Lidové noviny: Rodiče motivuji cukrem i bičem

ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Janou Teriaki, ředitelkou základní školy v Morkovicích. Pracovat na základní škole v problematické lokalitě s množstvím sociálně slabých a nefunkčních rodin moc učitelů nechce. Řídit takovou školu je ještě těžší. Pro ředitelku základní školy v jihomoravských Morkovicích Janu Teriaki je to prý zajímavá výzva. Jako dobrá manažerka umí požádat o peníze a taky ví, za co je utratit. Jako bývalá učitelka si ale uvědomuje, že škola je víc než firma. Text vyšel 29. 5. v příloze Akademie Lidových novin.

Jak byste popsala vaši školu a skladbu dětí v ní?

Máme přes čtyři stovky dětí. Asi šestnáct procent žáků pochází ze sociálně znevýhodněných rodin. Rodin, které často mění bydliště, chybí v nich jeden rodič nebo jsou tam problémy se zanedbáváním výchovy. Část těchto rodin je romských, ale nejsou to jen Romové. Někteří rodiče se přetahují o děti, ty pak mění školu podle rozhodnutí soudu. Měli jsme tu chlapce, kterému se takto rozvinula fobie ze školy. To nejsou přímo děti, na které by se vztahovala inkluze. Hodně takových žáků je při spodní hranici normality a jejich poruchy učení a chování mají přímou souvislost s rodinnými traumaty. Nemají státem uznanou podporu. To, jak se jim bude ve škole dařit, do velké míry ovlivňuje přístup jejich učitelů.

Jak motivujete rodiče těchto žáků ke spolupráci?

Metodou cukru a biče, vyvažováním pozitivní motivace a vymáháním pravidel. Ve spolupráci s neziskovkami pořádáme přednášky o výživě, hygieně nebo o tom, jak připravit dítěti aktovku do školy. Na besedě rodiče pohostíme, našli jsme si na to dotace. Máme ve škole program obědů zdarma, spolupracujeme s organizací, která jej zajišťuje. Účast v něm podmiňujeme návštěvou právě zmíněných přednášek. Další podmínkou je, aby děti neměly neomluvené hodiny. Obědy taky nesmějí propadat. Cílem je podpořit ty rodiny, které vyvíjejí snahu, ale samozřejmě hlavně nakrmit děti, naplnit jejich základní potřeby, bez toho nemůže být o dobrém prospěchu ani řeč. Když dojdu k závěru, že dítěti je v rodině ubližováno, že zaostává vinou nedostatečné péče, nerozpakuju se ani jednat se sociálkou nebo s policií. Když rodiče pijí, děti chodí špinavé a zanedbané, nemůžeme to nechat jen tak. Na druhou stranu je mi jasné, že když má rodina těžké existenční problémy, svačina pro dítě je to poslední, co řeší.

Daří se vašimi intervencemi situaci problematických žáků zlepšit?

Úměrně. Většina z nich nepropadá. Jedním z hlavních handicapů, se kterými tyto děti do školy nastupují, je malá slovní zásoba, učíme je tedy češtinu ve zvláštním kroužku. Využíváme všech možností, jak jim umožnit zažít úspěch: máme tu třeba romskou dívku, která vyhrála školní pěveckou soutěž a celá škola jí tleskala.

Kolik máte ve třídách dětí?

Na prvním stupni dvacet až dvacet pět, snažíme se, aby to nebylo víc. V prvních třídách jsou velké rozdíly v úrovni jednotlivých žáků. Zvyšuje se počet odkladů, takže v jedné třídě jsou děti s věkovým rozdílem až dva roky, v reálné zralosti může být rozdíl až čtyř let. Potýkáme se s příchody a odchody během roku. V prvních třídách ale ještě děti nikam na speciální vyšetření neposíláme, vyčkáváme, jak se adaptují.

-Jak se dá v tak různorodé třídě pečovat o každého žáka?

Použitím metod, které umožňují přenést díl práce na děti a uvolnit učiteli ruce pro to, aby situaci spíš monitoroval a případně korigoval, než aby to celé táhl sám. Děti pracují ve skupinách, ve dvojicích, na projektech. Individuální přístup z toho pak vyplyne automaticky. Snažím se vést učitele k tomu, aby věřili, že se děti mohou učit navzájem. Daří se to podle míry otevřenosti učitele. Na druhém stupni je to horší, už jen proto, že učitelé si tam více připadají jako odborníci na předměty.

Od problémů žáků ze špatného rodinného prostředí k inkluzi. Jak se projevuje ve vaší škole?

