Zajímají mě studenti, kteří se nedají zaškatulkovat. Ty systém nejčastěji poztrácí, říká výzkumník z Michigan State University

Vychází stále více průzkumů o vzdělávání, jejichž autory jsou ekonomové. Přitom v obecném povědomí se ekonomie zabývá ekonomikou, penězi. Kde je vlastně průsečík mezi ekonomií a vzděláváním?
To, že se ekonomie zabývá jen hospodářskými cykly, inflací a podobnými makroekonomickými tématy, je běžné nedorozumění. Ve skutečnosti se často věnuje mikroúrovni. Obecně je ekonomie studiem toho, jak lidé mezi sebou interagují. A tato definice nám pomáhá vysvětlit, proč se ekonomové zajímají i o veřejné politiky ve vzdělávání, zdravotnictví nebo zaměstnanosti – a to zejména posledních 20, 30, dokonce 40 let.

Ve vzdělávání se zaměřujeme zejména na oblasti, kde může ekonomická teorie nabídnout určitý vhled do situace. Například – nevím, jak je to v Česku, ale v mnoha zemích se čím dál víc berou v úvahu preference rodičů a žáků při hodnocení škol. Vychází se z předpokladu, že žáci nemusí automaticky nastoupit do nejbližší školy, že mají možnost volby. Tento trend vychází z ekonomické teorie, podle které školy mohou mít horší výsledky, pokud nemají motivaci, která vzniká soutěží s jinými školami. Nemají důvod se zlepšovat, usilovat o žáky. Neříkám, že to platí vždy a všude, ale takové je teoretické východisko většiny výzkumů v této oblasti. Ekonomy zkrátka zajímá, jak fungují pobídky ve vzdělávacím systému a jak na ně reagují žáci, rodiče a další zainteresované strany. 

Mezi další důležité cíle průzkumů, realizované ekonomy, patří zjišťování kauzálních dopadů různých politik a charakteristik vzdělávacího systému.

Jinými slovy, ekonomové se zajímají o to, jaký účinek má konkrétní opatření? Zda se vyplatilo do něj investovat?
Přesně tak.

Dnešní doba vzývá „data“, voláme po rozhodování, které je podloženo důkazy, evidence-based. Ve vaší přednášce jste tomuto očekávání dal určité hranice. Jako hlavní sdělení jsem si odnesla, že je ve skutečnosti docela těžké najít solidní důkazy i o věcech, které se selskému rozumu zdají jasné. Sdílel jste výsledky několika rigorózních studií, které zjistily jen mírný, statisticky nevýznamný, přínos vzdělávacích programů pro nadané.
Ano, jako výzkumníci jsme vedeni k opatrnosti a snažíme se odolávat tlaku politiků, kteří po nás chtějí jasné odpovědi na otázku, zda něco funguje a zaslouží si to financování. Naše obvyklá odpověď zní: „Záleží na okolnostech.“ (směje se) Metody, které používáme, umí odhalovat kauzální vztahy a odfiltrovat ostatní vlivy, ale problém je v kontextu.  U programů pro nadané jde často o malé případové studie, nelze se opřít o rozsáhlé národní vzorky. A z malé studie je těžké udělat závěr, vysledovat vzorec, jak věci fungují.

U programů pro nadané se většinou zvažují tři hlavní faktory, které na jejich přínos mohou mít vliv: spolužáci, učitel a kurikulum. Přidala bych ještě čtvrtý faktor – sebepojetí samotného žáka. Ve své přednášce jste zmínil, že největší pozitivní efekt mají programy pro nadané v USA na žáky z hispánskoamerických a afroamerických rodin. Možná to, že je někdo identifikoval jako nadané, změnilo, jak se sami vnímají z hlediska studijního potenciálu, a posílilo jejich motivaci i výkon?
Určitě. Ekonomové se v poslední době začínají více zabývat i psychologickými faktory, které zmiňujete. A které dříve zkoumali převážně psychologové a sociologové. Tyto faktory nejsou viditelné na první pohled, ale existují. 

