Jak píše Terry Pratchett, základem je udržovat rovnováhu, říká školní psycholožka

Jak dlouho pracujete na této škole?
Vrátila jsem se sem hned po výšce, na částečný úvazek, když jsem dělala doktorát. Před osmnácti lety. 

Vrátila?
Chodila jsem do této školy jako žákyně.

Je to výhoda?
Má školní léta byla super, čerpám z nich dodnes, takže ano. 

Co vám dala, řečeno jednou dvěma větami?
Čistou radost z matematiky, chození po horách, humor – buď veleben náš třídní… Chodila jsem do matematické třídy, byl to třetí experimentální ročník – tehdy tu tyto třídy ještě byly. Měli jsme tři hodiny matematiky a fyziky navíc, místo výtvarky a hudebky. Šli jsme za běžnou látku, za „Bělouna“, vymýšleli jsme vlastní matematická zadání, matematikou jsme žili.

Je dobré vynechávat kvůli matematice výtvarnou a hudební výchovu?
My jsme ale měli skvělou geometrii, kreslili jsme i v biologii a snad každý z nás chodil do ZUŠ, z dvaceti osmi dětí dvacet hrálo na nějaký hudební nástroj, většina v Dechovém orchestru mladých ZUŠ Krnov, což bylo špičkové těleso. 

Evidentně šlo o třídu velmi nadaných dětí. Měli jste na nadání „papíry“? Tehdy se diagnostika asi ještě moc neřešila.
Vlastně řešila, mě diagnostikovali už v předškolním věku, protože jsem ve dvou letech četla. Při přijímačkách do matematické třídy nám mimo jiné měřili intelekt, většina třídy měla IQ nad 130. Zlatý výběr. Dodneška se scházíme. Nedávno jsme měli sraz po třiceti letech.

Nadaní si libují, když mohou být mezi svými, je to tak?
Ano, strašně vás to nabije. Když to řeknu cimrmanovsky: konečně se někdo smál mým vtipům. (směje se)

Mají děti, které žijí jen ve své bublině, smysl pro realitu a jinakost?
Já jsem mimo školu chodila na karate a orienťák, hráli jsme Dračí doupě, kontakt s jinými dětmi jsem měla vrchovatě. Navíc jsme všichni ještě lítali venku a party se neskládaly podle intelektu. My jsme to měli podle ulic. Pak jsme se sešli a porvali s jinou partou „u kohouta“, což byla taková betonová průlezka – socha v parku. (směje se) Integrace komunitním životem je nejpřirozenější. To je má zkušenost, a nejen osobní, ale i profesně získaná v zahraničí. 

Komunitní život napříč bublinami se ale u nás vytrácí, nebo ne?
Na malém městě, jako je Krnov, ještě jakž takž funguje, děti mají jak se odreagovat. Hodně z nich má nějakou zájmovou činnost, kroužky. Je ale pravda, že prostor pro setkávání různých dětí se v posledních desetiletích zmenšuje. Dříve bylo možné si hrát téměř kdekoliv, nebylo tolik aut. Vybika, schovka, fotbal, vše se odehrávalo na ulici. Stačilo mít kus cihly a nakreslit lajny – taková matematika v praxi. V dnešní době není běžné, aby se dítě rozjelo za kamarádem na kole přes půl města, jak jsme to dělali my, není to bezpečné, kvůli provozu. 

Integrace komunitním životem je nejpřirozenější

Mluví se o velkém nárůstu psychických obtíží u dětí. Předpokládám, že to pozorujete i ve vaší škole.
Během covidu jsem pracovala ve středisku výchovné péče, na rozdíl od škol jsme neměli zavřeno. Sledovali jsme s kolegy, jak se u dětí spustily těžké psychické dysfunkce, a to tempem, ze kterého jsme měli husí kůži. Téměř ze dne na den se děti začaly hroutit, a to i děti z bezproblémových rodin. Odstartovala to nejen izolace, ale působení médií a sociálních sítí, které se velmi posílilo. Svůj vliv na život mladých lidí si pak sítě a online svět udržely i poté, co život v nouzovém režimu skončil. 

