„Radikalizaci dětí se stát téměř nevěnuje. Dochází k nevídané normalizaci násilí,“ říká odbornice na krizovou komunikaci ve školách

Náš rozhovor jsme museli odložit, protože jste zrovna musela akutně řešit jednu krizovou situaci. Jak to vypadá, když vás někdo kvůli takové situaci kontaktuje, ať už škola, nebo třeba policie? Jaké informace primárně potřebujete znát jako první?

Obvykle nás na doporučení policie, zřizovatele nebo třeba pedagogicko-psychologické poradny kontaktuje přímo škola, většinou někdo z vedení. Hodně spolupracujeme i s pražskou policií, konkrétně s pracovní skupinou Radikalizace, která působí v rámci Odboru extremismu a terorismu v rámci Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. Jsou to neuvěřitelní srdcaři.

Nejprve analyzujeme situaci a zjišťujeme fakta. Každá situace je jiná, musíme rozlišit, jestli se jedná o eskalující potenciální riziko, nebo o akutní situaci. Řešíme závažné incidenty, třeba násilí mezi žáky, bohužel včetně těch nejhorších scénářů, výhrůžky nebo plánování násilného útoku, ale i méně závažné situace, které však mají potenciál přerůst v něco většího. A pak jsou chronické situace, kdy je na škole žák, který je dlouhodobě agresivní, a už se vyčerpaly všechny možnosti. Jeho případ se řešil s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD, pozn. red.), s policií, s pedagogicko-psychologickou poradnou, s navazujícími sociálními službami, prostě úplně všude. Ale základní škola žáka plnícího povinnou školní docházku vyloučit nemůže a rodič nespolupracuje. Situace pak postupně eskaluje. Žáci i rodiče jsou znepokojení, pedagogové se bojí učit v té třídě, někteří dokonce ze školy odcházejí. Řekla bych, že je to nejčetnější typ případu, který řešíme.

A jaký je postup za akutní situace, co je z vaší role potřeba nejdříve zajistit?

Když taková situace nastane, jde o práci s rodiči v dané třídě, s rodiči celé školy, se zřizovatelem, s pedagogickým sborem a často i s médii, protože situace mnohdy unikne do tisku. Takže když nám zavolají, spojíme se s nimi, zjistíme podrobnosti: co přesně se stalo, jak se situace vyvíjela, jestli k ní už proběhla nějaká komunikace. Potřebujeme také rychle vědět, co se ve škole říká, protože lidé mají často zkreslený obraz o tom, co se stalo, kolují různé fámy a spekulace. Na to je potřeba reagovat. Pokud víme, jakou informaci rodiče zachytili od jiných rodičů nebo i od veřejnosti, pracujeme nejen s fakty, ale řešíme i jejich obavy a případný možný vývoj situace. Situace nemusí být tak vážná, jak ji rodiče vnímají, ale jejich obavy je potřeba brát vážně.

Úspěch krizové komunikace často stojí na detailech. Opakovaně se nám stalo, že jsme škole připravili komunikaci k vážnému incidentu, ale jednu klíčovou informaci jsme neměli – škola ji znala, jen ji ze závažných důvodů nemohla sdílet. Mezi rodiči se pak začaly šířit fámy, které jsme mohli předvídat a s velkou pravděpodobností jim předejít, kdybychom tu informaci znali. Proto je důležité předem si s vedením školy i s policií dohodnout, jaké informace krizový komunikátor potřebuje znát, i když je nesmí zveřejnit. A stejně důležité je vědět, co se mezi lidmi skutečně říká.

Velkou roli v šíření fám hrají sociální sítě. Pracujete se školami a zřizovateli i v této oblasti, tedy kdy a jak na sociálních sítích adresovat znepokojení nebo strachy rodičů a veřejnosti?

