Deník Referendum: Je úspěch, když se romské děti podaří zapsat do dobré školy

ilustrační foto. undpeuropeandcis (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme reportáž Saši Uhlové, která vyšla pod názvem Že jsem člověk ve středu 1.10. na stránkách internetového portálu Deník Referendum (ZDE). Popisuje v ní zkušenosti romských rodičů i žáků na cestě za vzděláním. Ne vždy se jim ho podaří získat v rámci českého vzdělávacího systému a volí raději mezinárodní školy, kde se nepřihlíží k etnicitě dětí. Komentář Boba Kartouse k roli praktických škol v našem vzdělávacím systému najdete ZDE a tiskové zprávy k novele školského zákona, který nese rizika přeřazování romských dětí do praktických škol, si můžete přečíst ZDEZDE a ZDE.

Případ Magdaleny Karvayové je vzorem, na němž by se dalo vyučovat, jak si česká společnost zakládá na problémy v soužití s romskou menšinou sama: svými předsudky, které se surově promítají už do vzdělávacího systému.

„Na základce se mi jednou stalo, že mě jeden kluk na chodbě chytil a strčil mi hlavu do záchodu. Když jsem to říkala paní učitelce, tak mi odpověděla, ať si nestěžuju a poslala mě sednout.” Vzpomínky pětadvacetileté Magdaleny Karvayové na základní školu jsou plné rvaček a nadávek, že je tlustá špinavá cikánka, ze které stejně nic nebude. 

Ve třetí třídě ji chtěli přeřadit do zvláštní školy, přestože neměla špatné známky. Rodiče to ale nedovolili, nesvolili ani k vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, natož k přeřazení. Věděli, že jedině vzděláním prorazí bludný kruh chudoby. Docházka do školy ji ale stresovala.

„Mlátili mě starší kluci, táta kvůli tomu pořád chodil do školy. Jednou mě drželi před školou za krk a škrtili mě, a kdyby můj táta náhodou pro mě nešel, tak nevím, jak by to dopadlo.“ Magdalena se musela naučit fyzicky se bránit, učitelé jí nepomohli. 

Otec chodil vyjednávat s ředitelem, ale bez výsledku. „Začala jsem být agresívní a jakmile se na mě někdo křivě podíval, už jsem startovala.“ Dnes to vysvětluje tím, že si zvykla na agresivní prostředí.

Magdalena se dívala na seriály z prostředí multietnických škol a snila o tom, že by do podobné školy chodila. „Modlila jsem se každý den k pánubohu, abych mohla chodit do takové školy.” A to se jí splnilo.

Do kampaně proti segregaci ve školství se Magdalena Karvayová zapojila proto, že si sama prošla krušnými zkušenostmi. (foto: Jana Baudyšová, Romea)
Do kampaně proti segregaci ve školství se Magdalena Karvayová zapojila proto, že si sama prošla krušnými zkušenostmi. (foto: Jana Baudyšová, Romea)

Tolik lásky a pochopení
Když jí bylo jedenáct, doslechla se od známého Roma, že jeho sestra chodí na mezinárodní gymnázium Townshend International School v Hluboké nad Vltavou, kde veškerá výuka probíhá v angličtině. Vyučuje se v ní i čeština a jsou tam studenti z celého světa. Prostředí je úplně jiné. Jakmile se o škole Magdalena dozvěděla, chtěla okamžitě přestoupit. 

V původní škole se jí smáli, že to nedokáže, že neumí ani slovo anglicky. Přestup do vzdálené školy pro ni také znamenal, že by se domů podívala jen občas. 

Na pohovoru nezazářila, přesto jí dali šanci. Škola platila stipendium, ale i tak museli rodiče přispívat sedm tisíc korun měsíčně, což pro ně bylo hodně peněz, měli ještě dvě další děti. 

Změnu prostředí dnes popisuje jako zázrak. Vstřícnost učitelů a vychovatelů, kteří jí pomohli překonat jazykovou bariéru, pro ni byl něco zcela nového. „Tolik lásky a pochopení! Naučila jsem se jinak reagovat a jednat. Cítila jsem, že jsem, že si mě váží, že jsem člověk. Před tím jsem se cítila jako špína,“ vypráví. 

Když po třech měsících získala diplom pro nejlepšího studenta měsíce, tak ho otec na základku donesl ukázat a řekl jim: Podívejte se, že to jde!” 

Po maturitě chtěla pokračovat na Karlově univerzitě, ale když si podávala přihlášku, ptali se jí, proč je tak tmavá, jestli je cizinka. 

To v ní vzbudilo neradostné vzpomínky na základní školu a rozhodla se, že už nechce podstupovat žádné ponižování. Místo vysvětlování a sebeobhajování se chtěla věnovat studiu. Přihlásila se tedy na angloamerickou univerzitu obor komparativní práva, který úspěšně dokončila, i když musela při studiu pracovat.

Nezapomenout, odkud jsem
Jsou Romové, kteří vystudují, ale zapomenou, odkud přišli. To není Magdalenin případ: „Musela jsem se starat o maminku a mladší sourozence. Sestru jsem si v jejích patnácti vzala z vesnice k sobě do Prahy, aby mohla chodit na gymnázium. Neměly jsme na oblečení. Někdy jsme neměly ani na chleba. Pekly jsme marikľe, takové placky z mouky a vody.“ Oba mladší sourozenci dnes studují na dobrých školách.

Právě Magdalenina složitá cesta ke vzdělání ji poznamenala i kladně. Rozhodla se věnovat vzdělávání romských dětí. Byla koordinátorkou programu lidská práva a vzdělání v nadaci Open Society Fund Praha, kde pracovala především na téma mladí Romové a částečně se podílela na advokačních aktivitách naplňování rozsudku D.H. a ostatní vs. Česká Republika, tedy ve věci rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Pak se spolu s Jolanou Šmarhovyčovou stala koordinátorkou kampaně za kvalitní vzdělání pro romské děti v Ostravě. V práci s rodinami zdola vidí hluboký smysl. 

Scházím se v Moravské Ostravě se dvaatřicetiletou Jolanou Šmarhovyčovou a s Juliem Mikou (25 let), účastníkem procesu D.H. a ostatní proti České republice. D. H. jsou iniciály jedné z dívek, která se soudila za své právo na rovný přístup ke vzdělání. Iniciály se používají proto, že Česká republika se v soudním sporu snížila k ponižování dětí, které ji žalovaly. 

Jolana Šmarhovyčová dříve pracovala v občanském sdružení Vzájemné soužití. Tehdy ji oslovili lidé z Nadace OSF (Open Society Fund), zda by se nechtěla podílet na zvyšování právního povědomí Romů. Z toho se postupně vyvinula kampaň, do které se nově zapojili další lidé, jako Magdalena Karvayová. Očekávám, že se rozhovor bude týkat zejména praktických škol, ukazuje se však, že se problém posunul. 

Za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace
Jaká je ale vlastně historie segregace romských dětí? 

Zvláštní školy byly zřízeny po první světové válce pro děti vyžadující zvláštní péči, tedy i pro děti trpící mentálním nebo i sociálním znevýhodněním. 

Už v roce 1951 se ve zprávě Ministerstva vnitra O cikánské otázce, podávané ministrovi vnitra psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“

Počet žáků zařazovaných do těchto škol postupně rostl (z 23 000 v roce 1960 na 59 301 v roce 1988). Před rokem 1989 většina romských dětí navštěvovala zvláštní školy. 

Po převratu v roce 1989 se situace změnila, začalo se o problému mluvit, postupně se upravovala legislativa, ve prospěch romských dětí. Nejpodstatnější změna byla v novele školského zákona z iniciativy Moniky Horákové v roce 2000, díky které mohli absolventi zvláštních škol alespoň teoreticky pokračovat v dalším studiu. 

