Týdeník Respekt: Cesta učitele za diplomem připomíná překážkový běh s nejasným cílem

ilustracni foto. by Presidio of Monterey (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

Vracíme se k problému učitelů a učitelek, kteří působí ve školách bez předepsané kvalifikace. Jejich situaci začalo MŠMT řešit na konci února, minulý týden ministr Chládek představil novelu zákona o pedagogických pracovnících. Ta však nabízí jen částečné řešení, komplikované případy nezohledňuje. Obsáhlý článek věnovaný tomuto problému vyšel 31. března v týdeníku Respekt pod názvem Jak naučit učitele učit. Autorkou je Hana Čápová. Její blogový příspěvek k tématu si přečtěte ZDE. Starší tiskové zprávy k tématu si můžete přečíst ZDE, ZDE a ZDE, shrnutí ankety Literárních novin ohledně „nekvalifikovaných“ učitelů ZDE. Záznamy z kulatých stolů najdete ZDE (SKAV a EDUin) a ZDE (Centrum školského managementu).

Sedmnáct tisíc nedostatečně kvalifikovaných českých učitelů se musí do konce roku zapsat na nějakou učitelskou fakultu, nebo si musí hledat jinou práci. Jsou ale zdejší vysoké školy vůbec schopné práci učitelů zlepšit? Bližší pohled naznačuje, že samotné vzdělávání učitelů má rozhodně co dohánět.

Klasický model přípravy učitelů – opravdu jediná cesta?
„Postavte se a sedněte si znovu, tak aby to hezky vypadalo.“ Takové uvítání od vysokoškolské učitelky klavíru třicátnice, která si přišla pro zápočet ze hry na klavír, opravdu nečekala. Zvlášť když se v osmém měsíci těhotenství sotva valila. Na následující tři čtvrtě hodiny by Petra Keprtová nejraději zapomněla. Ať zahrála, co zahrála, všechno bylo špatně. „Učitelka se se mnou rozloučila slovy, že kdo léta nehrál, požadavky zápočtu stejně splnit nemůže,“ vypráví. Když se jako spráskaný pes loudala majestátní budovou ven na rozlehlé náměstí uprostřed Hradce Králové, došlo jí, že se na chvíli znovu ocitla v kůži prvňáka. V hlavě jí zněla jediná věta: „Tak takhle se ke svým žákům nikdy chovat nechci.“

Keprtová učí osmým rokem na malé soukromé škole Mozaika v Rychnově nad Kněžnou. Je magistrou sociální pedagogiky a má bakaláře speciální pedagogiky, kromě učení dělá také školní mentorku -kolegům, kteří si ji pozvou do hodiny, poskytuje zpětnou vazbu. Na pedagogickou fakultu v Hradci Králové se zapsala před dvěma lety – podle zákona o pedagogických pracovnících totiž může na prvním stupni učit jen ten, kdo vystuduje primární pedagogiku. Keprtová chtěla, aby s jejím vzděláním bylo vše v pořádku, a představa, že pět let bude trávit každý druhý pátek a sobotu znovu v posluchárně, ji vlastně lákala: „Strašně jsem se těšila, co všechno se naučím.“

Jenže škola ji hodně zklamala. Musela si znovu odsedět celý úvod do pedagogiky, ačkoli ho při předchozím studiu už dvakrát absolvovala. Naopak hudební handicap jí na fakultě pěkně „osolili“. Keprtová nikdy na nic nehrála, na hudební výchovu si do třídy zvala schopnější kolegyni. Fakultní učitelku klavíru ani nenapadlo, že by ji měla něco naučit, považovala za samozřejmé, že si studentka zaplatí učitele a ona ji u zápočtu jen přezkouší. Bez ohledu na to, že začátečník nemůže dokázat totéž co člověk, který léta hraje. O zápočet z tělocviku se třicátnice vůbec nepokoušela. „Výmyk jsem neudělala ani na gymnáziu,“ říká o jedné z jeho podmínek. Ani zkoušet lovit puky ze dna bazénu se jí se čtyřmi dioptriemi moc nechtělo. Hned během prvního semestru Keprtová z fakulty odešla.

