Co přinesl týden 26. 10. – 31. 10. 2021
Krátce:
- Vláda rozhodla o testování žáků v nejpostiženějších okresech, během týdne se jejich počet více než zdvojnásobil. Vláda minulé pondělí rozhodla o testování 165 tisíc žáků v osmi okresech, potvrdila také povinnost pro neočkované učitele nosit při výuce respirátor. Testování se týká okresů s incidencí nad 300 nakažených na sto tisíc obyvatel. Ministr Vojtěch na tiskové konferenci upozornil, že další okresy mohou ještě přibýt (ČT1). Pokud se neočkovaní žáci odmítnou testovat a nebudou mít ani doklad o prodělání nemoci v posledním půl roce, budou muset při výuce nosit roušku (lidovky.cz). CNN Prima News zveřejnila přehlednou mapu okresů, kterých se bude týkat testování. Ve středu bylo nad kritickou incidencí 18 okresů. „Podle mého názoru by testování ve školách mělo začít v celé republice, protože prakticky všechny okresy dosáhnou meze incidence stanovené ministerstvem zdravotnictví během několika dní,“ řekl Jan Trnka, přednosta Ústavu biochemie při 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (SeznamZpravy.cz). V pátek už okresů splňujících podmínku pro testování bylo 26 (SeznamZpravy.cz). „Už jsme avizovali ministerstvu školství a Ústřednímu krizovému štábu, do kterých okresů by se rozšířilo testování 8. a 15. listopadu. Jedná se o více než 20 okresů a je mezi nimi i vámi zmiňovaná Praha,“ řekla pro irozhlas.cz v neděli hlavní hygienička Pavla Svrčinová. S plošným testováním ani s dalším školním lockdownem zatím nepočítá.
- V karanténě jsou desítky tisíc žáků, hybridní výuka pro žáky očkované a v karanténě přetěžuje učitele. Podle echo.cz jsou v karanténě desítky tisíc žáků. „U žáků druhého stupně, kde už jsou očkovaní jedinci a usedají normálně do lavic, je komplikovaná hybridní výuka. Není to standardní a ve škole zůstává velmi malé procento dětí. Pro učitele je to velmi náročné,“ cituje CNN Prima News místopředsedkyni Asociace ředitelů základních škol Hanu Stýblovou. V Evropě přibývá nemocných nejrychleji na světě, zdejší pobočka WHO další školní lockdowny nedoporučuje. „Loni rozsáhlé zavírání škol přerušilo výuku milionů dětí a dospívajících azpůsobilo více škody než užitku, a to zejména s ohledem na duševní a sociální pohodu dětí. Nemůžeme opakovat stejné chyby,“ řekl šéf evropské sekce WHO Hans Kluge (SeznamZpravy.cz). Členové tzv. AntiCovid týmu koalice Spolu jsou jednoznačně proti plošnému zavírání škol kvůli koronaviru. „Žádné plošné zavírání škol nová vláda nepřipustí, skutečně by to opět působilo více škody než užitku,“ řekl Marek Výborný z KDU-ČSL (irozhlas.cz). Podle Davida Klimeše je ale počet dětí v karanténě tak vysoký, že už jde de facto o lockdown. „Začíná to být systémový problém, v některých regionech s vysokými epidemiologickými čísly již školy reálně zejí prázdnotou,“ říká v komentáři (ČRo).
- Maminka, nebo školka? Generace dětí, jejichž mámy mohly zůstat déle na mateřské, je na tom v průměru hůř, zjistila studie. Po reformě v roce 1995 mohly matky zůstat doma na mateřské o rok déle, jejich děti mají nyní o čtyři procentní body větší pravděpodobnost, že ve svých jednadvaceti dvaadvaceti letech nebudou ani studovat, ani pracovat. Mají také o šest procentních bodů nižší pravděpodobnost, že budou studovat na vysoké škole – nejvíce se to dotklo dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. „Takto velký vliv jsme nečekali,“ říká v rozhovoru v magazínu Reportér Alena Bičáková, která s kolegy publikovala rozsáhlou studii zaměřenou na dopady této reformy.