V témže roce osmnáct romských dětí žalovalo Českou republiku. O sedm let později vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání. 

Tak zvaný rozsudek D.H. a ostatní proti ČR upozornil na to, že  se tu vyskytují případy, kdy jsou děti kvůli svému původu či prostředí, které je nějakým způsobem znevýhodňují, posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoliv žádné postižení nemají. Zvláštní školy se během procesu v roce 2005 přejmenovaly na praktické. 

Situace dnes je trochu odlišná. Jolana vzpomíná na začátky kampaně: „Říkali jsme rodičům, jaký je rozdíl mezi základní a praktickou školou a zjistili jsme, že některé děti chodí na praktickou, ale rodiče si myslí, že chodí na školu základní. Anebo, což je čím dál častější, chodí na segregovanou základní školu.

Jolana Šmarhovyčová má radost, že rodiče, kteří se zapojili do kampaně, zvýšili nároky na své děti.  (foto: Saša Uhlová)
Jolana Šmarhovyčová má radost, že rodiče, kteří se zapojili do kampaně, zvýšili nároky na své děti. (foto: Saša Uhlová)

Původním Jolaniným záměrem bylo, aby rodiče nedávali souhlas s přeřazením svých dětí na praktickou školu. Pak se ale ukázalo, že hlavním problémem jsou právě školy segregované. 

Většina romských dětí chodí do základních škol, kam chodí výhradně romské děti. Při každé sociálně vyloučené lokalitě v Ostravě jedna taková je. Někde se dokonce učí podle vzdělávacího programu LMP (lehké mentální postižení). 

Nicméně se stále nejedná o praktické školy. Úroveň vzdělání není však o mnoho vyšší a segregace vzájemnému soužití také nenahrává.

Zase chcete výhody
Poté, co si Jolana uvědomila, že hlavním problémem je prostá segregace v základním školství, rozhodla se ke změně:

„Kampaň jsme změnili a dělali jsme zápisy do prvních tříd v nesegregovaných školách. Začali jsme s deseti rodinami z Hrušova a s deseti z Liščiny, to byli rodiče, které jsme znali a věděli jsme, že mají zájem o vzdělání svých dětí.” 

Kampaň se postupně rozrůstala. Rodiče mluvili s příbuznými, sousedy, známými a přiváděli další rodiče. 

Loni v listopadu už na schůzku přišlo sedmdesát rodičů. Děti byly před zápisem do prvních tříd nebo ve věku od první do třetí třídy, kdy je největší riziko přeřazení na praktickou školu. 

„Seznámili jsme je se školským zákonem, aby věděli, co musí, co nemusí. Na co mají nebo nemají právo. Formou scének jsme je na zápis připravovali.“ Cílem bylo, aby věděli, jestli může ředitel navrhnout dítěti odklad, ale také co pro odklad potřebují, jak poznají, jestli je dítě zralé. A jak reagovat, kdyby ředitel navrhl přeložení dítěte na praktickou školu. 

Rodiče vybrali pro své děti kvalitní základní školu ve spádové oblasti a děti se připravovaly na zápis. Když byly připravené, přišla externí pedagožka, která děti přezkoušela a řekla, jestli jsou zralé nastoupit do první třídy, nebo jestli jim něco chybí.

S připravenými dětmi se vydali na zápis do sedmi škol. Koordinátoři kampaně šli spolu s nimi, aby rodiče podpořili a průběh zápisu monitorovali. Ve škole, kterou monitorovala Jolana, se ředitel bránil přijetí romských dětí. Předem se snažil zabránit tomu, aby vůbec přišly k zápisu. Tvrdil, že budou brát jen žáky s nejlepšími vysledky, a to ještě před tím, než děti vůbec viděl. Domluvil jim dokonce možnost nástupu do vzdálené segregované školy s tím, že je tam bude vozit autobus, na který ta škola má finanční prostředky.

