Přijímačky-gate: proč jsme si na sebe upletli takový bič? Ve Skotsku se chodí do spádové střední školy

Konečně katarze. Část deváťáků jásá. Dlouhé období přijímačkového stresu končí happy endem, žáci se dostali na školu, kam chtěli. Přeju si, ať je jich co nejvíc. V jiných rodinách je ale nálada špatná. Rodiče utěšují zklamané a frustrované děti, které přijaty nebyly. Na sítích se to hemží naštvanými komentáři, státu se vyčítá, že opět selhal, a na to se nedá nic namítnout. Tím spíš, že jiné země toto svým občanům nedělají. 

S kolegyní jsme se před pár dny vrátily z pracovní cesty do Skotska, kam jsme jely zkoumat místní školy a zejména právě přechod z té základní na střední. Budeme o tom vydávat sérii článků, ale dnes chci k přijímačkovému kolotoči sepsat jen rychlý komentář.

Srovnání se Skotskem totiž ukazuje, že celé to trápení, které české děti podstupují, je zbytečné. Skoty máme rádi pro jejich humor i skotskou, máme společné pivo a dudy, tak nás může zajímat i to, jak si organizují vzdělávání oni. Úplně jinak než my.

Souvisí to s národní mentalitou, která je sociálně citlivá a rovnostářštější než například v Anglii, ale zřejmě i než v Česku. Již v polovině šedesátých let zamířili Skotové k systému takzvaných comprehensive schools, a to radikálněji než jinde v britském království. Všeobecné, „vše zahrnující“ (jak by zněl trochu krkolomný překlad), střední školy jsou teď jediným modelem státní střední školy. Žádná gymnázia, žádné odborné školy, žádná učiliště tak, jak je známe my. Jedna střední škola pro studijní i prakticky orientované typy.

Děti na střední školu přecházejí ve dvanácti letech, zahrnuje tedy už náš druhý stupeň. Škola trvající šest let je spádová pro přibližně čtyři, pět až šest základních škol a chodí do ní žáci různých společenských vrstev. 

Některé spádové oblasti jsou namíchané více, jiné jsou homogennější. Ač jde o stejně koncipované školy, některé jsou vnímány jako prestižní, jiné jako podprůměrně, ale to v podstatě jen podle skladby žáků, ne podle kvality výuky. Média publikují žebříčky škol sestavené podle výsledků v národních zkouškách, které se skládají v závěru školy, nejčastěji v 5. ročníku. Je logické, že výše se v takových žebříčcích umísťují školy, které stojí v „dobrých čtvrtích“, kde sídlí lékaři, právníci, vzdělané vrstvy obecně. Ale to nic nemění na tom, že i z obyčejné školy v chudší čtvrti se dostanete na prestižní univerzitní obor, když chcete. Alespoň to nám bylo opakovaně řečeno. Záleží na vás a vaší motivaci. Školy pro to vytváří dostatečné podmínky.

Mia, dívka s českými kořeny, se kterou jsme před pár dny mluvily, chodí na střední školu, v jejíž spádové oblasti žije mnoho chudších a méně vzdělaných „working class“ rodin, jak říká její maminka Radka. Letos Mia končí a příští rok jde na univerzitu studovat psychologii, medicína jí utekla o bod, a to podle její maminky jen proto, že „učení trochu podcenila“. Na otázku, zda ji škola dobře připravila, Mia souhlasně říká, že ano. Je asi dobré zmínit i to, že od šestnácti let při škole pracuje (dobrovolně, ve Skotsku je to prý běžné) a také hodně sportuje.

Inkluzivitu střední školy vyvažují promyšleným systémem vnitřní diferenciace. Žáci si od třetího ročníku většinu předmětů volí z nabídky, která je poměrně široká, spíš všeobecněji zaměřená, nicméně obsahuje i praktické předměty. Diferenciace je možná i díky tomu, že jsou školy velké, čítají vyšší stovky až dva tisíc žáků. Jak to přesně vypadá, popíšu v reportáži později. 

Tenhle text spíš míří k tomu, že Skotsko si s tím, jak děti roztřídit do škol podle akademických dispozic, hlavu neláme. A to přímo cíleně. Česko na to věnuje obrovskou mentální kapacitu, která pak chybí jinde. Přitom usiluje o něco, co nemá zásadní přednosti, co v mnoha zemích již opustili, a co ani neumí dobře vymyslet. 

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.