- Ministerstvo školství eviduje zhruba tisíc nadaných dětí, podle odborníků jich je několikanásobně více. „Mimořádně nadané jsou dvě děti ze sta. V každé škole jich je několik neobjevených, což je škoda,“ říká pro irozhlas.cz Dana Havlová, která se věnuje testování v organizaci Mensa. EDUin v tiskové zprávě upozornil, že mimořádně nadané děti se ve školách mohou setkat s nepochopením a někdy i se šikanou. Na webu nabízí praktické tipy, čeho si všímat u dětí, které jsou „podezřelé z nadání.“
„Když se nadání nepodchytí, tak se zprůměruje. Takové dítě se mnohdy postupně naučí nevystrkovat rohy, přihrbit se a tvářit se, že nic neví. Ale když se nadání objeví a nic se s tím nedělá, tak to také není ideální. Je na tom potřeba pracovat,“ říká v rozhovoru koordinátorka slovenské IQ olympiády a členka slovenské Mensy Daniela Metesová. - Více než o psychické pohodě dětí se dva měsíce po začátku školního roku mluví o mezerách v učivu. „Měli jsme plnou pusu toho, jak budeme myslet po návratu dětí do lavic na jejich duševní zdraví, ale mám pocit, že jsme na to velmi rychle zapomněli,“ říká v článku Josefa Mačího (SeznamZpravy.cz) předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová. Větší problém než zameškané učivo vidí oslovení učitelé v oslabení pracovních návyků a sociálních dovedností. Upozorňují také, že to zvyšuje tlak na žáky, které čekají přijímací zkoušky a maturity.
- Středoškolákům, kteří se snaží nastartovat podnikatelské či jiné projekty, pomáhá, když se potkávají. „Aktivní středoškoláci se často setkávají s nepochopením od kamarádů, školy nebo rodičů. Jejich aktivity okolí nezajímají, nemají se o nich s kým bavit,” říká projektová manažerka neziskovky ProStředoškoláky Monika Smiešková v reportáži Zuzany Hronové a Michaely Endrštové, už několik let organizují výjezdy pro nejpodnikavější středoškoláky.
- Zostřené smyslové vnímání mívají častěji nadané děti nebo děti s ADHD, ne vždy jim škola dokáže zajistit dostatečně tiché prostředí. „Když chci někomu přiblížit, jak se moje dítě cítí ve velké hlučné třídě, tak říkám, ať si představí, že metr od něho jede hlučný vlak a do toho brzdí. A tohle vkuse pět dní v týdnu od osmi do tří,“ cituje v článku na eduzin.cz Jitka Polanská maminku dvou dětí s mimořádnou citlivostí a k tomu vysokou inteligencí. Ticho je podle zástupkyně ředitele montessori školy v Praze Na Beránku Mirky Kellovské výsledkem dobrého školního klimatu.
Výrok týdne: „Na celou věc je třeba se umět podívat z druhé strany: existují děti, které obrovsky trpí pro svou jinakost, a u některých v tom hraje roli intelekt. Mohou mít i samé jedničky, ale uvnitř mohou cítit obrovský psychický nekomfort, který jim ničí život. Nebo se naopak neučí dobře, ale důvod je jiný než ten, že je pro ně učivo příliš náročné. Tyhle děti potřebují pomoc stejně jako děti s poruchami učení či nějakým hendikepem,“ říká v rozhovoru inspirovaném seriálem Ochránce ředitelka Nadace RSJ Lenka Eckertová (eduzin.cz).
V souvislostech:
- „Zřizovatel nemůže jít proti všem, klíčem ke změně je spolupráce,“ říká ekonom Václav Korbel
Jak se dítěti bude dařit ve škole, o tom v Česku až příliš rozhodují příjmy rodičů. Doplácejí na to nejen děti ze sociálně slabých rodin, ale i obce a regiony, kde vyrůstají. „Lepší vzdělávání může v dlouhodobém horizontu nastartovat ekonomický rozvoj nebo snížit kriminalitu,“ myslí si Václav Korbel ze společnosti PAQ Research a z think tanku IDEA při CERGE-EI. Příští týden na konferenci pro zřizovatele Lepší škola 2021 bude na datech ilustrovat, jaké faktory na úrovni obcí nejvíce přispívají ke vzdělávacím nerovnostem a jak může zřizovatel napomoci tomu, aby děti ze sociálně znevýhodněných rodin v jeho škole dostaly lepší šanci.
Do jaké míry se na mapě České republiky překrývají regiony, kde se soustředí sociální problémy, se statistikami školní neúspěšnosti?
Do velké míry. V Česku skutečně neumíme naplnit vzdělávací potenciál dětí ze znevýhodněného prostředí ve srovnání se zeměmi, jako je Estonsko nebo Polsko. Dělali jsme analýzu, kde jsme sledovali souvislost mezi školní neúspěšností a destabilizující chudobou, kterou jsme definovali tak, že děti žijí v rodině postižené exekucí a nemají stabilní bydlení. Takto definovaná chudoba vysvětluje 50 procent v rozptylu školní neúspěšnosti, jde opravdu o hodně silný prediktor toho, jak se dítěti povede ve škole. Česká republika ale není monolit. Školní výsledky se liší kraj od kraje, obec od obce, ale i škola od školy. Hodně záleží na práci jednotlivých zřizovatelů, škol a jejich ředitelů.
Co znamená těch 50 procent? Dá se například říct, kolik dětí neukončí středoškolské vzdělání jen kvůli tomu, že žijí v chudobě?
Například v Karlovarském a Ústeckém kraji jsou předčasné odchody ze vzdělávání zhruba třikrát častější oproti zbytku České republiky. Průměr za celou Českou republiku se pohybuje mezi šesti a sedmi procenty a v posledních letech mírně stoupá. V regionech, kde je sociálně vyloučených lokalit hodně, ale narůstá masivně.
Jak vysoko zatím toto číslo vystoupalo?
Úplně čerstvá čísla v hlavě nemám, ale na Ústecku a Karlovarsku to bude přes 16 procent. Důležitý je hlavně trend. V těchto regionech byl podíl předčasných odchodů před rokem 2010 ještě pod deseti procenty.
Zmiňoval jste Polsko a Estonsko. Co tyto země dělají jinak, že u nich nejsou mezi vzdělávacími výsledky dětí z různých socioekonomických podmínek tak velké rozdíly?
Zmíním dva faktory, které mi přijdou výrazné. Za prvé je Česká republika evropský unikát v počtu exekucí. Za druhé to jsou školské reformy. V Polsku reformovali druhou část základního vzdělávání a střední školy. Všechny děti chodily v kritickém věku mezi 10 a 15 lety do lyceí, která jim poskytovala všeobecné vzdělávání. Hodně odborníků říká, že právě to Polsko posunulo v mezinárodním šetření PISA z podprůměru do velmi silného nadprůměru. Tím bychom se mohli inspirovat. Nemyslím tím, že bychom měli měnit po vzoru Polska náš vzdělávací systém, ale měli bychom se zaměřit na kvalitu vzdělávání na našem druhém stupni základní školy, méně segregovat a snažit se docílit více heterogenních kolektivů. Neříkám, že je to snadné, sociálně znevýhodněné děti jsou i geograficky koncentrované v některých regionech a není jednoduché dosáhnout toho, aby se v některých třídách nebo školách nekoncentrovaly. Snadné není ani získat pro tento postup v daném území podporu různých aktérů a udržet kvalitu vzdělávání. Je to náročné, ale jsou tu příklady, kdy se to povedlo, například v Krnově.
Část veřejnosti má obavy, že kvalita vzdělávání začleněním většího počtu dětí ze sociálně vyloučeného prostředí utrpí u dětí, které tento handicap nemají. Je tu takové riziko?
Toto téma je v zahraniční literatuře poměrně hodně studované a nebudu říkat, že takové riziko neexistuje. Podle výsledků některých studií vzdělávání dětí, které už ve třídách byly, nebylo nijak ohroženo, to jsou především studie z USA a Velké Británie. Ale pak jsou tu i studie, které negativní vliv na původní kolektiv prokázaly. Je to hodně o podpoře učitelů, protože naučit se pracovat s heterogenní třídou není jednoduchá věc. Z mezinárodních testování víme, že čeští učitelé ve srovnání s učiteli v zahraničí si v téhle oblasti moc nevěří. S heterogenními kolektivy se nepotkávají tak často a nemají zkušenost s prací s dětmi na individuálnější bázi. To by se mělo posílit jak v přípravě budoucích učitelů, tak ve vzdělávání těch, kteří už ve školách působí. Vedle toho by měli mít dostatečnou podporu ve formě asistentů a dalších podpůrných pozic, například sociálních pedagogů. Zároveň je třeba měnit kulturu spolupráce uvnitř škol, začlenit do ní nástroje, které školám pomáhají pracovat s problémovými žáky – například sdílení dobré praxe mezi školami a učiteli nebo využívání tandemové výuky.
Vaše průzkumy ukazují, že jsou obce a regiony, kde se děti ze sociálně znevýhodněných podmínek daří dostávat nad průměr.
Asi bych neřekl, že se to daří. Naše analýza spíš ukazuje o něco lepší vzdělávací výsledky než v jiných regionech s podobnou strukturou žáků s ohledem na chudobu a sociálně ekonomické znevýhodnění. Takže relativně jsou na tom o něco lépe, ale pořád je kam se posouvat.
Jak moc se vyplatí, když tyto děti dosáhnou lepšího vzdělání? Jak to ovlivní budoucnost komunit a regionů, kde žijí? Dá se to nějak vyčíslit?
