Ambice? To je jen ukazatel vnitřního strachu

Co udělá businessman, když se mu splní všechny jeho plány? Otevře si Montessori školu. Tedy alespoň tak se k tomu postavil Tomáš Janeček, který po úspěchu s firmou na světových burzách šel hledat vnitřní naplnění jinam. Hovořili jsme spolu o filozofii Montessori, kterou zavádí do břevnovské Školy Hrou.

 

V loňském roce jste od Ivany Málkové koupili téměř legendární Školu Hrou. Jak jste se k převzetí Školy Hrou dostali?

My jsme začali založením česko-anglické Montessori školky v září 2008. Když nám vyšli první předškoláci, tak jsme od rodičů dostali jasnou zpětnou vazbu, že chybí návaznost. Školka měla velký ohlas, mimochodem především kvůli tomu, že se toho tam děti hodně naučily. Některé děti se u nás naučí do šesti let číst, psát a počítat, a kdyby přišly do první třídy základní školy, tak je vysoké riziko, že se budou nudit. Proto jsme se rozhodli koupit Školu Hrou – nyní jsou školy provázané a navazují na to, kde to dítě skončilo. A krom toho je skvělé, že učitelé mluví stejným jazykem a používají stejnou metodiku. Ona vnitřní konzistence je velké pozitivum.

 

Od ledna u vás také pracuje někdejší náměstek MŠMT Jindřich Kitzberger…
Ano, je generálním ředitelem škol patřících do vzdělávací skupiny Duhovka Group, a. s. Jindřich je velmi koncepční člověk, a proto podle mě přijal výzvu řídit v Duhovce „celé školství“ – tj. od mateřské školy po maturitu. I jeho cílem je, aby školství bylo vnitřně konzistentní.

 

V čem je vaše škola specifická?
Jsme dvojjazyčná škola – na osmnáct dětí jsou vždy dva učitelé – jeden anglicky mluvící a druhý česky mluvící. Oba jsou tam přítomni celou dobu a děti s nimi podle svých potřeb komunikují. Další věcí jsou smíšené třídy. Ve školce i ve škole. Ve škole jsou smíšené první až třetí třída a pak čtvrtá a pátá. Děti pracují individuálně i ve skupinkách na základě týdenního plánu. Individuální rozvoj dětí je přesně sledován přes záznamy.

 

Říkal jste, že se u vás některé děti již v předškolním věku naučí číst, psát, počítat. Myslíte si, že je to dobře?
Nádhera je v tom, že nemusí. Ale pokud mají chuť, tak můžou. Pokud mají chuť, není důvod je zastavovat. Kdo určil, že se děti mají učit psát od šesti let? V podstatě jde o to vytvořit bezpečné prostředí s jasnými hranicemi, aby dítě co nejvíce mohlo využít svůj potenciál, který je v podstatě dán přírodou. Myslím si, že učební prostředí by mělo reflektovat vývojové potřeby dítěte.

 

Je u vás škola a školka si podobnější? Pozná dítě, že přechází ze školky do školy, že je to něco jiného?
Metodicky i manažersky jsou školka a škola propojené. Náš systém umožňuje dětem při přechodu prakticky navázat tam, kde ve školce skončily. To je myslím unikátní výhoda. Téměř každé dítě se těší do školy, na škole je pro děti něco tajemného, přitažlivého. Děti pak ale často ve škole ztrácejí motivaci. Snažíme se, aby tomu tak u nás nebylo. Pokud něco nefunguje, tak je to právě učitel, který by se měl ptát, co může udělat jinak, jak dítě motivovat. Malé děti jsou velmi upřímné a učitelům dávají velmi silnou zpětnou vazbu. Pokud si ve většině škol učitel stěžuje, že ho žáci neposlouchají, tak v tu chvíli vlastně říká, že si to neumí zařídit tak, aby děti dostatečně motivoval k učení. Jak může být sám učitel v takové chvíli zapálený do své práce? Co asi tak může předat naštvaný učitel dětem? Jakým je jim vzorem?

 

Učitelé tu zpětnou vazbu asi takto neslyší. Často ji interpretují trochu jinak.
Oni si to interpretují, jak je to pro ně výhodnější. To ale neplatí jen pro učitele. Když dostaneme negativní zpětnou vazbu v podstatě od kohokoliv, tak si to buď můžeme vyložit tak, že mě někdo kritizuje – beru to osobně a nelíbí se mi to. Nebo přemýšlím, co bych si z toho, co ten člověk říká, mohl vzít. Třeba zjistím, že je to úplně mimo, anebo také naopak. Pokud někdo něco říká a já to mám vnitřně ujasněné, tak to neřeším. Pokud mě ale něčí zpětná vazba vnitřně bolí, tak je to silný signál, že na tom něco je. Protože by mě to jinak nebolelo. Člověka, který dává zpětnou vazbu, bychom mohli vítat jako pomocníka, který nám umožňuje se zlepšovat. Člověk by měl být otevřený a vnímat podněty. Neznamená to, že je ale musí všechny přijmout. Zpětná vazba otevírá nové možnosti a směřování.

