Daniel Kolský: U současné generace absolventů mě překvapuje jejich odvaha uvařit dort z ničeho

Přinášíme vám šestý ze série rozhovorů, kde EDUin zjišťuje u inovativních podnikatelů, jak vidí vzdělávání, co od něj k rozvoji svého byznysu očekávají a jak se proměňují nároky na zaměstnance v důsledku dynamiky změn v jejich oboru. Nejsou pochopitelně jedinou skupinou lidí, kteří mohou na dané téma mluvit a rozhodně ani oni nejsou neomylní, zvláště na poli, kde nejsou doma. Rádi bychom ale názory podnikatelů porovnali a zjistili, kde se shodují a kde rozcházejí. Celou sérii následně zastřešíme souhrnnou kvalitativní analýzou.

Daniel Kolský se narodil v roce 1981 a je absolventem FHS UK. V roce 2008 spoluzaložil s manželkou Martou společnost Mamacoffee, která se orientovala na distribuci kávy přímo od pěstitelů z Etiopie. Během sedmi let se podnikání rozrostlo o e-shop, síť kaváren, cateringové služby, pražírnu fair trade kávy či pekárnu, která získala v roce 2013 certifikaci košer. Firma se zabývá i dovozem čaje a třtinového cukru. V roce 2009 společnost získala v rámci Ceny Hospodářských novin Firma roku titul Vodafone Byznys rebel. Daniel Kolský je v českém podnikatelském prostředí reprezentantem podnikání na rodinné bázi a sociálně odpovědného podnikání.

Citace:

„Proměňuje se svět práce i vzdělávání, co jsme se učili my, je často nepoužitelné.“

„Učitelé musí být motivováni nejen penězi, ale i výsledky, které mohou v procesu vzdělávání dětí dosáhnout.“

„Vzdělání by mělo vést k tomu, aby každý zjistil, k čemu má vlohy, kde se chce uplatnit a šel si za tím.“

„Střední školy by se měly zaměřit na projektovou práci, protože pár let po ukončení školy už nemusí absolvent ve svém oboru pracovat a bude se potřebovat uplatnit v jiném odvětví.“

„Spousta rodičů neví, že jsou partnery školy a že jejich hlas může život jejich dítěte ovlivnit.“

„Učitel by měl být osobnost, klidně „blázen“, ale musí nadchnout děti a musí respektovat jejich odlišnost.“

„Učitel by měl umět motivovat i děti, které převezme demotivované. To ale nejde, aniž by jim dokázal, že požadované znalosti a dovednosti použijí v reálném životě.“

„Taktéž více potřebujeme marketéry na sociální sítě, kávu prodáváme i přes e-shop, takže potřebujeme pracovat s daty. Musíme natáčet videa, sdílet je a propagovat, spojovat je s naší značkou. To jsou úplně jiné nároky na dovednosti než v dobách, kdy měl někdo obchůdek s kávou.“ 

Kde studují vaše děti a proč? Co na těchto školách oceňujete? Podle čeho jste vybírali?

Naše děti navštěvují církevní mateřskou školu. Řešili jsme kvalitu i výběr kroužků a zároveň jsme chtěli, aby se naše děti vzdělávaly v komunitě.

Jste ministr nebo ministryně školství a máte kouzelný proutek, co uděláte?

Zaměřil bych se na investice do tvorby kreativního vzdělávání, a to ve všech typech škol. Chtěl bych znát názor odborné komunity, ale i vzdělaných a úspěšných lidí. Zaměřil bych se na individuální rozvoj, lidé mají velké spektrum inteligencí, nemusí prospívat ve formálním vzdělávání, ale můžeme jim dát možnost uspět jinde. Proměňuje se svět práce i vzdělávání, co jsme se učili my, je často nepoužitelné. Studoval jsem na třech školách architekturu, ale způsob výuky byl těžce formální a mne to nebavilo. Současná úroveň vzdělávání architektů se pak projevuje i ve společnosti, stačí se podívat na většinu nových budov, a jak vypadá veřejný prostor. Investoval bych taktéž do vědy.

Místo šéfování firmy nově šéfujete školu. Na co byste se zaměřil?

V prvé řadě bych se zaměřil na tým lidí, kteří vidí za horizont svého tématu a vnímají například matematiku v širším kontextu, než je jen vyučovací předmět. Učitelé musí být motivováni nejen penězi, ale i výsledky, které mohou v procesu vzdělávání dětí dosáhnout. Více bych prosazoval projektové vyučování a propojoval obsah a získané dovednosti z jednotlivých předmětů.

Jaká by podle vás měla být vize vzdělávání v ČR, aby ze vzdělávací politiky těžila především společnost? Čím by podle vás měl středoškolský absolvent disponovat?

Musíme si uvědomit, že žijeme ve vyspělém světě, uprostřed Evropy, nemáme oceán a moře, a tím je určena naše infrastruktura. Lidé by se měli zaměřit na to, co mohou dělat tady a co má potenciál. Oceňuji proto naší startupovou scénu, té se daří uplatnit i v zámoří.