Šikanózní vyžadování nemožného pobouřilo už před jedenácti lety jiného „dálkaře“ pedagogické fakulty v Hradci Králové, Roberta Kočího ze základní školy v Chrudimi. Poslední kapkou pro něj byl lyžařský výcvik. „Běžkovali jsme pořád dokola po dvousetmetrovém okruhu. Učitel ukazoval na jednoho po druhém, ty už nemusíš, máš zápočet. Nakonec zbyly jen čtyři starší ženy, už nemohly, plakaly, bylo to dost ponižující,“ vypráví. „Pak jim učitel řekl, vy zápočet nedostanete, zaplaťte si kurz za rok znovu.“ Kočí se zlobí, že v praxi běžkařská dovednost k ničemu není, protože učitelky na horách své děti stejně předávají profesionálům. Po této zkušenosti sepsal petici a pokoušel se rozpoutat na škole debatu o tom, co by se tady mělo učit, ale nikoho z vedení nepřesvědčil. Nakonec to vzdal a vystudoval bakaláře na brněnských právech. Atmosféra tam prý byla úplně jiná než na „peďáku“, přednášeli renomovaní soudci a ke studentům se chovali jako ke kolegům: „Žádný tělocvikář mi tam nedával najevo, že jsem úplný blbec.“

Proděkanka pro rozvoj celoživotního vzdělávání Martina Maněnová si na jedenáct let starou petici nevzpomíná. Neví ani o novějším podnětu, který Keprtová poslala šéfovi ústavu primární pedagogiky. Když si ve stručnosti vyslechne, co studentce vadilo, říká: „Zachováváme klasický model učitele prvního stupně, zvládnout nástroj, tělesnou výchovu a pracovní činnost k němu patří.“ Výhrady k atmosféře školy a jejímu přístupu k „dálkařům“ odbývá tím, že „ví, jací jsou studenti“ a „nikdy se nedá stoprocentně věřit tomu, co říkají“.

Respekt by měli zažívat školáci i studenti pedagogiky
Naznačený přístup k současným a budoucím pedagogům je mimořádně alarmující. Na pedagogické fakulty každý rok přichází na deset tisíc lidí, kteří poté míří do tříd. Je tu tedy reálné riziko, že se dřív nebo později podobně zachovají ke svým žákům. Jen málokterý rodič by si asi přál, aby učitel takhle přistupoval k jeho dětem. Navíc se dávno ví, že důvěra a respekt k dětem se vyplatí: v bezpečném prostředí jsou spokojenější a lépe se učí.

Atmosféra vzájemného respektu už před dvaceti lety nadchla například psycholožku Janu Nováčkovou. Tehdy se podílela na mezinárodním projektu Zdravá škola a ocitla se na stáži v Dánsku. „Říkali, nechceme manipulovatelné budoucí občany, proto nemůžeme manipulovat učiteli,“ vypráví. Dánové si hned po válce uvědomili, že kdo je sám poslušný, nevychová svobodné lidi. Nováčková dnes vede s lektorským týmem kurzy Respektovat a být respektován, navštěvují je především rodiče. Na žádnou zdejší fakultu ji ještě nikdo nikdy nepozval. „Myslím, že je to pro ně moc silné kafe, ten skutečný respekt k dětem,“ říká. „Většina lidí, kteří mají nějakou moc, rodiče, učitelé, vysokoškolští pedagogové, se chová slušně, jen dokud je po jejich. Jakmile se jim někdo vzbouří, je rázem po respektu.“

Jak by měl vypadat český učitel?
Česko každopádně zatím žádnou jasnou zastřešující vizi jako Dánové o tom, jaký má být učitel, nemá. Ministerstvo přiznává, že nemá žádné nástroje na to, jak poznat dobrého učitele od špatného. Snad každý ministr v posledních letech mluvil o tom, že musí vzniknout takzvaný standard učitele, nikdy k tomu ale nedošlo. Nejdál se před pěti lety dostal Ondřej Liška, který aspoň zahájil diskusi. „Šokovalo mě, že nemáme žádný dokument, který by jasně řekl, co se od učitelů čeká,“ vzpomíná Liška. „Začali jsme na něm pracovat, na debatě se podílely tisíce učitelů.“ Standard měl vymezit, jaké kvality má kantor mít, a kdyby se dostal do školského zákona, také pedagogické fakulty by se musely začít ubírat stejným směrem. Po Liškově odchodu věc usnula. Současný ministr Marcel Chládek (ČSSD) slibuje, že to bude právě on, kdo nám standard dá. Zatím se dostal k tomu, že nezbytným předpokladem pro učení je, aby člověk měl správnou kvalifikaci – vystudoval nebo si aspoň doplnil vzdělání na některé z bezmála padesáti učitelských fakult.

Zdá se vám to číslo na menší středoevropskou zemi poněkud nadsazené? Je to správný odhad: terén českého vzdělávání učitelů je dnes značně nepřehledný. Kromě devíti pedagogických fakult učitele vychovávají také desítky oborových fakult, například filozofické, přírodovědecké či matematicko-fyzikální. Pokud jde o vzdělávání učitelů prvního stupně, mají pedagogické fakulty monopol, každý adept tu musí pět let studovat primární pedagogiku.

Cesty k učení starších dětí jsou různorodější, aprobaci pro nejčastěji dva předměty lze získat jak na pedagogické fakultě, tak na oborových fakultách. Společné je, že nejdřív se studenti tři roky věnují jen předmětům, matematice, fyzice, češtině či biologii, a až v navazujícím dvouletém magisterském studiu probírají samotné učení, pedagogiku, psychologii nebo didaktiku.

Potřebujeme učitele předmětů, nebo učitele dětí?
Pro vysvětlení toho, jak tahle šlamastyka vznikla, se musíme vrátit do historie. První pedagogické fakulty v Praze, Brně a Olomouci vznikly v roce 1946, dekretem číslo 132 prezidenta Edvarda Beneše. Plnil staré přání T. G. Masaryka, který chtěl vzdělávání učitelů povýšit na univerzitní úroveň, aby učitelé nepodléhali manipulacím a dokázali dětem vysvětlit vše potřebné. Komunisté v padesátých letech žádali pravý opak, fakulty zrušili a všichni učitelé všeobecných předmětů museli projít masáží na Vysoké škole pedagogické. Příprava na odborné předměty se vrátila na odborné fakulty. Pedagogické fakulty byly obnoveny v šedesátých letech, právo připravovat učitele ale zůstalo i dalším fakultám a tak to je dodnes.

Jisté je, že začátkem devadesátých let ani pedagogické fakulty o procesu učení moc nevěděly. Populární se stala věta, o které už dnes nikdo nedokáže s jistotou říci, kdo ji vlastně vyslovil: „Na pedagogických fakultách připravujeme učitele – matematiky, chemie, českého jazyka, nikoli učitele dětí.“ Prostředí fakult se současně ukázalo jako poměrně konzervativní, nejen že s novinkami nepřicházelo, ale často o nich nechtělo ani slyšet.

Příkladem může být třeba projekt Heuréka, jehož cílem je změnit výuku fyziky, aby byla přitažlivější a měla víc vazeb na všední život žáků. Děti řeší třeba následující úlohu: „V detektivce Dicka Francise Hra na fanty je tato scéna: Auto vjelo do rybníka a potopilo se. Hlavnímu hrdinovi se podařilo rozbít zadní okénko. Byla tma, přesto poznal, že nejsou hluboko pod hladinou. Jak?“ Učitel má zároveň dbát na to, aby se děti nestyděly za chybu, koneckonců bádání je plné slepých cest. Tahle iniciativa vznikla zdola, mezi její zakladatele patřila začátkem devadesátých let Irena Koudelková z pražské Základní školy Červený vrch. Teprve později pronikla na fakultní půdu, konkrétně na katedru didaktiky pražské matematicko-fyzikální fakulty. I Montessori či waldorfskou pedagogiku, nyní už běžnou součást zdejšího vzdělávacího systému, si museli vybojovat rodiče a učitelé. Teprve potom je fakulty vzaly na vědomí.