Samozřejmě, pokud je případ medializovaný, připravujeme i příspěvky na sociální sítě, protože ty jsou v mnoha případech hlavním komunikačním kanálem. Na sítích platí stejné principy krizové komunikace jako jinde, tedy hlavně: jeden oficiální zdroj, krátké ověřené a pravdivé informace, vždy říct, kdy přesně přijde další aktualizace, nepouštět se do sporů v komentářích a připomenout lidem, aby nešířili neověřené informace. Nejprve je ale potřeba ošetřit pedagogický sbor, žáky a rodiče.Většinou to funguje tak, že první dostávají informaci pedagogové. Potřebují vědět, co se děje, a nesmí se o věci dozvídat ze sociálních sítí nebo z toho, že jim někdo napíše. Pedagog zároveň dostává instrukce, jak pracovat s žáky. Stává se, že situace část pedagogického sboru psychicky zasáhne a i pedagogové pak potřebují podporu. Hned po pedagogickém sboru dostávají prvotní informaci rodiče. Jde o takzvané holding lines, tedy krátké úvodní sdělení, že se situace řeší a kdy přijdou další informace. Pokud by se to rodiče dozvěděli ze sociálních sítí, mohli by podlehnout obavám a jet si dítě hned ze školy vyzvednout. Nebo i třeba z jiných škol, kde krizová situace není. To jsme zažili při vlně výhrůžek bombovými útoky v září 2024.

Co má dělat ředitel ve chvíli, kdy se situace velmi rychle rozjede a konfrontují jej rodiče, média i zřizovatel?

Když k tomu nemáte žádnou přípravu, dostanete se do nechtěného vleku událostí. Proto by si měl ředitel především udělat domácí úkol a neměl by na to být sám. Doporučujeme, aby ve škole existoval krizový tým, který řeší problémy nejen ve věcné rovině, ale zároveň zajišťuje krizovou komunikaci. Rolí, které je v krizové komunikaci potřeba zastoupit, je poměrně hodně. Někdo komunikuje s pedagogickým sborem, někdo s rodiči. Ředitel jako statutární orgán školy komunikuje s policií, záchrannou službou, hasiči a zřizovatelem. Zároveň je potřeba monitorovat sociální sítě, zda se nešíří fámy. A pak je tu ještě ten, kdo mluví s médii. Ředitel prostě nemůže všechno zvládnout sám. Co se stane, když krizový tým chybí, ukazuje jeden případ.

Na jedné škole žák plánoval mnohonásobnou vraždu. Dospělí na něm žádné varovné signály nezachytili, před odpoledním vyučováním ale řekl kamarádovi, co chystá. Kamarád to naštěstí vyhodnotil jako závažné a zalarmoval třídní učitelku a ředitelku. Škola se uzamkla, přivolala policii a žák byl zadržen. Jenomže protože na škole neexistoval domluvený krizový postup ani krizová komunikace, informaci o tom, co se událo, dostali pouze rodiče žáků z dané třídy.

Ostatní žáci a rodiče z té školy však byli pětadvacet hodin bez oficiálních informací. Zavládla panika a šířily se dezinformace, jako například že po zadržení ozbrojeného žáka musela policie vystřílet zásobník do země. Ředitel musí v dnešní době počítat s tím, že se něco takového může stát, a připravit se na to.

Každá škola by měla ze zákona mít svůj krizový plán. Jak jsou na tom z vaší praxe průměrné české školy a jejich zřizovatelé z hlediska krizové připravenosti?

Podle školské legislativy mají školy povinnost vytvářet řadu plánů a dokumentů. Krizovou komunikaci však obvykle nezahrnují, nebo jen okrajově. My se školy snažíme vést k tomu, aby krizovou komunikaci plánovaly. Můžeme k tomu poskytnout konzultace, případně plán vytvoříme na zakázku a vždy je k tomu také proškolíme. Ale funkční krizový plán potřebuje především funkční krizový tým. Nejběžněji je to tak, že krizový tým buď neexistuje, nebo má jiné kontury, než doporučujeme. Třeba že funkci krizového týmu přebírá školní poradenské pracoviště, ale komunikuje jen ředitel, který to sám nestíhá. To určitě není dobře. Co se týče zřizovatelů, ani tam není stav příliš uspokojivý, ale po malých kouscích se to lepší.

Liší se nějak připravenost velkých městských škol a malých vesnických škol, záleží na velikosti zřizovatele?

