Lidové noviny: Kašlu na školu

Publikujeme text Marie Vejvodové, který vyšel 16.6. v příloze Pátek Lidových novin a přináší portréty čtyř úspěšných mladých lidí, kteří dali přednost praxi před dokončením VŠ studia. Proč jim vysokoškolské studium přišlo nedostatečné? V textu najdete komentáře Boba Kartouse, které vycházejí z rozhovoru s Marií Vejvodovou, celý jej můžete číst ZDE.

Zjistili, že akademické tituly jim úspěch nepřinesou. Jindřich Fialka, Ondřej Kania, Julia Chochola a Tomáš Čupr nechali studií a ke splnění svého snu se vydali vlastní cestou. Svého rozhodnutí nelitují. Za sebou už mají řadu triumfů.

Ještě mu nebylo ani třicet let, a Tomáš Čupr už byl milionářem. Díla malířky Julie Chocholy visí v galeriích v New Yorku a Londýně. Jindřich Fialka vybudoval designérské studio, aniž studoval design, a Ondřej Kania i bez vysokoškolského vzdělání zakládá vlastní školy. Ve chvíli, kdy absolventi univerzit obdrží titul a pomalu se začínají rozkoukávat v reálném světě, oni už na kariérním žebříčku stihli vystoupat pěkně vysoko. V životopise se jim to nehemží tituly jako Bc. a Mgr., či dokonce PhD. a JUDr., zato už nasbírali zkušenosti, které by v posluchárnách jakkoli prestižních univerzit získali jen těžko. Každého k úspěchu vedla jiná cesta, něco však mají společné: pevnou vůli, víru v sebe a to, že nejvíce je nenaučila škola, ale život sám.

A jim podobných rok od roku přibývá. Počet studentů, kteří vysokoškolské studium nedokončí, se podle údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky v posledních patnácti letech postupně zvyšuje. V roce 2008 studijní neúspěšnost v bakalářských programech překročila dokonce padesát procent, od té doby setrvale roste a v roce 2013 byla ukončena více než třetina všech studií hned v prvním ročníku. To jistě neznamená, že všichni nedostudovaní nechali školy dobrovolně, ale jak ukazují příklady Čupra, Chocholy, Kanii i Fialky, čím dál víc lidí zjišťuje, že zkratka před či za jménem není zárukou budoucího úspěchu.

Ve Spojených státech jim v novém startu pomáhá nadace jednoho z největších technologických miliardářů ze Silicon Valley Petera Thiela. Ten mladým lidem do 23 let, kteří se rozhodnou nechat školy a vydat se vlastní cestou, nabízí do začátku 100 tisíc dolarů, tedy 2,3 milionu korun. Od roku 2011 jich takhle podpořil celkem 104.

V české společnosti však akademický titul stále hraje poměrně velkou roli. Zatímco například v anglosaském světě se používají pouze v akademických kruzích a uvádějí se jen tituly doktorské, v tuzemsku jsou součástí běžné komunikace.

„V normativně rovnostářské společnosti, jakou jsme si pěstovali před rokem 1989, byly důležitým rozlišovacím znakem,“ vysvětluje Bohumil Kartous z informačního centra o vzdělávání EDUin, kde má důraz na tituly svůj původ. Titul je dodnes výhodou zejména při hledání zaměstnání. Na portálu s nabídkami volných pracovních míst Jobs.cz je z pětatřiceti tisíc inzerovaných pozic za měsíc skoro na třetinu požadované vysokoškolské vzdělání. Pětina z nich trvá dokonce na titulu z magisterského studia typu magistr nebo inženýr a u více než poloviny je minimální požadované vzdělání středoškolské s maturitou.

„Konkurence je vysoká a většina studentů bere studium jako možnost zvýšit svou,cenu‘ na pracovním trhu,“ říká rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Podle expertů v oblasti vzdělávání však tento fenomén začne pomalu upadat. „Lidí s vysokoškolským vzděláním přibývá, titul přestává být rozlišovacím parametrem, a tudíž dochází k jeho devalvaci,“ vysvětluje Kartous.