 

Jak Montessori systém ovlivňuje děti? Jakou oni dávají zpětnou vazbu vám?
Náš nejstarší syn, kterému je šest let, teď půjde do školy. Prošel zatím Montessori školkou. Na něm je úžasně vidět, že je schopen si říct, co chce a co nechce. Obecně jsou děti v Montessori zvyklé přebírat zodpovědnost za sebe a svoje chování. Nečekají, až jim rodiče řeknou, že mají něco udělat a pak je za to pochválí. Banální příklad ze školky: když dítě rozlije čaj, tak to prostě utře. Co se typicky děje v nás, v naší generaci, když například rozbijeme skleničku? Lekneme se. Proběhne tam nějaké vnitřní častování, že jsme neschopní nebo něco podobného. V Montessori se učí, že udělat chybu je normální. Místo frustrace mohou děti zažít vnitřní radost z následného pochopení, proč že vlastně udělaly chybu. Motivace do dalšího učení je více než zřejmá.

 

Podporuje tento systém v dětech ambice?
Otázka je, jaké jsou v životě každého člověka hlavní motivátory. Možná překvapivě je hlavní motivace bohužel strach. Strach, že nejsem dost dobrý a potřebuji s tím něco udělat. I s tímto mohu velmi dobře uspět. Na té cestě je ale strašně bolesti. Stejně se ale cítím vnitřně špatně, protože se pořád srovnávám s druhými a jsem díky tomu nespokojený. Vždy je někdo v něčem lepší než já. Naše generace je např. v businessu velmi často úspěšná, ale to vnitřní prožívání je obvykle úplně jiné. Vnější úspěch jen slabě koreluje s vnitřní pohodou. Druhou motivací je vášeň – že mě něco baví, že něčím žiju. My vedeme děti k tomu, aby žily svou vlastní přirozenost. V takové situaci je vysoká pravděpodobnost, že vedlejším efektem jejich snažení bude i vnější úspěch (peníze, postavení, uznání atd.), a navíc budou i vnitřně spokojené se svým životem. Vezměte si, s jakou vášní se lidé věnují svým koníčkům a kolik času a peněz jsou ochotni do nich investovat. A kolik lidí říká, že kdyby byli “za vodou”, tak by přestali pracovat a začali by si naplno užívat života. Podle mě je to jenom iluze. Ti, co jsou “za vodu” si vymyslí jiné problémy. Určující je naše vnitřní nastavení. Např. problém může být pro mě důvodem ke hněvu a nespokojenosti, anebo jej můžu vnímat jako výzvu a možnost se něco naučit a někam se posunout. Navíc z pohledu chudého pozorovatele např. z Afriky jsme v Evropě “za vodou” všichni již dávno.

 

S tím asi máte osobní zkušenost. Vydělal jste peníze a mohl jste přestat pracovat…
Právě. A vím, že to tak nefunguje. Peníze člověka osvobodí, že to pak není ten hlavní cíl. Vzniká energie, se kterou se člověk ptá, co chci opravdu dělat? Paradox je v tom, že člověk pak možná pracuje mnohem víc, ale svobodněji.

 

Je vidět, že rád přemýšlíte o filozofii Montessori. Jak by vypadal svět, kdyby všichni lidé prošli Montessori pedagogikou?
Především bychom věděli, co chceme, a nejenom to, co nechceme. Lidé by podle mě dělali stejné věci, ale jinak. Téměř každý by dělal to, co ho baví a nikoliv to, co od něj rodina nebo jiní lidé očekávají. Obecně bychom byli méně náchylní k tomu se nechat manipulovat. Dnes by byl téměř každý raději např. ředitelem firmy než řemeslníkem bez ohledu na svoje osobní preference. To, že pozice ředitele je lépe placená, společensky prestižnější, tedy celkově oceňovanější, tvoří v rozhodování o výběru obrovskou část. Krása je ovšem v tom, že pokud jsem zručný řemeslník a špatný manažer, tak je to právě to řemeslo, které mě bude uspokojovat a bavit. Pokud toto vím, tak nemám pochybnost o tom, co budu dělat, a nějaká pozice ředitele mě vůbec nebude nezajímat. Je to jednoduché, efektivní a užitečné pro celou společnost. Pravděpodobně bychom si méně konkurovali a více bychom spolupracovali.