Co dělat, když učitelé lépe učit neumějí
Zároveň bylo čím dál jasnější, že digitalizace radikálně proměňuje děti na celém světě a že právě učitelé, jejich rozvoj a spokojenost, budou ve stále složitější době středobodem zájmu. „Výzkumy ukázaly, že učitelé mají opravdu velký vliv na výsledky žáků, ovlivňují je z plné třetiny,“ říká Arnošt Veselý, vedoucí katedry veřejné a sociální politiky na pražské fakultě sociálních věd. „Nejsilnější je rodina, hned za ní následují učitelé a atmosféra ve škole. Takové věci jako testování, nové osnovy či učebnice se projevují daleko méně.“ Dobrý učitel navíc dokáže i průměrného žáka vytáhnout vysoko nad průměr.

Na první pohled to může vypadat jako zjevná pravda: samozřejmě že učitel je důležitý. Podle Veselého je ale jeho vliv mnohem silnější, než výzkumníci čekali. A zároveň s tímto poznáním přichází změna vztahu ke kantorům. Zatímco ještě na začátku tisíciletí se věřilo, že na učitele bude platit cukr a bič, dnes se strategie mění. „Odměňovat učitele podle výsledků, třeba podle toho, jak jejich žáci dopadají v testech, moc nefunguje,“ připouští Veselý. Tenhle přístup totiž automaticky předpokládá, že učitel by mohl pracovat lépe, ale nechce, a když bude potrestán nebo odměněn, hned se stane lepším. „Jenže v praxi to tak není. Učitelé nejsou špatní proto, že chtějí, ale proto, že učit lépe neumějí,“ říká Veselý. „Je třeba jim pomoci.“

Je všeobecně známo, že úspěchy finských školáků, kteří se tradičně umisťují v mezinárodních srovnáních na předních místech, souvisejí právě s pečlivým výběrem a přípravou učitelů. „Učitelství je tam prestižní obor,“ vysvětluje Veselý. „Fakulty přijímají zhruba každého desátého zájemce, musí projít náročnými testy, zjišťuje se také, zda se pro učitelství hodí.“ O něčem takovém se nám může jen zdát. Podle průzkumu, jejž loni dělala společnost Scio, se na pedagogické fakulty hlásí a nastupují hlavně studenti, kteří na střední škole patřili k těm slabším. Pro řadu mladých lidí je navíc pedagogická fakulta poslední v řadě, nastoupí na ni až tehdy, když se na školy, o které měli větší zájem, nedostanou.

Část z nich předem ví, že učit nikdy nepůjde mimo jiné proto, že plat učitele je hluboko pod platem jiných vysokoškolských profesí. Logicky jsou pak takoví lidé k prostředí fakult poměrně lhostejní a moc se nezamýšlejí nad tím, zda je škola připraví na smysluplnou práci s žáky. Pokud by na sobě pedagogické fakulty chtěly pracovat, jsou pro ně právě výše zmínění učitelé z praxe, kteří si doplňují vzdělání, tou nejcennější zpětnou vazbou. Učení je obvykle opravdu zajímá, mají zkušenosti, názor a vědí, co je mezi lavicemi důležité znát.

Co ukázala debata o „nekvalifikovaných“ učitelích
Právě teď, pod tlakem toho, že si mají doplnit kvalifikaci, se lidé z praxe ozývají hlasitěji než jindy. Naposledy třeba u kulatého stolu, který na toto téma organizovala SKAV (Stálá konference asociací ve vzdělávání) a společnost EDUin. Usedli za ním učitelé, kromě zmíněné Petry Keprtové také učitel fyziky a angličtiny z prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera Martin Kapoun. Oni i v plénu přítomní ředitelé dalších škol polemizovali se zástupcem ministerstva Jakubem Stárkem a dvěma zástupci pražské pedagogické fakulty, proděkanem Zdeňkem Helusem a vedoucí katedry primární pedagogiky Vladimírou Spilkovou. Výchozí pozice ministerstva a fakulty byla jasná: Situace v terénu je vážná, nekvalifikovaní učitelé ohrožují naše děti. Pokud je proženeme učitelskými fakultami, vše se vyřeší.