Při zápisu učitelka dětem, které potřebné dovednosti měly, zapsala do hodnocení nula bodů. Jolana požádala o přezkoušení, u kterého chtěla být, a pedagožka opáčila: „Zase chcete výhody?“ Vystresované děti při přezkoušení sice dostaly lepší hodnocení, nicméně je nakonec nepřijali z kapacitních důvodů. 

Ředitelů většinových škol, kteří mají obavu z přijímaní romských dětí, je v Ostravě celá řada, s některými se ale dá vhodnou komunikací přijetí domluvit. Ostatně účelem kampaně není vytvořit z nesegregovaných základních škol školy segregované. Je tedy i v zájmu rodičů, aby počet romských žáků nebyl příliš vysoký. Pak totiž rodiče dětí z majority začnou své potomky přihlašovat do jiných škol. 

Navzdory takovýmto obtížím se ale všechny děti podařilo zapsat do dobrých základních škol. Letos se akce účasní už sto rodin. Koordinátorky kampaně se chtějí zabývat i zápisem do mateřských škol, neboť segregace začíná často právě tam. 

V boji proti segregaci pomáhají i evropské struktury. Právě minulý týden se Evropská komise formálně obrátila na Českou republiku s žádostí o informace ohledně diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělávání. 

Česká republika musí do dvou měsíců Bruselu odpovědět. Tam se potom rozhodne o dalším postupu. Řízení může skončit až u Soudního dvora EU.

Ministerstvo školství se v tiskové zprávě brání, že se jedná o legislativu minulých vlád, a že chystá nápravu. Připravuje totiž novelu s řadou proinkluzivních kroků. Návrh novely nicméně způsobil pozdvižení mezi občanskými organizacemi, které se vzděláváním romských dětí zabývají. Konkrétně se jednalo o bod, který sporné vzdělávání dětí ve speciálních třídách zařadil mezi podpůrná integrační opatření. 

Podle občanských organizací by to znamenalo snazší přeřazování romských dětí do praktických škol. Kateřina Valachová, ředitelka sekce Legislativní rady vlády, naopak tvrdí, že cílem novely bylo jasné zakotvení přednosti vzdělávání dětí v hlavním vzdělávacím proudu. Podle Valachové, která již reaguje na mohutnou kritiku opatření, však „lze sporný bod vypustit bez újmy návrhu, budou-li zachovány ostatní jeho části.” Jak to dopadne, uvidíme. 

Ty se stejně nic nenaučíš
Jak strašně důležité je mít dobré vzdělání si uvědomuje i účastník procesu D. H. vs. Česká republika Julius Mika, který se dnes také aktivně podílí na práci s romskými rodinami. Důvodem jsou i jeho zkušenosti z dětství. 

Na zvláštní školu ho přeřadili poté, co v jeho třídě začala učit nová učitelka. Vzpomíná na to, jak se k romským dětem chovala. „Byl jsem jako kluk hodně malý a seděl jsem v předposlední lavici. Prosil jsem ji, aby mě přesadila a ona mi odpověděla: Ty se stejně nic nenaučíš.“

Julius Mika přeřazení do zvláštní školy zažil na vlastní kůži. Dnes pracuje na tom, aby se dařilo lépe nejen jeho vlastním dětem. (foto: Saša Uhlová)
Julius Mika přeřazení do zvláštní školy zažil na vlastní kůži. Dnes pracuje na tom, aby se dařilo lépe nejen jeho vlastním dětem. (foto: Saša Uhlová)

Když ostatní děti viděly, jak k romským žákům učitelka přistupuje, začaly se k nim chovat také špatně. Ze zvláštní školy se sice vrátil do základní, ale ztratil kvůli tomu několik let. Juliovy děti chodí ale už do nesegregovaných škol, protože on sám dobře ví, jak moc je to důležité. 

Jeho mladší bratr bohužel vychodil jen praktickou školu. Ač není retardovaný, nenaučil se číst a psát. Když měl nastoupit do učení, bránil se, protože se bál dojíždět. Vždyť já si ani nepřečtu jízdní řád, vysvětloval svým rodičům. 

