Reflex: Zlobivé dítě a nevítaný žák

Publikujeme text Pavlíny Brzákové o zkušenostech s českým a zahraničním školstvím při integraci syna s vývojou dysfázií a syndromem ADHD. Text vyšel 8. 12. v časopise Reflex číslo 49.

Syn začal mluvit velmi pozdě. První slova řekl, když mu bylo čtyři a půl roku. Přestože jsem upozornila na začínající problém pediatričku a navštívila logopedku, nedokázala jsem pochopit, o co se přesně jedná. Teprve pozdější konzultace s různými odborníky odhalily komplikovanou diagnózu – VÝVOJOVOU DYSFÁZII a SYNDROM A. D. H. D.

MUSÍM KONSTATOVAT, že naše potíž není výjimečná. V poslední době významně přibývá dětí, které dysfázií, vývojovou nemluvností, trpí a je otázkou, co všechno je příčinou této poruchy. Odborníci mají za to, že jde o následek překotného a náročného životního stylu a také toho, že děti od raného věku tráví hodně času u počítačových her, zatímco by měly rozvíjet komunikační a sociální dovednosti.

Něco pravdy na tom být může, ovšem počítačové hry tento problém spíše prohlubují, než aby byly jeho skutečnou příčinou. Zdá se, že zdroje budoucích potíží začínají už při vývinu plodu a jeho mozku v děloze. Alespoň tak mi to vysvětlila klinická psycholožka, která se na práci s dětmi s vývojovou dysfázií specializuje.

NEPOCHOPENÍ

Další diagnóza – A. D. H. D. – je anglickou zkratkou neurovývojové poruchy s názvem Attention Defi -cit Hyperactivity Disorder, což znamená hyperaktivitu s poruchou pozornosti. Tato porucha je pro neinformované okolí problematičtěji přijímána u chlapců, kteří jsou považováni za nezvladatelné „uličníky“, zatímco dívky působí přijatelněji, protože vypadají pouze „hloupě“.

Vyrovnat se s takovou diagnózou u vlastního dítěte je velmi těžké. V prvních chvílích, když tento „ortel“ zazní, je složité pochopit, čemu bude nutné v budoucnu čelit. Myslím, že každá matka, které se dítě s touto poruchou narodí, projde nejprve fází velkého sebeobviňování a pocitu selhání. Je to slzavé údolí, jímž musí obvykle projít sama, jen málokdo je schopen jí pomoci. Obvykle se stává, že nenachází podporu nejen u svých nejbližších, ale ani v kontaktu s odborníky, jimž chybí notná dávka soucitu a empatie. Podobně jako všechny matky s dětmi s vývojovou dysfázií jsem i já narážela na neochotu a nepochopení, snad nejcitelněji se to projevilo u pedagožek v mateřských školách, kam jsme se pokoušeli syna umístit (dokonce ve waldorfské školce, kde to paradoxně bylo nejhorší). Některé tvrdily, že nemá v mateřské škole co dělat, že je zanedbaný, zlobivý a rozmazlený. Diagnóza stvrzená klinickou psycholožkou a odbornicí ze speciálního pedagogického centra se na různých místech ukázala spíš jako přitěžující, než aby naši situaci vysvětlila, a syna tudíž ochránila. Po dlouhých peripetiích se nakonec do státní školky přece jen dostal – ovšem už jako předškolní dítě.

NENÍ ŠKOLKA JAKO ŠKOLKA

Syn se ve školce choval hyperaktivně – střídal fáze překotné aktivity, po nichž následovaly únavové propady. Neustále jsem musela jeho chování interpretovat a odstraňovat opakující se nepochopení.
Direktivní přístup jedné z učitelek způsobil, že se syn začal plazit a okousávat si nehty u nohou.
Odmítal chodit a komunikaci s pedagogy se uzavřel.

Tenkrát zasáhla ředitelka školky, která pochopila, co se děje, a přesunula syna do jiné budovy.
Odlišný přístup tamních učitelek dokázal, že se synovo chování radikálně proměnilo. Pedagožky se k němu chovaly laskavě, přitom důsledně, pozitivně jej motivovaly, chválily, a tak do školky začal chodit rád. Potvrdilo se mi, že jedinou správnou cestou je pozitivní, vstřícný a respektující přístup.

Vývojová dysfázie obnáší četná úskalí. Pedagog, jenž stavu dítěte neporozumí, nabývá v kontaktu s ním dojmu, že je nezvladatelné. Mnohé děti působí na první pohled bystře a jaksi „klamou tělem“, a tak málokdo pochopí, že třeba pokynům „nerozumějí“.

Pokud totiž dostane více příkazů najednou, reaguje jen na ten první a ty ostatní není schopné zachytit a „udržet“. Specifi cky narušený vývoj řeči představuje komplikovanou vadu zasahující celou osobnost.

S problémy spojenými s přijetím našeho syna se potýkáme neustále. V mateřské škole jsme svůj boj vyhráli. V současné době syn navštěvuje mezinárodní školu v zahraničí, protože zde nějaký čas působím. V americké škole jsme se setkali s větší tolerancí a mnohé z problémů díky tomu už neexistují. Nyní se vracíme zpátky do Česka. Po několika dnech strávených v české škole se synovo trápení rozjíždí nanovo. Kladu si otázku „proč“. Zdá se, že naše trnitá cesta k pochopení nekončí…