Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 25.6. v Lidových novinách pod názvem Genius loci ČR. Autor v něm komentuje jednu z nejproblematičtějších otázek našeho školství, kterou je segregace.
Vyhlídky této praktické třídy jsou neradostné. Ale kdo ví, třeba se na ni usměje štěstí
Zase je tu konec školního roku. Pojďme se podívat, co se během něj událo ve třídě Čtvrtá R (Zkráceně ČR).
Nutno úvodem poznamenat, že se nejedná o třídu běžnou, nýbrž jde o třídu tzv. praktickou, která je v rámci globální školy považována za odkladiště žáků s mizernými vyhlídkami na budoucnost. Vzdělávací strategie v této třídě je taková, že když už jsou jejich vyhlídky mizerné, je lepší oddělit je od elit a neznepokojovat ty šťastnější jejich chmurným osudem. I proto je všeobecně považováno za zbytečné do žáků v ČR investovat víc, než je nezbytné, tedy jen tolik, aby bylo dodrženo ústavou zaručené, nicméně indiferentní „právo na vzdělání“.
Za takových podmínek to funguje už nějakých 25 let a všichni, kdo tam učí, tvrdí, že lepší to prostě být nemůže. To víte, když někde učíte 30 či 40 let, znáte svět. A s tím světem to jde přece z kopce. Nejhorší, co by se prý mohlo stát, je ta inkluze, okolo které ovíjí svá mocná chapadla mafie. Marcel „Cattani“ Chládek, bývalý třídní učitel ve třídě ČR, to říkal do televize. A ta mafie je tak mocná, že když se s ní hrdinně utkal, upředla na něj jedovatou síť pomluv a uvrhla jej do stínu mravní delikvence. A tak stát přichází o hrdiny zocelené vzděláním, službou v armádě a pravidelným tělocvikem.
Hůře vzdělavatelní
Nicméně zpět do třídy ČR. Děti ve třídě ČR jsou dlouhodobě vnímány jako hůře vzdělavatelné. Zlaté pedagogické pravidlo totiž říká, že nedojde-li k přenosu mezi vzdělávaným a vzdělavatelem, vina je zpravidla na straně vzdělávaného. Aneb učitel má patent na pravdu, byť by takový patentměl razítko se lvem a hvězdou. Tehdy totiž ještě vzdělánímělo skutečnou hodnotu a věci se nazývaly pravými jmény. K čemu nějaké dysfunkce či ADHD, když si lze vystačit s lapidárním termínem blbec. Kde jinde než v zemi učitele národů by měla kvést progresivní pedagogika, chtělo by se s hrdostí zvolat.
Dnes je přece každému, kdo byl obdařen výhradně selským rozumem, jasné, že nastupující generace prudce zhlouply. Jak je to možné, sice neumíme vysvětlit, ale nám moudrým je radno věřit, historie přece ukazuje, že jsme vždy stáli na straně pravdy. Obsah studia je tomuto předpokladu velmi přísně přizpůsobován: stejně jako v minulosti, i v tomto roce se vyučovalo převážně frontální metodou, při níž jsou děti jednoduše instruovány v tom, co si mají zapamatovat. Hodnoceny jsou následně za to, jak zdařilou reprodukci předvedou. Samozřejmě že normální děti by mohly poznávat, nikoliv přijímat instrukce, mohly by se častěji pouštět do samostatných úkolů, mohly by řešit zadání společně, mohly by tvořit, hledat vlastní cesty a učinit tak školní vzdělávání mnohem pestřejší, zajímavější, poutavější. Tak jako to mají žáci ve třídě F. I. N., premianti Evropy. Jenže takový luxus je vyhrazen pouze elitě. Budoucnost v montovnách nepředpokládá více než disciplínu, poslušnost nutnou k plnění jednoduchých úkonů a zvládání jednoduchých instrukcí. Vynalézavost je vnímána jako kontraproduktivní. Přiznejme si, stejně na to ti blbci nemají, tak proč se namáhat.
Praktická třída má nejen limitovaný program, má i specifické třídní učitele. Výrazným průvodním jevem je, že málokterý vydrží déle než něco málo přes rok. Je to nesmírně náročné, vyčerpávající a přitom tak nevděčné povolání. Další charakteristikou je, že se praktické třídě ČR málokdy poštěstí, aby dostala za třídního někoho schopného. Většinou to je někdo, kdo prostě a jednoduše zbude. V posledním školním roce to byl podobný případ: psychicky nevyrovnaný absolvent vojenské školy, jehož styl práce, uvažování a intelektuální rozsah připomínal spíše dozorce než pedagoga. Nakonec se ukázalo, že nepřišel vést školní třídu ČR, ale bojovat s mafií. Z mezinárodních průzkumů přitom víme, že právě učitel, notabene ten třídní, je alfou i omegou vzdělávání.
Nová, perspektivní třídní
Neradostné vyhlídky žáků praktické třídy ČR lze statisticky vyjádřit následovně: 70 procent z nich skončí na tzv. odborných středních školách. Předpokládá se, že si tyto děti ve svých 15 letech vyberou své „řemeslo“ a po celý zbytek života se ho budou držet jako příslovečný švec kopyta. Žijeme sice v době, kdy se budoucnost práce dá jen stěží předpovědět déle, než člověk řekne švec, ale když jste z praktické ČR, čeká vás stejně s velkou pravděpodobností montovna. A rozumí tomu tak i třídní učitel…
Nu což, i na praktickou ČR se může usmát štěstí. Po více než roce byl třídní se sklony k agresi a šikaně odejit a přišla nová, mladá a perspektivní třídní. Chtěla být soudkyní, ale potřeba pomáhat ji přirozeně dovedla do školy. Zpočátku se zdálo, že dětem, zvláště těm zanedbaným, rozumí a že by snad mohla přijít a konečně otevřít okno ve třídě, ve které se už pořádně dlouho nevětralo. Jenže jakoby tam působil zvláštní genius loci, který z každého nadějného kantora udělá poslušného dozorce. Ale třeba je to jen zdání. Příští školní rok ukáže…
Bože,promiň tomu člověku.To co napsal je tak ubohé,že se to ani nedá komentovat.
Pán Bůh s tebou Bobe Kartousi.