Vědomí o důležitosti vzdělání je mezi ostravskými Romy dnes větší než dřív. Svou roli v tom hraje proces D. H. vs. Česká republika, jehož účastnici se stále stýkají a šíří povědomí o důležitosti kvalitního vzdělání. Podstatnou měrou se ale informovanost zvětšila i díky kampani, která zatím nemá žádný oficiální název.

Jolana (vlevo) s Magdalenou (uprostřed) vysvětlují rodičům, jak postupovat proti segregaci.
Jolana (vlevo) s Magdalenou (uprostřed) vysvětlují rodičům, jak postupovat proti segregaci.

Pokud chceme podle Magdaleny Karvayové změnu ve společnosti, nemůže se snažit jednotlivec sám za sebe, musí o ni usilovat komunita. Práce na kampani pro ni i pro Jolanu neznamená dělat cokoli za rodiče, ale zplnomocnit je, aby mohli bitvu bojovat sami. 

„V ten moment, kdy jsme se začali setkávat s rodiči a poskytovali jim informace, pochopila jsem, že je to správná cesta. Rodiče chápali: ano, teď máme informace a můžeme jít bojovat,” uzavírá Magdalena Karvayová. Ona sama svou bitvu už vybojovala.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
12 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Josef Soukal
Josef Soukal
6 years ago

Klasická ukázka nevyváženého textu. Škoda že se autorka nezabývá i tím, co stojí za odmítáním romských žáků ze strany neromských rodičů.
Za podstatnou myšlenku považuji to, že se musí snažit sama menšinová komunita. A když bojovat, tedy také s vlastními nedostatky.

rodič
rodič
6 years ago

pane Soukale, když čtete, jak děti podpořeny žaludek-zvedající nečinností takzvaných učitelů týrají ve škole romskou dívku, první co vás napadne je otázka, co stojí za odmítáním romských žáků neromskými rodiči. Neřešíte krutost a nesmírnou nespravedlnost opakujícího se násilí páchaného ve škole na dítěti, řešíte jeho oprávnění ve vztahu k etniku ke kterému náleží. Inu, jak praví klasik, je to otázka menšin, kde pravé hlubiny kantorovy duše se na světlo boží dostanou a smrduté záhyby její se provětrají.

Josef Soukal
Josef Soukal
6 years ago

Rodiči, zkuste jednou jedinkrát opravdu porozumět tomu, co píšu. A poptejte se rodičů neromských žáků na zážitky jejich dětí, dostanou-li se do prostředí, v němž mají navrch Romové. Šikana, násilí, okrádání nejsou o nic méně rozšířené. Vím o Romech leccos a tolik, abych si o nich nedělal iluze. Mám známého Roma, který jako jediný z rozvětvené rodiny vede solidní existenci a děti vychoval tak, že se za ně nemusí stydět. Od své komunity se ovšem už v době dospívání odpoutal, kontakt udržuje pouze návštěvami během větších svátků. Od jiných Romů jsem na adresu vlastního etnika slyšel věty, jež nemohu ocitovat,… Více »

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
6 years ago

Článek uvádí: „Jeho mladší bratr bohužel vychodil jen praktickou školu. Ač není retardovaný, nenaučil se číst a psát.“ Abychom si to ujasnili: chce autor vinit praktické školy z toho, že nenaučí číst a psát?

rodič
rodič
6 years ago

Pane Soukale ve článku jde o přístup UČITELŮ, t.j. vzdělaných profesionálů k toleranci, t.j. nepřímé podpoře NÁSILÍ skupiny dětí vůči jiným dětem ve ŠKOLE, protože oběti násilí jsou odlišného etnika. Že se příslušníci romského etnika násilí dopouštějí také, je evidentně pravda, v kterémžto případě jsou učitelé rovněž povinni rázně a bez prodlení zasáhnout a šikanu řešit. V našem městě se romské děti na prvním stupni bojí chodit do školy a ze školy bez doprovodu rodičů, ve škole jsou fyzicky a verbálně neustále napadány, přičemž učitelé přihlížejí a sociálka ani ředitel ani zřizovatel nic neřeší. Romské děti se mění ze zvídavých… Více »