Toho si všímají i zaměstnavatelé, kteří jsou si vědomi, že titul není zárukou toho, že získají schopného zaměstnance, a kromě znalostí v daném oboru požadují daleko širší škálu kompetencí a zkušenosti z praxe. Vzdělávacímu systému nenahrává ani rychlost technologického pokroku a změn ve společnosti, na které často nestíhá reagovat.

„V oblasti rychle se rozvíjejících věd může během pěti let trvajícího studia dojít k inovacím a objevům, jež snižují platnost obsahu získaného vzdělání,“ říká Kartous s tím, že pokud se člověk rozhodne pro vysokoškolské vzdělání, jeho cíle by měly být jiné než jen uplatnění na pracovním trhu. „Vzdělání nám má pomoci v rozvoji osobnosti, vést k tomu, stát se občanem, který porozumí dnešní společnosti, dokáže se v ní orientovat a je ochoten se na jejím životě podílet.“

Lidé, kteří se ve svém profesním životě stali úspěšnými, jako klíč k jeho dosažení vysokoškolské vzdělání zpravidla neuvádějí. V průzkumu Diplom nestačí agentury Perfect Crowd, která v roce 2015 oslovila více než sto úspěšných českých osobností, studiu vysoké školy přikládala váhu pouze čtyři procenta dotázaných. Většina naopak připisuje vliv své psychické odolnosti, kterou získali v důsledku řešení komplikovanějších situací a vztahů během dospívání a nutnosti postavit se na vlastní nohy. Značně jim také napomáhají jejich komunikační schopnosti, píle a ochota se neustále vzdělávat.

„Nikdo, ať už titul má, či ne, bez pokračujícího sebevzdělávání v 21. století,nepřežije‘,“ prohlašuje rektor UK Zima. Jaké cesty vedou k úspěchu, ukazují i následující čtyři skutečné příběhy.

Julia ChoChola: Svým obrazům říkám šmouhy na plátně

Vzdělávám se pořád,“ říká malířka a tatérka Julia Chochola, která nemá nejen vysokou školu, ale ani tu střední – dokončila pouze tu základní. „Zrovna teď studuju staré mistry a dívám se na to, jak pracují se světlem.“

Skončit studia bez maturity neměla původně v plánu. Jejím cílem bylo vystudovat pražskou Akademii výtvarných umění, a získat tím vstupenku do uměleckého světa. Osud tomu však chtěl jinak. Když Julii vyloučili z jazykového gymnázia v Hradci Králové, odešla z domova a zůstala na ulici, musela si zvolit jinou cestu a do školy se už nevrátila.

„Jsem hrozně ráda, že to nakonec takhle dopadlo,“ ohlíží se za svým dosavadním životem. „Musela jsem to zvládnout, získala jsem nespočet cenných zkušeností a teď vím, že cokoli si vymyslím, můžu také udělat – a to jak v životě, tak v umění.“

I proto se teprve osmadvacetileté umělkyni letos v zimě podařilo vystavovat v pražské Galerii Mánes a její díla nyní putují do Londýna, Dubaje a New Yorku.

V tom, že z ní jednou bude malířka, měla Julia Chochola jasno odmalička. K uznání a světovým výstavám však vedla léta tvrdé dřiny. Nejprve si vydělávala prací u koní, v kuchyni a za barem, při zaměstnání na plný úvazek jí nezbývalo mnoho času na malování. K tomu jí otevřelo dveře až tetování, které spojilo dohromady tvorbu i přivýdělek na živobytí.

„Viděla jsem tak své obrazy v pohybu,“ vypráví výtvarnice, která svému osobitému tatérskému i malířskému umění říká „šmouhy na plátně i na lidech“. Od klasické malby se postupně propracovala k abstrakci a Galerii Mánes zaplnila rozměrnými plátny pokrytými pravým zlatem, která den co den, po dobu tři čtvrtě roku, tvořila na zámku mimo civilizaci. Podle autorky díla vyjadřují základní lidské emoce a nechává na každém, aby je v nich objevil. „K abstrakci jsem si došla sama a našla jsem vlastní formu vyjádření,“ vypráví.

