Už jste zmínil založení spolku Politika (nejen) pro mladé. Jak za tu dobu hodnotíte zájem mladých lidí o dění kolem sebe?
Já si nemyslím, že by se mladí o veřejné dění vůbec nezajímali. Při studiích vysoké školy jsem pouze došel k osobnímu přesvědčení, že část mladých lidí – tehdy mých vrstevníků – nevěnovala veřejnému dění příliš velkou pozornost. Důvodem pro to u mnohých bylo, že na to zkrátka nemají čas. Tehdy se mi v hlavě začala rodit myšlenka nenápadné platformy, která bude v prostředí mladých na Instagramu otevírat témata související s politikou, vysvětlovat složitější politické pojmy a objektivně informovat o aktuálním dění. Vše ale s cílem nabídnout pouze kvalitní a ověřené informace, které mladým pomohou vytvořit si vlastní názor, nikoli je přesvědčovat o tom „jediném správném“.
Mám ale pocit, že se nyní celorepublikově i globálně mladí o veřejné dění víc zajímají. Je to možná dané současnou situací, ať už to byl covid nebo nyní válka na Ukrajině. Najednou si uvědomili, že svoboda není zadarmo a o naši demokracii je třeba neustále bojovat. Ale nemyslím si, že je to výsledkem pouze naší práce, ale i činností mnoha dalších mládežnických organizací.
Promítáte tuto rovinu motivace mladých k zájmu o dění kolem sebe i do výuky?
V tělocviku a matematice se to upřímně moc nedá. Samozřejmě se snažím například při třídnických hodinách dětem otevírat různá témata a budovat podstatné hodnoty, jakými jsou například respekt, zodpovědnost, spolupráce. Nebo rozvíjet u žáků kladný vztah k regionu, vlasti, ale i k planetě. Na druhém stupni základní školy jsou ale ještě stále částečně děti. Myslím si, že je na hlubší politické diskuze ještě brzy – spíš bych se dozvěděl, jaké názory slýchávají doma od rodičů.
U starších žáků je to jiné. Když přijdete na jakoukoliv střední školu či gymnázium, vidíte, jak ti lidé nad věcmi přemýšlí. V některých tématech jsou dokonce v mnohém napřed, protože mají v sobě velké odhodlání. Myslím si, že to je cesta, že to je pozitivní budoucnost, která nás čeká – že se mladí lidé toho zhostí. My jim k tomu jen musíme nabízet potřebné nástroje.
Funguje právě tak dnes spolek? Nabídl jste jim nástroj a spolek se v průběhu let proměnil skrze iniciativu mladých lidí?
Určitě. Na začátku v roce 2018 jsem měl sice svoji vizi, jak bych to chtěl dělat, a pak další členové přicházeli s tím, co si myslí, že by fungovalo nebo co funguje v zahraničí, případně co by sami chtěli vyzkoušet. Důležitá je vlastní iniciativa a zápal pro věc. Například přišel někdo a řekl: „Chci dělat tohle, protože mi to přijde skvělé. Zajímám se o to už tři roky, mám to načtené, chtěl bych to lidem říct.“ Tak se třeba stalo, že jsme měli desetidílnou sérii o Blízkém východě, protože ve spolku byli lidé, kteří to měli namistrované.
Jsem strašně rád, že projekt díky zápalu a nadšení mladých lidí stále roste, a velmi si cením každého jednoho, který je pro druhé ochoten obětovat svůj čas, bez očekávání jakékoli zpětné odměny.
Kolik má spolek dnes členů?
Dnes na aktivitách spolku v různých formách pracuje přibližně 40 mladých lidí. Někteří vytvářejí příspěvky, jiní je poté textově a graficky editují, další se věnují přípravě a nahrávání rozhovorů se zajímavými osobnostmi ve formě podcastů, YouTube videí či otevřených debat na Discordu. Část týmu objíždí střední školy s naším edukačním workshopem „Za sedmero diktaturami“ a pořádá akce pro mladé v offline prostoru. Úžasné na tom je, že všichni na projektu pracují dobrovolně a na úkor svého volného času.
