Karin Marques: Inkluzívní vzdělávání v Kanadě je realitou

Publikujeme text Karin Marques (OSF), který srovnává inkluzivní přístup v Kanadě a u nás. Jak vypadá kanadská inkluze a v čem bychom se mohli inspirovat? Původní text najdete ZDE.

Když Harland Sanders začal prodávat smažená kuřata, nelišil se od ostatních. Co z něj udělalo slavnou restauraci KFC bylo několik maličkostí – mezi nimi tajná ingredience – směs bylinek. Co je tajná ingredience inkluzívního vzdělávání? To, že děti s postižením tráví čas společně s ostatními dětmi – to je to kouzlo, které v dlouhodobém horizontu přinese ovoce do života všech.

Základní rozdíl v přístupu k inkluzívnímu vzdělávání mezi kanadským a českým systémem je ten, že odborná podpora, která je poskytována škole na inkluzívní vzdělávání nejde za žákem, ale za učitelem. Jak říká paní učitelka Erica: „Když pošlu žáka s problémy ven ze třídy za odborníkem, já se jako učitelka nezlepším. Když odborník přijde za mnou a konzultuje se mnou, jak mohu žáka podpořit, budu lépe připravená dětem pomoci, až obdobná situace nastane příště.“ Odbornou podporu učitelům v práci s rozmanitým třídním kolektivem dávají metodici zaměstnaní ve škole na plný úvazek. Rekrutují se z řad zkušených učitelů, kteří jsou přirozenými lídry, a mají za sebou několikaletou práci ve třídě. Někteří jsou bývalými lídry v rozvoji čtenářské nebo matematické gramotnosti, někteří mají za sebou kurzy a speciální školení pro práci s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Náplní jejich práce je pomáhat učitelům plánovat hodiny tak, aby všechny děti měly v hodině co dělat. Někdy společně s učitelem jdou do hodiny a učí dohromady. Odpoledne pak vyhodnocují, co fungovalo a co je třeba vymyslet jinak. Škola s 500 žáky má 3 metodiky, škola s 2000 žáky má 8 metodiků. Kromě nich jsou v některých třídách i asistenti pedagoga, na které nejsou kladeny příliš náročné kvalifikační požadavky. Někdy se rekrutují z řad rodičů, nebo uchazečů o práci na úřadu práce. Jak konkrétně vypadá sezení metodika s učitelem ohledně problémového žáka? Metodik se ptá učitele: Čím Martin komplikuje práci ve třídě? Co ti nejvíce vadí? Kdy se to děje? Jsou nějaké indicie, podle kterých poznáš, že se blíží jeho problémové chování? Učitel píše odpovědi a společně vymýšlí nápady, co se dá udělat ve chvílích, které mohou Martinovo chování rozhodit. Učitel odchází s vědomím: mám s Martinem problém, ale mohu zkusit tohle řešení a tento nápad z dnešního sezení.

Karin Marques (OSF)

V Kanadě jsou přesvědčeni, že inkluze funguje dobře v přirozeném rozložení. Pravidlo je, že škola by neměla přijímat žáky s postižením mimo jejich spádovou oblast. V 90. letech UNESCO a OECD studovalo systém inkluzívního školství v Novém Brunšvíku a konstatovalo, že funguje dobře a finančně efektivně. Za počátkem reformy samozřejmě stáli rodiče. Chtěli, aby jejich dítě chodilo do své spádové školy s dětmi okolních domů. Všem bylo záhy jasné, že to není žádný nápad UNESCA, ale prosté přání mámy a táty. A všichni se snažili jim pomoct jejich přání uskutečnit. Gordon Porter, bývalý ředitel školy, který pomáhal ministerstvu školství s inkluzívní reformou, vzpomíná, že začátky nebyly úplně snadné. Učitelé druhého stupně se inkluzi bránili. Mysleli, že teď mají naučit stejné znalosti i děti, které nemluví, nečtou, nebo mají jiné problémy, a proto s inkluzí nesouhlasili. Když pochopili, že není nutné naučit je vše, že mohou osnovy přizpůsobit dětem, bylo vyhráno.

Pětidenní pobyt v kanadské provincii New Brunswick za účelem studia inkluzívního vzdělávání pořádaly organizace Inclusion International a Inclusive International Canada za podpory mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations. Studijního pobytu se účastnilo 11 zástupců převážně ze zemí Latinské Ameriky. Vzdělávání v Novém Brunšviku je inkluzívní již více než 25 let. Místní vláda se z úcty k mezinárodním úmluvám (článku 47 Mezinárodní úmluvy práv osob se zdravotním postižením) a k lidským právům obecně rozhodla zrušit speciální školy a pomocné třídy, které byly vnímány jako segregační. Od učitelů, rodičů i školských pracovníků města jsme slyšeli: i dítě s postižním patří mezi nás. Nemůžeme ho vydělovat do speciální školy, jak by si pak zvyklo na soužití s ostatními v našem městě? Místo toho jsme ve školách slyšeli příklady žáků, kteří se po absolvování společné základní a střední školy byli schopni začlenit do společnosti. Marie s Downovým syndromem pomáhá připravovat sendviče v místním bistru a John s mentálním postižením skládá ručníky v Crown Plaza hotelu v centru města. Každý je důležitý a každý sem patří.

—

Karin Marques se v Nadaci OSF věnuje vzdělávání, především pomáhá krajským úřadům integrovat děti se specifickými potřebami do běžných tříd. Je členkou poradního týmu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, členkou pracovní skupiny pro naplňování Memoranda mezi ministrem pro lidská práva a Ústředním školním inspektorem v oblasti rovných příležitostí a členkou poradní skupiny Rady vlády pro romské záležitosti. Dříve působila jako učitelka a ředitelka na Lauderových školách a vedla obecně prospěšnou společnost Nová škola podporující vzdělávání romských dětí. Založila komunitní centrum Klub K2, které poskytuje kvalifikační kurzy péče o děti.