Vyjádření Jany Zapletalové k tiskové zprávě EDUin a komentář Tomáše Habarta (ČvT)

foto zdroj: Národní ústav pro vzdělávání

Psycholožka Jana Zapletalová poslala redakci EDUin své vyjádření k tiskové zprávě, ve které odborníci upozorňovali na ustanovení novely školského zákona, které do školské legislativy zavádí pojem „oslabení kognitivních dovedností“. Zmíněnou tiskovou zprávu najdete ZDE. Na její vyjádření reaguje Tomáš Habart z Člověka v tísni a upozorňuje na to, že doktorkou Zapletalovou navrhovaný diagnostický manuál DSM-V se hodí spíše pro psychiatrickou než pedagogickou praxi.

PhDr. Jana Zapletalová:

Debata na téma diagnostiky mentálního postižení není skutečně tématem pro širokou veřejnost, protože se jedná o velmi odborné téma. Dokonce spojování tématu s některými politickými cíli nebo kontexty je navýsost nebezpečné, protože diagnostika se řídí kritérii, která se odvíjí zejména od závěrů pramenících z výzkumů a praxe odborné veřejnosti a jejím prostřednictvím je nahlížen zdravotní stav, v tomto případě mentálního zdraví.

Americká psychiatrická společnost zdůrazňuje, že pro posuzování mentálního postižení je zásadní to, že deficit se musí projevit současně v doméně intelektu i adaptace, jinak není možno mentální postižení diagnostikovat.

Deficit v obou oblastech musí být hlubší než dvě směrodatné odchylky (SD) pod průměrem při použití standardizovaného měřicího nástroje (s tím, že běžný test, jehož výsledkem je nějaká podoba inteligenčního koeficientu (IQ) se vztahuje pouze k posouzení intelektu a nikoliv k posouzení adaptace.)  V oblasti adaptivního chování je kritériem buď výrazný (2 SD a více) deficit nejméně v jedné ze tří oblastí (konceptuální, sociální, praktické, nebo v celkovém skóru těchto tří oblastí při použití standardizovaného nástroje).

Diagnostický manuál DSM-V  pak navrhuje úpravu terminologie a doporučuje užívání termínu porucha intelektu (mírná, středně závažná, závažná, hluboká). Zdůrazňuje, že porucha vzniká ve vývojovém období, zahrnuje poruchu intelektu, poruchu adaptability, různé stupně závažnosti, které jsou definovány nikoliv podle IQ skórů, ale podle adaptivních schopností. Současně upozorňuje, že měření  IQ v dolním pásmu je méně validní, IQ odráží odhad konceptuálního fungování a musí vždy zahrnovat :

A. verbální část, pracovní paměť, perceptivní uvažování, abstraktní myšlení, kognitivní schopnosti

B. konceptuální (školní dovednosti), komunikace, usuzování, empatie, sebekontrola, organizace, odpovědnost, péče o sebe, finanční gramotnost…..

C. začátek poruchy je během vývojového období

Toto byla ryze odborná východiska pro návrh definování diagnostiky mentálního postižení do školského zákona. V návrhu se tedy pracovalo s termínem mentální postižení, který byl následně z iniciativy poslanců respektive zástupců některých odborných skupin pozměněn na kognitivní oslabení.

Problém posuzování mentálního postižení řeší i okolní státy včetně USA, protože se opakovaně zvažuje, nakolik jsou kvantitativní metody, které slouží k měření intelektu spolehlivé pro všechny kultury, když nástroje obvykle vznikají v některé z nich. Nemapují tak široké spektrum populace, nezahrnují vždy v celém rozsahu specifika, která vyplývají z příslušnosti k určité kultuře, která se mohou promítat do výsledků měření.

Navíc  kvalita přípravy dětí na školní dovednosti je velmi ovlivněna prostředím majority, takže děti, které přichází z jiných prostředí, nemusí být vždy připraveny na dovednosti, které se předpokládají u žáků určité věkové skupiny. Svoji roli hraje určitě schopnost a možnost rodiny, připravit dítě na požadavky školy, důležitá je i znalost jazyka a případné odlišnosti, které mohou pramenit jak z charakteristik prostředí, tak z neznalosti jazyka.

Předloha školského zákona tedy nepracuje s kategorií kognitivního oslabení, protože to žádná diagnostická kategorie není, navrhuje naopak setrvání na termínu mentální postižení. To, že se nám některé termíny nelíbí nebo k nim máme výhrady, nemůže být důvodem, že se budeme pokoušet zamlžovat a neprofesionálně manipulovat s odbornou terminologií a diagnostickými postupy.

Termín kognitivní oslabení je diagnosticky nevalidní, naprosto vágní a ve svých důsledcích by vedl k patologizaci zdravé populace. To, že neumíme pracovat se žáky, kteří ve vzdělávání selhávají z řady dalších důvodů jako je například absence znalosti procesů a postupů jak se učit, nekázeň …atd. nemůže být důvodem k nezodpovědným pokusům zasahovat do kvality a spolehlivosti diagnostických procesů. Odborníci, kteří pracují v oblasti diagnostiky se totiž i přes snahy některých skupin musí držet odborných konsensuálních postupů, nikoliv záměry některých skupin.

Habart_Tomas_bgKomentář Tomáše Habarta:

Nad nutností odstranit z novely zákona formulaci pracující s termínem „kognitivní oslabení“ naštěstí panuje obecná shoda. Je ovšem potřeba zdůraznit, že tím se zároveň do hry vrací snaha rozšířit způsob posuzování mentálního postižení. Tento návrh může být veden chvályhodným účelem zpřesnit diagnostiku mentálního postižení tak, aby jediným vodítkem nebylo pouze stanovení IQ, ale i přihlédnutí k životnímu kontextu dítěte. Takovým komplexním přístupem bychom se blížili způsobu uvažování v zemích na západ od našich hranic.
 
Bohužel historické zkušenosti z ČR i současná situace, kdy procentuální podíl dětí s diagnózou lehkého mentálního postižení v základním školství se mezi jednotlivými kraji významně liší (od 1,17% v Praze po 3,4 % v Ústeckém kraji), nabádají v tuto chvíli k opatrnosti. Zásadním rizikem ustanovení je, že jej lze odlišně interpretovat. Při pesimistickém výkladu by nálepku mentálního postižení mohly dostat i tisíce hraničních dětí a to kvůli „nějakému“ zhodnocení jejich adaptivních schopností v souvislostech jejich vývoje a jejich sociálního a kulturního prostředí.
 
Rizikem je, že nevíme přesně o jaké postupy se jedná. PhDr. J. Zapletalovou zmiňovaný diagnostický materiál DSM 5, který není v zahraničí jednoznačně přijímán, se podle nás k tomuto účelu nehodí. Obavy potvrdily i konzultace s dětskými psychiatry, z nichž vyplynulo několik zásadních závěrů: DSM 5 není primárně diagnostický nástroj – je to psychiatrický manuál určený pro zdravotnictví, nikoli pro pedagogickou praxi. Jeho případné zavedení by vyžadovalo jednak dlouhodobou přípravu a společný postup MŠMT a Ministerstva zdravotnictví a zároveň mezioborovou spolupráci poradenských pracovníků, psychologů, psychiatrů, terapeutů a dalších odborníků. 
 
S ohledem na řečené i na další argumenty (např. to, že zákon takto detailně reguluje ze všech typů zdravotního postižení jen diagnostiku žáků s mentálním postižením), doporučujeme celé ustanovení z návrhu zákona vypustit jako nadbytečné. 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz