Pár myšlenek o americkém vysokém školství

Publikujeme text Barbory Zavadilové, studentky FSV UK v Praze, který reflektuje její zkušenosti z letního studia na americké univerzitě Washington University. K tématu si můžete přečíst komentář Boba Kartouse o sestavování žebříčků univerzit (ZDE).

A proč jedeš do té Ameriky? Co tě na tom tak láká? Tak zněly dotazy mých přátel, kteří nechápali, proč se místo toho, abych si užívala prázdniny, chystám jet i v létě studovat. Jsem asi jedním z těch lidí, kteří ještě nedospěli z dětských let, kdy je přirozeností člověka se stále učit a nasávat nové informace. A proto jsem čas v létě chtěla využít k tomu se něco zajímavého dozvědět na jedné z velmi kvalitních univerzit v USA. Vždy jsem asi tak trochu snila o tom některou známou americkou univerzitu navštívit a zjistit, „v čem je to na nich tedy tak jedinečné“.  Poznat na vlastní kůži, zda se mi tam může dostat něčeho, co české vysoké školy nenabízejí. Ráda bych se o své zkušenosti podělila se všemi těmi, kdo sní o tom vidět svět, poznávat možnosti vzdělávání a zlepšovat jeho stav u nás. Následující pozorování neberte rozhodně jako kompletní charakteristiku amerického vysokoškolského systému, nýbrž spíše jako zamyšlení založené na vlastních zkušenostech.

Když jsem pomýšlela na studium v USA, honily se mi samozřejmě hlavou instituce na východním pobřeží jako Harvard a Yale. Jelikož však letní škola, jak se zhuštěnému letnímu semestru říká, je poněkud specifickou záležitostí, nenašla jsem na nich příliš zajímavých vypsaných kurzů v mém oboru ani vhodnou nabídku stipendií. Nakonec mě to tedy zavedlo trochu více do středu této země: na Washington University. Tato škola mě asi svým zábavně zavádějícím názvem lákala už od začátku – nenachází se totiž ani ve Washington D. C., ani ve státě Washington, nýbrž v St. Louis, kdysi významném obchodním městě na řece Mississippi na hranici Missouri a Illinois. Když jsem na tomto pracovišti, které patří mezi 20 nejlepších škol ve Spojených státech, získala stipendium, příliš jsem neváhala. Na univerzitě jsem našla dva kurzy přesně v mé oblasti zájmu: Global Leadership (leadership v mezinárodních vztazích) a Fiction writing (tvůrčí psaní zaměřené na fikci).

Diskutujte, diskutujte!

profilovaČasto uváděnou charakteristikou angloamerického stylu vysokoškolské výuky je míra aktivního zapojení studentů, která je na hodinách vyžadována. Chod kurzů je zde opravdu postaven na trochu jiném principu: studenti se z hodiny na hodinu musí doma připravovat četbou a dalšími úkoly, aby poté na semináři mohli konstruktivně látku společně probírat. Setkání ve třídě není k tomu, aby se probralo to, co si dotyčný mohl načíst doma, nýbrž k tomu, aby měl prostor se nad tím kriticky zamyslet. Osobně jsem k tomuto přístupu byla zpočátku poněkud skeptická, protože mi přišlo, že si chci z hodiny odnést víc než to, že si budu s kolegy povídat o našich ne příliš podložených názorech. Potvrdilo se mi však, že je lepší se zabývat jedním tématem do hloubky a probrat ho ze všech stran, než během hodiny prolítnout všemi možnými poznatky z oboru, a přitom si reálně nic moc nezapamatovat. Díky tomu, že jsem se k tématu na hodině musela vyjádřit, jsem byla vždy donucena o něm aktivně přemýšlet a srovnávat ho s mými dosavadními poznatky. Tímto způsobem si člověk informace zapamatuje logicky mnohem lépe, než když je s nimi jen pasivně seznámen.

Podobný postup je po studentech vyžadován i v esejích, které jsou důležitou součástí hodnocení – je třeba nejen pracovat s daty, ale vytvořit si podložený názor a osvojit si práci s tématem. Hodnocení předmětů spočívá ve velké míře právě na písemných pracích, zapojení v hodině či prezentacích, závěrečná zkouška má mnohem menší vliv než u nás, často se ani nekoná. Člověk tak má motivaci se skutečně zapojovat během celého semestru. Připravovat se četbou je samozřejmě součástí univerzitní výuky i v ČR, hodiny se na ní však často nezakládají a učitel neřeší, zda jsou studenti opravdu připraveni, neodráží se to ani v závěrečném hodnocení. V přístupu některých vyučujících v ČR jsem se s trochu američtějším přístupem už setkala, velmi často to jsou však právě zahraniční vyučující.

Námitkou proti americkému stylu často je, že studenti nemají dostatečnou „vědomostní databázi“. To je pravda. Již během předchozího studia na střední škole v Michiganu jsem si vždy říkala, co je lepší: zda předávat studentům jen určité množství informací a nechávat je s ním pracovat, anebo toho do nich dostat co nejvíce. S vědomostní kapacitou nabytou v českém školství je člověk tak trochu za hvězdu, když disponuje spoustou faktických znalostí, které ale často nikdy nepoužije. Ideální je určitě nějaká zlatá střední cesta – získávat ve školním prostředí určitou vědomostní databázi, ale zároveň být veden k tomu s ní aktivně pracovat. Že tomu tak u nás není na střední škole, je tristní; že se to neděje na vysokých školách, je opravdu hloupé, protože jinak nejsou studenti připravováni pro využití poznatků v praxi v oblasti svého zvoleného zaměření.

