Žáci chodí do dílny s úsměvem. To je pro mě největší odměnou, říká vítězka GTP CZ 2025 Eliška Havránková

Životem mladé učitelky ve zlatnické dílně se protíná jako červená nit celoživotní náklonnost k řemeslu. „Přestože řemeslo spojuje několik mých zálib, jako jsou manuální činnost, historie, umění a kreativita, tak trávení času o samotě v dílně mě nikdy úplně nenaplňovalo. Jsem společenský člověk, pro kterého je sdílení jediná forma života. Když přišla nabídka na pozici učitelky odborného výcviku ve zlatnické dílně, byla to pro mě příležitost a výzva. Teď už dobře vím, že teprve spojení řemesla, časté komunikace a kolektivu mladých lidí ve školství mi přináší každodenní pocit radosti,“ říká Eliška Havránková.

Prošla jste řadou stáží a restaurátorských dílen, máte v řemesle vysoké kvalifikace. Co bylo tím zlomem, kdy jste si řekla: chci začít učit?
Původně jsem se věnovala zlatnictví a restaurování a představovala si, že jednou budu někde v muzeu, s nadsázkou řečeno, oprašovat památky. Ale když jsem byla v posledním ročníku vysoké školy, zavolali mi z Akademie ve Světlé nad Sázavou, jestli bych nevzala záskok za kolegyni na mateřské. Nastupovala jsem v prosinci, do už rozjetého školního roku. A teprve tehdy jsem zjistila, že tohle je ta cesta, která mi sedí nejvíc.

Zpočátku jsem měla obavu, že když začnu učit takhle mladá, když mi bylo něco přes pětadvacet, tak se pro mě ta řemeslná stránka zastaví. Že se nebudu dál rozvíjet, protože budu jenom předávat to, co už umím. Ale opak je pravdou. Díky tomu, že žáci nosí do dílny své vlastní návrhy šperků, které před nimi nikdo nedělal, musíme spolu vymýšlet nové technologické postupy úplně od nuly. Jako běžný zlatník nebo restaurátor bych si na takovou škálu věcí vůbec nesáhla, tam pořád dokola opravujete řetízky nebo vyrábíte snubní prsteny. Tady jsem v kontaktu s autorskou tvorbou každý den.

Díky tomu se mi už i stalo, že se mě zlatníci z praxe ptají, jestli jsem někdy něco nezkoušela, nebo jestli s tím už nepřišel nějaký student. Žáci se nebojí pracovat s netradičními materiály, používají třeba plastické hmoty nebo kombinují kov se sklem. Výhodou naší školy je i to, že tu máme spoustu různých oborů, od truhlářů po brusiče, máme školní hutě, kde se taví sklo, máme umělecké vitráže. Každé z těchto řemesel má i třeba odpolední kroužky, moji studenti tak chodí po výuce třeba do brusírny skla a pak ty komponenty kombinují do šperků. Taková zkušenost jim otevírá dveře k dalším oborům – a mně vlastně taky. Zároveň nám chodí i různé zakázky zvenčí. 

Můžete přiblížit některé zakázky nebo projekty, kterých jste se měla možnost se studenty zúčastnit, ať už ve spolupráci s institucemi a organizacemi u nás, případně se zahraničním přesahem? 
Nedávno jsme například spolupracovali s Národním muzeem na výstavě Nejstarší šperky a ozdoby těla. Kurátorka nás oslovila, žáci navštívili výstavu, pak měli za úkol vytvořit buď šperk inspirovaný nějakým exponátem, nebo úplně nový, ale jen z materiálů, které byly dostupné v paleolitu. Takže jsme brousili kosti, prosívali hlínu a dílna vůbec nevypadala jako zlatnická. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, protože škola je obecně takové trošku umělé prostředí, a vždy to tak bude.