Od středoškolského absolventa bych očekával, že se bude umět pohybovat ve světě a měl by mít osvojenou hodnotovou škálu. Má znát právní rámec a měl by se umět rozhodovat v demokracii. Má mít důvěru ve stát a zároveň vyargumentovat, pokud tu víru případně nemá. Vzdělání by mělo vést k tomu, aby každý zjistil, k čemu má vlohy, kde se chce uplatnit a šel si za tím. Střední školy by se měly zaměřit na projektovou práci, protože pár let po ukončení školy už nemusí absolvent ve svém oboru pracovat a bude se potřebovat uplatnit v jiném odvětví.

Co by se podle vás měly děti ve škole učit? Kde si myslíte, že by škola měla ubrat či přidat? Měla by se zaměřit na tradiční předání akademických znalostí, nebo spíše na tzv. soft skills či různé typy funkčních gramotností (finanční, mediální apod.)?

Poměr by měl být individuální, když má někdo geniální paměť, nemusí být sociálně zdatný, někdo má skvělou empatii. Škola se má zaměřit na rozvoj každého žáka a u každého z nich najít schopnosti, které má potenciál rozvíjet. Pokud učitelé nenachází, v čem může být dítě dobré, musí stále dítěti nabízet možnost budoucího uplatnění. Důležité je i neformální vzdělávání, například v dobře vedeném fotokroužku a s dlouhodobým nadšením se může vylíhnout šikovnější fotograf než z fotografické školy. Školám neprospívá ani důraz na formalismus, kde se nesledují reálné výsledky ani dovednosti. V reálném životě ale nejde o to, kdo jaký má papír, ale jak se každý z nás uplatní.

Jak byste formuloval kvalitu ve vzdělávání? Podle čeho by měli být učitelé a školy odměňovány?

Když hodnotíme kvalitu školy, vždycky se bavíme o kvalitě učitelů. Zároveň způsob odměňování učitelů zrcadlí postoj společnosti ke vzdělání. Ale pokud společnost nemá na velkorysou finanční odměnu, můžeme prokázat učitelům respekt možností si na rok oddechnout, vystoupit z rutiny a vzdělávat se. Učitelé by měli mít klid na získání nových myšlenek a hledání inspirace.

Výsledkem celého vzdělávacího procesu by mělo být, že jsou děti šťastné, to ale nelze změřit. Nejsou důležitá čísla počtu absolventů, ale kolik z nich bude v oboru dělat. Pokud absolventi v oboru nepracují, tak to znamená, že je buď neumí škola na obor připravit, nebo obor začíná vymírat. Ve výsledku je ale důležité, aby absolventi uplatnění vůbec našli.

Co je na dnešní škole dobrého a co hodnotíte negativně? A jak je možné případné nedostatky odstranit či je kompenzovat?

Školám se dnes nabízí obrovská dostupnost dat, jsou technologicky vybavené, disponují skvělými pomůcky a vybavením. Některé školy velmi dobře vedou učitelské týmy, ale učitelé nemají na vše čas. Negativní je ale formalismus učitelů a jejich orientace na předepsané výsledky. Přínosem není ani chybné vnímání společnosti, která považuje školu za jedinou vzdělávací instituci v životě dítěte. Spousta rodičů neví, že jsou partnery školy a že jejich hlas může život jejich dítěte v tomto prostředí ovlivnit.

Většina škol se snaží dostat děti alespoň do průměru srovnávacích tabulek, což vede k rostoucímu zájmu o soukromé alternativní školy. Ty se více zaměřují na potřeby dětí, ale společnost je pobouřena, že se v těch školách neučí to, co je formálně předepsané. Důležité je změnit uvažování. Prospělo by, kdyby školy měly větší kompetence.

Jako problém taktéž vnímám, že se děti musí o své budoucnosti rozhodnout brzy. Když zjistí, že jim volba nesedne, je z toho problém. Děti často neví, co se sebou a škola jim neporadí. Zároveň odstup školy od reálného života způsobuje, že děti mají jiné představy o jednotlivých povoláních. V dospělosti jsou pak překvapené, že se například jako lékaři potýkají s obrovskou administrativou.

Nepříznivá situace panuje i na nejvyšším stupni vzdělávání – na vysokých školách. Každá katedra má předepsaný počet profesorů a docentů, ale největší výuková zátěž padá na nezkušené doktorandy. Spousta oborů je zakonzervovaných a mladí motivovaní odborníci tak hledají svobodnější prostředí mimo akademickou sféru. Vypadá to, že se školy bojí změn. Také by se měly více orientovat na propojení s firmami a podporovat start-upy. Jenže univerzity se dusí vedle vnitřních procesů administrativou a často se stává, že vyučující či zástupci firem učí něco, co nechtějí.

Jaký je podle vás ideální učitel?

Učitel by měl být osobnost, klidně “blázen“, ale musí nadchnout děti a musí respektovat jejich odlišnost. Má na paměti, že každé dítě je v něčem slabé a v něčem jiném silné. Učitel by měl umět motivovat i děti, které převezme demotivované. To ale nejde, aniž by jim dokázal, že požadované znalosti a dovednosti použijí v reálném životě. Učitel má dětem pomoci se zorientovat v celém společenském a pracovním kontextu, který je obklopuje.

Pokud jste v pracovním kontaktu s absolventy, co na nich nejvíce oceňujete a kde naopak selhávají?

Prvně bych chtěl říci, že v oboru gastronomie se potýkáme s nedostatkem absolventů. Takže při výběru zaměstnanců míříme na širokou veřejnost, kde se orientujeme na kandidáty s proklientským přístupem.

U současné generace absolventů mě překvapuje jejich odvaha uvařit dort z ničeho. Schopnost sebeprezentace některých z nich je v ostrém kontrastu k jejich neschopnosti řešit problém. Ale umějí to nic prodat. Samozřejmě, že to někdy působí drze, ale důležité je, že dostanou šanci. Potkávám ale i mladé lidi s vizemi. Mají sny, ale někteří sklouznou k nářkům, že změna je nemožná. Většině nakonec vyhovuje zaměstnanecká rutina.

Lidé s první či druhou prací nechápou, že mohou být božští baristé, ale důležité je kávu prodat. V některých případech chybí i zvyk dodržovat domluvená pravidla. Když se pravidla poruší, převládá pocit, že se dá vše vysvětlit a domluvit. Taktéž často chybí loajalita k  firemním hodnotám. Když obsluhují zákazníky, nechápou, že jak oni jednají s lidmi, tak se budou i zákazníci chovat k nim. Na výběru kolegyň a kolegů si dáváme záležet, ale někdy k nám proniknou lidé, kteří neumí pozdravit.

Kariérním snem mnoha českých studentů je pracovat pro silnou mezinárodní společnost, málo kdo z nich ale uvádí, že by chtěl sám podnikat. Čím si vysvětlujete, že Češi chtějí spíš pro někoho pracovat, než aby realizovali vlastní vize a nápady? Co by se mělo změnit, aby se více lidí v rané dospělosti pokoušelo o realizaci vlastních podnikatelských nápadů? A může v tomto nějak pomoci škola?

Škola musí umět pracovat s dětskými vizemi a sny a vybízet děti k jejich naplnění. Škola by se měla proto dětí více ptát, co se chtějí učit a jak. Když škola zařizuje novou laboratoř, má se dětí a studentů zeptat, co od nové laboratoře očekávají a co by se chtěly naučit.

Školy musí být více provázány s místními firmami. V mém oboru si to dokáži představit ve formě spolupráce s cateringovou firmou. Tím ale nemyslím jen výrobu jídla, ale studenti by se měli učit, jak kalkulovat náklady a jak si na svou odměnu vydělat. Měli by se pokoušet o získání nových klientů, ohlídat si formu a obsah propagačních materiálů a podobně.

Myslíte si, že dělá český vzdělávací systém maximum pro nabídnutí co nejkvalitnějšího vzdělání všem? Kdo podle vás ze systému vypadává a jak tyto skupiny dostat zpět ke kvalitnímu vzdělání?

Když zohledníme kolik romských dětí dosáhne na střední školu či universitu, tak můžeme pochybovat o rovném přístupu. Pozitivní diskriminace ve vzdělávání Romů mi tak dává smysl, stejně tak i školy v oblastech s vyšší romskou populací musí více spolupracovat s municipalitami i firmami.

Jaké nové profese se objevily ve vašem oboru, jaké zmizely? Co očekáváte za změny v horizontu 10 let? Jak by na ně mělo vzdělávání reagovat?

V pohostinství se profese spíše modifikují, než zanikají. Ale obor se mění, vznikají aplikace na různé druhy kávy a i samotná výroba káva se proměňuje v důsledku změn klimatu.

Je zde ale nová profese – barista. To slovo před deseti lety nikdo neznal, teď mají baristé i vlastní časopis a tento byznys roste dvoucifernými čísly. Například ve Velké Británie se předpokládá, že flat white economy bude jeden ze základu britské ekonomiky. Taktéž více potřebujeme marketéry na sociální sítě, kávu prodáváme i přes e-shop, takže potřebujeme pracovat s daty. Musíme natáčet videa, sdílet je a propagovat, spojovat je s naší značkou. To jsou úplně jiné nároky na dovednosti než v dobách, kdy měl někdo obchůdek s kávou.

Bude docházet k většímu sepjetí s výzkumem, řeší se stav surovin či procesy pražení. Ve vaření kávy i ve farmaření je obrovská dynamika, bude nutné více analyzovat data o pěstování a distribuci kávy, ale ani mezi vysokými školami nenacházíme partnery. Třeba v zahraničí se zkoumají kávové plísně a podobně, zde se nic takového neděje. Chceme rozvíjet náš byznys prostřednictvím vyhodnocování dat, ale to tu chybí.