Největší chybou pro budoucnost společnosti by bylo odpírat vyšší vzdělání

Diskuse o vzdělávání, jeho smyslu, problémech a chybách, které se v systému objevují a o řešeních, která je třeba přijmout, velmi často staví na tom, že se rapidně snížily nároky na studenty a tím pádem prodělalo vzdělání (titul) devalvaci. Taková je i argumentace Toma Nicholse v článku z Chronicle of Higher Education, z nějž citovaly Britské listy. Je velmi překvapivé, že v těchto argumentacích velmi často chybí zcela zásadní fakt: počet studentů na terciárním stupni vzdělávání se za poslední desítky let zněkolikanásobil. Je to špatně? Jsem přesvědčen, že ne…Statistika srovnávající počet studentů na college v USA mezi lety 1965 a 2014 ukazuje, že jejich počet je více než trojnásobný.

Podobné by bylo srovnání i v ČR, procentuální nárůst by byl v tomto období pravděpodobně ještě vyšší. Předpokládejme, byť to nelze konstatovat absolutně, že selekce studentů na VŠ je postavena na hodnocení studijních předpokladů. Při několikanásobném zvýšení objemu studentů je pochopitelné, že muselo dojít na snížení požadavků a tedy – logicky – i studijních nároků.To není obhajoba, to je prostě konstatování faktu. Zvyšování počtu studentů na VŠ je celosvětový trend, za nímž stojí několik faktorů. Jedním z nich je rostoucí šíře profesní expertnosti, kterou nelze pokrýt na nižších stupních vzdělávání.

Dalším je nepochybně odložená nezaměstnanost lidí, kteří by jinak museli hledat uplatnění na pracovním trhu. A byť Tom Nichols argumentuje z pozice akademika evidentním snížením nároků, z pohledu opačného jde naopak o zvýšení vzdělávacích nároků na ty, kteří by se ještě před pár lety ke studiu vůbec nedostali.Je to velmi těžce měřitelná přidaná hodnota, nicméně pokud tyto lidi bude stát držet mimo vyšší vzdělávání, těžko si pomůže k nějakému lepšímu uspokojení veřejného zájmu. Jistě, vysoké školy mají být diverzifikované tak, aby menší část z nich připravovala vědce a špičkové odborníky a větší část byla zaměřena na profesní rozvoj. V obou případech ale má vysoká škola plnit společensky (politicky) kultivační charakter a pokud ho neplní, bude z velké části problém na vysokých školách samých.

Fakt, že kupříkladu v ČR chtějí téměř všechny VŠ zachovat svůj univerzitní status, je úsměvný a pouze dokumentuje, že stesky akademiků na kvalitu studentů jsou z jistě části pokrytectvím.Někdy nabývá diskuse na téma „co dělat se vzděláváním“, právě pod tlakem kontextuálně úzce profilované argumentace, naprosto absurdních rozměrů. V ČR má svoji specifickou podobu v tom, že je vysoká škola některými „vzdělanci“ považována za pouhý nástroj k profesní přípravě. Miloš Zeman kdysi prohlásil, že je třeba na humanitní studijní obory uvalit školné a zcela nesmyslně argumentoval vymyšlenými daty o o nezaměstnanosti absolventů takových oborů.

Této nebezpečné demagogie, která některým lidem vnucuje závěr, že se školným na humanitních oborech se automaticky zvýší počet uchazečů o obory technické a přírodovědné, se chytají různí fachidioti, kteří dokonce navrhují naprosto ddrakonické částky. S neuvěřitelnou drzostí si dovolují konstatovat, které obory jsou – z jejich omezeného úhlu pohledu – potřebné a které nepotřebné.Této společnosti se nemůže stát nic horšího, než že takovou vzdělávací politiku vyslyší nějaký populista a přesvědčí řadu dalších formálně vzdělaných lidí, že je to dobrý nápad. Průmyslové lobby nelze úplně vytýkat, že se urputně snaží tlačit stát ve směru svých zájmů, ale diskuse o vyšším vzdělávání musí brát v potaz mnohem delší horizont i širší rámec.

Určitě se bavme o tom, jak udržet vysoké standardy na vysokých školách, ale s tím, že vysoké procento účasti na vzdělávání je z hlediska blízké i vzdálenější budoucnosti nezbytnost. Rychlá transformace ekonomik a v důsledku toho doposud nevídané změny na pracovním trhu, které přijdou v řádu let, změní význam lidské práce ve smyslu společenském i individuálním.V této situaci uvažovat o stavění nějakých bariér v přístupu k formálně co nejvyššímu vzdělání a zvyšovat tak pravděpodobnost právě toho, před čím varuje Tom Nichols, tedy podléhání emocím a manipulacím, by byla velká chyba.

Bude naopak třeba uvažovat o tom, zda jak zachytit ve vzdělávacím systému určitou část společnosti, která bude ohrožena ztrátou jakékoliv společenské funkce a tedy vystavena potenciálním rizikům nejrůznějších patologií. V tomto smyslu není vůbec od věci návrh rakouského kancléře Kerna na povinné vzdělávání do věku 25 let. Představa „návratu“ k omezené skupině vyvolených, kteří se jediní mohou honosit akademickým titulem, je ze stejné kategorie, jako odhodlání uvěřit Donaldu Trumpovi a jeho vizi návratu k „velké Americe“…

Text vyšel původně na Britských listech ZDE.