Třicet procent českých škol jsou malotřídky. Jde většinou o malé, vesnické školy, které podporují život v obci i wellbeing žáků z místních rodin. Roztříštěnost školské sítě má ale i své zápory a není to levná záležitost. Co dělat, aby se malé školy udržely?
Jitka Polanská 23. 1. 2024
Základní škola v Albrechticích nad Vltavou přišla v roce 2005 o druhý stupeň; zašel na úbytě, tedy na úbytek žáků. Zdálo se, že to je počátek pádu a směřování k zániku celé školy. Obec ale lpěla na tom, že chce mít opět školu plně organizovanou, a nakonec, po téměř patnácti letech, se jí to podařilo. Loni tu znovu absolvovali deváťáci. Bývalá ředitelka školy Věra Tichá, která revitalizaci dostala za úkol od vedení obce, na to šla několika cestami. Zastupitelstvo ji podpořilo jedním významným tahem.
Poslední červnový týden mnoho českých škol připomíná příměstský tábor smíchaný s provozními dny: odevzdávají se učebnice, uklízí se šatny a třídy, přenáší se květiny, chodí se ven, hrají se hry, zpívá se. Tak to bylo i v základní škole jihočeské obce Albrechtice nad Vltavou. Ve středu 28. června ráno se ze šesté třídy ozývá Když jsem já sloužil v radostném provedení tři spolužaček; jedna k tomu hraje na ukulele. Ostatní děti si povídají nebo něco hrají, mladá paní učitelka je tu spíš na dozor. Deváťáci v jiné třídě dodělávají své absolventské tablo, prvňáci pod taktovkou paní ředitelky Věry Tiché, která je kromě svých ředitelských povinností také učí, přenášejí z jednoho místa na druhé keramiku, kterou si vlastnoručně vyrobili a nechali vypálit ve školní keramické peci. Sedmá a osmá třída je na výletě, zbytek dětí během dopoledne vybíhá na půvabnou školní zahradu, kde jsou různá povyražení včetně rodinky morčat, o kterou se společně starají. Atmosféra malé školy.
Věra Tichá společně se žáky na školní zahradě. (c) Kateřina Lánská
Ta v Albrechticích má osmdesát osm žáků v osmi třídách, průměr je jedenáct dětí na třídu. Ve škole působí jedenáct učitelů a ve školce, která je ve stejné budově, další čtyři. V minulém školním roce tu pracovali i tři asistenti, letos jsou čtyři.
Osm tříd na devět ročníků prozrazuje malotřídní uspořádání školy. Čtvrťáci a páťáci se učí v jedné třídě, ostatní ročníky jsou samostatně. Dřív se všechny prvostupňové děti učily ve dvou třídách, pak ve třech, od září jsou čtyři. „Phmax nám vyšel tak hezky, že nám to umožnilo udělat oddělenou třídu pro prvňáky,“ říká ředitelka Věra Tichá. (Phmax je index, podle kterého stát českým školám financuje platy učitelů, a to hlavně na základě počtu odučených hodin, ale i s určitým ohledem na velikost a počet tříd.)
To, že teď jsou prvňáci ve své vlastní třídě, se podle Věry Tiché dost líbí rodičům. „Malotřídní uspořádání nemají kdovíjak rádi, i když já mám zkušenost, že ve spojených třídách děti prospívají dobře, i lépe vnímají a rychleji se učí kooperaci,“ dodává ředitelka, která dosáhla důchodového věku a má leccos napozorováno. Předtím zástupcovala na malé škole v blízkém Záhoří, která nebyla malotřídní. „Úplně jsem si to neuměla představit, ale musím říct, že jsem za těch šest let objevila víc pozitiv malotřídky než negativ,“ bilancuje ředitelka, které v létě skončilo funkční období a předala žezlo své nástupkyni Svatavě Fišerové. Ve škole dál zůstává jako učitelka prvňáků.