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
6 years ago

Rodiči,

tvrdíte, se zjevnou jistotou, že romské děti ve „škole jsou fyzicky a verbálně neustále napadány, přičemž učitelé přihlížejí“. Silné tvrzení. Velmi silné. Už jste podal trestní oznámení?

rodič
rodič
6 years ago

Pane Sotoláři, trestní oznámení na co? Že učitelé nechávají explicitní projevy rasizmu ve škole bez odezvy protože s nimi vlastně souhlasí? To by se musel najít někdo dospělý, nejlépe dva (asi také učitelé), kdo bude svědčit jako očitý svědek ve prospěch šikanovaného dítěte proti svým kolegům. Možná to nevíte, ale podobně jako u lékařů, tak i mezi učiteli vládne falešná kolegialita, kde ruka ruku myje a nakonec jsou oběti vždy děti/pacienti.

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
6 years ago

Rodiči,

jste to přece vy, kdo s určitostí tvrdíte, že učitelé přihlíží fyzickému a verbálnímu napadání. Takže ty svědky asi musíte mít. V opačném případě je tu řada dospělých svědků toho, že šíříte nebezpečné pomluvy.

rodič
rodič
6 years ago

pane Sotoláři, vy jste, nebo se stavíte do role naivního, pohoršeného obhájce pravdy. Učíte vůbec na nějaké škole? K nám na školu, která je multikulturní v tom, že jako kolektiv netolerujeme projevy otevřeného ani skrytého rasizmu, či jakékoliv jiné formy násilí vůči komukoli, se hlásí romské děti, kterých rodiče chtějí vzdělání pro své potomky a jsou v tomto směru aktivní. Tyto děti přichází s prostředí škol zmíněných na začátku článku. Jejich výpovědi se shodují. Smiřte se s tím. Je to tak. Evidentně, ani někteří vzdělaní a kvalifikovaní učitelé nejsou imunní vůči dominantním názorovým tendencím ve společnosti. Překvapen? Existuje bigotnost na… Více »

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Že se takoví učitelé vyskytují, o tom žádná. Jednají tak nejen s Romy, ale i s neromskými dětmi. Vždy se takoví jedinci ve společnosti vyskytovali a budou se (bohužel) vyskytovat. Je otázkou, proč dávno nevyletí. Ale také znám případy, kdy takoví byli odejiti (loni ve škole mých dětí na popud rodičů) .Na druhou stranu si myslím i já, že to není žádný masový jev ale spíše nepříliš ojedinělá záležitost. Když občas poslouchám lidi v obchodě nebo v autobuse, polovina jich je schopna tvrdit, že učitel jejich dítě šikanuje nebo buzeruje. otázkou zůstává, nakolik je to pravda či zda se jedná… Více »

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Ještě bych připsala toto. Ono totiž záleží, v jaké lokalitě tyto jevy budete zkoumat. Věřím, že v lokalitách, kde je velká koncentrace Romů, jsou problémy hrozné. Ale z obou stran. A bylo by velmi krátkozraké vše svádět na ty bílé, co jsou na Romy oškliví a oni se proto mají právo chovat agresivně, krást apod.V lokalitách, kde Romové žijí v opravdové menšině s nimi problémy nejsou a jsou celkově přijímáni ve větší pohodě a celkem s respektem. Znám zde v okrese školy, kde s Romy vychází naprosto v pohodě a Romové se cítí spokojeni.3 města jsou zde s velkou koncentrací… Více »

Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
6 years ago

Rodiči,

vždy mě potěší, když mi vyjevíte, co jsem, nebo nejsem. Na takovou kulturu diskuse nejsem už zvědavý.