Myslím, že míra připravenosti školy závisí především na osobnosti ředitele a jeho zkušenostech, velikost zřizovatele tam příliš nehraje roli. Všímám si ale, že je diametrální rozdíl mezi tím, jaké možnosti řešení už vzniklého problému mají školy v Praze nebo v jiných velkých městech a jaké možnosti mají školy na periferiích. Tím nemám na mysli jen strukturálně postižené regiony, ale i takzvané vnitřní periferie – oblasti na okraji nebo na hranicích dvou krajů. Chybějí tam odborné kapacity, přestože je tam zvýšený výskyt sociálně patologických jevů daných především sociální strukturou. Školy dělají, co mohou, ale bez školního psychologa nebo metodika prevence, nebo s metodiky, kteří nemají čas a příležitost sledovat aktuální trendy, toho moc nezmůžete. Pokud ale školy připraveny nejsou, je průběh mimořádných situací samozřejmě horší.

A jak jsou na tom vyučující? Během svého vzdělávání by měli projít přípravou na krizové situace, jak to ale z vaší zkušenosti vypadá v praxi? Pokud ani vedení školy nevytvoří krizový tým a nerozdělí role, řeší oni připravenost?

Z vysoké školy si přípravu na krizové situace většina pedagogů neodnáší, takže záleží na tom, co jim dá škola. Školy, které nás kontaktují, obvykle chápou potřebu krizové komunikace a přistupují k ní zodpovědně a proaktivně. Jsou ale i školy, kde by pedagogové krizovou připravenost rádi řešili, jenže ředitel k tomu nedá zelenou, protože má třeba pocit, že se nic nemůže stát, a když ano, tak si s tím nějak poradí.

Když na školách školíme krizovou komunikaci, snažíme se vždy zapojit i pedagogický sbor, protože ten by měl vědět, jak interní krizová komunikace funguje v momentě, kdy se něco děje, a co bude probíhat navenek. Jakmile pedagog ví, že dostane zprávu a že existuje jasně daný postup, je pro něj i případná krizová situace předvídatelná. Ví, že se situace nějak uchopí, že existuje systém, na který se může spolehnout. 

Zažili jsme ale i školy, kde si naše know-how vyslechne ředitel a pár nejbližších spolupracovníků, ale pak to pedagogům nepředají. Vždy říkám: jak je dobrá interní krizová komunikace, tak je dobrá i externí krizová komunikace. Pokud pedagogové nejsou poučeni, mohou sami začít šířit zprávy skrze sociální nebo jiná média, které pak vyvolají obavy a znepokojení rodičů.

Myslíte, že to vyvěrá třeba z nějaké nedůvěry v rámci školy? Jak má škola budovat důvěru nejen s pedagogickým sborem, ale i s rodiči, žáky a komunitou v době „bez krize“, aby když nastane, se panika tolik „nerozjela“?

Nedůvěra a zhoršené vztahy na škole mohou být jedním faktorem, ale spíš si myslím, že se jedná o obavy z krizové komunikace. Z toho, že nebudu mít všechny informace a zkazím to, že utrpí pověst školy, že se rodiče budou zlobit. Co se týče důvěry, ta se buduje pomalu a dlouho, a jedině tím, že s pedagogickým sborem, žáky a rodiči komunikujete pravidelně. Nejde přitom jen o citlivá témata jako duševní zdraví nebo bezpečnost dětí ve škole, je potřeba komunikovat o všem. Jakmile posíláte informace jen jedním směrem, rodič je dostane a přečte, ale vy zpětnou vazbu nedostanete. A to je špatně. Vždy by měl fungovat oboustranný dialog. Třídní schůzky samy o sobě toho moc nevyřeší, protože tam na složitější věci prostě není čas. Doporučuji, aby si ředitelé čas od času udělali alespoň anketu mezi rodiči, ale i v pedagogickém sboru, zda jsou ze strany školy naplňovány jejich komunikační potřeby, nebo zda mají z něčeho obavy.V akutní fázi pak platí, že buď to zvládnete dobře a vaše důvěra ještě poroste, nebo to pokazíte a pracně budovaná důvěra přijde vniveč. Jsou ředitelé, kteří chápou důležitost komunikace, a jsou ředitelé, kteří ji nedokážou docenit. Situace je pro ně tak samozřejmá, že ani necítí potřebu vcítit se do informačních potřeb rodičů nebo pedagogů. Přitom to je klíč k dobré komunikaci, umět se podívat na věc očima druhé strany. Vedení školy by si mělo klást otázku: Kdybych byl učitelem nebo rodičem, co bych potřeboval vědět? Nemyslím si ale, že jde o schválnost, spíš si neuvědomují, jak mocný nástroj komunikace je a jaké komunikační a informační potřeby ostatní mají.