Co se týče zahraničních zkušeností, naši žáci se například zúčastnili mistrovství světa v kování v Itálii, kde jeden rok dokonce i vyhráli. V Česku máme velkou výhodu v tom, že se tady umělecká řemesla vyučují už na středních školách, což v zahraničí není běžné. Tam se často jedná jen o soukromé workshopy, mnohdy placené. Takže když se pak potkáme na soutěžích, naši šestnáctiletí žáci stojí vedle padesátiletých mistrů a oba se od sebe navzájem učí. Soutěže mají jasné zadání, které žáci znají s předstihem, ale na samotnou realizaci mají na místě jen dvě až tři hodiny. To je skvělý trénink práce pod tlakem, týmové spolupráce a improvizace. Ne vždy jde všechno podle plánu, ale právě v těch vypjatých chvílích se člověk nejvíc naučí. Žáci si zažijí i to, že už za ně nikdo nic nezachrání a prostě musí najít řešení. A to jsou zkušenosti, které je rozvíjejí nejen profesně, ale i lidsky.

Co podle vás tyto zkušenosti žákům přinášejí, jaké dovednosti a kompetence jim rozvíjejí?
Dává mi obrovský smysl zapojovat do výuky i odborníky z praxe, ať už jsou to řemeslníci, živnostníci, firmy nebo třeba umělecké ateliéry. Žáky posíláme na mimoškolní praxe právě tam, kde se šperkařské výrobě opravdu věnují. Nejenže tam narazí na jiné přístrojové vybavení, se kterým ve školních dílnách nemáme možnost pracovat, ale zároveň se dostanou do přímého kontaktu s realitou oboru.

Když se z praxe vrátí, mám pro zaměstnavatele připravený jednoduchý dotazník se zpětnou vazbou: co žák zvládl, kde má rezervy, co by potřeboval dovzdělat, aby měl na trhu práce lepší uplatnění. A díky tomu mám jako učitelka cenné informace, jak výuku zacílit, jestli už je nějaká technologie nezbytná, jestli něco chybí, nebo naopak co funguje. Je to výhra pro všechny strany.

Navíc tato zkušenost žáky často motivuje i nad rámec školy – někteří se v těch dílnách „zaháčkují“, navážou vztahy, pak se tam vracejí i o prázdninách nebo si domluví stáž na vlastní pěst. Často se tím rovnou přirozeně propojí s trhem práce ve svém regionu. Další přínos vidím v tom, že se naučí komunikovat sami za sebe, umí se sami prosadit, jsou průbojnější a samostatnější. A co považuji za obrovský bonus: během praxe nahlédnou i za dveře samotné dílny. Vidí, jak se objednává materiál, jak se zakládá živnost, jak řemeslníci prezentují svou práci třeba na sociálních sítích nebo přes e-shopy. Dnes nestačí být jen šikovný řemeslník, musíte být zároveň i trochu manažer, marketér, grafik… těch kompetencí, které jsou potřeba k uplatnění, je mnohem víc. A i když se snažíme tohle ve škole předávat, nic nenahradí reálné prostředí.

Dávají jim zaměstnavatelé už třeba i během školy nabídky spolupráce, když se osvědčí na praxi nebo v soutěži?
Zpočátku bylo těžké přesvědčit zlatníky, aby si žáky vzali. Je to pro ně práce navíc a chápu, že jim nemůžou hned svěřit výrobu zakázky. Vždycky jim ale dopředu vysvětluji, co už žáci zvládnou: že umí základní techniky, že dokážou zasadit kámen do šperku. Garantuji jim, že se do toho pustí s nasazením. Občas samozřejmě dostanu i negativní zpětnou vazbu, třeba že žák nezvládá komunikaci. Ale bavíme se o žácích mezi patnácti a osmnácti lety, pro které je to první pracovní zkušenost. Někdy jsou zamlklí, něco pokazí. Ale právě proto říkám zaměstnavatelům: pomozte mi je vychovávat. Já jim dám pevné základy, ale odborníka z nich neudělám za tři roky.

Do budoucna bych si přála, aby ta spolupráce mezi školou a firmami byla větší a stabilnější. Klidně i nějak zakotvená zákonem nebo vnitřním předpisem školy. Zaměstnavatelé na tom totiž kolikrát tratí, dávají jim čas, prostor, někdy možná přijdou i o zakázku. Nedostávají za to odměnu ani od státu, ani od školy, dělají to z vlastní iniciativy. A to je potřeba podpořit.