Lidé z terénu ale ihned smečovali. O tom, že učitel má být vzdělaný, se nemusíme bavit. Otázkou však je, zda k tomu potřebuje právě učitelskou fakultu. „Dokud nebudou vaši absolventi prokazatelně lepší než lidé z praxe, kteří to formální vzdělání nemají, tak proč je chcete obtěžovat?“ tázal se absolvent matematickofyzikální fakulty bez pedagogického vzdělání Martin Kapoun. „Zatím jsou přinejmenším rovnocennými partnery, osvědčují se na školách mnohdy lépe než mladí lidé z vašich ústavů.“ Shrnuto, větší problém než pár nevzdělaných učitelů je úroveň fakult, které učitele vzdělávají.

Slabé místo přípravy budoucích učitelů – málo praxe
Jak si tedy dnes stojí učitelské fakulty? Jsou dobré, nebo špatné? „Jsou různé a uvnitř fakult jsou velmi různá pracoviště. Dobrá, která opravdu myslí na studenta a jeho budoucí žáky, ale také pracoviště, kde se zastavil čas,“ říká Ondřej Hausenblas z katedry české literatury pražské pedagogické fakulty, který je známý kritickým přístupem k učení učitelů.

Některá zobecnění jsou však přece jen možná. Fakulty trvají na tom, že adept na učitelství prvního stupně musí trávit řadu hodin v bazénu, na lyžích či u klavíru, a příliš se nezamýšlejí nad tím, zda právě tohle bude při práci s dětmi opravdu potřebovat. Třeba ano, možná si malé děti získá právě tím, že je superman nebo superžena. Jiní ovšem mohou namítnout, že děti by měl spíš umět nadchnout pro učení, vyložit jim věci tak, aby se nenudily, vědět si rady s jejich problémy, stejně jako s tím, že běžnou součástí jejich životů je vyspělá technika a záplava informací. Žádná debata se o tom zatím nevede, ale můžeme doufat, že se otevře při práci na už zmíněném standardu učitele.

Učitelé si zároveň stěžují, že to, co opravdu potřebují vědět – jak děti učit -, se na fakultách obvykle nedozvědí. Za všechny citujme v úvodu zmíněného autora petice proti poměrům na fakultě v Hradci Králové Roberta Kočího. „Nešel jsem na pedagogickou školu proto, abych se učil počítat gravitaci na Měsíci a vyrábět pomůcky z linolea. Potřeboval jsem se spíš dozvědět, jak matematiku učit. Zkoušeli nás z vyjmenovaných slov, ale nepadlo ani slovo o tom, jak dětem pomoci, aby si je zapamatovaly,“ líčí. „Když šlo o děti a jejich problémy s učením či chováním, nedostali jsme se dál než k definicím.“ Když o desetiletí později sleduje začínající učitele, kteří právě přišli z fakult, vidí, že se potýkají se stejnými problémy. S touhle výhradou fakulty do značné míry souhlasí, aspoň soudě podle slov pražské děkanky Radky Wildové. „Snažíme se zaměřovat na to, jak se dítě učí, jak mu pomoci, když se mu nedaří,“ říká. „Ale je to náročné, musí se to dělat v malých skupinkách, na praxi ve škole.“ A na to pedagogické fakulty podle ní nemají dost peněz.