Děti v našem regionu zažily několik mimořádných událostí ve velmi krátké době: covid, válku na Ukrajině a loni povodně. Před deseti lety zase část města zasáhlo tornádo. To vše má na lidi velký vliv. Posttraumatický vývoj mimochodem hezky popsala docentka Alena Slezáčková z Ústavu lékařské psychologie a etiky Masarykovy univerzity, která je také propagátorkou pozitivní psychologie u nás. 

foto: Kateřina Lánská

Jaké problémy vidíte u dětí jako školní psycholožka nejčastěji?
Nejvíce jde o úzkosti. Ztrojnásobil se nám počet dětí s poruchami příjmu potravy. To je opravdu vážný problém celorepublikově. Podle kvalifikovaných odhadů z podzimu 2024 padesát procent českých školáků nesnídá nebo snídá špatně. Přitom známý americký psycholog Jordan Peterson uvádí, že u osmdesáti procent jeho úzkostných klientů úzkosti vymizely poté, co začali snídat. Mimochodem, anorexie se podle posledních informací, které mám od kolegů z psychiatrického oddělení Fakultní nemocnice v Brně, týká nyní víc i chlapců než dívek.

Dávala jste psychické obtíže do souvislosti s médii a internetem. V čem zejména dětem a dospívajícím škodí?
Média obecně posilují strachy a nejistotu mladých lidí a předkládají jim vzory, které napodobují. Vede to třeba k tomu, že děti a dospívající kopírují psychiatrické příznaky svého oblíbeného vlogera nebo drží brutální dietu, stejně jako influencerka, kterou sledují. 

Rodiče zpravidla nemají dostatečné informace, jak své děti chránit nebo jaké chování je již patologické, a často řeší situaci pozdě. Mnoho z nich podceňuje prevenci, nerozlišuje mezi konstruktivními a agresivními hrami na internetu a pak se diví, že dítě má sklony k násilí nebo prudce reaguje i na malý podnět.

Naprosto zbytečné jsou případy, kdy řeším úzkosti prvostupňových dětí, které sledují horory a katastrofické filmy. Děti na filmy a virtuální realitu reagují daleko citlivěji než dospělí. 

Další věc je dostupnost pornografického materiálu. Jedna americká studie uvádí, že průměrný věk, kdy děti poprvé přijdou do kontaktu se sexuálním obsahem na webu, je devět let. Negativní důsledky toho, když je dítě takovým podnětům vystaveno příliš brzy, známe už od dob Sigmunda Freuda. 

Týkají se psychické obtíže některých skupin žáků víc než jiných? V čem eventuálně spočívají další rizikové faktory? Máte ve škole dost romských žáků, jak to je třeba s nimi?
Obecně platí, že pokud je v rodině nějaký problém, například závislost rodičů, psychiatrická diagnóza, neschopnost dodržovat pravidelný režim nebo pokud se rodiče silně neshodnou, je vývoj dítěte rizikovější. 

Pokud se ptáte na romské děti, tak Romové v Krnově obecně žijí bohatým komunitním životem, a ať dítě chce nebo ne, obvykle mu někdo z rodiny nebo jejich okolí pomůže, někdy i proti jeho vůli. (směje se) Stává se, že za mnou přijde romská spolužačka někoho a řekne mi: „Něco se s ním děje, promluvte s ním“. Ale u nás je to dost namíchané, není to tak, že by se romské děti staraly jen o ty ze své komunity a naopak. Od kolegů psychologů z jiných měst jsem pochopila, že jsme v tomto ohledu trochu napřed.

To jsem viděla na vlastní oči, když jsem byla u vás ve škole. Řešila jste něco na chodbě s hloučkem dětí. O co šlo, jestli je možné o tom mluvit?
Spolužačky si stěžovaly – ale spíš to bylo škádlení – na chlapce, který je typický „adéháďák“, miláček, ale poněkud bezhraniční, úplně nedomýšlí důsledky svých činů. Má asistentku, ale stačí, když ta si odskočí jen na záchod, a on už mezitím stihne něco vymyslet. Holky přišly s tím, že se s nimi vsadil o stovku, prohrál a nechce jim ji dát. Ony vědí, že to je neřešitelná situace a peníze nedostanou, ale i tak přišly a domáhaly se řešení. 

Byla vidět důvěra dětí ve školního psychologa. Scénka na mě působila spíš pohodově.
Známe se, byli jsme spolu na adapťáku, prožili jsme spolu tři intenzivní dny a s třídou jsem spolu s kolegyní vedla půl roku KiVa, což je finský program na prevenci šikany. Každé dva týdny jsme se vídali a bylo to intenzivní. Pak si program převzala metodička prevence. 

Jaké řešení jste dětem navrhla?
Vrátila jsem to k nim otázkou, o co se má cenu sázet a jak to udělají příště. Každopádně souhlasím – je to krásný příklad toho, jak se děti u nás naučily spolupracovat s dospělými.  