Samozřejmě máme ukotvené nějaké hodnoty, které si myslíme, že mladé lidi spojují, třeba udržitelnost nebo že patříme do Evropské unie. To už projekt nějakým způsobem směřuje, ale myslím si, že tak to vnímá většina mladých lidí dnes. A jelikož je tým tak velký, rozhodně nemáme jen jedno politické smýšlení. Narážíme na to často a hlídáme si, že když někdo tu a tam akcentuje témata, která už směřují mimo, je potřeba to poupravit tak, aby to bylo co nejvíc neutrální.
V roce 2022 jste jako spolek získali druhé místo v celoevropské soutěži Ceny Karla Velikého, o rok později jste vydali knihu, aktuálně se těšíte z ocenění prezidenta – berete to jako známku, že děláte dobrou práci?
Vnímali jsme to jako obrovský úspěch – že to někdo i globálně, minimálně v Evropské unii, považuje za dobrý projekt. Nikdo z nás to ale nedělal s motivací, abychom dosáhli nějakého ocenění. Pro nás je mnohem podstatnější, když nám někdo napíše nebo řekne, že se díky nám víc zajímá, že se o tom baví se spolužáky a vedou o tom diskuze. To si myslím, že je mnohem větší odměna.
Vydání knihy pro mě byla taková třešnička na dortu. Jejich aktivity dál sleduji a snažím se s nimi udržovat kontakt. Projekt bude fungovat tak dlouho, dokud budou mladí lidé chtít dál vzdělávat další generace. Jsem strašně rád, že tu takoví mladí jsou. Mají spoustu nápadů a nadšení, tak jsem zvědavý, s čím přijdou.
Máte i vy nápady na nové aktivity, nebo se teď plně věnujete učitelství?
V hlavě mám samozřejmě spoustu snů a nápadů, ale času je méně. Když člověk studuje vysokou školu, je časově svobodnější než s prací, rodinou a starostmi kolem domu. Vnímám, že teď už jsou moje role jinde. A rád vidím, že projekty, které jsem založil, fungují a jsou postavené na mladých lidech.
Práce učitele je pro mě teď na prvním místě. Učím pátým rokem a už zjišťuji, co mi ve stylu výuky sedí, co ne. Rád bych věci dál měnil – začal bych ale u sebe. Když jsem nastupoval, ještě jsem dodělával studium, takže pro mě bylo těžké se zorientovat. Chtěl jsem, aby učení nebylo jen o znalostech, ale aby předávalo kompetence a přidané hodnoty, aby to z mé osoby děti cítily. Vnímám velkou odpovědnost za žáky. Sledují, proč a jak co dělám, a tvoří si nepřímo návyky nebo vzorce chování. Prolíná se do toho i ta skautská zkušenost. Nechám se ale ještě překvapit, kam mě život zavede.
Je v oblasti vzdělávání či veřejné angažovanosti něco, co byste si přál, aby se ve společnosti změnilo?
Strašně bych si přál, aby se mladí nejen zajímali, ale aby se také dokázali bavit slušně a kultivovaně s lidmi s odlišnými názory. Mám pocit, že politická kultura v naší zemi degraduje a že to, jak spolu jednáme, není v pořádku.
Přes odlišné politické názory věřím, že se vždycky lze nějak dohodnout. Pokud se mezi sebou slušně nedokážeme bavit ani my, jak to můžeme chtít po dětech či našich žácích?
Ale zároveň se těmi negativními příklady nesmíme nechat odradit. Jsou tu mladí, kteří to dělají dobře a kteří se snaží – a na nás ostatních je, abychom se nezavírali do svých škatulek, nebáli se jít s kůží na trh a byli ochotni se bavit napříč různými skupinami či generacemi.