Je pro mě také důležité, aby žáci zažívali v průběhu studia úspěch. Nejde jen o stáže a soutěže, ale i o výstavy. Máme například domluvenou spolupráci v galerii v Havlíčkově Brodě, kde dvakrát do roka vystavujeme práce žáků. Jsou to muzejní prostory, chodí tam spousta lidí, někdy se dělá i vernisáž. Žáci tam můžou vzít rodiče, babičky, a být na sebe pyšní. Není to jen o tom, že něco vyrobí a schovají do krabičky. Tady to můžou ukázat světu. Čteme si pak i návštěvní knihy z výstav, kde bývají krásné vzkazy, to je pro žáky v tomhle věku silná motivace. Pochvala, uznání. Vystudovat střední školu jde i snadnějšími způsoby, ale u nás opravdu tvrdě makají. Hodiny sedí za šperkařským stolem, bolí je záda. A o to víc si zaslouží, aby jejich práce byla vidět a pocítili úspěch.

V českém prostředí není úplně tak běžné chválit. Když už, tak si lidé spíše rádi stěžují. Ale právě to, že žáky někdo ocení, může být ten moment, kdy si uvědomí, že to má smysl. A třeba zjistí, že je víc než klasická zlatnická práce zajímá právě kombinování materiálů nebo něco trochu jiného…
Učím řemeslo v učebním tříletém oboru a v maturitním. A u těch učňů to vnímám silněji, často přichází z prostředí, kde nebyli moc chváleni, nemají studijní ambice, často si o sobě myslí, že jsou outsideři. A pak přijdou do dílny, kde ráno leží na stole kus plechu a drátu, ale odpoledne odcházejí s něčím, co sami vyrobili, a vypadá to dobře! V očích mají jiskru, ptají se, jestli si to můžou vzít domů ukázat. To jsou pro mě ty malé úspěchy. A najednou vidíte, jak se jim začíná rýsovat nějaká životní cesta. Že možná nejsou na češtinu nebo matiku, ale tady jsou šikovní. A to je hrozně důležitý zlom.

U maturitního oboru je to trochu jiné, ten je výtvarně zaměřený na šperk a design. Tam vybíráme jen čtyři studenty ročně, kteří prochází talentovkami – kresba, modelování, domácí práce, pohovor. Takže už přichází lidi, kteří mají ambice třeba pokračovat i na vysokou školu, věnovat se autorské tvorbě.

Jak je motivujete, když jim to nejde hned, nebo nejsou zvyklí něco víckrát zkoušet a dát tomu úsilí, aby to nevzdali a pořád měli pocit, že to řemeslo má smysl?
I učni dělají talentovky, i když jsou jednodušší než u maturitního oboru. Na náš obor si nepodává přihlášku někdo, kdo to nechce úplně dělat. To je pro mě velká výhoda. Občas se ale stane, že se sem dostane někdo, kdo měl třeba jen hezké domácí práce ze „zušky“ a pak zjistí, že ho to úplně nebere. A to je úplně v pořádku. V patnácti se rozhodnout, co chcete dělat celý život, je fakt těžké. Někdo třeba zjistí, že ho víc u nás láká jiný obor, udělá rozdílovky a přestoupí. V tomhle netlačím na pilu.

Co se týče motivace, jedna věc je chválit, ale musí to být upřímné a objektivní. Když něco není dotažené, nemůžu říct, že je to skvělé, oni by si pak mysleli, že takhle to má být, a to by je v praxi mohlo dost zklamat. Nepřipravilo by je to na skutečný svět. Konkurence je velká a když nebudou dělat dobrou práci, úspěch nepřijde. Když to tu chválu vyžaduje, pochválím je a kolikrát i pravdivě řeknu, že bych to neudělala lépe. A naopak, když se něco nepovede, říkám jim, že je to normální. V dílně je jich deset vedle sebe a mají tendenci se porovnávat. Ukazuju jim proto příklady z praxe, mluvím o tom, že i profík někdy něco zkazí.

Jaký musí být ten profík?
Hotový šperk musí být dokonalý, dobře sedět, lesknout se a nesmí škrábat. Takže je nenechám odevzdat něco nedodělaného. Tvořím jim studijní materiály, takové pracovní listy, aby si mohli jet každý svým individuálním tempem. Nechci po nich, aby všichni odevzdávali něco ve stejný den, když to někdo ještě nemá hotové. Někdo udělá výrobek třikrát, než se povede, ale je to za tím cílem, aby výsledek byl kvalitní. Takže ač můžu být někdy kritická, ke konci dojdeme ke společnému úspěchu.

