Paradoxy zákona o pedagogických pracovnících na učilištích

Publikujeme druhý komentář Pavla Jíšky, člena České komory autorizovaných inženýrů a techniků, který se věnuje jak projektové činnosti ve výstavbě, tak pedagogické práci. Tentokrát popisuje úskalí zákona o pedagogických pracovnících ve vztahu k pedagogům na učilištích. První text věnovaný kritice jednotných závěrečných zkoušek na učilištích si můžete přečíst ZDE.

Učitel odborného výcviku x Učitel teorie v procesu výuky řemeslných učebních oborů ukončených výučním listem

Úvaha nad systémovou chybou plynoucí z nově schváleného zákona o pedagogických pracovnících

1)      Co nám mimo jiného přinesl novelizovaný zákon o pedagogických pracovnících, poznatky z běžného života:

Zamyšlení první:

Na jedné střední škole vybereme jeden povinný předmět, ze kterého se skládají závěrečné zkoušky. Učitelé tohoto předmětu budou oproti ostatním učitelům vyučovat dvojnásobnou dobu, budou mít vyšší míru odpovědnosti. Výuku budou provádět v prostředí s vyšší mírou rizika. Za toto jim náleží nižší odměna za vykonanou práci a to i v případě stejné úrovně vzdělání s ostatními učiteli na téže škole.

Ke zvýšení platů schválenému 15.10. 2014 s platností k 1.11. 2014. Učitelé odborných předmětů přidáno cca dvaapůlkrát víc než učitelé odborného výcviku?!  Zvýšení platů pedagogickým pracovníkům o 3,5%. Realita – učitelé odborného výcviku na střední škole (9tř./4st.) původní plat 21280 zvýšen o 350 Kč, tedy k 1.11. 2015 21630 Kč (1,6%). Realita – učitelé ostatních předmětů na střední škole (12tř./4st.) původní plat 23280 zvýšen o 1000 Kč, tedy k 1.11. 2015 24280 Kč (4,3%). Tabulka srovnání reálných navýšení platů ve státní správě u ostatních profesí, by byla jistě vypovídající a zajímavá. Copak na to odbory? Další ukázka pohrdání manuelní prací v naší společnosti!

Zamyšlení druhé:

Máme k dispozici člověka, který něco umí, své poznatky nabyl dlouholetou praxí v oboru a chce předat své zkušenosti mladé generaci.  Je uznán „uznávaným odborníkem“ (termín ze zákona). Proto mu české školství nabídne maximálně poloviční pracovní úvazek pouze za podmínky, že bude zaměstnancem školy.

Zamyšlení třetí:

Učitel odborného výcviku, který provádí práci na zakázkách a je schopen realizovat se svými žáky stavbu rodinného domu a je odborníkem ve svém řemeslném oboru, tedy podle mého selského rozumu odborníkem z praxe, nemůže učit odborné předměty. Abychom žákům, na hodinách odborných předmětů předali zkušenosti z praxe, protože výuku často provádí vysokoškolák, který ve stavební praxi nikdy nebyl a řemeslo nikdy nedělal, pozveme si do výuky teorie „odborníka z praxe“ (termín z projektu Pospolu), který nemusí mít ani odborné ani pedagogické vzdělání, které má zkušený učitel odborného výcviku a samozřejmě mu za toto zaplatíme honorář (je uvažováno o dvojnásobku toho, co má za odměnu pedagogický pracovník).

Zamyšlení čtvrté:

Na jedné střední škole dáme čtvrtině pedagogů k poslednímu říjnu výpověď a vyhlásíme na jejich místa výběrová řízení s nástupem k prvému lednu a v případě, že o jejich místa nebude zájem, tak jim řekneme, že mohou učit dál, ale pouze na dobu určitou. Kdyby tito pedagogové respektovali výpověď a noví se nenašli, škola není schopna provádět funkci, ke které je zřizovatelem určena!!! V pololetí školního roku! Zákonodárce, destabilizuje školy v pololetí! Z jakého důvodu? Paradoxem zůstává, že školským odborům to je jedno. Koho zajímá žák? Proč si žáci posledního ročníku, musí zvykat na nového pedagoga v pololetí? Nemají se dělat změny ve školství vztažené k výuce k datu 30.6., nebo 1.9., tedy k datu začátku nebo konci školního roku?

Zamyšlení páté:

Řemeslník, který třicet pět let dělal řemeslo a dalších devět let předával své zkušenosti, jako učitel odborného výcviku učebního oboru, kterého investoři chválili téměř na každé zakázce, kterou realizoval se svými učni, se dozví, že rok před důchodem není odborníkem z praxe. Nově pro MŠMT je člověkem bez potřebného vzdělání a proto je třeba jej propustit pro nesplnění kvalifikace. Je toto pochopitelné? Je toto etické?

