Dostupná střední škola má být standard, ne privilegium
První kolo přijímacího řízení je za námi a stejně jako v posledních letech se znovu řeší nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po středních školách v místě bydliště uchazečů. V Praze se opět naplno ukázal nedostatek kapacit na veřejných středních školách. Letos přitom nejde jen o všeobecné obory. Tlak je vidět napříč různými typy škol. Opakovaně se ukazuje, že uchazeči mohou v Praze skončit pod čarou i s výsledky, se kterými by v jiném kraji uspěli. Ne proto, že by se málo snažili nebo neměli studijní předpoklady, ale proto, že pro ně ve veřejných školách nezbylo místo.
Nikola Šrámková 8. 6. 2026
Foto: Tomáš Kůst
A jako každý rok se na sociálních sítích vyrojí „rady“ lidí, kteří sice o vzdělávací politice nic moc nevědí, ale do školy kdysi chodili, takže mají pocit, že k tématu mají co říct. Pražští žáci si prý nemají stěžovat. Mohou přece dojíždět do jiného kraje. A když je škola daleko, mohou bydlet na „intru“. Tím se má problém vyřešit. Jenže nevyřeší. Pouze se přehodí na jednotlivé rodiny. Místo abychom vedli politiky k odpovědnosti za neschopnost včas plánovat kapacity, obrací se pozornost zpět k mladým lidem. Mají být skromnější, odolnější, přizpůsobivější. Z problému veřejné politiky se tak stává příležitost povyšovat se nad mladší generaci, která si podle některých vlastně nemá na co stěžovat.
Nechme teď stranou právní otázky, zda jsou uchazeči z Prahy u přijímacího řízení znevýhodněni a jak by se to dokazovalo u soudu. Pro tuto debatu je podle mě důležitější něco jiného. Co vlastně ještě považujeme za přiměřenou dostupnost veřejné školy? Je opravdu nutné, aby žák na běžný středoškolský obor denně dojížděl hodinu nebo dvě jedním směrem, kvůli škole vstával v pět ráno a vracel se domů pozdě odpoledne? Je v pořádku, aby se kvůli škole v patnácti letech stěhoval mimo domov?
Domovy mládeže (tedy ty „internáty“) mají ve vzdělávacím systému své místo. Jsou důležité pro žáky specializovaných oborů, pro žáky z odlehlejších regionů i pro ty, kteří si záměrně vybírají školu daleko od bydliště. Nejsou ale univerzální náhradou za chybějící kapacity tam, kde žáci skutečně žijí. Už jen proto, že kapacita domovů mládeže je omezená a poptávku nepokrývá ani dnes. Někteří žáci proto bydlí ve studentských bytech. A to se bavíme o celkových kapacitách v krajích, nikoli o tom, zda je konkrétní domov mládeže dostupný v blízkosti konkrétní školy, nebo jestli žáka čeká další každodenní přesouvání po městě a rodinu další výdaje za dopravu.
A nejde jen o lůžka. Pokoje bývají po dvou, třech i čtyřech, podle vyhlášky mohou být i šestimístné. Pro někoho může být takové prostředí v pořádku. Pro jiného může být dlouhodobě náročné. Mladý člověk nepotřebuje jen místo, kde přespí. Potřebuje se také někde učit, odpočívat, být chvíli sám a prostě normálně dospívat. Navíc domovy mládeže nejsou zadarmo. Znamenají další náklady pro rodinu, odloučení dítěte od domova, režim a pravidla, která nemusí být pro každého přijatelná nebo vhodná. Liší se také kvalita zázemí, stravování, prostředí, sociální klima i dostupnost podpory. Pro řadu rodin to prostě není realistická varianta.
Někomu může domov mládeže vyhovovat. Představa, že tím elegantně vyřešíme nedostatek míst v žádaných středoškolských programech, je pohodlná hlavně pro lidi, kterých se to netýká. Pro ty, kteří z bezpečí domova schovaní za klávesnicí rozdávají rady na sociálních sítích, protože ty dnes umožňují každému se tvářit jako odborník na cizí život.
Podobné je to s dojížděním. Ano, část středoškoláků už dnes dojíždí. Někteří tráví v autobusech a vlacích každý den tři nebo čtyři hodiny. I já jsem mezi nimi kdysi byla. U úzce specializovaného oboru se dá pochopit, že žák jede přes půl kraje nebo do jiného kraje. Kdo chce studovat policejní školu, sklářství nebo chov koní, nemůže čekat školu za každým rohem. Jenže u běžných středoškolských programů, včetně gymnázií a lyceí, by to stát a kraje neměly brát jako normu a měly by usilovat o dostupnost v rozumné dojezdové vzdálenosti od bydliště. Zvlášť ve chvíli, kdy je poptávka po těchto oborech dlouhodobě viditelná v datech.
Rodiče těchto dětí pracují, platí daně a oprávněně očekávají, že stát, kraje a obce zajistí základní veřejné služby v rozumné dostupnosti. To neznamená, že každé dítě musí mít vybranou školu za rohem. Znamená to ale, že veřejná politika nemá považovat za standard, aby patnáctiletý žák kvůli běžnému typu vzdělávání denně trávil tři až čtyři hodiny na cestách, vstával extrémně brzy, přicházel o spánek a neměl čas ani energii na kroužky, sport, kamarády nebo běžný rodinný život. Pokud vzdělávací systém nastaví dostupnost tak, že část žáků musí dlouhodobě vstávat brzy ráno a vracet se domů pozdě odpoledne, nejde jen o nepohodlí. Jde o systémové zhoršení podmínek, za kterých se mají vzdělávat. Dojíždění navíc znamená další finanční náklady pro rodinu. Ne každá domácnost je zvládá stejně snadno.
Ano, domovy mládeže a dojíždění mohou být individuální možností pro některé rodiny. Neměly by se ale stát trestem pro děti, které se narodily v kraji, kde politici nedokázali dostatečně dopředu pracovat s demografickými daty a poptávkou po konkrétních oborech. A už vůbec nemají být záminkou, proč nedostatek míst dál neřešit.
Neměli bychom normalizovat něco jen proto, že se to dělo i v minulosti. To, že starší generace něco „vydržely“, ještě neznamená, že to bylo správně nebo že by to tak mělo zůstat. Chtít, aby se žák dostal k veřejné službě v rozumné vzdálenosti od domova, není žádný přehnaný požadavek. Je to standard, který by neměl záviset na tom, v jakém kraji žák bydlí.
