Soubory cookie používáme, abychom vám pomohli efektivně se pohybovat a provádět určité funkce. Níže naleznete podrobné informace o všech souborech cookie v každé kategorii.
Soubory cookie, které jsou kategorizovány jako „Nezbytné“, jsou uloženy ve vašem prohlížeči, protože jsou nezbytné pro umožnění základních funkcí webu....
Technické cookies jsou pro správné fungování našeho webu nezbytné, proto není možné je vypnout. Bez nich by na našich stránkách např. nešel zobrazit žádný obsah nebo by nefungovalo přihlášení při vkládání komentářů
Personalizační cookies se starají o to, abychom vám mohli doporučovat ke čtení další články, které máte rádi. Součástí jsou i cookies třetích stran, se kterými EDUin na doporučování článků spolupracuje.
Díky analytickým cookies víme, které texty mají naši čtenáři nejraději a jaké články jsou u nás nejčtenější. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Google aj.
Výkonnostní soubory cookie se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních ukazatelů webových stránek, které pomáhají poskytovat návštěvníkům lepší uživatelský zážitek.
Marketingové cookies pomáhají informovat Vás třeba na sociálních sítích o nových článcích a EDUcastech a nabízet vám to zajímavé, co jste ještě nečetli nebo neslyšeli. Součástí jsou i cookies třetích stran, jejichž vydavatelem jsou instituce jako Facebook, Seznam.cz, Google a další.
Publikujeme komentář Jany Strakové, který vyšel 10.2. v Hospodářských novinách (ZDE). Jana Straková upozorňuje na to, že způsob, jakým česká odborná i laická veřejnost diskutuje o inkluzi, ukazuje, že otevřenost vůči představě začlenění co nejširšího spektra dětí do hlavního vzdělávacího proudu je minimální. Daleko spíš jsme podle ní ochotní diskutovat o tom, podle jakých kritérií děti rozdělovat, spíš než hledat cesty, jak jim umožnit vzdělávat se společně. Ve většině evropských zemí není princip rozdělování zdaleka tak zakořeněn jako u nás. Autorka přednáší na PedF UK a FF UK.
Česká republika je opakovaně kritizována mezinárodními organizacemi, že špatně vzdělává romské žáky. Ústředním bodem kritiky je skutečnost, že romští žáci často končí v základních školách praktických, kde jsou vzděláváni podle méně náročného vzdělávacího programu. Česká veřejnost i česká pedagogická komunita tuto kritiku většinově odmítají s tím, že děti mají v základních školách praktických výbornou péči, a že tam jsou umisťovány se souhlasem rodičů a po řádné diagnostice. Debatu o tom, zda něco neděláme špatně, v zásadě nepřipouštíme.
Pokud už na debatu dojde, točí se výlučně kolem toho, jak děti správně diagnostikovat. Jak rozpoznat, jaké výkony dětí jsou zapříčiněny mentálním postižením a jaké má na svědomí nedostatečná jazyková zběhlost či kulturní odlišnosti. Taková debata se rozpoutala kolem novely školského zákona, konkrétně o školské definici mentálního postižení. Debata jasně ukázala, že česká společnost silně lpí na diferencovaném školství a nechce se vydat cestou maximálního začlenění všech žáků do hlavního vzdělávacího proudu. Je připravena donekonečna diskutovat o tom, jak děti správně rozdělovat, ale ne o tom, co je třeba učinit pro to, aby rozdělování nebylo potřeba.
Začlenění co největšího počtu dětí do hlavního vzdělávacího proudu je však jediná cesta, jak zlepšit spravedlivost systému a zajistit co nejkvalitnější vzdělávání pro všechny děti. Zahraniční studie jasně ukázaly, že je-li v systému nabídka vzdělávacích drah s různou náročností, vždy na ni doplácejí žáci s méně podnětným rodinným zázemím. Nebyl doložen žádný příklad, kdy by diferencovaný vzdělávací systém byl schopen poskytnout všem žákům lepší podmínky a vedl by u všech k lepším výsledkům než systém společného vzdělávání. Sledujeme-li maximální užitek pro každé dítě, nevystačíme jen s vlídným a chápajícím prostředím. Musíme sledovat i výsledky vzdělávání. Tedy vědomosti a dovednosti, od kterých se bude odvíjet uplatnění žáků v dalším životě a na trhu práce. A ty je diferencovaný systém zkrátka schopen maximalizovat jen pro některé.
Je zřejmé, že ne všichni žáci mohou dosahovat stejných výsledků. Chybou je však předčasné snižování nároků. Stejně jako ochraňujeme děti v praktických školách před přílišnou zátěží, ochraňujeme žáky v hlavním vzdělávacím proudu před střetem s jinakostí, před nutností přizpůsobovat se potřebám jiných. Přílišné ochranitelství se však mnohdy obrací proti dětem. Všichni žáci by měli být podporováni k dosahování co nejlepších výkonů, kognitivních i sociálních. To zpravidla není možno zajistit jinde než v hlavním vzdělávacím proudu, kde jsou pohromadě děti s různými rozumovými dispozicemi, s rozdílným kulturním a rodinným zázemím. Dětem musíme samozřejmě poskytnout podporu, kterou ke zvládání různorodých nároků potřebují, ale neměli bychom na ně rezignovat předem.
Vždy budou děti, u kterých se rodiče, učitelé, lékaři i psychologové shodnou, že pro ně bude vhodnější vzdělávání mimo hlavní vzdělávací proud. První volba by ale pro drtivou většinu dětí měla vést do hlavního vzdělávacího proudu. A debata by se měla zaměřit na to, jak v rámci hlavního vzdělávacího proudu maximálně podpoříme všechny děti. Z hlediska tohoto cíle bude zcela zřejmé, jaká ustanovení jsou v novele školského zákona potřebná a jaká nás od něj jen odvádějí.
Česká republika je v rámci EU zemí s třetím nejvyšším podílem dětí vzdělávaných mimo hlavní vzdělávací proud a s nejvyšším podílem odkladů školní docházky. Ve většině vyspělých zemí není princip rozdělování zdaleka tak zakořeněn jako u nás. Děti nastupují do hlavního vzdělávacího proudu v době, kdy by měly zahájit povinnou školní docházku, a škola si s nimi poradí. I tehdy, když třeba neumějí vyučovací jazyk, mají nějaký hendikep nebo jiné kulturní zvyklosti. A to by mělo být i naším cílem, neboť z takové školy budou těžit nejen děti romské nebo děti aktuálně vzdělávané v základních školách praktických, ale všechny děti se svými individuálními potřebami a talenty.