Dřív si myslela, že právě titul z prestižní umělecké školy jí dopomůže k tomu, stát se úspěšnou malířkou, dnes je dokonce ráda, že ho nemá.

„Škola potlačuje svobodu a nemyslím si, že bych malovala lépe, kdybych tvořila podle toho, co mi někdo přikazuje,“ vysvětluje. Pokud naráží na své umělecké dráze na překážky, nedostatek titulů důvodem nebývá. „Jsem žena v převážně mužském uměleckém světě a ve společnosti ještě pořád panují určité předsudky,“ posteskne si.

Jindřich Fialka: Měním svět k lepšímu

Stačilo napsat bakalářskou práci, a Jindřichu Fialkovi by před jménem mohl stát titul Bc. K tomu však nakonec nedošlo.

„Bylo na čase přestat věci zkoumat a namísto toho je začít tvořit,“ vysvětluje osmadvacetiletý podnikatel, proč se rozhodl Fakultu humanitních studií v Praze nedokončit. Jindřich Fialka netoužil po titulu a dobře placeném zaměstnání, které by s vysokoškolským diplomem mohl získat. Od začátku mu bylo jasné, že bude pracovat na vlastní pěst, a ve chvíli, kdy dostal nápad, pustil se do budování vlastního byznysu. „Mým cílem bylo dělat věci, které mají pozitivní dopad na svět,“ popisuje svou vizi. Své místo nakonec našel u designu, přestože ho nikdy nestudoval ani se mu dříve nevěnoval. Ve studiu Q Designers, které sám založil, stojí s týmem designérů za návrhy produktů a služeb pro tuzemské i zahraniční korporace, které jsou efektivnější, ekologičtější, smysluplnější nebo šetří peníze a čas. Právě teď pracuje na vylepšení služby pro světovou nábytkářskou společnost, díky níž starý nábytek, který by se jinak vyhodil, získává druhý život, a pro jednu stavební firmu jako propagační materiál navrhl zápisník s přebalem z betonu, protože všichni její zaměstnanci se pohybují na stavbě.

„Baví mě práce na všech našich zakázkách, protože základem vždycky je: pojďme měnit svět k lepšímu,“ vypráví s nadšením o své práci.

Na pozici výkonného ředitele je ve svém studiu mezi zaměstnanci nejmladší. „Tím, že jsem školu nedokončil, jsem ušetřil spoustu času. Rychlost získávání zkušeností ve škole a mimo ni je nesrovnatelná,“ říká Fialka.

Největší školou pro něho bylo ustát první neúspěch a nenechat se odradit, vybudovat od píky a bez investora společnost jen na základě vlastní vize a jako její ředitel přijmout zodpovědnost za své zaměstnance. „Bez naivního optimismu a odhodlání dotáhnout věci do konce bych ničeho nedosáhl,“ vzpomíná na těžké začátky.

Dnes je to on, kdo přijímá lidi do týmu – a na tituly v jejich životopisech nehledí. „Titul vám o člověku řekne, jaká je jeho schopnost získávat tituly, nás ale zajímají jeho vlastní vize, nadšení pro tvorbu, nebo jak rychle se dokáže učit složité věci,“ vysvětluje, jaké kvality hledá u svých zaměstnanců.

Let strávených v lavici na přednáškách však Jindřich Fialka rozhodně nelituje. „Na tom, co jsem se na FHS (Fakultě humanitních studií UK) naučil, stavím dodnes,“ tvrdí. Na univerzitě se zdokonalil v cizích jazycích, získal základ ze sociologie, psychologie, historie, antropologie, filozofie a ekonomie a nabyté znalosti využívá ve své nynější práci s klienty každý den. „Škola mi dala komplexní pohled na svět a hlavně schopnost bleskově provést průzkum, dostat se do tématu, a na základě toho zodpovědně rozhodnout,“ vysvětluje, za co vděčí vysokoškolskému studiu.