Vraťme se k vaší profesní dráze. Do školy jste tedy nastoupila jako čerstvě vystudovaná psycholožka. Co bylo dál?
Po nějakém čase ve škole jsem zahájila psychoterapeutický výcvik a ten mě odvedl na jiná pracoviště, v rámci povinného kolečka. Mimo jiné jsem pracovala i v pedagogicko-psychologické poradně, v rodinné poradně, ve středisku výchovné péče a ve vězení. Pak jsem se opět vrátila sem do školy, před nějakými třemi lety. Přemluvila mě kolegyně. (směje se) A jsem za to ráda, bylo to jako vrátit se domů. Kolegové jsou nejen erudovaní, ale jsou to i dobří lidé. Kromě práce ve škole se teď silně orientuji na hiporehabilitaci, tam mě to táhne. Jedno terapeutické setkání s koněm vydá za deset sezení u psychologa – to je výsledek výzkumu, ne nějaký bonmot. Na podzim bych se měla začít věnovat výzkumu vlivu přítomnosti koně na činnost srdce. Mimochodem, kůň slyší tlukot vašeho srdce na čtyřmetrovou vzdálenost. Ve chvíli, kdy k němu vstupujete do ohrady, přesně ví, jestli jste v pohodě, v jaké jste emoci, a zazrcadlí vám ji. 

Většina dětí, které potřebují terapii, asi přichází ve stresu. Nevyplaší to koně?
Musíte vybrat správné zvíře. Co platí, je, že pro dítě je kůň silně motivační, má důvod se zklidnit. Když před něj předvedete takového toho princeznovského koníka, který na ně hledí svýma hlubokýma očima, a řeknete mu „pěkně se ztiš, z toho bude mít koník radost“, tak se dítě opravdu ztiší. Chce navázat kontakt a kůň chce také spolupracovat, ale musíte mu vyjít vstříc. To je to, co lidi rozhýbe.  

V téhle situaci nemůžete být pasivní ani myšlenkami jinde. S koněm musíte být tady a teď, tam nejde o budoucnost ani o minulost, to koně vůbec nezajímá. On potřebuje, aby člověk vedle něj byl, zhluboka dýchal a podrbal ho na zádech. 

U dětí také velmi rychle dochází k posílení sebevědomí, když dostanou možnost vést půltunové zvíře. A to ani nemluvím o pozitivních fyziologických účincích, které kontakt s koněm vyvolává. Mimochodem, tři roky starý průzkum přinesl důkazy, že pohled na stádo koní uklidňuje, působí terapeuticky. 

Váš čas tedy dělíte mezi terapii koňmi a školu?
Ano, ve škole mám úvazek 0,8. A jelikož jsme veliká škola, potřebovala bych někdy svůj den nafouknout. Ale mám kamaráda, který říká: ‚Den má dvacet čtyři hodin a když si člověk přivstane, tak i víc.‘ (směje se)

V kolik hodin začínáte pracovat?
Ono je to různé, ale teď se to ustálilo tak, že schůzky s rodiči si dávám na sedmou ráno, to je na ně klid. Ono to záleží i na období školního roku. Po prázdninách se spoléháme na to, že děti se ještě nestihnou hroutit, jsou odpočinuté. Loni to ale kvůli povodním bylo jiné. V září tedy nejsme ve škole, jedeme s kolegyní metodičkou prevence se šesťáky na dva týdny na adapťák. Pak navazujeme programem KiVa, který jsem už zmínila, ten bývá v dopoledních hodinách. Je zaměřený na podporu dobrého třídního klimatu a prevenci šikany. Posiluje schopnost dětí všímat si, co se děje kolem nich, nesnižuje počet agresorů, ale zvyšuje počet ochránců. Když jsme s KiVa začali, třeťáci nám úplně zaplnili schránku důvěry. Ještě se úplně necítili na to, aby nás vyhledali, nebo nás možná při prvním pokusu nenašli, ale měli silnou potřebu se s námi spojit.

Děti vám psaly o svých problémech, nebo upozorňovaly na problémy druhých?
I to i to. Jednou nám osmáci napsali, ať pořešíme druhou osmičku, že tam jsou na sebe zlí, protože tam někdo měl kamaráda a ten se tam necítil dobře.

Jak se stane, že se žák za vámi vypraví na konzultaci?
Nejčastěji ho ponoukne učitel, ať si zajde se mnou „jen tak popovídat“. Ono se jim strašně uleví už tehdy, kdy se svěří třídnímu, což tady u nás skvěle funguje, děti mají důvěru. Dalším informačním zdrojem jsou rodiče. A když máte na palubě rodiče, tak je to super, uděláte spoustu práce. Něco začnu já ve škole, rodič v tom pak pokračuje doma, má to vysokou efektivitu. Někdy nás kontaktují i babičky, tedy většinou se souhlasem rodičů. Někdy informaci přinese situace. 