To, co se líbí rodičům, není nevýznamné, škola jejich přízeň ke své existenci potřebuje. Na druhou stranu rodiče nevědí to, co ví odborníci, a to že vzdělávání v malotřídkách si podle analýz České školní inspekce nezadá se vzděláváním dětí v oddělených třídách větších škol. Učitelé malotřídních a malých venkovských škol jsou podle zpráv ČŠI v průměru vstřícnější k dětem, je tu častěji bezpečné prostředí a žáci malých škol dosahují i nadprůměrně dobrých vzdělávacích výsledků v češtině a matematice. Platí to ale jen pro školy prvostupňové, malé školy s prvním a druhým stupněm si už tak dobře nevedou. Zaostává zřejmě tedy spíš druhý stupeň, což má různé příčiny. Jednou z nich je nedostatek aprobovaných učitelů.
Malotřídní je celá třetina českých škol. Ovšem učí se v nich méně než desetina z více než milionu českých žáků. Česká republika má totiž astronomický počet malých obcí a mnoho z nich si chce udržet vlastní školu. Starostové vědí, že jakmile ta z obce zmizí, vitalitu místní komunity to zásadně oslabí.
Případ Albrechtic je v tomto typický. Když v roce 2005 zavřeli pro nedostatek dětí druhý stupeň, rodiče začali dávat děti do školy v Písku a Týně nad Vltavou, a to už od prvního stupně nebo i od školky. Podle Věry Tiché to směřovalo k tomu, že škola postupně zanikne úplně. Bez školy by tu ale bylo přes den úplně pusto a prázdno.
Po poledni je živo jen kolem autobusové zastávky na místní návsi. Skupinka přespolních žáků tu čeká na školní autobus a krátí si chvíli povídáním a konzumací sladkostí, které si kupují v bufetu přes výdejní okénko. Školní autobus je zásadní faktor, na kterém nakonec obec oživení školy postavila. Víc než polovina žáků je teď přespolních.
Ve vesnici není momentálně ani jedna hospoda, ale i díky škole a jejímu SRPŠ se pořádají společenské akce jako školní jarmarky a ples (i když ten se koná ve vedlejší vesnici, protože Albrechtice nemají dost velký sál). Škola organizuje i odpolední zájmovou činnost dětí, i když tam naráží na nedostatek lektorů, což ji nutí improvizovat a nabídka se často mění. Dokud byl zájem, škola nabízela i zájmový klubík po družině a stále pořádá příměstské tábory, pro které umí najít financování, takže jsou pro rodiny kromě obědů zdarma.
Albrechtice patří k oblastem, kterým se říká vnitřní periferie. Jsou to místa často na vnitřním okraji krajů (ale nejen) a na pomezí okresů, jejichž poloha a souhrn dalších okolností jim přináší různé druhy znevýhodnění.
Jsou například hůře dopravně dostupná nebo jim energii odsává relativně blízké větší středisko nebo více středisek, která nabízí pracovní příležitosti a na která se místní postupně přeorientovávají. I když se neodstěhují, jezdí tam do zaměstnání a zvykají si tam vozit i děti do školy. Do svého bydliště se vracejí až večer, což dále oslabuje nabídku místních služeb. Do Albrechtic praktický lékař dojíždí jen jednou týdně na tři hodiny, dětský lékař tu není vůbec. Bydlí tu asi tisíc lidí, když počítáme i přilehlé vesnice, které pod obec spadají administrativně.
Albrechtické škole konkurují školy v Písku, Týnu nad Vltavou a Protivínu, které jsou vzdálené dvanáct patnáct kilometrů. „Jsme tu v takovém trojúhelníku a musíme se hodně snažit, aby děti šly k nám,“ říká Věra Tichá. Vesnice leží devět kilometrů na severozápad od Temelína, kam jezdí hodně rodičů do práce. Jaderná elektrárna má dvanáct set zaměstnanců, velkou část z nich tvoří vysokoškoláci, a – jak říká bývalá ředitelka – je to „svět ve světě“ s různými přidruženými službami, které jsou taky pracovními příležitostmi. Temelín je kousek od Týna nad Vltavou, kde jsou dvě větší základní školy a další jsou v přilehlých obcích v působnosti tohoto osmitisícového městečka.
Dvacet procent českých škol je ještě menších než malé – takzvaně podlimitních. To znamená, že mají menší než předepsaný minimální počet žáků. Škola jako ta albrechtická má mít minimální počet žáků na třídu patnáct, ale má jich průměrně jedenáct a je tedy také podlimitní.
Aby taková škola mohla dál existovat, musí ji zřizovatel udělit takzvanou „výjimku“, k čemuž se váže jeho slib, že škole dorovná finance na platy učitelů, kdyby na ně státní příspěvek nestačil. Některé obce na platy připlácejí, jiné ne nebo se to liší rok od roku. Albrechtice například v loňském školním roce na učitelské platy nemusely dát nic, podle bývalé ředitelky dotovaly pouze část platů na nepedagogické pracovníky, jako je školník, kuchařky a uklízečky, kterých má škola sedm. „V minulých letech, když jsme obnovovali druhý stupeň, to ale finančně trochu drhlo a tam nám obec vždy pomohla,“ dodává Věra Tichá.
Podle poslední navrhované redukce „PHmaxu“, neboli přivření kohoutku poměrně velkorysého financování v rámci nyní plánovaných úspor, by škola v Albrechticích od příštího školního roku přišla podle informací z MŠMT o úhradu sedmi vyučovacích hodin týdně, což je asi třetina úvazku jednoho učitele a dvě stě tisíc korun na jeho plat ročně. Ty by měl nadále dorovnávat zřizovatel, což je obec. Na osobní náklady v roce 2024 bylo školou vyhrazeno šestnáct milionů korun, dvě stě tisíc je tedy méně než jedno procento. To, že se zřizovatelé na udržení podlimitních škol budou muset více finančně podílet, se jeví mnohým jako nevyhnutelné a i správné.
Zastupitelstvo Albrechtic a zejména starosta Miroslav Ušatý o školu v obci velmi stojí. Se zánikem druhého stupně školy v roce 2005 se starosta nikdy nesmířil. Věra Tichá, vzděláním prvostupňová učitelka, získala před více než šesti lety místo ředitelky s jasným zadáním: udělat vše pro to, aby albrechtická škola opět měla devět ročníků místo pěti.
„My tady na sebe víc vidíme a můžeme podchytit a ošetřit problémy možná i rychleji a lépe než v nějaké škole o osmi stech žácích.“ (c) Kateřina Lánská
Výzvu přijala a rozhodla se jít na to nejdřív z druhé strany – otevřít druhou třídu mateřské školy. „Místní školka se v obci v devadesátých letech přestavěla na byty a zmenšená školka o jedné třídě od té doby fungovala přímo u nás ve škole,“ vysvětluje kontext bývalá ředitelka. „Moje úvaha byla: čím víc dětí ve školce, tím víc dětí pak zůstane ve škole,“ vzpomíná. Školka je ve stejné budově jako škola, tvoří s ní jeden právní subjekt a spadá pod ředitelku. Ví se, že přechod na základní školu v rámci jednoho prostředí, kde dítě potkává i své budoucí učitele, je daleko měkčím, což je pro rodiče důležité.
Druhé oddělení školky nakonec vybudovali na místě IT učebny, kterou přesunuli do prostor druhého stupně. Ty byly sice volné, ale zavalené věcmi, které se musely nejdřív vyklidit. Školka s téměř dvojnásobnou kapacitou začala fungovat od září 2018. „Místo dvaceti čtyř dětí můžeme nyní přijmout čtyřicet čtyři a máme pořád plno. O školku je zájem a děti, které do ní nastoupí, až na výjimky pokračují u nás i do školy,“ říká Věra Tichá, podle které loni jen jeden chlapec z dvanácti předškoláků odešel na základní školu do Písku a letos šly do Týna nad Vltavou jen dvě děti ze třinácti.
Zájem o školku je dokonce větší, než je rozšířený počet míst. Klidně by mohla vzniknout ještě jedna třída, ale neví se kde. „Přemýšlíme se zastupitelstvem, kde najít další prostory. Nejdřív jsme uvažovali o nějaké pobočce i na obecním úřadě, ale naráželi jsme mimo jiné na přísné hygienické normy,“ říká Věra Tichá. Což vedlo k tomu, že se začala plánovat nějaká forma přístavby. „V části školy by šlo udělat ještě jedno patro, a tak bychom si dole uvolnili jednu další třídu pro školku. Obec si požádala o dotaci na ministerstvu pro místní rozvoj už dvakrát a zatím nic nedostali, teď žádost podávali potřetí,“ říká bývalá ředitelka.
V roce 2019, rok poté, co přidali další třídu školky, se ředitelce a jejímu týmu podařilo otevřít šestou třídu a obnovit tak druhý stupeň školy, a to skoro po patnácti letech. „Prostory jsme ze dvou třetin museli zrekonstruovat: obklady, umyvadla, stropní osvětlení, nové lavice, všechny kmenové třídy jsou komplet nově vybavené. Šlo to z dotačního titulu ministerstva pro místní rozvoj,“ říká Věra Tichá. „Chybí nám učebna na fyziku a chemii, opět jsme žádali o dotaci MMR, ale byly kolem toho různé kotrmelce a nedostali jsme to, tak se pokusíme někde požádat znovu. Je to obrovská suma peněz, milionové částky, na to obec nemá,“ vysvětluje.
Loni v červnu tak ze školy opět vyšli deváťáci. Celkem jich v devítce bylo sedmnáct, letošních deváťáků je třináct, osmáků je osm, sedmáků sedmnáct, šesťáků deset. Skoro všechny děti z prvního stupně pokračují ve škole i na druhý. Na víceleté gymnázium neodešel za šest let nikdo.
Naopak, do školy – jak již bylo řečeno – přecházejí i žáci přespolní. Škola například spolupracuje s malotřídkou v osm kilometrů vzdáleném Neznašově. „Tam jedou podle programu Začít spolu a jsou zvyklí na kooperativní a projektové učení. Pan ředitel rád posílá děti k nám, do menší školy, kde mají větší prostor pro takové činnosti než v nějaké více výkonové škole v Písku,“ vysvětluje Věra Tichá, co může druhý stupeň albrechtické školy dětem nabídnout. Dojíždí sem i několik dětí z Týna nad Vltavou, a to převážně takové, pro které rodiče cíleně zvolili domáčtější prostředí venkovské školy, aby se cítily komfortněji. „Poradny doporučují dětem, které mají nějaké vzdělávací problémy, menší kolektivy,“ říká bývalá ředitelka. „Ze školy v Písku, která je považována za výběrovou, k nám přešly tři děti s tím, že jim tam nebylo dobře,“ vybavuje si. „My tady na sebe víc vidíme a můžeme podchytit a ošetřit problémy možná i rychleji a lépe než v nějaké škole o osmi stech žácích.“
„Děti jsou tu takové čestné a upřímné a ve své obyčejnosti něčím výjimečné, umí unést odpovědnost,“ říká třídní deváťáků Zdeňka Pirglová. „Možná je to tím, že jsou tu v takovém trochu ztraceném údolí a neznají určitý druh chování, který je běžný v městském prostředí a ve velkých školách. V jedné takové jsem učila, tak mám srovnání,” přemýšlí nahlas učitelka. „Sem do albrechtické školy dojíždím každý den třicet kilometrů a stojí mi to za to. Je to tu příjemné, moc příjemné,“ říká.
Přespolní žáky z okolních obcí škola získala i nebo hlavně díky tomu, že obec pořídila školní autobus, kterým je do školy sváží. První várka dětí přijíždí v půl sedmé a pět minut. Pak se autobus otáčí a jede pro děti v druhém směru. Trasy jsou celkem tři. Poslední skupina žáků, ta z Neznašova, dorazí asi patnáct minut před osmou. Na výuku, která začíná v osm, děti čekají v družině. Pro druhostupňové žáky je od sedmi ráno otevřená jedna třída s dozorem nebo mohou posedávat na gaučíku v chodbě.
Škola končí pro mladší o půl dvanácté nebo o půl jedné a pro druhostupňové třídy o půl druhé. Nejdéle trvá vyučování do 15.05. V 15.10 je odjezd neznašovských dětí domů. Pak autobus rozveze i další dvě skupiny, z Tálina a Chřeštovic a okolí. Přespolních bylo loni šedesát pět z celkového počtu osmdesáti osmi dětí, a to ze spádové a částečně i mimospádové oblasti, což je například již zmíněný Neznašov.
Dopravu do školy a zpět domů mají rodiny zdarma. Autobus má dvacet devět míst, nahradil první, menší, který už nestačil. V pátek se některé děti někdy svezou linkovým autobusem, který jede v půl jedné, někdy školní autobus nějakou trasu vynechá, podle momentální situace, o které řidič komunikuje s družinářkou a s učitelkami. Řidič je zaměstnancem obce, škola platí pouze náklady na naftu.
Starosta Miroslav Ušatý některým místním lidem vyčítá, že ačkoli mají školu za rohem, opustili ji. „Vozili děti do přeplněných škol v Písku, kde se učí po kabinetech, čímž kazili dětem charakter a ekonomicky nás poškodili,“ říká rozhořčeně. Vadí mu, že škola nemá dostatečný počet žáků, a je tak obci víc na krku. Do budoucna chce podobné úniky žáků co nejvíc minimalizovat. „Ať ti, kdo sem nebudou dávat děti do školy, nepočítají s nějakou naší podporou,“ říká poněkud zlověstně.
Starosta má také pocit, že „vládní činitelé“ se o malé obce nestarají. „Venkov hodili přes palubu a probíhá systematická likvidace venkovských škol,“ domnívá se muž, který starostuje již třetí volební období, do albrechtické školy sám jako žák chodil. Inženýr Ušatý si také myslí, že aktuálně jsou města oproti malým obcím zvýhodňována.
Starosta Ušatý má směřování obce a školy pevně v rukou. (c) Kateřina Lánská
Uvádí, že si spočítal, že město Písek dostává z rozpočtového určení daní na školy devadesát milionů a utratí na provoz sotva sedmdesát pět: „Zbytek mají na investice,“ tvrdí ambiciózní starosta, pod jehož vedením se Albrechtice staly Jihočeskou vesnicí roku, první mezi patnácti obcemi. V minulosti vybudoval vlastní obchodní firmu a uvažuje hlavně jako ekonom. Říká, že porota ocenila „investiční politiku obce“, včetně výstavby bytů a prodeje stavebních parcel. Jako vnitřní periferii svou obec nevnímá a slibuje si, že do roku 2030 by mohla mít o třicet procent obyvatel více.
Školní autobus byla investice, kterou podle starosty ne všichni podporovali, ale vyplatila se bohatě. „Nepotřebujeme na škole vydělat, což podle mě města dělají, ale nechceme ani prodělávat,“ říká, čemuž chce zamezit dostatečným počtem žáků. Na nákup autobusu vesnice použila dva miliony získané prodejem dřeva ze stromů zasažených kůrovcem. „Museli jsme pokácet třicet tisíc kubíků, ale část dřeva se mi podařilo zachránit, nařezalo se na hranoly a prodalo. A koupil se za to autobus,“ popisuje starosta. Autobus je podle něj efektivní, protože škola roční provoz tohoto dopravního prostředku dokáže pokrýt právě těmi žáky navíc, které dováží.
Albrechtická škola byla v roce 2022 vybrána spolu s dalšími čtyřmi do projektu EDUinu na podporu malotřídních škol s názvem Kam chodí vítr spát.
Mezi roky 2011 a 2022 docházelo při zvyšujícím se počtu základních škol i jejich žáků k postupnému poklesu počtů malotřídních škol, a to, podle údajů MŠMT, z 1478 na aktuálních 1317. U žáků vzdělávaných v malotřídkách je to pak pokles z téměř 109 tisíc žáků v roce 2011 na aktuálních zhruba 85 tisíc, přičemž celkový počet žáků se naopak zvýšil z původních necelých osmi set tisíc na aktuální více než milion.
Úbytek malotřídních škol souvisí podle ministerstva se stěhováním rodin s dětmi do větších měst nebo s tím, že rodiče děti vozí do větších škol v místě zaměstnání. To vede k pádu škol do kategorie “podlimitní”. Obce na takovou školu musejí víc doplácet ze svého a někdy už na to nemají prostředky.
Je to škoda, protože panuje shoda na tom, že malé školy v obcích jsou užitečné. „Hodně se mluví o wellbeingu a duševním zdraví žáků, stejně jako o propojování témat a ročníků. Toto všechno v malotřídkách je, včetně výrazně lepších podmínek pro inkluzi,“ říká ředitel odboru základního vzdělávání a mládeže MŠMT Michal Černý.