Takzvaná inkluze se nás dotkla pozitivně v tom smyslu, že přinesla nárokové peníze. Škola inkludovala i dříve, peníze na asistenty pedagogů jsme dostávali částečně od kraje, zbytek jsme museli brát z peněz pro učitele. Pracovní zapojení sedmi asistentů pedagoga, které aktuálně máme, doplňujeme tak, abychom na ně našli i peníze odjinud a zaměstnanec neměl jen malý úvazek spojený s daným žákem. Další finance čerpáme z takzvaných šablon, což je zjednodušená administrace evropských projektů. Díky nim taky platíme například školní asistentku – což je jiná pozice než asistent pedagoga – nebo paní učitelku, která vede odpolední školní přípravu. Kraj nám zase platí sedmdesát hodin na začlenění osmiletého vietnamského dítěte, které teď máme v první třídě a skoro neumí česky. Má občas v hodinách přidělenou i asistentku, jedna paní učitelka dochází za ním domů, druhá se mu věnuje ve škole po výuce. Díky rozvojovému programu jsme taky mohli nakoupit pomůcky.

Co říkáte zapojení speciálních pedagogů v běžných školách?

V naší obci byla dřív speciální škola a některé z takzvaných speckařek, učitelek se speciálním pedagogickým vzděláním, pracují teď u nás. Do určité míry tedy máme v tomto ohledu nadstandardní pedagogický personál. Ale někteří – je jich tedy naštěstí menšina, ale týká se to i speciálních pedagogů – vidí potíže „problémových“ žáků prostě jako nevychovanost a nedokážou se vcítit do jejich situace. Školy by ale speciální pedagogy potřebovaly. Prospělo by, kdybychom v rámci disponibilních hodin mohli organizovat paralelní vyrovnávací skupiny či třídy vedené speciálním pedagogem. Byli jsme ve Finsku na stáži a tam to takto funguje. V rámci školy mají speciální třídy vedené speciálními pedagogy. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami učili běžní učitelé, speciální pedagogové i asistenti, vždy podle potřeby. A každé dítě má svůj vlastní rozvrh.

Proč podle vás inkluze u nás drhne? Co je hlavním důvodem?

Problém je v tom, že podpůrná opatření spojená s doporučením speciálních potřeb žáka mají různou lhůtu platnosti, na kterou je vázané financování. Není to tak, že byste měli jisté peníze na rok, od prvního do prvního září. To nám neumožňuje plánovat, najít speciálního pedagoga, připravit na některé předměty flexibilní třídu, kam by docházeli žáci, kteří to potřebují. Vdané situaci můžeme něco dělat v odpoledních hodinách, což má svá úskalí, děti i učitelé jsou už unavení. V rámci výuky by to šlo, pokud by škola mohla s penězi disponovat volněji. A jsou tam ještě další komplikace: u nás asistent pedagoga nesmí učit a často na to ani není kvalifikačně vybaven. Taky si nemůžeme moc vybírat, koho přijmeme. To zase souvisí s ohodnocením lidí ve vzdělávání.

Čím by vám ředitelům stát pomohl?

Administrativní vykazování nákladů na inkluzi položku po položce je opravdu náročné. Bylo by daleko lepší, kdyby školy dostávaly peníze v rámci takzvaných ostatních neinvestičních nákladů a samy o nich rozhodovaly. Mohly by být vyčíslené nějakým procentem. Já bych je třeba využila častěji na školení než na pomůcky. Dobrý a vyškolený učitel je základ, je důležitější než nějaká pomůcka. Na co je pomůcka, když ji učitel neumí nebo ani nechce používat? Dobrý učitel si pomůcku klidně vyrobí i sám. Ředitelům a školám by rozhodně slušela větší autonomie. Stát může a má čas od času kvalitu školy prověřovat, ale neměl by za námi pořád stát jako hlídací pes.

Proč si podle vás inkluze získala ve společnosti tak špatnou pověst?

Inkluze nejde dělat s učiteli, kteří mají v hlavě jinou školu. Pokud převládá model, kdy učitel táhne celou třídu výkladem od tabule, je to pro něj za současné situace tak náročné, že z toho logicky vyvozuje, že to je nemožné. Což tak není. Jen se inkluze těžko napasovává na klasickou běžnou školu. Je to vše o lidech a o jejich flexibilitě. Systém se nemění paragrafy, ale ochotou lidí. Mělo by to začínat na pedagogických fakultách. Ale třeba i výběrem praxe studentů pedagogiky.

Máte v okolí speciální školy? Pro jaké případy jsou podle vás užitečné?