Velkým spouštěčem psychických problémů byly loni povodně, které Krnov zasáhly ničivě, jak všichni vědí z médií. Někomu z dětí umřela různá zvířata, uhynuly jim doma slepice, někomu se topil poník. V jedné třídě byly tři takové děti a víc než polovina měla doma těžkou situaci, zaplavený dům a tak podobně. Tam jsme věděli, že musíme udělat intervenci. Pan ředitel velmi profesionálně zapojil všechny učitele.

Mluvíte o vlivu médií na psychiku. Znamená to, že část psychických i vývojových poruch se dá odstranit změnou životního stylu?
Jednoznačně. Mnoho poruch vzniká nadužíváním tabletů a mobilů už od velmi raného věku. Velká část dětí dostane do ruky tablet, ještě když lezou po čtyřech. To má vliv na vývoj motoriky, hrubé i jemné, a řeči – ono to totiž spolu souvisí. Člověk je tvor chápavý chápavý – sapiens sapiens. Aby uměl dobře mluvit a i myslet, musí umět používat prsty. Intelekt bez motoriky nefunguje tak, jak má. I dlouhodobá paměť je zřejmě nějak vázaná na pohyb. A dlouhodobá paměť je něco, co nepotřebujeme jen na ukládání faktů o historii. V předškolním věku si do paměti musím uložit například to, jak se dělá kotrmelec, s obratností pak souvisí i prostorová představivost. Tohle teď zkoumá evoluční neurobiologie. Podle jejích zjištění je vývoj dítěte analogický k vývoji lidstva, prochází podobnými etapami. Jedním z problémů dneška je, že v příliš raném věku vkládáme dětem do paměti věci, které v té chvíli vývojově nepotřebují, a nevkládáme tam dovednosti, které naopak potřebují velmi, jako je motorika, koordinace oko–ruka, aktivizace smyslů, verbální interakce. Což se často negativně projeví až v dalším vývojovém období, selháváním ve škole, ve vrstevnických vztazích nebo ve stresových situacích. 

Co dětem s úzkostmi a jejich rodičům doporučujete? Jak s nimi terapeuticky pracujete?
Terapie je vždy šitá na míru. Královská metoda je rozhovor, souběžně používám arteterapii, muzikoterapii a další postupy, mezi nimi například i techniky práce s tělem, které jsou mimochodem velmi účinné. Úzkostný člověk začne úzkost řešit často, až když obtěžující příznaky „sedí v těle“.

Potřebuji jako psycholog vědět, co je původcem úzkosti, jak dlouho trvá, jak je intenzivní a jak silný vliv má na kvalitu života daného dítěte. Také posuzuji, jaké má dítě vlastní zdroje. Podle toho pak vyhodnotím, jak postupovat, případně doporučím psychiatra nebo rodinnou poradnu. Jak jsem již říkala, hodně záleží na tom, zda a do jaké míry spolupracují rodiče, to výrazně ovlivňuje rychlost a míru zlepšení.

Jako základ používám integrativní psychoterapii a techniku „kruhů“. S dítětem prozkoumáváme, co se děje – negativní kruh – a co pomáhá – kruh pozitivní. Cílem je posílit pozitivní kruh a získat kontrolu nad tím negativním. Někdy si stačí to nakreslit a když rodiče s dítětem získají náhled, někteří jsou schopni situaci přerámovat vlastními silami. 

Obecně doporučuji zlaté pravidlo svatého Augustina: Zachovej řád a řád zachová tebe. Díky němu jsou lidé schopni přežít i v extrémních podmínkách. Když se aplikuje na stresové, traumatické či jiné potíže, funguje to většinou velmi dobře, až perfektně, a i v běžném životě se tak posiluje radost, sebejistota a pocit smyslu. Ve vážnějších případech je samozřejmě třeba nasadit i terapeutické postupy. Každopádně logickým základem je, že pokud chce člověk žít normální život, potřebuje žít normálně. V moderní psychologii se tomu říká režimové opatření.

Krásně to vystihl Terry Pratchett ve svých zeměplošských příbězích: Základem je udržovat rovnováhu. V praxi to vypadá tak, že život zachovávající činnosti jako spánek, jídlo, pohyb, kontakt s blízkými, učení se novým věcem, vděčnost a podobně děláte pravidelně, dostatečně a vyváženě. Ve finále je vrcholem vědeckého poznání zdravý rozum.