Chválení není všelék – přečtěte si, jak ho dávkovat a v jakém složení

ilustrační obrázek. zdroj: by Department of Children and Youth Affairs (flickr.com)(CC BY 2.0)

Přinášíme vám text zpracovaný podle článku Ashley Merryman, který vyšel na portálu nymag.com pod názvem „How Not to Talk to Your Kids“ (Jak nemluvit ke svým dětem). Článek se věnuje otázce, zda chválení dětem prospívá a jak ovlivňuje jejich výkony a sebevědomí. Cituje při tom výzkumné studie, které porovnávají efekt pochvaly úsilí dítěte oproti ocenění jeho talentu. Původní text v angličtině si můžete přečíst ZDE.

V českém prostředí se otázkám, jak vychovávat děti, aby si budovaly přirozenou sebeúctu i respekt k ostatním, dlouhodobě věnuje Jana Nováčková a lektoři z Respektovat a být respektován. Mluví mimo jiné i o tom, jaká rizika skrývají odměny, pochvaly a soutěžení. Více si můžete přečíst ZDE.

Chválení patří do rejstříku moderních rodičů. V zájmu motivace ho používáme často, nezřídka automaticky, podle stejných vzorců, v jakých jsme sami vyrůstali. Jsme přesvědčeni, že čím více chvály, tím lepší bude výsledek našich dětí. Výzkumy ale ukazují, že přímá úměra zde neplatí. To neznamená, že máme přestat chválit. Je však třeba vědět, co u dítěte ocenit a jakým způsobem.

Thomas je velmi nadaný chlapec, chodí do páté třídy ve vyhlášené newyorské škole. Odmala slýchá, že je chytrý, a to nejen od svých rodičů. Už při zápisu do výběrové školky se jeho vysoká inteligence potvrdila. Podmínkou přijetí byl inteligenční test a Thomasův výsledek daleko předčil skóre všech ostatních – taktéž vysoce inteligentních – dětí.

To, že je chytrý ale automaticky neznamená, že zvládne všechno. Co se Thomasovi nepodařilo na první pokus, to podle slov svého otce rovnou vzdal. Po čase začal dělit učení na to, v čem byl dobrý a na to, v čem nevynikal. Například mu nešel pravopis, a tak se jím prostě odmítnul zabývat. Když přišla potíž s psacím písmem, nechtěl nacvičovat ani držení pera. Otec mu jen obtížně vysvětloval, že chytrost ještě neznamená, že ho učení nebude stát žádné úsilí.

Thomas není ojedinělý případ. Ukazuje se, že velký podíl všech nadaných žáků silně podceňuje své vlastní schopnosti. Čekají od sebe méně, podceňují význam vlastního úsilí. Velkou roli zde hraje právě chvála rodičů. Rodiče se domnívají, že pokud dítě chválí a říkají mu, že je chytré, předcházejí u něj problémům se sebepodceňováním. Nicméně opak může být pravdou.

Co chválit – nadání nebo úsilí?

Zajímavé souvislosti ukazuje výzkumná studie, již psycholožka Carol  Dwecková provedla se svým týmem v Kolumbii. Výzkumníci rozdělili žáky páté třídy do dvou skupin. Po jednoduchém neverbálním IQ testu pochválili jednu skupinu za chytrost a inteligenci a druhou za snahu a úsilí. Poté žákům předložili druhý test. Děti měly na výběr mezi dvěma úlohami: první byla stejně obtížná jako předchozí test, druhá byla těžší. Žáci, kteří byli pochváleni za snahu a úsilí, si v devadesáti procentech vybrali test těžší. Oproti tomu děti, které byly pochváleny za chytrost, si zvolily stejně těžký test jako ten předchozí.

Vysvětlení? Děti zkrátka nechtěly riskovat, že přijdou o nálepku „chytrý“. Ve třetím kole dostaly obě skupiny velmi těžké zadání, jehož náročnost odpovídala žákům o dva roky starším. Neuspěl nikdo. Nicméně skupina žáků oceňovaných v prvním testu za snahu si tuto úlohu přesto oblíbila a neúspěch přičítala nedostatečnému úsilí. Skupina chválená předtím za chytrost si neúspěch vyložila tak, že vlastně nejsou vůbec chytří. Závěrečný test odpovídal svou náročností původnímu testu. Skupina chválená za úsilí si oproti původnímu výsledku polepšila o 30 %. Skupina chválená za chytrost si v s porovnání s prvním testem o 20 % pohoršila. Dwecková si vliv chvály ověřila v dalších testech a zjistila, že se projevuje podobně ve všech socioekonomických vrstvách, a to i u dětí z mateřských škol. Přičemž dívky nesly neúspěch ještě o něco hůř než chlapci.