Profesor Zdeněk Helus v pořadu Škola snů řekl, že se alternativní školství nestává mainstreamem, protože nepřipravuje na reálný život, který je ve skutečnosti drsnější. Co si o tom myslíte?
Zajímavé. Co se týká Montessori, tak mám přesně opačný názor. Montessori staví na vnitřní motivaci dítěte k učení, tedy hledá cesty, jak dítě k učení zapálit, podnítit a motivovat. Pokud toto se povede, tak dítě není tolik závislé na vnějších okolnostech, které budou jeho život provázet. Ví, co chce a jde si za tím. Velký důraz se klade na samostatnost dítěte, vychovává děti k osobní zodpovědnosti za vše, co způsobí. Navíc učí děti kriticky přemýšlet, dbá na rozvoj dovedností, nikoliv pouhých znalostí, které jsou velmi brzy zastaralé, a tedy pro praktické použití mrtvé. Pokud se svět změní, jakožto že se mění neustále a to stále rychleji a rychleji, tak které dítě s větší pravděpodobností uspěje – to, které bylo zvyklé si chodit pro rady ven např. k rodičům nebo učitelům, kteří už odborně nestíhají, anebo to, které je zvyklé věci neustále nově vyhodnocovat, hledat nové cesty a spoléhat se především na sebe samého? Právě i proto máme u našeho gymnázia Duhovka dovětek “gymnázium pro život”.
Generace našich rodičů i učitelů byla přesvědčena, že na nás musí tlačit, jinak se nic nenaučíme. Tento přístup jsme od nich logicky přebrali, máme ho zažitý, a proto většina z nás stále ještě věří, že když má dítě něco dokázat, tak nad ním musíme stát, tlačit ho a připravovat ho na “drsný” život. Opravdu to tak je? Může to být i jinak? Abychom jinak přemýšleli o našich dětech, tak ovšem nejdříve musíme začít jinak přemýšlet o nás samých. Faktem je, že sami k sobě se obvykle chováme také velmi kontrolně, tzn. jsme na sebe “drsní”.
“Drsný” život mohu také chápat jako výživný, zajímavý, plný příležitostí a výzev. Dítě, které je zvyklé hledat řešení a spoléhat se především na sebe může mít v hlavě např. představu života jako “výzvy” , takže se ani nestačí “drsného” života bát. Nic takového jako “drsný” život pro něj neexistuje. S dětmi je to stejné jako s dospělými. Umí ocenit naši důvěru. S kým byste jako manažer raději spolupracovali – s někým, kdo je zvyklý čekat na vaše příkazy a bez vaší intervence a tlaku sám nic neudělá, anebo s někým, komu stačí zadat jasný úkol s konkrétním termínem a on za něj převezme zodpovědnost a včas a v příslušné kvalitě dodá, co potřebujete? Který ze zmíněných dvou kolegů se asi bude lépe vnitřně cítit a bude dlouhodobě více motivován, a tedy podá lepší výkon? Kdo si lépe poradí v “drsném” životě?

 

Co vám nastartovalo vaši vnitřní změnu?
Jsem jeden z partnerů společnosti RSJ, což je firma, která je členem několika světových burz. V té firmě jsem od začátku a před pár lety jsme zažili raketový růst. Dnes je RSJ jedním z největších světových hráčů v algoritmickém obchodování. Co se stalo se mnou? Najednou všechny vnější úspěchy, na které jsem čekal, nastaly. Co bylo ale zvláštní, že s nimi nepřišla žádná vnitřní radost. Najednou jsem si již nemohl namlouvat, že šťastný a spokojený budu, až dosáhnu úspěchu, získám uznání a vydělám peníze. Postupně jsem zjistil, že “úspěch” je to, jestli žiju v míru a pohodě sám se sebou. A začal jsem zjišťovat, co mě k vnitřní pohodě chybí. Objevil jsem, co opravdu chci dělat, v čem bych mohl být užitečný sobě i ostatním.

 

To vypadá, že bychom všichni měli projít psychoterapií.
Každý máme svojí cestu, ale faktem je, že malé děti žijí spontánně a jsou většinou v pohodě. Bohužel většina nás dospělých je podle mého pozorování spíše neurotická a v nepohodě. Otázka tedy zní, co můžeme udělat pro naše děti, aby jim pohoda a spontánnost vydržela po celý život, a co můžeme udělat pro sebe, abychom se navrátili do stavu pohody, ve kterém jsme jako děti žili.

 

To, že alternativní školy jsou odtrženy od reálného života, možná někteří lidé říkají, když vidí děti v Montessori škole. Přijde jim to úplně jiné než ve školách, na které jsou zvyklí.
Podle mých zkušeností jsou rodiče ze způsobu práce v Montessori škole spíše příjemně překvapeni. Jejich hlavní obavou ovšem je, co se s dítětem stane, když půjde od nás někam jinam, do tradiční školy. Této obavě rozumím, nicméně ji nesdílím. Věřím, že dítě, které projde Montessori, má daleko větší vnitřní sílu a je schopné se samostatně rozhodovat, a tím spíš se popere s problémy.

 

Jak se vy jako škola případně poperete s plošným testováním?
Na té znalostní úrovni děti od nás na tom mohou být podobně jako na jiných školách. Zásadní rozdíl vidím v dovednostech, které získají, ale o tom jsme již mluvili.

 

Říkal jste, že nemáte už ambice. Přesto: jaký je cíl vašeho projektu?
Neříkám, že nemám vůbec žádné ambice, ale určitě jich mám mnohem méně. To, co říkám je, že za ambicemi je schované něco nezdravého. Mít vizi a mít ambice je podle mě velký rozdíl. Vize může být křišťálově čistá, a to si o ambicích opravdu nemyslím. Naším cílem je, aby děti, které projdou naším vzdělávacím systémem, měly rozvinuté kritické myšlení, přemýšlely v souvislostech a uměly si v životě poradit.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar

wpDiscuz