Michaela Pixová: Proč se veřejná debata o klimatické změně stále točí v kruhu?

V Česku je největším problémem veřejné debaty o klimatické změně to, že se ještě pořád dohadujeme o tom, jestli nebo do jaké míry jí způsobují lidé, přestože již bylo vědecky naprosto jasně dokázáno, že podíl lidské činnosti je zásadní a nezpochybnitelný. Místo toho se u nás média nadále v rámci jakési domnělé objektivity snaží dávat slovo opozičním hlasům, které obvykle ani nepatří odborníkům na klima, ale různým ekonomům a politikům. Ta debata je někdy na podobné úrovni, jako kdyby seriózní média brala vážně hlas lidí, kteří dodnes tvrdí, že je Země placatá.

Další potíží debaty u nás je odpor k účinnému řešení klimatické změny, který vychází z nepochopení globální podstaty tohoto problému, z neznalosti základních přírodních zákonitostí, ale i z jakéhosi zakořeněného skepticismu a nadřazování ekonomiky a hospodářského růstu nad udržení obyvatelného životního prostředí, které tady zavedl Václav Klaus a vlastně celý polistopadový politický establishment.

Často se tak z úst různých ekonomů dozvídáme, že ekonomicky dává větší smysl nic neměnit, což lze interpretovat jako tvrzení, že civilizační kolaps je ekonomicky výhodnější než snaha mu zabránit, ovšem samozřejmě pouze z hlediska krátkodobých momentálních zisků. Mám pocit, že tu také schází schopnost vnímat věci v souvislostech, nebo věci domýšlet do důsledku. Třeba biologové se bojí toho, že ochrana klimatu vyústí v další útok na biodiverzitu, třebaže vědecké panely OSN už dávno chápou vzájemnou provázanost obou problémů a volají po komplementárních řešeních.

Nadále panuje jakási představa, že je Česko geograficky výhodně umístěné a tak se nám ty nejhorší důsledky změny klimatu vyhnou. Takový přístup vůbec nebere v potaz, že neexistujeme v izolaci, a že se nás jednak bude týkat růst světových cen potravin, ale také migrace z jiných zemí, která bude zcela jistě mnohem větší než ta, kterou jsme zažili kolem roku 2015.

A nakonec i z Česka bude ve finále poušť, byť možná později než třeba z Itálie, ale když ho nezastavíme, bude trend oteplování postupovat dál. Do určité míry v Česku hraje roli také zakořeněný pragmatismus, velké obavy některých lidí z nutných změn, které sebou řešení klimatické krize přinášejí, a jakási neochota připustit si jiné než čisté materialistické a na okamžitý individuální prospěch zaměřené pojetí naší civilizace a lidského života. To je u nás hodně hypertrofované i v důsledku dědictví bývalého režimu, který v lidech zanechal hlubokou nedůvěru v cokoliv, co k nim přichází od institucí a od médií, nebo ze zahraničí. Prostě tomu radši nevěří.

To, jak se o změně klimatu učí na školách je pochopitelně ovlivněné celkovým nastavením společnosti, a ve školství je to o to horší v tom, že se celá oblast za posledních 30 let prakticky nezreformovala. Výuka byla zastaralá už před vypuknutím klimatické krize, a nyní je to ještě patrnější. Propast mezi tím, jaké školství potřebujeme a jaké školství je, se rok od roku rozšiřuje. Dá se říct, že školám vlak ujíždí dál a dál čím dál tím větší rychlostí. Třeba v tom, že změna klimatu není součástí výuky.

Sama jsem se třeba v roce 1997 ve škole dozvěděla jen to, že CO2 je skleníkový plyn. Nic víc. A moc nás toho nenaučili ani na Přírodovědecké fakultě, kde jsem absolvovala i zkoušku z klimatologie. Rozhodně si nevzpomínám, že bych z nějaké přednášky odcházela nějak znepokojená. Téma změny klimatu tak zatím ve školách víceméně chybí a pedagogové a pedagožky o tématu klimatické krize často nic neví. To se projevilo i v tom, jak malé množství škol podpořilo studenty a studentky, či žáky a žákyně ve studentských stávkách. Zatímco na mnoha školách v zahraničí se stávek účastnili i pedagogové, nebo studenty v účasti podporovali.

Pokud pedagogové neberou klimatickou krizi vážně a studenty dokonce za účast na stávkách penalizují, pak je víc než patrné, že problém podceňují a mají o něm špatné nebo nedostatečné informace. A to opět souvisí se stavem našeho školství – značná část pedagogů se v průběhu svého zaměstnání dál nevzdělává, nezajímají se o dění ve světě kolem nich, a jsou podobně jako zbytek společnosti orientovaní na pragmatická témata našeho materialisticky zaměřeného světa, v němž žijeme, a pro jehož další reprodukci jsme vychováváni a připravováni ve školách. Navíc pedagogové k dalšímu rozvoji nejsou ostatně nízkými odměnami a nízkou prestiží této profese u nás ani motivováni.

U výuky o klimatické změně je navíc problematické to, že jde spíše o jakési průřezové téma, čí spíše metatéma nebo meta rámec. Mělo by se vlastně prolínat veškerou výukou a všemi předměty. Nelze to vyučovat třeba jen v zeměpise v rámci výuky o atmosféře. To téma se týká všeho. A jsme opět u toho, že úplně nesmyslné už je třeba jen samotné členění předmětů. Naše školy dělají málo projektovou výuku či průřezová témata a interdisciplinární přístup napříč vícero předměty. Co může být určitou překážkou, je i to, že až děti zjistí pravdu o světě, ve kterém žijí, tak budou nejspíš dost urgentně potřebovat i nějaké duchovní nebo psychoterapeutické provázení, protože konfrontace s takovou realitou bez nějaké rozumné mediace a bez toho, aby konečně začaly probíhat nutné celospolečenské změny, zcela určitě povede u dětí k nedůvěře v systém, k institucím, k dospělým, ale třeba i k depresím nebo sebepoškozování.

Sama z toho mám strach u svých dětí, které jsou zatím ještě malé a nerozumí tomu, ale až to pochopí, bude to pro ně hodně velká rána. No a takové duchovní nebo psychoterapeutické provázení a rozvoj kritického myšlení bychom přitom potřebovali provést i u mnoha pedagogů, natož pak od nich čekat, že oni sami něco takového poskytnou dětem.

—–

Michaela Pixová je kritická sociální geografka, aktivistka, publicistka, vysokoškolská učitelka a překladatelka. Nyní se věnuje především klimatickému aktivismu – pracuje jako koordinátorka Klimatické koalice a věnuje se propojování českého klimatického hnutí.