Kvalitní mentor předává svou zkušenost kvalitní formou. Začíná to ve škole

Publikujeme první text z třídílné série Zdeňka Štěpánka z Koučink Akademie Libchavy (ZDE) věnovaný otázkám mentorinku a koučinku ve školách.  K tématu si můžete také přečíst starší rozhovor se Sašou Dobrovolnou, který jsme publikovali na EDUin loni v červnu: Mentor nepoučuje, ale podporuje.

Měl jsem krásnou akci a na ní zážitek, který mě přivedl k zamyšlení.

V jednom pedagogickém dlouhodobém vzdělávání se připravovali mentoři pedagogové na předávání konkrétních vědomostí dalším pedagogům. Konkrétně učili pedagogy v mateřských školkách pracovat s hlasem. Oslovili mě, abych jim vysvětlil, co je to mentorink. Pedagogové si to vysloveně vyžádali v rámci výcviku, protože tušili, že v obsahu jejich vzdělávání „něco“ chybí. Aby totiž jako mentoři mohli předávat nabytou schopnost dál, potřebovali ji umět učit další učitele, potřebovali metodiku, jak to předávat dál. Pro mě bylo překvapující zjištění, že někdo učí obsah, např. „jak pracovat s hlasem“, ale téma “jak to naučit další“ už neučí.

Přimělo mě to k dalším úvahám na téma mentorinku ve školách, které je přínosné a ve společnosti nyní velmi aktuální. Je však podstatné, jak se uchopí – zda zde půjdeme cestou facilitativního či direktivního mentorinku, což jsou dva rozdílné přístupy. Budeme-li vycházet z Jana Amose Komenského, který je vlastně zakladatelem mentorinku ve školách, postavíme toto umění na facilitativním mentorinku, který je daleko efektivnější. Proč?

Nejprve pár vět o mentorinku a mentorovi

Mentorink je vlastně určitá forma individuálního učení. Je vhodný pro ty, kteří cítí, že v určité oblasti mají dlouholetou zkušenost a teď se chtějí naučit, jak ji předat dál; je tedy spojen s procesem předávání. Pokud chce mentor svoji zkušenost předávat dál, potřebuje vědět, co přesně chce předat – jakou svou zkušenost a druhy znalostí, které tato zkušenost zahrnuje.

Mentor tedy klienta individuálně provází. K tomu může použít několik stylů, které v tu určitou dobu jsou buď vhodné, nebo nevhodné a dobrý mentor by měl umět všech pět stylů vedení v rozvoji člověka.

Když přikazování změníme na inspiraci

Prvním z pěti stylů vedení v rozvoji člověka je přikazování: „Chci, abys udělal tohle, chci, aby ses naučil toto.“ Druhým je instruování, jak by se toho dalo dosáhnout. Tyhle dva styly patří k direktivnímu způsobu vedení, a tedy k direktivnímu mentorinku. „Prostě ti řeknu, co by ses měl učit a také to, jak by ses to měl naučit.“

Pokud mentor přejde na facilitativní mentorink, pak příkaz a instrukci změní na inspiraci.

To znamená: „Pokud bys chtěl, mohl bych tě inspirovat takovými a takovými zkušenostmi a mohl bych ti ze své zkušenosti také ukázat, jak jsem se to vlastně učil já.“ Tahle inspirace potom slouží k tomu, že mentor plně předá zodpovědnost mentorovanému za svůj rozvoj, což je forma delegování (delegování je předání): „Jsi plně zodpovědný za svůj život a já tě mohu inspirovat různými zkušenostmi.“ Ve školství je přístup, kdy delegujeme žákům adekvátní zodpovědnost za jejich rozvoj, klíčem k úspěchu a ke změně, o které už hovořil právě Komenský.

Kde se spojuje mentorink s koučováním

Ve chvíli, kdy jsem předal – delegoval – tu záležitost provázenému, mám k dispozici další metodu, kterou používám, a tou je koučování. Při koučování si provázený sám najde, co z toho pro něj v danou chvíli je důležité a jak ten proces učení dále bude vypadat.

Koučink je profese, kterou právě u nás v akademii ve výcviku ředitelé i učitelé mateřských, základních i středních škol teprve objevují. Není možné se jí naučit z knížek, protože to je v rozporu s podstatou koučování. Koučování rovná se podpora seberozvíjení se.

Základem profese kouče je znalost a schopnost procesu provázení – koučování. Kouč nemusí znát obsah. To je rozdíl od mentora, který by měl být znalý a zkušený v profesi, kterou bude mentorovat, hlavně co se týká obsahu, tzn. „umí“ ten obor. Takže např. mentor divadelníka by měl umět divadlo, mentor manažera by měl být úspěšný manažer a mentor učitele by měl být úspěšný učitel.

Aby tedy pedagogové byli skutečně mentory budoucím učitelům, měli by se zaměřit nejen na obsahovou část – Co se vlastně mají učit, a určité metodiky JAK se to učit, ale měli by se zaměřit na proces, JAK efektivně VÉST ČLOVĚKA v jeho osobním rozvoji. Mnoho učitelů tuto metodu v poslední době objevilo. Tahle procesní část v pedagogice má velký potenciál.

—

Co příště?

Příště se budu zabývat příkazy a instrukcemi při výuce ve školách. Tedy podíváme se na systém, který vytváří prostředí pro maximum obětí, a na to, jak to můžeme postupně pomáhat měnit, a vrátit nejen do škol tvůrce.