Studie, které se pokouší měřit vliv nějakého vzdělávacího programu sledováním krátkodobé školní úspěšnosti, často tento vliv nenacházejí, ale průzkumy s delším časovým horizontem bývají úspěšnější. Například místo výsledků testů ve škole sledujete, kolik účastníků programu se přihlásí na vysokou školu nebo ji dokončí. A některé studie ukazují, že zařazení do programu pro nadané má silný vliv na dlouhodobé výsledky studentů z etnických menšin.

Ve své přednášce jste ale zmínil studii autorů Fryera a Dobbieho z roku 2014, která naopak žádný dlouhodobý vliv zkoumaných programů nezjistila. Jednalo se o speciální střední školy pro nadané žáky v New Yorku. Studie porovnávala žáky, kteří se do programu těsně dostali, s těmi, co těsně neprošli, a žádný rozdíl v tom, kolik jich pak nastoupilo na vysokou školu a kolik jich úspěšně absolvovalo, nenašla.
Ano, to je pravda. Jedno z možných vysvětlení je, že intervence, ke kterým dojde až na střední škole, už nedokážou trajektorii daného žáka významně ovlivnit, je na to příliš pozdě. Na druhou stranu: jiné studie ukazují, že účast v pokročilých studijních programech středních škol, které nabízejí vysokoškolskou úroveň výuky, vede ke zlepšení výsledků u přijímacích testů a ke zvýšení počtu přihlášek na univerzity jejich účastníků.

Zmiňoval jste také, že některé studie naznačují, že dělení studentů podle schopností – ability tracking – může být pro nadané žáky prospěšné. Ale jediná studie, o které jste mluvil a která pro to přináší důkazy, byla z Keni, což je země s velmi odlišným kulturním kontextem. Do jaké míry se tracking praktikuje v amerických školách? Četla jsem, že mnoho programů pro nadané bylo v USA v posledních desetiletích zrušeno ve prospěch inkluzivního vzdělávání. Je to pravda?
Neznám přesnou statistiku, ale váš dojem je podle mě víceméně správný. V USA nikdy nebyl tracking tak rozšířený jako v mnoha evropských nebo asijských zemích. A ano, došlo k ústupu od výuky v oddělených třídách. Dnes učitelé častěji uplatňují diferencovanou výuku v rámci běžné smíšené třídy. Někdy jsou žáci rozděleni do menších skupin, jindy se výjimečně nadaní žáci účastní tzv. pull-out programů, tedy tráví část výuky spolu mimo svoji kmenovou třídu. Nejsem si jistý, zda za tím stojí ideologické (proinkluzivní) důvody, nebo zavedení systému odpovědnosti škol za výsledky (accountability). V roce 2003 přijala Bushova administrativa zákon No Child Left Behind, který školám ukládal povinnost zajistit, aby určité, co nejvyšší, procento žáků dosáhlo základní úrovně gramotnosti a za tímto účelem se zavedlo pravidelné testování. Výsledkem bylo, že školy se více zaměřily na slabší žáky – někdy na úkor žáků s lepšími výsledky. Některé výzkumy naznačují, že výjimeční žáci kvůli tomu možná nedosáhli svého plného potenciálu.

Mezi zastánci inkluze panuje obecné přesvědčení, že oddělování nadaných žáků škodí těm slabším. I já mám sklon tomu věřit, ale neviděla jsem pro to jasné důkazy – až na jeden případ v Česku, kdy se zrušila třída pro matematicky nadané a žáci byli integrováni do běžných tříd, což vedlo k výraznému zlepšení výsledků studijně slabších dětí. Existují studie v USA, které toto potvrzují nebo vyvracejí?
Myslím, že ne. Je obtížné navrhnout studii, která by takový efekt skutečně izolovala. Jediný relevantní výzkum, který znám – a který jsme už zmínili – pochází z Keni a týkal se přesně opačného přístupu: rozdělení studentů podle schopností. Výsledky byly pozitivní, ale je těžké tyto poznatky zobecnit na země s velmi odlišným vzdělávacím systémem, jako je Česká republika.

Studie zkoumající tracking často také porovnávají jen ty žáky, kteří se do oddělené třídy dostali jen těsně, s těmi, kteří se těsně nedostali. Něco nám to řekne, ale ne moc o těch úplně nejlepších studentech. Je to podobné omezení jako u studií o programech pro nadané.

Ale vlastně mě jeden průzkum napadá. Zkoumal vliv studijně nejlepších studentů v U.S. Air Force Academy na slabší spolužáky, podle toho, jestli se vzdělávali společně, nebo ne. U.S. Air Force Academy je ovšem velmi svébytné prostředí. Vojenské akademie mohou v USA provádět experimenty, které by nikde jinde nebyly povoleny. V té studii zkrátka zjišťovali, co se stane, když smíchají studenty s dobrými a špatnými výsledky, podobně jako při inkluzi. Výsledek byl takový, že výkon slabších studentů se zhoršil. Studenti se sami od sebe oddělovali – silní byli spolu, a slabí též, skupiny se příliš nemísily. Ale jak říkám, šlo o velmi specifické prostředí a nedělal bych z toho obecné závěry týkající se dětí, žáků v běžných školách.

Ráda bych zmínila používání standardizovaných testů školní úspěšnosti pro měření výkonu nadaných. Takové testy jsou pro tento účel spíš nevhodné. Souhlasíte?
Naprosto. Jedním z důvodů, proč v našich studiích nenacházíme silný efekt, může být právě nevhodnost těchto testů pro studenty s výjimečnými výsledky. Nijak se s tím netajíme. Tyto testy bývají mimo jiné zaměřené na zjištění rozdílů mezi žáky ve spodní polovině výkonnostního spektra – zejména testy, které používáme v USA, jsou sladěny se zmíněným systémem odpovědnosti škol za výsledky, jejichž cílem je měřit základní znalosti. Nejsou vhodné pro odlišení výkonu na vrcholu škály. Jinak řečeno: pokud test není výslovně navržen pro posouzení nadání, pak je pravděpodobně jako měřítko výsledků nadaných žáků nepříliš vhodný.

V jedné ze svých studií jste zkoumal vliv vrstevníků ve výjimečné situaci, která vedla k tomu, že došlo ke změně složení tříd. Můžete o tom říct víc?
Ve studii z roku 2012 jsme zkoumali, jak přítomnost žáků z New Orleans, kteří byli po hurikánu Katrina přemístěni do škol v Louisianě a Texasu, ovlivnila jejich nové spolužáky. Tehdy jsme mírný vliv vrstevníků na výsledky zjistili. Nešlo o programy pro nadané, ale i tak to ukazuje, že na spolužácích záleží. Také jsme zaznamenali vliv změněné skladby třídy na chování studentů a jejich docházku.

Máte k tématu vzdělávání nadaných i osobní vztah? Vyplynul z vaší rodinné zkušenosti?
Do jisté míry ano. Začalo to mým zájmem o studenty s postižením – můj starší syn je postižen autismem, a to mě přivedlo k výzkumu speciálního vzdělávání. Ačkoli teď si uvědomuji, že jsem se vlastně věnoval výzkumu nadaných dřív, takže možná pletu časovou osu. Ale co můj zájem skutečně prohloubilo, byla opravdu osobní zkušenost s obojím: mám dvě děti – jedno s postižením, druhé mimořádně nadané. Když jsem viděl, jak systémem procházejí každý úplně jinak, došlo mi, jak důležitá je ve vzdělávání flexibilita. 

Zajímají mě děti, které nezapadají do škatulek. Právě ty systém nejčastěji ztratí. Musíme najít způsoby, jak jim lépe pomáhat.

Jsou si vaši synové blízcí? Pomohlo jim vyrůstat spolu?
Ano, rozhodně. Když byl mladší syn v mateřské škole nebo první třídě, starší chodil do čtvrté nebo páté. Vývojově byli navzdory věkovému rozdílu celkem blízko. Mladší často staršímu pomáhal a měl tak někoho, s kým se družil. Opravdu mu to pomohlo, oběma. Starší syn má problémy s řečí, ale je na střední škole a míří na univerzitu. Takže musíme začít šetřit! Doufejme, že budu moct využít slevu pro akademiky. (směje se)

Rozhovor probíhal v angličtině a jeho originální verzi si můžete přečíst ZDE.