Stát má vůči čtvrtině žáků dluh, zaplatíme za to všichni, říká poradce ministra školství

Když má uvést aktuálně nejpalčivější problém českého vzdělávacího systému, analytik PAQ Research a poradce ministra školství Karel Gargulák má jasno: „Čím dál víc a v plné nahotě se ukazuje, že v našem obrovsky decentralizovaném systému není nikdo, kdo by byl přímo odpovědný za kvalitu vzdělávání v každé škole. Vše záleží na řediteli. Vedle sebe tak stojí školy pedagogicky vynikající a ty velmi špatné. Jak k tomu ale přijdou děti, které chodí do těch s mizernou výukou?“ ptá se.

Čím to je, že kvalita škol je u nás tak různá?

Základní školy zřizuje obec. Většina zřizovatelů nemá kvalifikované lidi, kteří by uměli kvalitu školy posoudit a zajistit. Čest výjimkám. A není tu žádná organizace, která by to zařídila za ně. Někdo, kdo by stál mezi školou a vzdáleným ministerstvem, které má jiné úkoly – nastavit legislativu a zajistit finance.

Máme asi čtyři tisíce tři sta základních škol a více než šest tisíc obcí. Asi dva tisíce tři sta obcí je zároveň zřizovateli základních škol a devadesát procent z nich zřizuje jednu jedinou školu. Z čehož vyplývá, že jsou to spíš menší obce a města, které nemají kvalifikovaný aparát.

Na čem tedy záleží, jestli je škola dobrá, nebo ne?

Prakticky jen na řediteli. Část dětí chodí do kvalitních škol vedených schopným ředitelem nebo ředitelkou, ale jiná, a zřejmě větší část, nedostává službu ve stejné kvalitě, ač má mít státem garantovaný rovný přístup ke vzdělávání. Často je to tak, že děti, které by ve škole potřebovaly dodatečnou podporu, ji v pedagogicky průměrné a podprůměrné škole nedostanou. 

Školy s dobrou pověstí a ty druhé

Vzdělávací nerovnosti, o kterých se mluví jako o vážném problému České republiky, tedy souvisejí s tím, že jsou školy ponechány samy sobě?

Roli hraje i skladba žáků. Je známo, že rodiče, kterým silně záleží na vzdělávání svých dětí, se orientují na školy s dobrou pověstí a dělají vše možné, aby svým potomkům zajistili místo v kvalitní škole. V těch ostatních se koncentrují dětí rodin, kterým na vzdělání záleží méně, což dále celý problém vyostřuje. 

V České republice je v porovnání s jinými zeměmi silná korelace mezi tím, z jaké je člověk rodiny, a tím, jaké vzdělání nakonec získá. Naše škola zkrátka neumí setřít, zmenšit nevýhodu sociálního původu. Nebo to umí daleko hůře než školy jiných, úspěšnějších zemí. 

Není to jen problém těch lidí, kterým škola neposkytla pořádné vzdělání. Ti si samozřejmě tento hendikep odnesou dál do života. Budou hůře nacházet práci, budou vydělávat méně, budou mít také pravděpodobně horší zdraví. Budou platit méně daní, než kdyby do nich stát včas investoval – ve formě vzdělání. Tahle liknavost státu má sociální a ekonomické náklady, které zaplatíme všichni, ať si to uvědomujeme, nebo ne.

Školy potřebují zpětnou vazbu

Co tedy v českém systému chybí konkrétně? Kde vidíte řešení?

Na základě zkušeností ze zahraničí se ukazuje, že problém by mohly zmenšit instituce zřízené v daném území, které by školy spravovaly a do jisté míry i řídily. Dbaly by na to, aby jejich kvalita – tedy to, jak dobře zvládají pedagogický proces a celkovou práci s dětmi  – byla vyrovnaná.

Máme českou školní inspekci. Její kontroly škol nestačí?

ČŠI nemá žádnou reálnou moc, jak situaci ve špatné škole narovnat. Dává nezávislou zpětnou vazbu o tom, co se ve škole děje, co tam inspektoři vypozorovali. Taky – a to je naprosto klíčové a nikdo jiný to nedělá  – sbírá data o školském systému a vyhodnocuje je. Není tu od toho, aby byla s ředitelem a školou v každodenním kontaktu a poskytovala mu podporu a vedení. 

Když si vypůjčím pojem, který nyní ve vzdělávací komunitě rezonuje: není tu nikdo, kdo by školám dával formativní hodnocení. Zpětnou vazbu, která je zároveň vedením. Chápu to správně?

