Lidové noviny: Řeči o toleranci žáky nepřesvědčí

ilustrační foto, (c) kateřina lánská, eduin

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Karinou Hoření, která se v Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje projektu zaměřenému na multikulturní výchovu ve školách. Proč by podle ní multikulturní výchovu měli učit přímo učitelé, nikoli odborníci z neziskovek? Text vyšel 27. 2. pod názvem Řeči o toleranci žáky nepřesvědčí v příloze Akademie Lidových novin.

Projekt vzdělávací sekce Ústavu pro studium totalitních režimů zmapoval účinnost programů multikulturní výchovy na školách. Doporučuje vyměnit obvyklou nefunkční šablonu jednorázových workshopů s externisty za dlouhodobé pedagogické působení. „Je třeba to snést na zem, zaměřit se na zážitky a traumata dětí ve třídě a učit je toleranci v konkrétních situacích,“ říká Karina Hoření, vedoucí projektu z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jak váš projekt vznikl? Jaký byl popud zabývat se právě multikulturní výchovou ve školách?

Vyhráli jsme výběrové řízení velké německé nadace EVZ, což je společná iniciativa německého státu a velkých firem. Hlavním posláním nadace bylo odškodnit oběti nacismu, zejména lidi odvlečené do pracovních táborů. Od tohoto zadání se pak nadace přesunula k podpoře programů snižujících rasismus a xenofobii ve východoevropských zemích. Zadáním pro nás jako jeden z pěti týmů v pěti zemích – v České republice, Polsku, Maďarsku, Litvě a na Ukrajině – bylo vypracovat studii, která zmapuje situaci v oblasti multikulturní výchovy na školách a vydá doporučení, jak efektivně investovat prostředky na posílení společenské tolerance.

Na které stereotypy v českých školách narazíme nejčastěji?

Projekt byl zaměřen na výzkum myšlenkových stereotypů týkajících se Romů a Židů. Předsudky vůči Židům u nás sice nejsou takové jako v Polsku nebo Maďarsku, ale stereotypní uvažování o Židech přítomné je. Byla jsem na několika workshopech ve školách a o Židech vždy nějaké dítě prohlásilo, že jsou bohatí a mají banky. V dnešní době se tyto a podobné stereotypy pravděpodobně opět posilují, jak to je vždy v obdobích, která jsou prožívaná jako nejistá, nestabilní. Dnes k tomu přispívá ještě i dostupnost informací všeho druhu na sociálních sítích a na internetu obecně.

Jak jste během výzkumu postupovali?

Udělali jsme takovou inventuru programů multikulturní výchovy ve školách, zejména takových, které byly učiteli a radou projektu identifikovány jako vhodné a rozšířené. Snažili jsme se zjistit, jaký tyto programy měly reálný dopad. Udělali jsme hloubkové rozhovory s učiteli dvanácti vybraných škol. Ptali jsme se jich, jak výchovu k toleranci koncipují, jaké materiály používají. Předesílám, že šlo o učitele, kteří jsou multikulturní výchově jako konceptu příznivě nakloněni, jinak by se s námi nebavili; naše šetření nebylo a ani nemohlo být pro školy povinné. Přesto ani tito sympatizující učitelé neuměli dobře popsat, jak tuto oblast učí, co konkrétně dělají, zda a jak to vztahují k názorům a postojům panujícím v konkrétní třídě. Všichni sice absolvovali nějaká školení, ale žádnou metodiku do své výuky nezabudovali.

Jaké jsou podle vás situace či příležitosti, kdy by pedagog měl výchovu k toleranci – ať tomu neříkáme tím nenáviděným slovem „multikulturní“ – ve třídě uplatnit?

Takové situace vznikají spontánně. Třeba se probírá nějaký sociální problém a někdo z žáků „vytáhne“ Romy. A může se to stát v různých předmětech. Tady by byla příležitost odložit na chvíli probíranou látku a zůstat u tématu, které zjevně děti zajímá nebo rozčiluje. Učitelé celkem snadno narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím nějak pracují.

Proč to podle vás tak je?

Pořád převládá velká odpovědnost za to, probrat předepsané učivo, a to je pro většinu učitelů priorita. Takový učitel vám řekne: „Probírali jsme Indii, řeč se stočila k Romům, žáci začali ventilovat své frustrace, začali jsme o tom debatovat a pak jsme nestihli probrat, co jsme měli.“ I když mnohým třeba osobně vadí rasistické postoje žáků, nemyslí si, že by s tím mohli neboměli něco dělat oni. Avzhledem k tomu, že příležitosti vznikají právě takto spontánně a nečekaně, učitele v té chvíli nezachrání žádný z těch skvělých materiálů pro multikulturní výchovu plných hezkých fotek, protože zrovna nejsou po ruce, a navíc nejsou adekvátní odpovědí na to, co děti sdílejí. Děti o tom evidentně nějak mluvit chtějí, ale mezi jejich výroky ametodickými materiály pro multikulturní výchovu zeje propast.