Nelze ale podle něj směšovat malotřídky a podlimitní školy. Jak už bylo řečeno, podlimitní neznamená malé, ale naplněné méně, než stanoví vyhláška. „Jednotřídka s deseti žáky podlimitní není, ale plně organizovaná škola se sto žáky ano,“ vysvětluje ředitel odboru.
Další nejasnosti pramení z toho, že název malotřídka někdy vede k představě, že takové školy mají malé třídy, nikoli menší počet tříd. „Přitom mohou mít i dvacet pět žáků ve třídě,” říká Michal Černý. Poukazuje také na to, že „malotřídka“ a malá škola není totéž: „Malá vesnická škola, která má pouze první stupeň s pěti ročníky, které se učí zvlášť, malotřídkou není. Neboli malotřídka je často malá škola, ale ne všechny malé školy jsou malotřídkami.”
I když tento článek popisuje příklad malotřídky, téma je širší a týká se malých škol obecně. Podle Černého zatím chybí komplexní propočet toho, o kolik konkrétně jsou malé školy dražší než ty velké. „Pomohl by nám najít tu hranici, od kdy už je škola málo efektivní,” říká. Podle něj proti malým školám a zvláště těm s malotřídním uspořádáním pracuje rozšířená představa, že vzdělávání v malých školách je méně kvalitní než ve velkých. „To ovšem platí jen pro druhý stupeň a bere to do úvahy jen výsledky v testech, nikoli „měkké“ faktory jako jsou wellbeing, prevence šikany, větší individualizace výuky a postojová složka vzdělávání,” vysvětluje Michal Černý. „Rozhodně bych nepovažoval za šťastné fyzické rušení malých škol kromě těch opravdu nesmyslně malých,” formuluje svůj postoj Michal Černý. „S kolegy na ministerstvu o významu malotřídek stále diskutujeme,” říká.
Za pravdu mu dává i programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký, který školu v Albrechticích sledoval v rámci projektu na podporu malotřídek Kam chodí vítr spát. „Mělo by nám jít o zachování dostatečně husté a lidem blízké sítě škol, byť to je pochopitelně nákladnější. Je třeba to vnímat v širších souvislostech, jde i o udržení vitálního venkova,” říká.
Zánik malých vesnických škol by mohlo přinejmenším přibrzdit administrativní spojování několika menších škol do větších organizačních celků, ke kterému podle MŠMT už někde dochází, zatím jde ale spíš o okrajovou věc. „Je to vhodná forma organizace, která může v daném regionu pomoci jak s lepším plánováním kapacit škol, tak se zajištěním kvalifikovaných pedagogů v menších obcích,” říká mluvčí ministerstva Tereza Fojtová.
Náměstek ministra školství Jiří Nantl mluví v podobném duchu. „I kdyby se jen ty nejmenší školy o třiceti dětech spojily do nějakých celků o sto padesáti dětech – systém by to výrazně posunulo k větší udržitelnosti,” říká. Aby se obce k něčemu takovému odhodlaly, potřebují podle něj co nejjednodušší postup. Když v současnosti chtějí ze svých škol udělat organizační jednotku, jednu školskou právnickou osobu, musí nejdřív založit svazek obcí. „Chceme jim umožnit, aby to mohly dělat napřímo, a jasně popsat celý proces, aby se o něm nemusely složitě dohadovat,” říká Nantl.
Slučování škol do větších celků (zastřešených eventuálně nějakou organizací) při jejich fyzickém zachování by mohlo přinést různé výhody obcím i samotným malotřídkám, i když asi nebude snadné o tom ředitele, zvyklé na svou svobodu, přesvědčit. „S administrativou se teď trápí po nocích, dělá se většinou na koleně a podle toho papíry a účetnictví taky vypadají,” říká Miroslav Hřebecký. A dodává: „To je obdobné jako u starostů malých obcí, byť tam jsou jakékoliv změny zatím politicky zcela neprůchozí. Třeba by se skrze reformu malotřídek získaly politické argumenty i pro reformu roztříštěné soustavy samospráv, ale to už hodně spekuluji.”
Autor článku:
Jitka Polanská
Redaktorka, EDUin.