Také další výzkum, který vedla Lisa Blackwellová, uvedený jev potvrdil. Dvě skupiny středoškolských studentů navštěvovaly po dobu jednoho pololetí matematicky zaměřené hodiny. Výuka byla stejná, lišila se jen v tom, že druhá skupina se v rámci výuky dozvěděla, že náročné úkoly pomáhají vytvářet v mozku nová neuronová spojení, čímž se zvyšuje inteligence. Zjednodušeně řečeno, že mozek funguje jako sval. Tato skupina měla záhy prokazatelně lepší výsledky.

Studie ukazují na užší souvztažnosti mezi chválou, sebevědomím a zvýšením výkonnosti. Převést výzkumné výsledky do praxe však nebude jen tak. Navykli jsme si říkat: „jsi šikulka, jde ti to výborně“, „zvládla jsi to, jsi skvělá“. Přepnout na formulace jako “cením si tvojí snahy a výdrže“ bude od rodičů i učitelů vyžadovat nemalé úsilí. Odměnou jim však nebude pochvala, ale prospěch dětí.

Pokud chválit, tak konkrétně a upřímně

Účinky chvály se mohou výrazně lišit v závislosti na druhu dané chvály. Chvála – má-li být účinná – musí být předně konkrétní, důvěryhodná a upřímná.  Psycholog Wulf-Uwe Meyer dokonce zjistil, že žáci starší dvanácti let považují pochvalu od učitele za signál, že potřebují povzbudit. Mohou si ji také vyložit tak, že dosáhli vrcholu svých možností a na víc nemají. Oproti tomu kritiku berou jako informaci, že mají na víc.

Děti chválené za inteligenci jsou soutěživější a ocenění se stává jejich metou. V jednom pokusu dostali žáci dva testy, kdy měli přijít na to, jak dát dohromady skládanku. Po prvním testu měli možnost výběru: naučit se nový postup pro složení skládanky nebo se dozvědět, jak si v prvním testu vedli v porovnání s ostatními. Žáci chválení za inteligenci si zvolili možnost zjistit svou pozici mezi ostatními dětmi. Obava ze selhání často vede k podvádění. Dítě se nedokáže smířit s možností neúspěchu a má strach, jak by špatný výsledek přijala jeho rodina.

Cesta k úspěchu však vede právě přes schopnost unést selhání, reagovat na něj zvýšeným úsilím a dlouhodobě si udržet motivaci. Vytrvalost je podle výzkumů víc než vědomý akt vůle, jedná se o podvědomou odpověď řízenou mozkem. Robert Cloninger z Washingtonské univerzity zjistil, ve kterém mozkovém okruhu probíhají změny v reakci na odměnu či její absenci. Když tento okruh sepne, vysílá do mozku zprávu, aby nepolevoval, že dopamin (mozkový nosič odměny) je na dohled. Cloninger zjistil, že tento okruh je aktivnější u lidí, kteří se naučili zpracovávat frustraci. U jedince, který je závislý na vysokých dávkách pochval, nasazení poleví ve chvíli, kdy k ocenění nedojde.

Strategie prospěšného chválení – méně je více

V praxi to znamená, že je třeba změnit strategii chválení. V první fázi se musíte vyrovnat s tím, že ostatní rodiče své děti chválí pořád dokola a vy ne. Chvála je v dnešní době všelékem na úzkosti moderního rodičovství. Jsme s dětmi málo, a tak jim to chceme v několika hodinách na konci dne vynahradit formou chvály. Jsem na tvé straně, jsme tu pro tebe, věříme ti.

V další fázi začnete chválit jinak, a to konkrétně, jak o tom píše Dwecková. Pokud něco oceníte, tak průběh, proces. Děti jsou už tak pod tlakem, který vyvolává náš úzkostlivý výběr té nejlepší školy, a my se pak chválením snažíme zmírňovat nároky, které takové prostředí na dítě má. Klademe na dítě vysoká očekávání, která maskujeme slovy nepřetržité chvály.

Když se autorce článku podařilo ustoupit od tradičního chválení, zjistila, že pokud nebude synovi říkat, že je chytrý, umožní mu, aby si závěr o své inteligenci udělal sám. A najednou se ozvala stará známá rodičovská úzkost: „A udělá si o sobě správný úsudek? Není na to v pěti letech malý?“ Ukazuje se, že mnohdy se pochval nemůže vzdát samotný rodič. Pokud ale zvládne poslední krok odvykací kúry, nebude jeho dítě závislé ani na cukříku odměn, ani na rodičovském úsudku. Důvěra ve vlastní schopnosti prospěje dítěti víc než ustavičná chvála.

 

Přeložila Gabriela Kynclová

Celý text v angličtině najdete ZDE.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments