Kluci z kola ven

České školství se vyrovnává s historickým propadem výkonnosti našich dětí

Nadcházející plesová sezona může přinést spoustu překvapení. Zvláště těm, kdo zabloudí na maturitní ples. Při pohledu na parket nemůže nikomu uniknout, že zatímco studentky víceletých gymnázií nemají o tanečníky nouzi, dívky ze čtyřletých gymnázií jsou na tom o poznání hůř. Černé obleky kluků v jejich třídách skoro nenajdeme.

Letmý dojem z tanečního sálu – tedy že pubertální hoši a český vzdělávací systém si zoufale nerozumějí – dokonale vystihuje současnou realitu. Poslední mezinárodní výzkum PISA zveřejněný na konci roku 2010, který zjišťuje úroveň čtenářských, matematických a přírodovědných kompetencí, totiž ukazuje, že místní patnáctileté děti se od roku 2000 neustále zhoršují. A za jejich propad mohou hlavně chlapci. Jak je to možné?

 

Neumíme je učit

V posledním testu čtenářské gramotnosti dosáhli čeští žáci jen podprůměrných výsledků, mezi 34 zeměmi OECD skončili osmí od konce (horší než my je Slovensko, Izrael, Lucembursko, Rakousko, Turecko, Chile a Mexiko). Co je ale důležitější: patříme mezi čtyři státy, které se od roku 2000 hodně zhoršily (jde ještě o Austrálii, Švédsko a Irsko). „Na celkovém zhoršení se podílejí zejména chlapci,“ říká Jana Palečková, která má mezinárodní výzkumy v Ústavu pro informace ve vzdělávání na starosti. Česká děvčata jsou na tom v posledním desetiletí stále zhruba stejně, kousek nad mezinárodním průměrem. „Kluci jsou ve čtení o něco horší všude na světě,“ dodává Palečková. „Ti naši se ale stále propadají a mezi nimi a děvčaty je větší rozdíl, než je obvyklé.“

Čeští chlapci se nepředvedli ani v matematice. Mezi lety 2003 a 2009 jsme se v matematických dovednostech zhoršili nejvíce ze všech zemí a také v tomto případě se kluci propadli podstatně více než dívky. Naši patnáctiletí dopadli hůř než v posledním výzkumu také v přírodovědné části, rozdíly mezi chlapci a dívkami však v tomto oboru nejsou tak velké.

Výsledky mezinárodního výzkumu PISA, který běží od roku 2000, budí všude ve světě mimořádnou pozornost – tyto testy jsou všeobecně považovány za vysoce kvalitní, a žebříček tedy není radno brát na lehkou váhu. Do posledního kola, které proběhlo v roce 2009, se zapojilo 65 zemí, za Česko se ho účastnilo sedm a půl tisíce patnáctiletých – nejen ze základních škol a víceletých gymnázií, ale také ze čtyřletých gymnázií a odborných škol.

Po zveřejnění svítí místním školním specialistům červená kontrolka: jak lze vysvětlit tak zásadní problémy u celé poloviny populačního ročníku patnáctiletých, tedy u chlapců? Jana Palečková si bere na pomoc průzkum, ve kterém nedávno Ústav pro informace ve vzdělávání srovnával známky kluků a holek s jejich dovednostmi. A došel k tomu, že hoši se stejnými výsledky v testech často mívají horší známky než dívky. „Hodnocení prokazatelně není jen odrazem znalostí a dovedností, ale také kázně,“ říká Palečková. Taková očividná nespravedlnost může její terč, kluky, dost otrávit a vzít jim chuť ke spolupráci se školou.

Vysokoškolský pedagog Ondřej Hausenblas upozorňuje, že ve světě si faktu, že většina kluků se školou nespolupracuje tak ochotně jako děvčata, všimli už před několika lety. „V anglosaských zemích přibývá prací na téma, jak pracovat s chlapci,“ říká Hausenblas. Setrvalý propad kluků na pozadí vyrovnaného výsledku holek přičítá tomu, že kluci hůře než děvčata snášejí častý neduh českého vyučování – tedy zadání typu „my všichni musíme udělat tohle a všichni stejně“.

 

Bez vlastního názoru

V centru pozornosti posledního mezinárodního výzkumu byla tentokrát především čtenářská gramotnost. Nejde přitom jen o nějakou neživou školní látku, děti pracují s texty, které budou potkávat v běžném životě. V testech jsou nejen literární úryvky, ale také informační letáky, nabídky práce, návody, články z novin či blogy. Výzkumníky zajímalo, jak na tom žáci jsou se třemi dovednostmi: schopností získávat z textu informace, zpracovat je a zhodnotit text.

„České děti umí o něco lépe vyhledat informace a pracovat s nimi, i když i v tom jsou podprůměrné,“ vysvětluje Jana Palečková. „Vůbec ale neumějí text kriticky posuzovat a vyhodnocovat.“ Jako příklad toho, co dětem nejde, uvádí úlohu, která obsahuje dva názory převzaté z internetu. Helga se tu rozhořčuje nad graffiti, zatímco Sofia se ho zastává. Žáci mají mimo jiné vlastními slovy posoudit, která z dívek argumentovala lépe a proč. „Nezáleží na tom, ke které z nich se žák přikloní. Podstatné je, jak dokáže svůj názor vysvětlit a zdůvodnit,“ říká Palečková. A právě tohle mladí Češi, tentokrát kluci stejnou měrou jako děvčata, nedovedou. Podobně jsou na tom děti z dalších postkomunistických států. V této dovednosti naopak excelují děti ze všech anglicky mluvících zemí.

Malá schopnost českých dětí formulovat a obhájit svůj vlastní názor je bolestným zjištěním. Všichni jsme se přece těšili na to, jak po dvaceti svobodných letech vymizí ze škol papouškování jediného správného postoje a zvítězí svébytnost mladých Čechů. Učitelé ale zřejmě stále neumějí nechat děti svobodně vyslovovat jejich názory, byť někdy naivní a pubertální, a učit je jejich kultivaci a schopnosti je podložit.

 

Češtinu vypínám

Výzkum ukázal ještě jednu neblahou a vlastně známou věc. Rozdíly mezi nejlepšími a nejslabšími žáky se neustále prohlubují. V uplynulém desetiletí se významně zhoršily výsledky žáků základních a odborných škol, naopak výsledky gymnazistů (víceletých i čtyřletých) se skoro nezměnily. Vzhledem k tomu, že jde o patnáctileté, vliv čtyřletého gymnázia nebo naopak odborné školy je zde zanedbatelný. Co tito studenti v testu předvedli, to si odnesli hlavně ze základní školy. „Základní školy nedokážou vytahovat nahoru slabší děti,“ připomíná starý problém Jana Palečková. Navíc data ukazují, že tato jejich schopnost stále klesá. Přitom země, které se v uplynulých letech v PISA zlepšily, vsadily právě na pomoc zaostávajícím dětem. Ke zhoršování slabších u nás přispívá také předčasná selekce dětí. Když studijní tahouni třídy odejdou v jedenácti letech na víceletá gymnázia, je pochopitelně mnohem těžší zbylé děti – a koneckonců i učitele – motivovat k lepším výkonům.

Kromě testu vyplňovali žáci také dotazník, který se týkal výuky českého jazyka a jejich vztahu ke čtení. Ani nad ním se nemáme proč radovat. Pětatřicet procent dětí se svěřilo, že „každou hodinu“ nebo „ve většině hodin“ děti vůbec neposlouchají, co češtinář říká. Žáků, kteří si to myslí, přitom za devět let přibylo o deset procent. Průměr v zemích OECD je o něco nižší, necelých třicet procent, a rozhodně za sledovanou dobu tolik nestoupl (vzrostl o necelá čtyři procenta).

 

Dejte jim samostatnost

Výzkum PISA tedy nastínil diagnózu. Co však se setrvalým propadem našich dětí dělat? Školští odborníci se shodují s ministrem školství Josefem Dobešem v tom, že abychom mohli ordinovat účinnou léčbu, je třeba data z mezinárodního výzkumu porovnat se školní praxí. Zjistit, co se dělo na hodinách češtináře, jehož žáci ve výzkumu uspěli, a naopak na hodinách toho, jehož žáci propadli. „Teprve pak bychom věděli, jaké postupy fungují a jaké se naopak míjejí účinkem,“ říká Ondřej Hausenblas.

Jana Palečková přidává inspiraci ze země, která dopadla v průzkumu čtenářské gramotnosti nejlépe – z čínské Šanghaje. Kantoři se tam o práci svých kolegů zajímají takovou měrou, že si ji jen stěží umíme představit. Na každé hodině tam sedí několik kolegů ze sboru, kteří mají právě volno. „Sledují, jak kolega učí, pak o jeho výuce společně hovoří, rozebírají ji,“ popisuje Palečková. „Je to zpětná vazba pro učitele a inspirace pro ostatní.“

Jasné je, že země, které v průzkumu PISA dopadají dobře nebo se zlepšují, kladou důraz na dvě věci. Soustředí se na slabší žáky a snaží se jejich výsledky co nejvíce vylepšit. K tomu je ale třeba, aby se kantoři učili s nimi pracovat a aby v tom měli podporu. Zároveň se osvědčilo dát školám co největší autonomii. Ředitelé a učitelé škol umějí reagovat na konkrétní situaci svých žáků, na jejich rodinné zázemí daleko citlivěji než nařízení z centra. A znovu: všichni potřebují podporu z centra, chytré metodiky, další vzdělávání a zkušenosti jiných, aby tento úkol zvládli.

Plán, který v tomto směru nastínil ministr Dobeš, však budí rozpaky. Chce zavést standardy toho, co děti musejí bezpodmínečně umět, a plánuje je začít plošně testovat v páté a deváté třídě. Školy, které v testech neuspějí, by měly dostávat méně peněz nebo zcela zaniknout. Školští odborníci ale varují, že když školy sešněrujeme plošnými testy, zbavíme je odpovědnosti. Nebudou vymýšlet, jak děti naučit co nejvíce. Řeknou si, jsou tu testy, to stát chce, proto to učíme. Ve svém důsledku takové opatření podlomí svébytnost škol, která se ve světě osvědčuje jako cesta ke kvalitnější výuce. A ještě více se může vymstít zaostávajícím dětem. Špatné výsledky žáků v testech totiž vůbec nemusejí být způsobeny špatnou prací škol, ale problematickým rodinným zázemím dětí. Školy se však, pokud vejde Dobešův plán v život, budou špatných výsledků bát. Nikdo nechce přijít o peníze, nebo dokonce o svoji existenci. Místo aby pomáhaly slabým žákům, budou se jich snažit zbavit.

Publikováno se svolením autora článku z respektu č. 01/11, foto: Milan Jaroš

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz