Lidové noviny: Do přijímaček jsme zapojili intuici

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Jiřím Stárkem, ředitelem Základní umělecké školy Hostivař v Praze, o historii zušek, jejich přínosech, ale i problémech. Text vyšel 9. 10. v příloze Akademie Lidových novin.

Nabídka roztodivných kroužků je pestrá, základním uměleckým školám ale nemohou co do kvality a prestiže konkurovat. O jejich současnosti i historii ví hodně Jiří Stárek, ředitel Základní umělecké školy Hostivař v Praze. Umí také pojmenovat problémy, s nimiž se tyto školy potýkají.

V míře dostupnosti uměleckého vzdělání je český systém základních uměleckých škol v Evropě ojedinělý. Snad nikde jinde na světě se tolik dětí z průměrných rodin neučí hrát na hudební nástroj. 

Ano, tu síť zušek, kterou máme, nám opravdu všechny země mohou závidět. Je to naše specifikum s hlubokými historickými kořeny. Vidím to jako takové hrabičky, kterými neustále prohrabujeme velkou většinu dětské populace a snažíme se co největší část z ní přitáhnout k hudbě a jinému umění.

Kam až ty kořeny sahají? 

Až do konce osmnáctého století. Dlouho šlo pouze o hudební vzdělávání, další obory – literárnědramatický, výtvarný a taneční směr – se v základním uměleckém vzdělávání objevily až v polovině minulého století. V počátcích to bylo tak, že učitel měl na starosti kromě jiného zajišťování hudební produkce na zámku a v kostele – tak si tehdy kantoři přivydělávali –, no a k tomu se hodili malí hráči a zpěváčci rekrutovaní z žáků školy. Za naši hustou síť uměleckých škol mohou částečně inspektoři, což je kuriózní. Někdy kolem roku 1830 byla císařskou vyhláškou nařízena kontrola uměleckých škol, a tak inspektoři vyrazili do terénu. Mnozí z nich při tom okoukali know-how a na penzi sami hudební školy zakládali.

Jak vycházíme ze srovnání se zeměmi, které taky byly součástí Rakouska-Uherska, třeba právě s Rakouskem? 

Kupodivu jsme na tom daleko lépe a řekl bych, že to je oddaností věci ze strany lidí, kteří jsou do uměleckého vzdělávání dětí v Česku zapojeni. Díky nim jsou české zušky opravdu fenoménem, který jezdí zkoumat lidé z celého světa. Co vím, v Rakousku mají školy a ředitelé menší možnost vlastní iniciativy, vše je tam ještě víc než tady jaksi svázané po rakousku-uhersku. Na Slovensku, s nímž jsme šli kus cesty společně, se systém uměleckého vzdělávání bohužel spíš rozpadá, zatímco u nás se má k světu.

V dobách nesvobodných nebyl takový výběr zájmových kroužků, jako je teď. V současnosti mají vaše školy velkou konkurenci. Snížil se nějak výrazněji počet žáků zušek? 

Ne, je stabilní, což je samozřejmě super, ale je třeba být ostražití. Může to znamenat i jistou generační setrvačnost. Já jsem chodil do lidušky, můj kluk tam bude chodit taky. Je třeba dívat se i na to, nakolik zušky vedou děti k tvořivosti – a nakolik se tam neodehrává nic víc než nezáživné nacvičování skladeb, od kterého si žák, když to jednou skončí, jen oddechne a už nikdy pak piano neotevře. Já jsem v komunitě zušek známý jako velmi kritický ředitel, který bije na poplach proti stagnaci. Ale je to proto, že nechci, aby nám ten náš poklad zrezivěl, aby nám ujel vlak.

Zušky jsou masová záležitost, aktuálně do nich chodí přes 230 tisíc dětí. Je jasné, že takový moloch neudrží všude špičkovou kvalitu. Dalo by se tedy spokojit s dobrým standardem. Ohodnotil byste současný stav dětského uměleckého vzdělávání jako dobrý standard? 

Stoprocentně. A i tak vycházíme ze srovnání s dětmi z jiných zemí.

Kde jsou neuralgické body základního uměleckého vzdělávání? 

Dobrá zuška stojí a padá s dobrým ředitelem. Na něm záleží to, jak vede sbor, jakou tvář a dynamiku škole vtiskne, jak škola pracuje s dětmi. Zda je to výrobna představení na objednávku starosty, jichž se účastní jen ti nejlepší, přičemž zbytek dětí se dloube v nose, anebo zda je to opravdu umělecká výchova všech zapsaných dětí.

Co brání ředitelům základních uměleckých škol být dobrými řediteli? 

Odvážím se říct slovo do pranice, ale já jsem tím známý. Je to česká připodělanost a pak ještě nějaké skutečně objektivní důvody, z nichž jeden je třeba šestileté funkční období. Za šest let žádnou školu nevypipláte. Vy ale nemáte jistotu, že budete moci ve své práci pokračovat, takže se držíte dost při zemi. Anebo se nedržíte při zemi, jste progresivní ředitel a chcete dělat nové věci, ale ve vašem městečku zvolí starostu vidláka a ten vám začne poroučet, že chce program na dožínky. Vy se vzepřete, třeba prostě proto, že máte se školou jiné záměry než z ní udělat produkční agenturu k dispozici starostovi. A co se stane? Starosta si vás nejspíš neoblíbí a v příštím funkčním období vás vymění. I když se ředitelé vybírají konkurzem, takový vliv zřizovatel určitě má.

Nejvíc zušek je myslím v Jihomoravském kraji a člověk vídá z toho regionu na YouTube klipy, které tam pyšná komunita v čele se starostou vyvěšuje. Žáci hrají, rodiče a prarodiče jsou dojatí. To je v pořádku, nebo ne? 

Jako všechno to má svůj rub a líc. Umělecké školy samozřejmě logicky tíhnou k tomu, předvádět se svými žáky to, co je naučily – a to je v pořádku. Nemělo by se ale stát, že škola místo vzdělávání pořád nacvičuje: na ples, na happening ZUŠ Open, na to a tamto. Tento hon za pozlátkem má mimo jiné špatný dopad na velkou část dětí, zejména na ty, které na pódiu nezazáří. Vyrůstá tady otrávená generace, kterou nic nebaví. Protože se jim nikdo v honbě za nějakými vnějšími zisky pořádně nevěnoval – ať už rodiče, nebo škola. Je potřeba si ujasnit cíle základního uměleckého vzdělávání. Postarat se o talenty, to je jedna věc. Devadesát dva procent studentů konzervatoří a středních uměleckých škol prošlo základními uměleckými školami, takže toto plníme. Ale druhým cílem, který je podle mě neméně důležitý, je hudebně vzdělávat i děti, ze kterých profesionální umělci a interpreti nebudou. A tyhle dvě role musíme umět harmonicky vyvážit.

Na základní umělecké školy se dělají přijímací zkoušky, nějaká výběrovost při vstupu tedy existuje a nařizuje ji i zákon… 

Mám s tím dost problém a možná ho taky jako jeden z mála ředitelů řeším. To, jak jsou tradičně postavené přijímací zkoušky, je podle mě zavádějící. Proč? K přijímačkám přijde sto dvacet dětí a vy máte bleskově vyhodnotit, zda mají rytmus, intonaci, jemnou motoriku, když tedy mluvím o hudebním oddělení. Na každé dítě máte osm deset minut. Učitelé to posuzují nejen v kvaltu, ale i s vysokou mírou subjektivity. Dítě je ve stresu, stojí samo před komisí, takže pokud je nesmělejší, může ho to ztrémovat. Tenhle systém jsme u nás před dvěma lety úplně změnili.

Ředitelem jste už pěkných pár let. Proč jste udělal změny až nedávno, když vám systém přijímaček nevyhovoval? 

Nějakou dobu jen pozorujete, co se vám nezdá, než vás napadne, že by se to dalo změnit. Musí to asi nějak vykrystalizovat. No a další vysvětlení je, že aby se změna uchytila, nestačí ji mít ve vlastní hlavě, musí o ní být přesvědčeni vaši kolegové. Celé dva roky trvalo, než si i můj sbor plně uvědomil, že tímhle výběrovým řízením vlastně nic nepoznáme, že pěti- šestiletá děcka nemá cenu zkoušet tímto způsobem. Dělalo se to tak po celé generace, chvíli trvá, než se té představy vzdáte. Ale pak jsme na tom začali pracovat společně a dnes děláme přijímačky úplně jinak.

Jak? 

Shodli jsme se na tom, že musíme dítě pozorovat déle, ne osm minut, ale aspoň tři čtvrtě hodiny. A že musíme nějak eliminovat stres, který pro něj zkoušení před komisí představuje. Představte si malé dítě, jak stojí před třemi obrovskými dospělými a má jim na povel něco předvést. Takže jsme to pojali jako pohádku, jako příběh, který dětem vyprávíme. Součástí jsou úkoly, které mají splnit. Ve skupině je dětí víc, takže se tolik nestydí. Vnímají hlavně vypravěče, který je vtahuje do děje, a už tolik ne dva další pozorovatele, kteří sedí za nimi a všímají si jejich projevů. Tito dva pozorovatelé pak spolu své dojmy konzultují. A ještě jedna věc, na kterou jsem pyšný: při výběru jsme přisoudili určitou roli intuici. Dítě třeba nesplní úplně všechny předpoklady, ale vám něco říká, že na to má. Tam to s ním zkuste, ono se to celkem brzy ukáže.