Řemeslo potřebuje kvalitu a zájem, ne povinný nábor 

Zaměstnavatelé si stěžují na nedostatek pracovníků v manuálních profesích a společnost si na sociálních sítích naříká nad nedostupností řemeslníků. Někteří politici chtějí více kapacit v nematuritních oborech, avšak paradoxně své děti tam neposílají a sami mají většinou vyšší vzdělání. Debaty o podpoře řemesel se objevují pravidelně (s blížícími se volbami a dokončováním inovace oborové soustavy nyní hlasitěji), ale stále se v nich zaměňuje příčina a důsledek.

Problémem totiž ve skutečnosti není to, že by do učebních oborů nastupovalo málo žáků, ale to, že tam často míří jen proto, že jinde nezbylo místo. Ovšem nelze pod tíhou nedostatku kapacit v žádaných oborech nutit mladé lidi studovat řemesla, která je nelákají. Děje se pak totiž to, že v oboru buď nepůsobí, nebo ze vzdělávání předčasně odchází, a tudíž zůstávají bez kvalifikace a jsou méně konkurenceschopní na trhu práce. 

Kapacita nabízených nematuritních oborů je obrovská, avšak poptávka po nich nízká. Odborné vzdělávání je navíc nákladnější než všeobecné. Vyvstává proto otázka, zda se investice státu skutečně vyplácí, pokud následně nejsou kapacity využity a prostředky by mohly být efektivněji použity v jiném vzdělávacím proudu. Autentický zájem o „práci rukama“ má zhruba 15 % mladých lidí. To potvrzují i zjištění nedávné studie STEM/MARK: o nematuritní vzdělání by mělo zpětně zájem jen 15 % dospělých. To zhruba odpovídá procentu žáků, kteří se řemeslu skutečně budou věnovat. Dlouhodobě víme, že o učební obory většinově nejeví zájem talentovaní a motivovaní jedinci, ale spíše uchazeči ze slabšího socioekonomického prostředí. A není divu! Souvisí to se stereotypy a stigmatem, které jsou s učebními obory spojovány, ale mnohdy i s nízkou kvalitou výuky. Přitom s ohledem na demografický vývoj si naše země nemůže dovolit ztratit ani jeden lidský potenciál. 

Kvůli nízkému zájmu o nematuritní obory hrozí, že pokud neuděláme nějaké změny, učební obory postupně zaniknou. Řešením však není naplňovat obory i těmi, kteří o ně nestojí, ale zvyšovat kvalitu a atraktivitu tohoto vzdělávacího směru. Neméně důležité je zlepšení systémovější spolupráce se zaměstnavateli. Novelou školského zákona se sice ukotvilo duální praktické vzdělávání, ale bude to stačit? Zároveň musí dojít k silnější provázanosti s trhem práce dle nejnovějších dat a poznatků. Důležitou roli hraje i podpora podnikavosti a tzv. mikrocertifikátů již během středoškolského studia. 

Dalším dílkem v této skládačce jsou centra celoživotního vzdělávání pro dospělé při středních školách, kam by se mohla přesunout část odborného vzdělávání. Jednalo by se o obory, které již nemají své opodstatnění nebo o ně není zájem v počátečním vzdělávání, ale stále mají své uplatnění na trhu práce. Klíč nespočívá v nucení patnáctiletých žáků k volbě, o kterou sami nemají zájem, ale umět systémově nabídnout tuto možnost ve chvíli, kdy o dané řemeslo člověk zájem projeví. Silným motivačním faktorem, který tato možnost přináší, může být také propojení generací uvnitř odborných škol, kdy se žáci potkávají s dospělými, kteří s vysokým nasazením usilují o stejnou kvalifikaci. Odborné vzdělávání nebude méně důležité, spíše se bude zčásti odehrávat v pozdějším věku a více lidí si bude nacházet cestu k řemeslu třeba až ve středním věku. Ostatně vzdělávat se (tzv. reskilling i upskilling*) po zbytek života budeme muset všichni. Aby bylo možné toto uskutečnit, je nutné zajistit dostupné možnosti dalšího vzdělávání (rozumnou dojezdovou vzdálenost, uzpůsobení vzdělávání různým životním rolím, dostatek financí v tomto segmentu vzdělávání, informovanost o daných možnostech atd.), vytvářet a hlavně implementovat strategie v perspektivě celoživotního učení. 

Obavy, že zvýšení kapacit atraktivních oborů sníží zájem o řemesla, jsou tedy mylné. Odborné vzdělávání musí být přitažlivé a kvalitní, ne závislé na nedostatku. Zastropování populárnějších oborů více řemeslníků nepřinese.