Nejbližší taková škola je v Kroměříži, asi 25 kilometrů odsud. Podle mě ale není reálné ani žádoucí, aby se děti se vzdělávacími problémy jezdily vzdělávat mimo obec. Za prvé by je to vydělilo z komunity, kde žijí a budou žít, odcizilo by je to od vrstevníků, od sousedů, které budou potkávat v obchodě nebo na ulici. Za druhé to jejich rodiče ani nejsou schopni logisticky zajistit, takže by to vedlo k velkým absencím, proti kterým i tak bojujeme. Až na hraniční případy je lepší, když děti zůstanou ve své spádové škole. Máme tu pár žáků s LMP, lehkou mozkovou poruchou, což je označení žáků s nižší inteligencí, o které je největší spor, zda patří do běžné, nebo speciální školy. My je vzděláváme u nás. Mají individuální plán a snížené požadavky na výstupy.

Mnoho odpůrců inkluze poukazuje na to, že inkludované děti v kolektivu běžných dětí trpí, že se dá maximálně dosáhnout toho, aby byly tolerovány, ale vždy budou ve třídě izolované a ostatní děti je neberou. Jak to vidíte vy?

Mají nižší status, to ale platí i o dětech jen pomalejších nebo z chudých rodin. A bylo to tak vždycky. Teď jsou prostě jen větší rozdíly mezi jednotlivými rodinami i dětmi. V jedné třídě jsou spolu děti, které by se jinak už asi nepotkaly. Společnost se víc a víc stratifikuje. Hodně důležité jsou proto mimoškolní a zážitkové akce, spaní ve škole, výlety, adaptační pobyty, dále takzvané „výchovy“, práce rukama, zahrada, kterou už druhým rokem budujeme. Máme venkovní učebnu i louku, plánujeme park. Prostě aby škola byla co nejvíc komunita, nejen místo, kde se sedí v lavicích a prokazuje schopnost pobrat učivo.

Inkluze se navíc týká i nadaných žáků…

Přesně tak. Paradoxně mohou problémy i u nich vypadat podobně. Neoblíbenost ve třídě, sabotáž výuky… Ti slabší mají pocit nedostatečnosti, ti nadaní se zase nudí… Musíme neustále hlídat, co se děje na obou stranách spektra. Po dlouhých debatách a zvažování jsme kvůli tomu udělali velkou změnu na druhém stupni. Úplně jsme změnili učební plán – k nevoli některých učitelů, kterým jsme sebrali hodiny a navýšili díky tomu počet volitelných předmětů.

O co přesně šlo?

Škola má takzvané disponibilní hodiny, které může alokovat, jak chce. Tady se tradičně dávaly na posílení hodin v češtině a matematice. Tak to tady bylo sto let a pak si přijde nějaká Teriaki a rozhodne, že by to bylo dobré změnit. Stálo to hodně přesvědčování, hodně pracovních skupin, hodně diskusí, ale teď jsme to začali realizovat. Ze dvou velkých pátých tříd jsme udělali tři menší šestky o šestnácti sedmnácti žácích, jinak by to prostě nešlo. Jsou to třídy s velkou růzností dětí, sociální i intelektovou, zmenšit počet žáků bylo potřeba. A nabídli jsme jim devět volitelných předmětů ve třech blocích: seminář a cvičení v češtině a matematice, cvičení a konverzaci v angličtině a semináře ve fyzice, zeměpise a přírodopise. Žáci, kteří potřebují zlepšit češtinu, chodí na češtinu a procvičují pravopis. Někteří jiní žáci zase nemají základní návyky v matematice, neumí přiložit úhloměr. Ve volitelných předmětech jsme navíc posílili učitele, někde učí dva pedagogové.

Odcházejí od vás děti na víceletá gymnázia?

Jedním z prvních úkolů, které jsem si dala, bylo tomu zamezit a pomalu se to daří. Profilováním výuky, ale i tím, že tu máme aktivní žákovský parlament a že podporujeme žákovské iniciativy, že jim dáváme volnou ruku.

Stíháte vše v pracovní době?

Úplně ne. Na nové projekty a pátrání po řešeních si najdu čas spíš až v noci, když jdou děti spát. Večer taky absolvuju docela dost webinářů.

Je ještě něco, kromě práce a rodiny, co vás zaměstnává?

Mám teď takovou čerstvou radost. Jak člověk občas nemůže spát, protože se mu v hlavě honí různé věci, tak já spřádám příběhy a z nich je teď kniha, která už leží u vydavatele a čeká na vydání. Právě mám před sebou smlouvu na tisíc výtisků.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Zdenek Sotolar
Zdenek Sotolar
2 years ago

Pracovat na základní škole v problematické lokalitě s množstvím sociálně slabých a nefunkčních rodin moc učitelů nechce.

A tak raději zdrhnou do neziskovek.