Navíc učitelé druhého stupně a středních škol se první tři roky učí jen obor, v dalších dvou magisterských letech mají psychologii, pedagogiku, didaktiku, ale pro změnu bez valné vazby na předmět, který budou učit. Předměty probírají do velkých podrobností, mnohem méně se už věnují tomu, jak pro ně děti získat. Zda se musí angličtinář na základní škole opravdu vyznat ve staroangličtině a jak tím děti obohatí, se neřeší. Stejně jako třeba otázka, k čemu je současným dětem to, že umějí vyjmenovat rozdíly mezi ruchovci a lumírovci. „Studovat pět let obor očima učitele, to tady skoro nikdo neprovozuje,“ připomíná Hausenblas.

Když k tomu přidáme skutečnost, že studenti učitelství mají zoufale málo praxe, není jejich start ve škole snadný. Například v Dánsku učitelé posledního ročníku praktikují ve škole, podobně jako lékaři. Učit začínají pod dohledem někoho zkušenějšího a klidně se může stát, že lektor po čase řekne, že se adept učitelství musí vrátit na fakultu a semestr či dva se učit věci, jež mu nejdou.

Svět se mění, pedagogické fakulty zůstávají stát
Fakulty nyní také nejsou místem, kde by vznikaly nové věci. „Moc nereagují na moderní dobu,“ říká Hausenblas. „Nedělají to, co akademici v cizině, kteří na základě výzkumu vyvíjejí programy, které pomáhají učitelům zvládnout aktuální problémy.“ Svět se přitom překotně mění a děti s ním. Co je zajímá, najdou si děti na internetu a učitele jako někoho, kdo jim dává informace, vlastně nepotřebují. Potřebují ho spíš jako toho, kdo jim je pomáhá třídit a dávat věci do souvislostí. Navíc kantory v ledasčem předčí, s angličtinou vyrůstají a tablety a smartphony drží na rozdíl od nich v rukou několik hodin denně. Fakulty se tímhle faktem obvykle nezabývají. A nevede se tady ani debata o tom, zda není náhodou kreativní myšlení důležitější než do nebe volající pravopisné chyby, kterých jsou teenageři schopni se dopustit.

Pokud se nějaká novinka v českém akademickém prostředí prosadí, tak zpravidla díky obrovskému nasazení jednotlivce. Kupříkladu Hausenblasovi se na pražské fakultě „kritické myšlení“ daří prosadit jen zčásti. Program Čtením a psaním ke kritickému myšlení, vypracovaný ve Spojených státech, se u nás začal rozbíhat už před zlomem tisíciletí a on byl jedním z jeho lektorů. Cílem je zažít, jak se učíme, a díky tomu pochopit, jak vyučovat děti tomu, aby uvažovaly se zodpovědnou samostatností. Že se například vyplatí nechat žáky nejdřív diskutovat o tom, co už o problému vědí nebo co se domnívají, a o tom, které otázky jim vyvstaly, a pak jim pomoci hledat odpovědi studiem textů nebo experimenty.

Hausenblas před lety chtěl, aby se program začal rozvíjet na fakultní půdě, proto tu uspořádal ukázkový kurz. Pozval své akademické kolegy, učitele středních a základních škol. Dostali za úkol v textu označit, co považují pro sebe za novou informaci a která informace v nich budí pochybnosti. Hausenblas vzpomíná, že zatímco učitelé zaujatě pracovali, akademici všemožně odváděli pozornost od tématu. Byli podle něj tak ukotveni v pocitu vlastní důležitosti, že se nedokázali zapojit do hry. Ze spolupráce s fakultou nakonec sešlo.

Dobrý učitel neučí „proti dětem“
Zřejmě největší úspěch v pronikání novinek na fakultní půdu zaznamenal matematik Milan Hejný. Dnes téměř osmdesátiletý muž byl mimořádně trpělivý a systematický – postupně si na katedře pražské pedagogické fakulty vychoval spolupracovníky a s jejich pomocí pak změnil zaběhnutý řád. „Nechci dát dětem matematickou znalost, ale kulturu myšlení,“ shrnuje Hejný svůj přístup. „Musí matematiku objevovat, musí to pro ně být dobrodružství, ne ji konzumovat a papouškovat, co řekne učitel. Konzumace rozvoji myšlení nijak nepomáhá.“

Hodina s násobilkou rozhodně nezačíná tím, že by učitelka napsala na tabuli 2 x 2 a pustila se do výkladu. Děti počítají nohy psů, kola tříkolek a postupně přicházejí na to, že stejný počet se opakuje. Dřív nebo později některé z nich napadne, že to má nějaký systém a jaký. Nedávno Hejného metodu začala učitele učit také ostravská fakulta. Pokud jde o dopad v terénu, nyní se takhle učí děti na více než tři sta padesáti základních školách.