Zamyšlení šesté:

Vysokoškolsky vzdělaný pedagog s magisterským titulem a třicetiletou praxí v oboru, je nekvalifikovanou osobou pro výuku na střední škole s výukou řemeslných oborů zakončených výučním listem, protože dvacet let učil na základní škole a deset let na učilišti.

 Je toto logické? Je toto systémové?

Zamyšlení sedmé:

Několik poznatků z výběrových řízení na místa pedagogů, kteří nesplňují kvalifikaci:

Z dvaceti nabízených míst na jedné škole nebylo ani jedno obsazeno novým pracovníkem.

Uchazeč s dlouholetou praxí v oboru ukončeným odpovídajícím vysokoškolským vzděláním studujícím v době podání přihlášky pedagogické minimum, neuspěl ve výběrovém řízení na místo, které bylo a je obsazeno pedagogem v důchodovém věku se středoškolským vzděláním.

Jako jedna z podmínek, nad ustanovení zákona, požadována pětiletá pedagogická praxe.

Proč tomu, tak bylo? Jsou toto dobré příklad běžné praxe? Toto měl zákonodárce na mysli?

2)      Fakta z pohledu běžné praxe:

Na škole vyučují povinné předměty učitelé.

Jedním z povinných předmětů je na škole zabývající se výukou řemesel odborný výcvik.

Odborný výcvik je hlavním předmětem, protože se z něho skládá závěrečná zkouška.

V případě, že učitel odborného výcviku má stejné vzdělání a léta praxe jako učitel kteréhokoliv jiného předmětu na škole, je zařazen do nižší tarifní třídy (většinou rozdíl tří tarifních tříd).

Učitelé odborného výcviku mají zpravidla přímou pedagogickou povinnost stanovenou ředitelem školy na 35 vyučovacích hodin týdně. Podle zákona o pedagogických pracovnících je možný interval 25-35 hodin. Jedna vyučovací hodina trvá šedesát minut. Týdně tedy učí 2100 minut.

Učitelé ostatních povinných předmětů mají stanovenu přímou pedagogickou povinnost ředitelem školy na 21 vyučovacích hodin týdně. Možnost zvýšení o čtyři hodiny plynoucí z §23 Zákona o pedagogických pracovnících není v praxi využívána. Jedna vyučovací hodina trvá 45 minut. Týdně tedy učí 945 minut.

Učitel odborného výcviku má oproti ostatním učitelům na střední škole vyšší míru odpovědnosti za škody a svěřený majetek.

Učitel odborného výcviku má oproti ostatním učitelům na střední škole nesrovnatelně složitější pozici ve vztahu ke zdraví žáků, dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. U stavebních řemesel: práce na strojích, práce ve výškách, doprava učňů na stavby, organizace výuky na zakázce, příprava a realizace konkrétní zakázky, odpovědnost za realizaci zakázky.

Bude-li mít učitel odborného výcviku stejné vzdělání, jako učitel odborných teoretických předmětů, bude mít nižší plat. Toto je přímý důkaz pohrdání manuelní prací v rezortu školství, pro mne nepochopitelné s negativním dopadem na výuku žáků – jednotnost výkladu a celou společnost.

Platností zákona přispívá k jedné ze základních příčin kritického stavu učňovského školství. Celospolečensky pěstované pohrdání řemeslnou prací.

Pravidla kolektivního vyjednávání, která jsou obsahem každé standardní Kolektivní smlouvy, mají ve svém obsahu tato ustanovení:

   Zaměstnavatel je povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, včetně odměňování za práci a jiných peněžních plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

   Za stejnou práci, nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, nebo odměna. Stejnou prací, nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné, nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných pracovních podmínkách při stejné, nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

   Složitost, odpovědnost a návaznost práce se posuzuje podle vzdělání, praktických znalostí a dovedností, podle složitosti předmětu práce, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže.

3)      Na co, by si každý kdo schvaloval zákon o pedagogických pracovnících, měl odpovědět:

Nemá zákon systémovou chybu?

Jsou dodrženy zákonem principy rovného zacházení a pravidla kolektivního vyjednávání?

Je dobře, že se vyčleňuje z pedagogického sboru na středních školách zabývajících se výukou řemesel skupina učitelů, kteří učí jeden hlavní, povinný předmět, ze kterého se skládá závěrečná zkouška?

Nekomplikuje zákon vztahy mezi učiteli na jedné škole?

Jaký smysl má nepřímé nadřazování výuky teorie nad výuku praxe? K čemu to vede?

Je „uznávaným odborníkem“ učitel?