Ondřej Kania: Žiju si svůj americký sen

„Jdi na učňák, jinam tě nevezmou,“ říkali Ondřeji Kaniovi učitelé. Na základní škole byl čtyřkař, i tak ale složil přijímací zkoušky na obchodní akademii. Tu však po třech měsících vyměnil za střední školu chemickou, protože ho nebavila, a když se nenadchl ani pro chemii, zkusil ještě školu pedagogickou. Kdyby si vlastní snahou během studia nezařídil stipendium a neodjel do Spojených států, pravděpodobně by nedokončil ani tu. Nakonec přece jen odmaturoval, nikoli ovšem v Česku, ale na americké internátní škole v New Yorku. Ve vysokoškolském studiu potom už nepokračoval, přesto se dnes čtyřiadvacetiletý rodák z Brna vypracoval na vzdělávacího experta, založil agenturu, která studentům ze zemí visegrádské čtyřky zprostředkovává studium na nejkvalitnějších amerických středních školách, a letos v září navíc v pražských Nuslích otevře dvě vlastní školy: české gymnázium a americkou školu American Academy in Prague.

„Zpočátku jsem se setkával s jistou nedůvěrou klientů, když jim se vzděláním jejich dětí radil dvacetiletý kluk bez titulu,“ popisuje situace v začátcích svého podnikání po návratu do Česka Ondřej Kania. „Jakmile ale za námi byly vidět výsledky, titul přestal hrát roli.“ Díky němu si dnes zkušenosti ze zahraničí odnášejí desítky středoškoláků ročně. Ve svých vzdělávacích institucích chce Kania studentům dopřát podobné dovednosti a radost z učení, které za oceánem zažil on sám a jichž se jim v tuzemském školském systému podle něho nedostane.

„České školy se zastavily v čase. Učitelům diktují, co mají učit, a studentům, co se musí učit. Nedopřávají jim svobodu vybrat si, jakým směrem se budou profilovat a nad čím budou trávit čas,“ vypočítává slabiny české výuky.

Zatímco na základní škole exceloval v humanitních vědách, z těch exaktních skoro propadal. K obratu došlo až ve Spojených státech. „Vše spočívalo na kvalitních učitelích, kteří uměli motivovat a dokázali v nás probudit zájem,“ vzpomíná. „Učil nás například inženýr, který pracoval na jaderné ponorce. Neměl sice pedagogické vzdělání, ale ukázal nám, jak fyzika funguje v praxi.“

Podobně se bude vyučovat i na jeho školách. Jeho hlavním cílem je, aby ve škole studenti objevili své silné stránky a měli prostor je rozvíjet. Vzdělání považuje Ondřej Kania za důležité, z vlastních zkušeností však ví, že nejvíce ho nenaučila škola, ale život.

„Řešili jsme v rodině poměrně složitou situaci, a i když to bylo nepříjemné, hodně mě to naučilo, stejně tak to, že jsem v poměrně nízkém věku odjel do Spojených států a ve volném čase si musel přivydělávat na školu,“ vzpomíná.

Proti univerzitnímu studiu nebrojí, záleží však na jeho kvalitě. V Praze by kromě středních škol do budoucna rád založil i vlastní univerzitu. „Správná škola je pro mě taková, z níž studenti odcházejí se schopnostmi a dovednostmi, které jsou pro život v 21. století potřeba,“ prohlašuje.

Tomáš Čupr: Někdo běhá maratony, já buduju firmy

Bylo mu něco málo přes třicet a mohl už „odejít do důchodu“. Český trh dobyl Tomáš Čupr v roce 2010 s dnes nejznámějším tuzemským internetovým slevovým portálem Slevomat a o dva roky později se službou rozvozu hotových jídel DameJidlo.cz. Před třemi roky ke dvěma úspěšným firmám přibyl ještě on-line supermarket.