Hodně rasistických a xenofobních komentářů se dnes šíří po sociálních sítích. Popírání holokaustu patří k oblíbeným fake news…

Ano, velkým problémem je i to, že mnozí učitelé neznají internet a sociální sítě tak dobře jako děti, takže když na ně žák vypálí, že četl tam a tam to a to, často je to zastihne zcela nepřipravené, nevědí, jak argumentovat. Problém selhávající multikulturní výchovy ve skutečnosti odhaluje neuralgické komunikační body ve škole. Jeden takový je ve vztahu k rodičům. V dnešní době jsou rodiče aktivní, zajímají se o školu daleko více než dřív. Stává se, že si učitel musí před nimi obhájit, proč a co učí. To některé učitele zahání do úzkých. Výchova k toleranci je v tomhle ohledu velmi citlivé teritorium. Nebudeme daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že žáci své netolerantní postoje často sdílejí se svou rodinou. Co když takový rodič přijde do školy říct učiteli „nevymývejte mému dítěti mozek“? Postaví se za učitele ředitel?

Jak byste popsala nejčastější a rozšířený model multikulturní výchovy, který se neosvědčil?

Jednorázové workshopy poskytované školám neziskovými organizacemi. Jsou skvěle vymyšlené a dobře provedené, ale nefungují jaksi z principu. Proč? Tak si to představte. V dnešní době, kdy jsou kontrapostoje v módě, být proti establishmentu a politicky nekorektní je cool a veřejný prostor je tím nasáklý, přijde do třídy někdo neznámý a za hodinu a půl by měl tohle zvrátit? Maximálně se mi podaří zahlédnout problém a třeba identifikovat ve třídě žáky, kteří se projevují nenávistně. Ale udělat s tím nemůžu nic, to musí učitel, který je se žáky dlouhodobě. Navíc představa, že stačí žákům dodat přesvědčivé informace a oni změní postoj, zcela odporuje poznatkům současné psychologie, přesto stále bazírujeme na modelech postavených na předávání informací. Správné informace rovná se správné postoje. Ale to je velký omyl. Ve hře jsou emoce a osobní zážitky. U dětí hraje roli potřeba se vůči něčemu vymezit a někam patřit, nějaký komplex, rodinné problémy či mýty přenášené rodinou. A to se nevyřeší tím, že na školy bude jezdit ještě více externích lektorů.

Nebude tohle zjištění rezonovat s těmi, kdo tvrdí, že aktivity neziskových organizací jsou vyhozené peníze?

Nechci, aby to tak vyznělo. Neziskové organizace důležitost multikulturní výchovy chápou a oprávněně zdůrazňují. Jsem si jistá, že se o naše zjištění a doporučení budou zajímat. Bohužel je ale pravda, že kvantitativní přístup se neosvědčuje. Kvantitativním přístupem myslím organizování co největšího počtu jednorázových přednášek v co největším počtu škol. Se školami je naopak potřeba pracovat dlouhodobě a individuálně.

Jaká jsou tedy vaše doporučení?

Primárně nám šlo o to, aby naše doporučení byla realizovatelná. Dále je třeba odolat právě pokušení zaměření na kvantitu. Je to těžké, protože všude se při evaluaci zdůrazňují kvantitativní ukazatele. Vypadá to dobře, napsat si „uspořádali jsme tolik a tolik workshopů pro tolik a tolik účastníků“. Tenhle přístup je ale třeba nahradit přístupem „méně je někdy více“. Zaměřit se na méně škol a tam působit dlouhodobě. A jít jinou cestou, než jsou přednášky. Ideální projekt je: vyberte si pět různých škol a pracujte tam s učiteli. Definujte s nimi, kde je tlačí bota, kde je jejich specifický problém, kterých žáků se týká, a ten pak řešte. Zatím je to spíš naopak – organizace vymyslí projekt a pak ho nabízí školám. Ale tohle může fungovat možná na gymnáziu, kde postoje studentů a cílů programů do velké míry souzní. Program vybaví takové studenty argumentačně, umožní jim se nad problematikou hlouběji zamyslet. Takovým ideálním příjemcem podobných programů je tady třeba pětina škol. Pro ty jsou slovník i materiály těchto projektů naprosto vyhovující.

Zatímco na většině škol se stejným protirasistickým programem narazíte u dětí i učitelů?

Když pojedete na nějakou základní školu v regionu s vyšší nezaměstnaností a začnete něco říkat o potřebě tolerance, narazíte. Lidé tam jsou na to přímo alergičtí a nebudou vás poslouchat. Na tohle už neziskové organizace, které mají tyto programy, přišly samy, takže od určitého slovníku začaly ustupovat. Když je v programu uvedeno „antirasistický“, žáci se zvednou a řeknou: „Takže my jsme podle vás rasisti, jo?“ Celých šedesát procent škol se takovým projektům přímo vyhýbá. Ať už proto, že s nimi narůstá byrokracie, vykazování, nebo třeba i proto, že s nimi vedení ani učitelé vnitřně nesouhlasí.

Našli jste při svém šetření nějakou oporu pro to, se domnívat, že takto pojatá výchova k toleranci je neúčinná i proto, že mnohým učitelům vadí?

Dá se to odvodit ze statistiky, kterou do projektu zpracoval Sociologický ústav Akademie věd. Týkala se postojů české veřejnosti v otázkách xenofobie a rasismu za posledních deset let. Neposuzovala se tam samostatně kategorie učitelů, nicméně pokud má padesát procent dospělých v určité míře odmítavé či netolerantní postoje k jinakosti, bude se to zcela jistě týkat i učitelů. Vůči Romům nějakou formu distance či odmítání projevilo sedmdesát pět procent lidí. A je to společensky akceptovaný postoj i mezi vzdělanými lidmi. Takový učitel, který nemá rád Romy nebo cizince, může ve své třídě i přednášku zaměřenou na výchovu k toleranci zorganizovat, aby měl splněno, ale pak stačí jedna jeho poznámka, aby to celé shodil, nebo i jeho výraz, se kterým to dětem prezentuje, a nemusí to být vůbec před lektorem. Proto je tak důležité, aby se na těchto programech podíleli sami učitelé, ne aby „někdo z Prahy“ přijel říkat, co je správné si myslet.

Ještě nějaká doporučení?

Snést celé to téma víc na zem. Od holokaustu k problémům ve třídě, ke konkrétním situacím a vztahům, které žáci prožívají. Od obecných konceptů tolerance k osobnostní výchově vedoucí k toleranci spolužáka, který má handicap nebo je cizinec. Dnes hlavně v pražských školách narůstá počet cizinců a je to větší téma než Romové. A mohou nastávat velmi citlivé situace. Na jednom gymnáziu se například stalo, že student z Blízkého východu přinesl typické pohoštění u příležitosti maturity a ředitel to glosoval „vtipnou“ poznámkou: „Doufám, že v tom není bomba.“ Studenta se to velmi dotklo a učitel, který se účastnil průzkumu a historku nám sdělil, to nechápal. Pro něj to byl jen nevinný „český“ vtípek a takovou reakci by nečekal. V tomto případě učitelům nepomohou další materiály, ale spíš nějaký kurz interkulturní komunikace. A tím by asi měli projít všichni učitelé – tím spíš, když mají ve škole cizince. Nevhodnou poznámku může utrousit i chemikář.

Natrefili jste během průzkumu ve školách na nějaké dobré a zajímavé příklady výchovy vedoucí k toleranci?

Co funguje, je osobní kontakt, společné zážitky. Když máte Roma jako spolužáka, se kterým si hrajete, budete řeči o Romech vnímat přece jen i skrz tento zážitek. Zajímavá byla třeba setkání dětí ze školy v Přerově, mezi kterými bylo hodně Romů, se školáky z Lauderových škol, založených Židovskou obcí v Praze. Program byl o holokaustu, ale vlastně nakonec tak moc o holokaust nešlo. Děti si povídaly třeba o tom, jaké mají životní sny. A děti z Prahy překvapilo, jak malá očekávání mají od života děti z Přerova. Dost to na ně zapůsobilo. Jedna nezisková organizace má taky romského lektora, který dlouhodobě děti ve školách navštěvuje. To taky funguje. Děti bezelstně vyjadřují překvapení nad tím, že je inteligentní. To se ukázalo jako jediný relevantní korektiv protiromských předsudků i v tom průzkumu Sociologického ústavu. Nejméně proti Romům obecně byli ti, kteří měli nějakého Roma mezi přáteli. A zajímavá je na tom ještě jiná věc: týkalo se to do velké míry lidí spíše nižších příjmů a vzdělání, protože ti s Romy přicházejí častěji do kontaktu. Zatímco vyhroceně protiromské postoje projevovali naopak třeba i studenti gymnázií.

Kdybychom se tedy měli ještě vrátit k doporučením…

Přemýšlejte o tom, s kým máte tu čest. Jde o střední odbornou školu? Zamyslete se nad tím, jací kluci tam studují a co je baví. A vezměte to třeba přes fotbal. Nebo přes Dominika Lakatoše. Je třeba změnit jazyk této výchovy. Od abstraktního, který již lidé vnímají jako indoktrinaci, ke konkrétnímu.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na