Učím je si svou práci i obhájit. Když během roku vytvářejí klauzurní, ročníkové nebo maturitní práce, je vždy součástí i ústní obhajoba a prezentace. Nestačí totiž jen něco vyrobit, ale musíte to umět taky „prodat“, představit. To je reálná součást profese. 

Vznikají při tom krásné výtvarné záměry. Někdy vidíte samotný šperk a nevíte, odkud autor či autorka vycházeli, co je inspirovalo, ale když pak slyšíte jejich patnáctiminutovou obhajobu, úplně to tam najednou vidíte. A často mě překvapí hloubkou svých myšlenek. Není to jen o tom, že ztvární květinu, něco, co vidí. Často je inspiruje nějaké téma, které je jim osobně blízké, třeba otázky životního prostředí, genderové identity, vnímání těla, „vad“ na kráse. Téma, které jimi hodně rezonuje, je třeba tlak okolí a vnějších názorů.

Jedna žákyně letos dělala závěrečnou práci na téma omezenosti lidské mysli – jak snadno se necháme ovlivnit tím, co si myslí ostatní. Vytvořila šperk ve formě stříbrných ozdobných „špuntů do uší“, které se táhly přes celé ucho. Chtěla tím vyjádřit potřebu někdy se uzavřít, neposlouchat hlasy zvenčí a zůstat sama se sebou. Takové práce mě dojímají svou vyzrálostí, hloubkou myšlenky i způsobem, jak ji dokáží převést do šperku. A často to nejsou vůbec konkrétní inspirace, ale velmi abstraktní, introspektivní témata, která ale výtvarně uchopí s velkou citlivostí.

Tato prezentace sama sebe musí vyžadovat vysokou úroveň komunikace, a zejména, pokud to dělají v zahraničí v angličtině. V přihlášce jste zmiňovala, že dostupné studijní materiály v češtině jsou zastaralé, a tak s žáky pracujete ve velké míře s materiály v angličtině. Pomáhá jim, že se s ní setkávají už takto ve výuce?
Mí žáci jsou v angličtině často lepší než já. Hodně sledují videa, mají skvělou výslovnost, pro ně to už není cizí jazyk. Paradoxně se u maturity víc bojí češtiny než angličtiny. A právě v angličtině často hledáme odborné materiály, protože ty v češtině jsou zastaralé nebo skoro žádné. Poslední učebnice technologie zlatnictví je z roku 1998, ale ty postupy už dnes vůbec neplatí. Proto si skripta píšu sama. Vycházím ze své praxe, z praxe kolegů, čerpám i z internetu, z videí. A často jsou velmi přínosní i samotní žáci. Sledují zahraniční i české tvůrce, třeba na Instagramu. Někdy uděláme hodinu tak, že si ukážeme konkrétní techniku, pak je poprosím, ať najdou někoho, kdo ji používá. Ukazují si navzájem videa, rozebíráme je, jak myslí, že to udělali. Tyhle hodiny je opravdu baví. A já se díky nim dostanu k lidem, o kterých jsem nikdy neslyšela.

Oni často sami přijdou: „Viděla jsem tohle video, jak se to asi vyrábí?“ A já se netvářím, že všechno vím. Spíš je učím, že nic není nemožné – že než řeknou „to nejde“, mají zkusit hledat řešení. A když ho nenajdou, tak si klidně říct o pomoc, ale ne hned rezignovat.

Letos jeden z maturantů dělal práci technikou Mokume Gane, což je stará japonská metoda, kombinace kovařiny a zlatnictví, která zahrnuje přikládání vrstev kovu za tepla a jejich stáčení. Já sama tu techniku neumím, ale on si našel spoustu videí a společně jsme to zkoušeli v dílně. Předcházely tomu desítky pokusů, ale nakonec to zvládl skvěle. A bez těch online zdrojů by to nešlo. Snažím se jim ukazovat, aby to také zkusili sdílet s ostatními. Protože když učebnice nejsou, je to podle mě naprosto zásadní. Jinou cestu nevidím.