„Do konce života bych už nemusel pracovat, chtěl jsem se ale postavit ještě nějaké výzvě,“ vypráví čtyřiatřicetiletý rodák z Vysočiny, proč se nakonec pustil do budování další firmy. Přes Rohlik.cz může potraviny přes internet nakupovat na dva a půl milionu Čechů v sedmi městech České republiky a firma letos očekává tržby kolem dvou miliard korun.

Ani on však akademickým titulům za své úspěchy nevděčí. Vysoké učení technické v Brně Tomáš Čupr nedokončil. Původně se chtěl věnovat informatice, jeho obor však v průběhu studia rozdělili na IT a elektrotechniku. Na populárnější informatiku se dostali jen studenti s nejlepšími studijními výsledky, a Čupr tak skončil u elektra.

„Studoval jsem obor, který mi nešel, nebavil mě a koneckonců jsem si ho ani nevybral,“ vysvětluje, proč ze školy odešel. Více než škola ho nakonec naučil pobyt v Anglii a zkušenosti, které během pěti let v zahraničí získal. Nejprve pracoval v tiskárně a továrně na oříšky, pak se na vlastní pěst vrhl na programování.

„Akademické vzdělání je pomalé. Většinu toho, co bych se půl roku učil na univerzitě, se můžu dozvědět po zhlédnutí několika videí na internetu,“ popisuje, jak se učil programovat a pronikl do tajů internetového marketingu.

Toho, že jej dnes neoslovují „pane inženýre“, nijak nelituje. „S titulem bych si našel nějaké dobře placené místo programátora a pravděpodobně z něj nikdy neodešel,“ říká. „V cizině se mi rozšířily obzory a do Česka jsem se vracel s tím, že jinudy než přes vybudování vlastní firmy cesta v podstatě nevede.“

K dnešnímu úspěchu jeho firem však vedla léta odříkání. „Kamarádi říkali, že je se mnou nuda. Když se vraceli z pařby domů, já akorát vstával a šel budovat firmu,“ vzpomíná na své začátky. „Dnes ale můžu říct, že to stálo za to.“

—

• Julia Chochola (28). Úspěšnou malířkou se stala i bez akademického titulu z umělecké školy. Má dokončené základní vzdělání, její velkoformátová abstraktní plátna ale vystavují v Londýně i New Yorku. Letos v zimě představila svou zatím největší výstavu Your Eyes Are Golden v pražské Galerii Mánes. Svému umění říká šmouhy na plátně i na lidech a kromě malby se věnuje i tetování.
• JindřiCh Fialka (28). Nedokončil studium na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a místo toho se vrhnul na podnikání. Aniž by studoval design, založil designérské studio Q Designers, v němž s týmem designérů navrhují produkty a služby pro tuzemské i zahraniční korporace, které jsou efektivnější, ekologičtější, smysluplnější nebo šetří peníze a čas. V české společnosti akademický titul stále hraje poměrně velkou roli. Zatímco například v anglosaském světě se používají pouze v akademických kruzích a uvádějí se jen tituly doktorské, v tuzemsku jsou součástí běžné komunikace.
• Ondřej Kania (24). Vyzkoušel si studium na třech českých středních školách, nedokončil však ani jednu. Nakonec odmaturoval ve Spojených státech, kde ho nadchl styl tamější výuky, a rozhodl se, že podobnou zkušenost poskytne i českým školákům. Jeho agentura J&K Consulting zprostředkovává studium na nejkvalitnějších amerických středních školách a v září Kania v Praze otevírá i dvě vlastní školy: české gymnázium a americkou školu American Academy in Prague.
• Tomáš Čupr (34). Nedokončil studia na VUT v Brně, milionářem se stal ještě dřív, než dovršil třicítku, a to díky internetovému slevovému portálu Slevomat a službě rozvozu jídel DameJidlo.cz, které založil. V současnosti se věnuje své třetí firmě – Rohlik.cz – s tržbami kolem dvou miliard korun, přes niž lidé v sedmi českých městech nakupují potraviny přes internet.