Top school – a v čem?

Vzala jsem si za úkol zjistit, v čem může být kouzlo studia na prestižní škole. Bylo to opravdu v kvalitě výuky? Ta samozřejmě byla na vysoké úrovni, především mne uchvátil velmi individuálně a komplexně zaměřený kurz tvůrčího psaní, avšak to nejspíš není to, co studium tam dělá výjimečné. Není to nutně jen o kvalitě samotné školy, nýbrž o jakémsi jejím duchu a především o lidech, kteří na ní studují. Dobře víme, že velká část toho, co si ze studia na VŠ člověk odnáší, není předávána během výuky v učebně. Univerzita je obrovským prostorem pro poznání zajímavých lidí. A když studujete na věhlasné univerzitě, na kterou se chtějí dostat velmi inteligentní lidé z celého světa, vzniká tam nesmírně inspirativní prostředí. Člověka obohatí to, co ostatní lidé dělají, jak uvažují, kam směřují. Vlastně je to takový kruh, v němž fakt, že je škola známá, umožňuje vznik velmi pestrého a zajímavého složení studentů. Potom i výuka je velmi přínosná, jelikož se na ní sejdou zajímavě uvažující lidé a vzájemně se obohacují svými názory. Jen díky tomu může být již zmiňovaný důraz na diskuzi tak přínosný – protože lidé do debaty přinášejí zajímavé názory. Ne že by snad na mé Fakultě sociálních věd v Praze takoví lidé nebyli; jen právě díky málo interaktivní výuce není jejich potenciálu využito.

A v čem dalším spočívá status „top school“? Nejdříve mě upřímně pobavilo, že mají na univerzitě ohromný obchod se suvenýry s logem univerzity – od triček, mikin, ručníků a sešitů po ukulele nebo výbavu do domácnosti. Připadalo mi to jako úkaz americké kultury a přehánění své identity. Do stejné kategorie jsem zařadila informaci o velké dojemné ceremonii, která probíhá, když studenti vstupují na školu, seskupí se na univerzitním hřišti do bizarní formace a ze vzduchu je vyfotí pronajatý drone, aby měli památku na svůj první den. Pak jsem ale viděla všechny ty univerzitní budovy, co na vchodu nesou jména těch, kteří sponzorovali jejich výstavbu. Na těchto univerzitách vzniká velká kultura příslušnosti a kladného vztahu k univerzitě, která se potom daných lidí drží celý život. Přispívá k tomu i až fanatické podporování školních sportovních týmů nebo to, že studenti musejí v prvním ročníku povinně bydlet na univerzitním kampusu, díky čemuž vzniká velká vazba ke škole a jejímu prostředí, která jen těžko vznikne, když člověk párkrát týdně navštěvuje několik přednášek. Univerzity zde jednak získávají finance díky nehorázně vysokému školnému, ale také díky příspěvkům soukromých investorů a dárců, kteří (v americké společnosti ctící filantropii) školu celý život podporují. I díky tomu mohou školy disponovat tolika kvalitními a světově známými profesory – protože si je zkrátka mohou zaplatit.

Nedocenitelné zkušenosti

Na vyzkoušení si studia v USA bylo absolvování letní školy ideální volbou. Kromě složení jazykového testu TOEFL, napsání několika esejí a požádání o studentské vízum nebylo nic moc dalšího třeba. Běžné přijímací řízení na celý bakalářský nebo magisterský program v USA totiž zahrnuje rozsáhlé přípravy, skládání standardizovaných testů SAT nebo GRE, shánění doporučujících dopisů, zasílání přihlášky ve velkém předstihu apod. Tuto možnost rozhodně doporučuji všem, kteří o studiu v USA uvažují. A co mi to tedy vlastně dalo? Ano, mohu říct, že jsem studovala na škole, která se může pyšnit více než 20 laureáty Nobelovy ceny. Na škole, která je ve světové špičce například v lékařském výzkumu – na jejich pracovišti vznikají nejnovější poznatky o léčbě Alzheimerovy choroby. Ale tento pocit rozhodně není to nejpodstatnější. Mohla jsem poznat, jak taková instituce funguje. Pochopit, že je to tak zajímavé místo ke studiu především díky tomu, že se na něm setkávají zajímaví lidé a že o ně univerzita pečuje budováním kladného vztahu, díky čemuž jí to studenti v budoucnu opět vracejí. Věřím, že moje domovská Karlova univerzita by mohla být podobnou institucí – klíčové je si budovat vztah se svými studenty, aby ji v budoucnu, až budou někteří z nich na zajímavých pozicích, podporovali a přispívali na zvýšení kvality studia.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
American Fund for Czech and Slovak Leadership Studies

Skvely clanek. Je to presne tak. Sam jsem si to vyzkousel pred mnoha lety. Americke univerzity jsou univerzitami pro studenty. Ceske univerzity jsou az priliz casto univerzitami pro pany profesory a zamestnance. Mnoho univerzit v Evrope je na tom podobne. Italove rikaji svym profesorum „baroni“ =D =D =D

American Fund for Czech and Slovak Leadership Studies

Skvely clanek. Je to presne tak. Sam jsem si to vyzkousel pred mnoha lety. Americke univerzity jsou univerzitami pro studenty. Ceske univerzity jsou az priliz casto univerzitami pro pany profesory a zamestnance. Mnoho univerzit v Evrope je na tom podobne. Italove rikaji svym profesorum „baroni“ =D =D =D