Obohacujete výuku řemesla i například používáním digitálních technologií?
Digitální nástroje vnímám hlavně jako prostředky, které studentům umožňují prezentovatelné výstupy, od různých strojů po třeba umělou inteligenci. AI nám výrazně pomáhá například při tvorbě výtvarných rešerší nebo moodboardů, když si studenti něco vymyslí a potřebují k tomu co nejvíc vizuálních podkladů,

Lidé mají obavy, že moderní technologie řemeslo nahrazují. Že když něco vytiskne tiskárna nebo odlije stroj, tak kde je pak prostor pro ruční práci. Ale já to tak nevnímám. Je to jako se vším: technologie je dobrý sluha, ale zlý pán, a musí se najít nějaká zlatá střední cesta. Nemám pocit, že bych měla moderní technologie z výuky vytlačovat jenom proto, že ctím nějakou tradičnost nějakého řemesla. To už to ani nejde. Nejen že by to nebavilo žáky, kdybych se snažila o nějaké zastaralé postupy, ale ani by neměli uplatnění. Řeknu jim jen, jak se to dělalo dřív a hledáme nové efektivní cesty k podobnému výsledku, aby se s tím dokázali uplatnit i na současném trhu.

Například dnes se často dělají odlévané šperky – ne klasicky z kovu, ale z voskového modelu, který se následně vyleje. Tak se učíme pracovat s voskem, jak ho opracovávat a formovat. A klidně maturitní práce může vzniknout touto metodou. Odvedou na tom stejnou práci, jen použijí jinou, modernější technologii.

Ignorovat technologie už ani nejde, protože chtě nechtě už budou sehrávat v našich životech nějakou roli. Panují obavy, že stroje nahradí naši práci. Podle vás je to spíše naopak?
Dneska už na to nahlížím úplně jinak. Možná, že na začátku tam byl nějaký strach, to je přirozené, že když se učíte něco nového, je s tím spojená i nejistota. Ale čím dál víc si uvědomuji, že se toho už nebojím, že by si řemeslníci nenašli svoji cestu i při využívání moderních technologií. Když na ně nebudeme reagovat a budeme se je snažit nepoužívat nebo vytěšnit, nemá to smysl. My totiž do práce pořád vkládáme něco navíc, tu naši lidskost. A právě to je ta přidaná hodnota, kterou technologie nenahradí.

To souvisí i s tím, že vás ve vašem pedagogickém přístupu silně ovlivnily principy Bauhausu. Ten také hovoří o propojení řemeslného umění a techniky. Jak se to u vás konkrétně promítá ve výuce?
Stejně jako nyní, kdy řešíme revoluci digitálních technologií, před 90 lety se řešila první průmyslová výroba. Lidé tehdy řešili, jestli design a řemeslo vůbec přežije, když tento druh výroby přinese masovou produkci. Do té doby platilo, že kvalitní věc je drahá, vzniká ručně a po jednom kuse, takže je dostupná jen pro úzkou skupinu lidí.

A pak přišla myšlenka, která to vzala obráceně. Co kdybychom průmyslovou výrobu naopak přizpůsobili designu? Aby mohla vznikat hezká, funkční a zároveň dostupná věc? A právě to byl třeba i princip Bauhausu. Designéři, truhláři, architekti šli do firem a společně s nimi hledali cesty, jak průmyslovou výrobu upravit tak, aby vznikaly kvalitní a přitom cenově dostupné výrobky šité na míru jim.

Já třeba posílám své žáky do dílen, aby viděli reálné prostředí, ale taky proto, abychom si s těmi zlatníky sedli a řekli si: Co tedy máme učit? Co potřebujete, aby vaši budoucí zaměstnanci uměli? A co naopak není třeba, nebo co už je zbytečně podrobné? Jinak se to nedozvím, pokud tady ve škole jen imituji podmínky zlatnické dílny. Z těchto myšlenek Bauhausu můžeme pořád čerpat. Byly velmi pokrokové a fungovalo to. A já mám pocit, že se dnes nacházíme v podobné situaci, a že bychom se mohli z té minulosti znovu inspirovat.