V rámci jedné z našich analýz jsme spočítali, že pokud se žákovi podaří dokončit střední školu, odvede ve srovnání se žákem vyrůstajícím za obdobných podmínek během svého života do státního rozpočtu o 2,3 až 2,8 milionu více, než kdyby školu nedokončil. Lépe se uplatní na trhu práce, je menší pravděpodobnost, že bude čerpat sociální dávky nebo že se bude podílet na kriminalitě. Na situaci v regionu se tedy lepší vzdělání v horizontu desetiletí projeví výrazně. Může vést k nastartování ekonomického rozvoje, pomůže to v komunitách k většímu zapojení do občanského života nebo k nižší kriminalitě. Z pohledu ekonoma, jako jsem já, je kvalitní vzdělávání dobrá investice, i když se projeví v dlouhodobém horizontu.
Jak může zřizovatel posoudit, jestli „jeho“ škola dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí pomáhá jejich handicap vyrovnávat?
Nedávno jsem na toto téma slyšel mluvit starostu Velkých Hamrů. Když si jako zřizovatel na začátku dali jako cíl, že chtějí pracovat se znevýhodněnými dětmi a jejich rodinami, museli si přiznat, že to nezvládnou sami. Je dobré se začít bavit se školami a řediteli o cestách, kterými by toho mohli dosáhnout. Začít spolupracovat s organizacemi, které se dlouhodobě zaměřují na pomoc znevýhodněným dětem, je jich řada na celorepublikové i regionální úrovni. Zřizovatel nemůže jít proti všem, musí hledat, s kým by se mohl v regionu spojit. Je třeba shodnout se s řediteli škol, se znevýhodněnou komunitou, ale i s majoritními rodiči. Je potřeba mravenčí práce na definování cíle i jak ho dosáhnout.
Co tedy dělají obce nebo regiony, kde se sociální nerovnosti daří vyrovnávat, jinak? Dá se to shrnout do nějakého jednoduchého receptu?
Znalost o dobré praxi v Česku není moc frekventovaná, je velmi těžké hledat společné rysy toho, co pomáhá. Zatím máme jednotlivé střípky, někde pomohla desegregace, ale jinde snaha o desegregaci skončila neúspěchem. Vždycky je risk, když za takovým rozhodnutím není společná vize a společná práce více aktérů, když to někdo prosadí navzdory ostatním. Mít dobrý záměr samo o sobě nezaručuje, že se to podaří.
A konkrétní opatření?
Cest je hodně, ale nemáme je dost zmapované na to, abychom dokázali říct, že když se budete řídit podle těchto pěti bodů, dosáhnete dobrých výsledků. Každý se snaží hledat si cestu sám. Může to být spolupráce s neziskovým sektorem, s organizacemi, které pomáhají s doučováním a přípravou do školy, desegregace, zaměření se na sociální práci ve školách, řešení bytové situace v daném mikroregionu, práce s rodinami. Zatím je těžké hledat rysy úspěšných projektů a psát z toho nějaký jízdní řád, který by mohly jednotlivé regiony převzít.
Mělo by dojít ke změně na systémové úrovni? Na ta opatření, o kterých se zmiňujete, regiony nebo obce mohou dosáhnout spíše přes různé nesystémové projekty.
To bohužel dále prohlubuje nerovnosti, protože do takových projektů se zapojují především ti, kdo už předtím byli motivovaní s tím něco udělat. Podle mého názoru je klíčové, aby se stát zaměřil na indexové financování. Nemusí nutně dopředu definovat, jak má daný region svoje problémy řešit, protože jiné problémy má Ústecký kraj a jiné odlehlé oblasti Jihočeského kraje. Stát by ale měl nastavit alespoň základní parametry, které by zřizovatele a školy motivovaly něco dělat. Při indexovém financování by školy a zřizovatelé věděli, že mají prostředky na to, aby potřebná opatření zaplatili. Financování z projektů není ideální například ani pro školy, které chtějí zaměstnávat podpůrné pedagogické pracovníky. Pro psychologa není zajímavé nechat se zaměstnat ve škole jen na dobu určitou.
Pomohlo by také, kdyby bylo těžké vytvářet podmínky pro segregaci. Když nyní obec změní spádovou oblast školy, nemusí o tom dát nikomu vědět. Přitom by bylo možné zákonem upravit, abychom podobně jako u volebních okrsků mohli v reálném čase tyto změny vidět. V sociální oblasti mezi taková opatření patří podpora sociálního bydlení. Pomohla by také meziresortní spolupráce. Pokud má být práce ve škole a práce s rodinou efektivní, nesmí být oddělené. Kdyby školy zaměstnávaly sociálního pedagoga, mohl by být „spojkou“ mezi školou a rodinou. Všechna tato systémová opatření by jednotlivým regionům umožnila hledat řešení pro jejich konkrétní situaci. Pořád ale platí, že bez spolupráce s různými aktéry přímo v regionu to nepůjde.
Výběr z Edukalendáře:
- 2. 11. → Praha → konference Zástupce ředitele v hlavní roli
- 9. 11. → Praha → konference Lepší škola – pro zřizovatele škol