Je kariérní systém v souladu s některými platnými zákony a jejich prováděcími předpisy mimo oblast všeobecného školského práva (Nový občanský zákoník, Živnostenský zákon, Autorizační zákon, včetně jejich prováděcích předpisů)?

Respektuje zákon závěry koncepčních dokumentů (např. Strategie rozvoje regionálního školství pro léta 2011-2016  vydaná MŠMT)?

Je zákon o pedagogických pracovnících potřebný?

Co má tento zákon společného s faktickým životem mimo resort školství?

Nezvětšuje tento zákon hranici mezi školou a reálným světem?

Koho si vezmu domů, aby mi předělal koupelnu? Kdo je pro mne kvalifikovanou osobou s patřičnou odborností?

1)      Vysokoškolák, třeba s dokončeným doktorandským studiem v oboru, který nikdy nebyl na stavbě a v lepším případě umí o řemesle pěkně povídat?

2)      Absolvent odborné vysoké školy, který musel opustit státní správu a nikdy řemeslo nedělal?

3)      Vysokoškolák, který po svém politickém angažmá chce začít učit na odborné škole?

4)      Bývalý voják z povolání s vysokoškolským diplomem?

5)      Absolvent vojenské, nebo zemědělské vysoké školy, která okrajově učí i obor stavebnictví?

6)      Středoškolák, který má výuční list a delší dobu poctivě dělá řemeslo?

Jestliže zvolíte šestou možnost, proč by měl učit řemeslo (odborné předměty, včetně odborného výcviku) na školách zabývajících se výchovou mladých řemeslníků někdo jiný? Kdo by měl učit Vaše dítě řemeslu, pokud si ho zvolí, jako způsob své obživy? Nemá náhodou člověk se středoškolským vzděláním, výučním listem a praxí v oboru vysokou školu života? Odpovězte si sami.

Kolik stojí výchova vysokoškolsky vzdělaného odborníka s výlučním listem, pedagogickým minimem a praxí v oboru? Kolik vysokoškoláků s odbornou praxí a řemeslnou zkušeností je v České republice?

4)      Zhodnocení stávajícího stavu ve stavebních řemeslných oborech:

Dnešní rozdělení učitelů na střední odborné škole zaměřené na učební obory, uvedené v Zákoně o pedagogických pracovnících je nepřesné a je příčinou vzniku jevů, které mají špatný dopad na výuku žáků. Nenavazuje na metodiku vzdělávacích programů. Rámcové vzdělávací programy rozdělují výuku do vzdělávacích oblastí a obsahových okruhů. Odborný výcvik pro stavební obory patří do odborného vzdělávání (vzdělávací oblast) a je součástí obsahového okruhu provádění staveb. Školní vzdělávací programy rozdělují vyučovací předměty na povinné, odborné (jedním z odborných předmětů je odborný výcvik), volitelné a nepovinné (odborný výcvik je povinným odborným předmětem). Zákon o pedagogických pracovnících zcela zapomíná na jinou organizaci výuky na středních školách zaměřených na výuku učebních oborů, tedy oborů zakončených výučním listem.

V České republice lze s jistotou tvrdit, že středoškolák s maturitou, výučním listem a zkušenostmi získanými praxí v oboru má lepší a kvalitnější vzdělání než vysokoškolák, který získal vysokoškolský diplom na vysoké škole, která se zabývá stavebnictvím okrajově. V případě srovnání výstupů této školy s kvalitní průmyslovou školou stavební s dlouholetou tradicí a dobrým vedením, je přínos pro obor na straně střední školy.

Není náhodou dlouholetá praxe v oboru, spojená se zájmem o řemeslo, víc než vysoká škola, která učí obor okrajově? Kolik z nich se jich chce věnovat výchově mladých řemeslníků a předat své zkušenosti mladé generaci? Jak jsou placeni? Nemá náhodou autorizovaný technik, který se živí v oboru a pravidelně podle směrnic oborové komory se účastní cyklů celoživotního vzdělávání, větší kvalifikační a odborné předpoklady než člověk, který patřičnou školu absolvoval (má papír), ale v oboru se nikdy neživil? Není toto jednou z mnoha příčin stavu dnešního učňovského školství? Nejsou náhodou některé požadavky Zákona o pedagogických pracovnících nelogické, zbytečné a drahé s ohledem na veřejné finance. Jaké stanovisko zaujímá k této problematice odborná veřejnost, (zaměstnavatelé, oborové svazy, komory, řemeslné cechy)? Nehájí náhodou akademická pedagogická lobby své zájmy proti zájmu veřejnosti?