Dá se to tak říct. Ta podpůrná instituce, která by mohla vzniknout, by se měla chovat jako dobrý učitel: znát cíle, kterých má škola ve vzdělávání dosahovat, i prostředky, které k tomu potřebuje. A vést školu celým procesem. V jiných vzdělávacích systémech, a zvláště v těch, které dobře fungují, to tak je. Existují tam subjekty školské správy, které mají na starosti určitý počet škol a o ty se starají.

Kdo by tu instituci založil?

Nejlépe samotní zřizovatelé. Ale stát je k tomu samozřejmě musí pobídnout. Musí se k tomu jít postupnými kroky, stát nemůže školy vyvázat z kompetencí samospráv nějakým kvazi znárodněním. Musí reformu narýsovat na půdorysu toho, jak se věci mají teď. 

„Máme asi čtyři tisíce tři sta základních škol a více než šest tisíc obcí. Asi dva tisíce tři sta obcí je zároveň zřizovateli základních škol a devadesát procent z nich zřizuje jednu jedinou školu. Z čehož vyplývá, že jsou to spíš menší obce a města, které nemají kvalifikovaný aparát.“ (c) Kateřina Lánská

Když jste zmiňoval zahraničí, můžete uvést příklad, jakým směrem se vydali v zemích, na které se díváme se zalíbením?

Severské země postupují radikálně. Ruší malé obce – což neznamená, že ruší domy, ale sdružují obce pod jednu správu. Tímto procesem často zanikají i malé školy a děti se svážejí autobusy do větších škol. V Nizozemsku, které nám je podobné počtem škol na počet obyvatel a také roztříštěností školské sítě, jdou jinou cestou, která by podle mě mohla fungovat i u nás. Sdružují správu více škol, a to tak, že odpovědnost za školy na nadobecní úrovni má instituce zvaná školská rada. Ta se stará o majetek školy a dohlíží i na výuku.

Je reálné, že se něco takového uděje i u nás? 

Myslím, že jsme si problém zvědomili před pár lety, když se připravovala Strategie 2030+, od té doby se o něm víc mluví. Státní správa začala hledat možnosti, jak do systému vtělit střední článek, tak se tomu i začalo říkat. Ten si ale klade pouze dílčí cíle, hlavně sejmout z ředitelů část administrativy tak, aby se mohli víc věnovat učitelům jako pedagogičtí lídři. Tohle řešení má taky podpořit výměnu informací v daném regionu, spolupráci škol, ale na dřeň problému nejde. Proto lidi sdružení v platformě Partnerství 2030+, kde jsme i my z PAQ Research, začali pracovat na ambicióznějším návrhu, po vzoru zahraničních reforem i domácí dobré praxe. A ten zní –  jak jsem řekl – dostat školy na nějakém území pod jednu profesionální správu, která ze škol sejme administrativní úkoly, bude nápomocná v zajišťování školního provozu – třeba IT, účetnictví –  a také ohlídá a podpoří pedagogickou kvalitu škol.

Kde se vezmou lidé, kteří by tuto profesionalizaci zařídili?

To je častá otázka. Jednou z možností je, že šéfem této správy se stane zkušený ředitel, že to bude další stupeň kariérního růstu ředitelů. 

Zadání a procesy

Na to, jak máme ambiciózně pojaté cíle v různých strategických dokumentech, tak se toho u nás nakonec ve vzdělávání vyvíjí k lepšímu dost málo. A hodně pomalu. Při nedávné pracovní cestě do Polska jsem zjistila, že tam mají celoživotní vzdělávání učitelů navázané na jejich kariérní postup, formativní hodnocení se dostalo přímo do školského zákona, v nižších ročnících základní školy už se hezkých pár let neznámkuje a každá škola má mít z nařízení ministerstva ve svém týmu psychologa. My nic z toho nemáme. Jak si to vysvětlujete?

Výsledky určuje dobré zadání, na jednu stranu, a na druhou stranu to, že umíte zadání uskutečnit, umíte nastavit procesy, které z nápadu udělají realitu. My jsme v některých oblastech neodpracovali pořádně to zadání, a v jiných zase ty procesy. Například jsme si neodpracovali definování toho, co má dělat učitel v různých fázích své profesní dráhy, jak se má rozvíjet. Také jsme si zatím neuměli stanovit, čemu se má věnovat kvalitní ředitel školy. A i kdybychom si to stanovili, tak nás ještě čeká spousta práce na tom zajistit, aby se ředitelé tomuto modelu podobali. Což začíná už výběrem ředitele v konkurzu. Tady zase narážíme na to, že největší slovo má ve výběru zřizovatel, který na to nemá potřebnou kvalifikaci. To nás opět vrací k problému, který jsem zmínil jako nejpalčivější.

V jaké kondici je podle vás české školství, jak vychází ze srovnání s ostatními evropskými zeměmi?

Já jsem to říkal, už když jsem komentoval výsledky mezinárodního testování PISA loni na podzim: za ty peníze, co do toho dáváme, dostáváme poměrně dost muziky, ale bohužel muzika nehraje pro všechny stejně. A to je to klíčové sdělení. Podíl žáků s nejnižší, již nedostatečnou úrovní gramotnosti je alarmující. Například v matematice je to nyní celá čtvrtina a čísla se zhoršují. (V roce 2003 to bylo 17 % v roce 2003, v roce 2012 to bylo 21 %, a v roce 2022 jsme se dostali na 26 % u chlapců a 25 % u dívek). Což se ve zprůměrovaných výsledcích skryje, ale kdo se zabývá vzděláváním, tohle ví. Lepší průměrné výsledky jiných zemí, jako je třeba Estonsko, ale i zmiňované Polsko, znamenají jedno: mají nižší počet těch nejslabších žáků. O tom to celé je.

Ukazujeme řešení

PAQ Research byl hodně vidět v souvislosti s tématy, která přinesl covid a pak válka na Ukrajině, zejména integrace uprchlíků. 

Postupně jsme se ale posunuli k tomu, že nejen reagujeme na to, co se děje, ale sami pomocí  dat nasvěcujeme problémy a na základě nejlepší domácí i zahraniční praxe ukazujeme i řešení. Věnujeme se hlavně vzdělávání, sociálnímu systému a daním.    

Jak to děláte, konkrétně?

Používáme k tomu několik teorií změny. U kvality a dostupnosti veřejných služeb a veřejné správy platí, že změna k lepšímu vždy začíná číslem, které pomáhá zaměřit pozornost na problém a je určitým indikátorem zlepšování či naopak zhoršování stavu. 

„Část dětí chodí do kvalitních škol vedených schopným ředitelem nebo ředitelkou, ale jiná, a zřejmě větší část, nedostává službu ve stejné kvalitě, ač má mít státem garantovaný rovný přístup ke vzdělávání.“ (c) Kateřina Lánská

Takovým číslem může být podíl lidí v exekuci nebo třeba těch, kteří nedokončí základní školu. Aby se kvalita státních intervencí zlepšila, je třeba to odpracovat na různých úrovních, celostátní, krajské i obecní. Musíte pracovat jak “nahoře”, tak “dole”. 

A když vezmeme oblast vzdělávání a znevýhodněných dětí jako příklad?

Na nejvyšší úrovni jde o to vytvořit zákony potřebné pro to, aby stát cíleně podpořil školy s takovými dětmi, například, aby se k nim dostala účinná opatření – od obědů zdarma, přes pomůcky či speciální pedagogy a psychology. 

Musíme ale působit i v místě veřejných služeb, v obcích, městech, krajích. Na workshopech i konzultacích místním hlavním hráčům ukazujeme data, dobrou praxi a snažíme se je vybavit dovednostmi, aby sami uměli stanovit realistické cíle, řešit problémy a potřeby, které mají. Je to v podstatě pouze na nich, jestli se situace zlepší.

Doufáte tedy, že změnu lze přivodit zdola?

Reálná odpovědnost za kvalitu školství, ale třeba i sociálních služeb, bydlení, leží na obcích. Takto jsme si naši zemi zorganizovali. Odpovědní jsou starostové, vedení samospráv a místní zastupitelstva. Pokud oni chtějí změnu, je z poloviny vyhráno. Na druhou stranu je také třeba působit na toho, kdo nastavuje obecná pravidla a službu financuje z daní, a to je stát. V naší teorii změny jsou rovněž klíčová média, která se zajímají o společenské problémy, pracují s daty, doporučeními, a tím vytvářejí tlak na veřejný sektor, aby se posouval.

Jste poradcem ministra školství Mikuláše Beka. Jak hodnotíte jeho působení?

Lidi ve školství překvapilo (z mého pohledu paradoxně), že pravicová vláda, která má v programu zmenšení státního dluhu a zeštíhlování státu, tento princip aplikovala na celý státní sektor včetně školství. Myslím si ale, že cíle vzdělávací politiky, jak je ministr Bek deklaruje, jsou v souladu s tím, co obsahují strategické dokumenty, jako je již zmíněná Strategie 2030+. Pokulhává provedení, procesy, jasnost záměrů.

Někteří lidé ve vzdělávací bublině ale ministrovi vytýkají, že se od Strategie 2030+ přímo odklání.

To se týká peněz. Ve Strategii 2030+ je napsáno, že máme směřovat k takové investici do vzdělání, která odpovídá poměru k HDP průměru zemí OECD. Je to napsané i v programovém prohlášení vlády. A zatím jsme pod průměrem. Z čehož celkem pochopitelně vyplývá, že důvěra klesá. Nedodržené závazky kolem financí lidi obrovsky znejišťují. 

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.