Jako první si na ni v praxi troufla před osmi lety učitelka ze základní školy v Neratovicích Jitka Michnová. Na fakultu šla jako „dálkařka“, doplnit si vzdělání po pěti letech v praxi. „Měla jsem pocit, že učím tak, že to jde proti dětem,“ vzpomíná. „Najednou jsem se tu setkala s něčím, co mi pomůže učit tak, jak jsem cítila, že se učit má.“ Líbilo se jí, že učitel není jediný nositel pravdy – děti si na ni totiž mají přicházet samy. Vyhovovalo jí, že mohou diskutovat. A úžasné jí připadalo, že chyba je od toho, aby se s ní pracovalo, ne od toho, aby se za ni děti peskovaly a dostávaly pětky. Jaká je tohle „bomba“, zažila na fakultě na vlastní kůži.

Namísto trestání zkuste pracovat s chybou
Sama totiž udělala fatální chybu, když si špatně přečetla zadání seminární práce a celých šedesát stránek bylo mimo téma. Zkoušející ji zaskočila, místo aby ji hned vyhodila, bavily se o tom, proč chyba vznikla, a jak to tedy má být správně. U zkoušky nakonec uspěla. Někteří rodiče stejně jako kolegyně ve škole se zprvu na novinku dívali s nedůvěrou. Když se však ukázalo, že její děti mají matematiku nejen raději, ale jsou v soutěžích úspěšnější než ostatní, ledy roztály. Na Hejného metodu postupně přešlo všech dvacet učitelek prvního stupně neratovické sídlištní školy.

To, jak si Hejný umí lidi získat, ilustruje nadšení jedné čerstvé absolventky jeho matematiky. Markéta Kulhavá učí od září na stejné rychnovské škole jako v úvodu zmíněná Petra Keprtová. Ačkoli bydlí kousek od Hradce, vybrala si právě kvůli jiné matematice pražskou fakultu. „Hlavní zásadou je dětem nic neprozradit,“ říká novopečená učitelka. „Kdybych jim to nadiktovala, budou se nudit. Když je k řešení dovedu vhodnými otázkami, mají radost.“ Pak odběhne do třídy pro knihu a pomůcky a rozkládá po zemi umělohmotný krokovací pás s barevnými čísly. „Včera jsem začínala rovnice. Jeden jde po jedné straně, udělá šest kroků, skončí na šestce, druhý na druhé straně skončí na osmičce. Kolik musí který z nich udělat kroků, aby byli na stejné pozici?“ Vzápětí ukazuje v učebnici „pavučinu“, tajenku, kde barevné šipky, „vlákna“, mají „sílu“ nějaké matematické operace a děti do políček doplňují čísla. Mladá učitelka není k zastavení, chválí si, že tahle matematika se učí jedna radost.

Právě podobné dobré zprávy z fakultního prostředí mohou být jednou z cest k jeho zlepšení. Nalákat na fakulty jako ve Finsku ze dne na den nejlepší studenty se asi nepodaří. Podstatně vyšší plat učitelé také hned tak mít nebudou. „Dá se ale udělat první krok,“ říká výše zmíněný specialista na veřejné vzdělávání Arnošt Veselý. Jde prý hlavně o to ukázat dobré příklady a dát najevo, že učitelství není slepá ulička: „Naopak – že je to vlastně skvělá volba.“

 

 

(mezititulky: EDUin), vyšlo v časopise Respekt
ilustračni foto. by Presidio of Monterey (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz