportérovi a editorovi se mi z toho vzteky otevírá kudla v kapse. Doufám, že jsem to vyjádřil dostatečně expresivně a dynamicky a že takové osobně zabarvené vyjádření vhodně zapadá do publicistického stylu novinového komentáře.
Smrt slohovým útvarům
Podobně tu najdeme zadání pro maturitní písemku ve formě fejetonu, recenze, polemiky, líčení či referátu. K tomu obvyklé slohové útvary jako vyprávění, popis či úvahu. Ve všech případech se posuzuje hlavně to, jestli student neporušuje stylistická pravidla a je schopen „vybrat správné jazykové prostředky“. Tedy jestli dodržel hranice zcela umělých a mimo školu už fakticky neexistujících slohových útvarů a například jeho referát nesklouzl příliš k vyprávění. To je v maturitní práci nepřípustné! Že je ten referát obsahově prázdný, se nebere v úvahu. Ostatně za daných podmínek může být jen výjimečně jiný. V pokynech pro hodnotitele loňských maturitních písemek bylo přímo napsáno, že nemají posuzovat myšlenkový obsah, ale právě ony vnější znaky, ono umění prázdné nápodoby.
Na logickou otázku, jak by se to mělo dělat jinak, existuje jednoduchá odpověď. Přejděme k psaní školních esejů – tedy strukturovaných textů, kde musíme dát najevo, co jsme kde zjistili, jak jsme to logicky uspořádali a co jsme na základě toho sami vymysleli. A pišme je ve většině předmětů, ne jen v hodinách slohu. V anglosaském světě je to po léta osvědčená metoda, jak někoho naučit přemýšlet. Protože jen ten, kdo umí zajímavě přemýšlet, může se pak naučit zajímavě psát. Opačně to opravdu nefunguje.
Cermat je nevinen
Za hloupé zadání pochopitelně nenese zodpovědnost organizátor maturity – Cermat. Ten jen vydal přehlednou příručku, která má pomáhat učitelům se studenty „cvičit“ na maturitní písemku, a tím nechtěně poodhalil, jak přihlouplým způsobem se na školách vyučuje schopnost psát.
Ti z nás, kteří se až doteď domnívali, že hodiny slohu jsou na škole především proto, aby se děti naučily přemýšlet a vymyšlené zaznamenávat, byli definitivně vyvedeni z omylu. Pokud se tedy nějaká škola během čtyř let studia s takhle přihlouplým zadáním nespokojí a to bez ohledu na to, že státní maturita víc nevyžaduje, je na místě jejím učitelům zatleskat. Jen si přidělávají práci.
Právě státní maturita zviditelnila pro širší veřejnost jeden z důvodů, proč střední školy pořád mají tendenci produkovat v takové míře cvičené opice, a ne přemýšlející lidi. Má snad někdo rozumné zdůvodnění, proč marnit čas vyučováním nesmyslných slohových útvarů, místo toho, abychom učili studenty přemýšlet textem? Tak s tím už konečně něco udělejme.
Především si myslím, že špatné je samotné pojetí písemné maturitní práce. Za 90 minut s „povoleným“ rozsahem počtu slov je možné napsat tak leda kus blogu, nebo několik SMS-ek, ale rozhodně ne smysluplný text odpovídající úrovně.
Tohle zglajchšaltování uvažování středoškolských studentů do šablon je prostě zhoubné a tudíž nepřijatelné.
Faktem je, že takhle se to lépe opravuje, ale to snad není účel maturit. Záruku „objektivnosti“ hodnocení při státních maturitách bych hledal raději někde jinde a jinak.