Chvála vůle

Publikujeme komentář Bohumila Kartouse, který vyšel v Lidových novinách (rubrika Horizont, 14. 8. 2014). Text poukazuje na prokazatelně významný vliv osobnostních vlastností, zejména vůle, na úspěch ve vzdělávání a v životě vůbec.

Ekonom Tomáš Sedláček v jednom svém blogu použil notně zhuštěnou Nietzscheho představu o nadčlověku, aby ho objevil v současném dítěti. Je svobodné, kreativní, nežije pro rácio, je mimo dobro a zlo. Proč ne, Nietzscheho lze interpretovat různě, i když podobné zkratky často dost kulhají. Když už byl ale jeden z nejpřesnějších proroků moderny vzpomenut, hodilo by se navázat. Je čím. Nietzsche byl jedním z těch, kdo si první uvědomili obrovskou sílu vůle, resp. obecně nekognitivních složek osobnosti na její schopnost prosadit se v tom, co se (ne náhodou) v Nietzscheho době začalo nazývat evolucí. Jeho „vůle k životu“ obsahuje jistě mnohem více než jen vůli samotnou, nicméně vůle je rudiment, základní substance, spodní proud určující běh věcí.

Nietzsche měl hlubokou pravdu. Vůle je z hlediska čehokoliv, co si definujeme jako „úspěch“, tím nejpodstatnějším prediktorem. Ponechme stranou možné negativní konsekvence, vůle je skutečně něco mimo morální kategorie a její projevy mohou mít různé následky. Každopádně vůle je generátorem vytrvalosti, odolnosti proti neúspěchu, dovednosti dosahovat cílů, hledání nových cest. Přesně toho si všímá výzkum provedený na University of Pensylvania: výdrž, zaujetí a tah na branku jsou nejlepšími prediktory individuálního životního úspěchu v jeho nejrozmanitějších podobách, nejen v té ekonomické. Jinými slovy, výchova k pevné vůli je z hlediska budoucnosti dětí daleko důležitější než jeho známky na vysvědčení z libovolného předmětu. Vlastně je to ještě jinak. Veškeré vzdělávací výsledky, a tím nemyslím známky na vysvědčení, jsou přímo závislé na vůli jich dosáhnout.

Konzervativci musejí jásat. Zdánlivě totiž současná škola podporuje pevnou vůli zcela zásadním způsobem. Vede přece děti k tomu trávit hodiny denně předepsanými povinnostmi a prostřednictvím důmyslného aparátu vynucuje jejich naplňování. Všechno běží skvěle, tedy až do prvního okamžiku, kdy kontrolní aparát – a možná represe z neplnění – selhává. K tomu dochází poprvé v deváté třídě, kdy děti nazřou, že jejich vzdělávací budoucnost je zcela nezávislá na povinnostech, které jim jsou předkládány. To, co generovalo úsilí, nebyla vůle, ale strach z represe. A to jsou dva úplně odlišné motivy. Navrhované řešení, o které se snaží zřizovatelé i stát, tedy sjednocování přijímacích zkoušek na střední školy jako pomyslného biče nad hlavami dětí, je  posilováním strachu, nikoliv vůle. Jinými slovy, a ke zklamání vzdělávacích konzervativců, škola v současnosti neposiluje vůli, pracuje více méně se strachem. Pokud strach pomine, mizí motivace a chybí i vůle definovaná jako stálý generátor dosahování čehokoliv. A co je horší, po devíti či třinácti letech ve škole je řada dětí ve stavu, kdy nezvratně přicházejí o tuto cennou vlastnost a místo ní si odnášejí návyk být aktivní pouze pod vnějším tlakem a donucením. Pokud bychom znovu parafrázovali Nietzscheho, místo vůle k životu nastavujeme otrockou mentalitu a pocit odevzdanosti. A to je prokazatelně v rozporu s jejich budoucím úspěchem.

Vůli lze rozvíjet různě. Klíčovým předpokladem je přítomnost vzorů v prostředí reálného života dítěte. Škola v tom hraje (naštěstí?) druhořadou roli. Jsou to v prvé řadě rodiče, kdo kteří mohou „hravě“ překonat i to, co škola nezvládá. Je moc hezké, když rodiče přihlásí své dítě do sportovního kroužku, protože doufají, že sport vede k pevné vůli. Jenže sport je jen prostředkem, stejně jako jím může být škola. Prostředkem k pěstování vůle, nebo prostředkem k pěstování odevzdanosti. Chtějí-li rodiče vést děti k pevné vůli, musejí ji sami projevovat. Chtít po dítěti, aby sportovalo, a sám kynout na gauči, vede k nedůvěře a k pocitu nesmyslnosti. Stejně tak nutit děti, aby se vzdělávaly, a sám neprojevovat snahu o sebevzdělávání. Nutit děti, aby se učily do školy, a neumět jim vysvětlit proč, vede k naprosté deziluzi. Touto cestou rodiče způsobují svým dětem handicap, který je, na rozdíl od řady jiných, fatální. Doučit se jazyk nebo získat jakoukoliv jinou instrumentální výbavu lze i v dospělosti. Získat vůli k tomu chtít něco dělat a být ochotni pro to leccos obětovat, vůli k životu v pozitivním slova smyslu, je téměř nemožné, jste-li vychováni k odevzdanosti. O prázdninách o tom lze nejen uvažovat, ale i něco podstatného udělat.

Bohumil Kartous, autor pracuje pro společnost Eduin