5)      Názory dnes rozhodujících představitelů v resortu školství na tuto problematiku:

V rámci studie nazvané „Zamyšlení o školství, dotacích a stavebnictví“ zpracované v lednu 2013, bylo položeno dnes rozhodujícím představitelům v resortu školství dvacet jedna otázek, z nichž jedna zněla: „Souhlasíte s tím, aby učitelé odborného výcviku mohli u řemeslných oborů ukončených výučním listem (obory E,H), provádět výuku odborných předmětů, tedy aby o tom co dělají a umí v praxi pohovořili se studenty na výuce teorie?“

Odpovědi:

1) ČSSD – (PhDr. Marcel Chládek, MBA) – dnes ministr školství, mládeže a tělovýchovy

    Souhlasím

2) ANO 2011 – (Prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc) – dnes předseda výboru Poslanecké sněmovny

    Parlamentu České republiky pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu

    Souhlasím

6)      Návrh k diskusi možného opatření k odstranění systémové chyby:

Zákon o pedagogických pracovnících, má-li navazovat na ostatní právní normy a to nejen v úrovni školských právních předpisů, ale i ve vazbě na Živnostenský zákon, Autorizační zákon, musí mít u výuky řemeslných oborů – oborů ukončených výučním listem (skupina oborů „H“), jiné členění:

1)      Učitel povinných všeobecně vzdělávacích předmětů střední odborné školy s výukou řemeslných oborů ukončených výučním listem (obory H): požadavky jako na všech ostatních středních školách.

2)      Učitel odborných předmětů střední odborné školy s výukou řemeslných oborů ukončených výučním listem (obory H): Reálné dostačující požadavky jsou:

Středoškolské vzdělání ukončené maturitní zkouškou, výuční list v odpovídajícím oboru, minimálně pět let prokazatelné praxe v oboru a absolvování základního pedagogického studia.

Vysokoškolského vzdělání se doporučuje pro vedoucí učitele a zástupce ředitele pro odborný výcvik, kteří jsou vedoucími pracovníky a provádí kontrolní (hospitační) činnost.

Předmět odborný výcvik může vyučovat i učitel s praxí v oboru, mající vzdělání ukončené výučním listem skupiny „H“ v odpovídajícím oboru a pedagogické minimum.

Úroveň dosaženého stupně vzdělání u učitelů lze zohlednit a řešit v rámci předpisů o odměňování, tedy zařazením do tarifního stupně.

7)      Dopady do výchovy mladých řemeslníků, v případě platnosti výše navrhovaných opatření vedoucích k odstranění systémové chyby:

1)      Zvýšení kvality výuky (jednotnost výkladu, možnost kvalitní přípravy zakázky, lepší spolupráce s firmami a živnostníky). Vždy platilo, že praxe je nejlepší školou života u výchovy mladých řemeslníků to platí dvojnásob. Respektujme toto pravidlo.

2)      Pozitivní dopad do financování školství (při stejné zachování stejné celkové týdenní hodinové dotace a počtu učitelů získám pozitivní přínos z rozdílu tarifních tříd, dnes  9.t.t. x 12.t.t.).

3)      Lepší organizaci výuky v rámci školy (pozitivní dopad na sestavování rozvrhu a úvazků s ohledem na velké kolísání počtu žáků v jednotlivých ročnících u řemeslných učebních oborů, možnost odstranění přežitého a nevyhovujícího střídání týdne odborného výcviku a týdne výuky na škole při výuce stavebních oborů).

4)      Zlepšení vztahů mezi pedagogickými pracovníky na školách (v běžné praxi škol nejsou zájmy úseku teorie a úseku praxe jednotné, je zde jasný důkaz pohrdání manuelní prací v naší současné společnosti, o chodu odborných, učňovských škol často rozhodují lidé, kteří s řemeslnou odborností nemají žádné zkušenosti a ani vztah. Dnešní rozdíly mezi učiteli odborného výcviku a učiteli odborných předmětů mají negativní dopad na výuku mladých řemeslníků a umožňují zcela nepochopitelné povyšování jedné skupiny nad druhou).

5)      Lepší spolupráci s budoucími zaměstnavateli (každý kdo přišel na odbornou školu a má za sebou dlouhodobou praxi přináší sebou ničím nenahraditelné osobní kontakty a vazby na firmy a živnostníky v oboru ve kterém pracoval, zmenší se odstup školy od praxe, výuka se více přiblíží potřebám budoucích zaměstnavatelů).

6)      Bude se respektováno stanovisko Svazu podnikatelů ve stavebnictví, který zastupuje přes tisíc firem, včetně odborných škol a stanovisko Cechu instalatérů České republiky, tedy stanovisko odborné veřejnosti, chcete-li budoucích zaměstnavatelů.