Probíhá tedy situace většinou o to hůř, čím je důvěra na nižší úrovni?

Samozřejmě. Jakmile není navázaná důvěra a vztah s rodiči, je to v krizové situaci obrovský problém. Ale zažila jsem i školy, které se komunikaci příliš nevěnovaly, zvlášť ohledně citlivých témat. Pak přišla krize, pomohli jsme jim ji dobře zvládnout a oni pak zakomponovali naše doporučení jako trvalou součást své praxe. A tak dobře zvládnutá krize nastartovala trend, kdy důvěra začala růst.

Jaké jsou možnosti dlouhodobého budování odolnosti dětí i pedagogického sboru pro tyto krizové situace?

Odolnost se budovat dá. Ve školním prostředí podle mne stojí na třech pilířích: na vztazích, na předvídatelnosti dění při krizové situaci a na tom, že lidé vědí, co dělat.

U dětí je klíčové bezpečné klima ve třídě a alespoň jeden dospělý ve škole, kterému důvěřují. Učitelé by měli žáky vést k tomu, aby si všímali, jak se mají jejich kamarádi, a aby vylučování z kolektivu a kyberšikanu nebrali jako normu. Děti na okraji třídy, kterým se děje příkoří, jsou zranitelnější, mimo jiné i vůči násilným online skupinám, které jim nabídnou přijetí. Takové situace je potřeba řešit hned. Dětem je potřeba jasně říct, že když dospělému řeknou, že se kamarád chová divně, není to udávání kamaráda, ale péče o něj. Musí ale také vědět, komu to říct, a dospělí musí na takové sdělení správně zareagovat. Většinu překažených útoků totiž odhalili právě spolužáci. K tomu patří i mediální gramotnost: aby děti poznaly manipulaci a obsah, který z násilí dělá zábavu. A hlavně aby slyšely, že násilí rozhodně není normální.

U pedagogů je odolnost hlavně o tom, aby na krizi nebyli sami. Pomáhá, když vědí, že ve škole existuje krizový plán a tým, kdo co dělá a že se k nim informace dostanou jako k prvním, dřív, než je najdou na sítích. Pak je pro ně krizová situace předvídatelnější. Patří sem ale i péče o ně samotné, třeba možnost probrat náročnou událost s odborníkem, protože i učitelé bývají zasaženi. Je to citlivé téma. Máme například školu, kde jsou pedagogové, kteří zažili střelbu na Filozofické fakultě UK, a práce s těmito tématy je pro ně mimořádně náročná. Přesto je nutné pedagogy školit, aby věděli, čeho si všímat a co dělat, když zpozorují náznaky, protože i radikalizované dítě obvykle vydává signály. Když víte, na co se dívat, dají se rozpoznat. Jeden signál sám o sobě ale ještě nic neznamená. Rozhodující je, jestli se jich objeví víc najednou a jestli se dítě v čase mění.

Vnímáte, jestli v terénu změnily události jako bombové výhrůžky školám nebo zmíněná tragédie na FF UK něco v přístupu ke krizové připravenosti?

Myslím, že se přístup mění. Část zřizovatelů, zejména ve větších městech a v Praze, se poměrně dost snaží. Organizují spoustu školení pro ředitele a další pedagogické i nepedagogické pracovníky. V řadě jiných měst se to ale prostě neděje. Zřizovatelé mnohdy do řízení škol nechtějí nebo nemohou zasahovat, někdy proto, že tuto oblast jednoduše neznají. A i tam, kde školení nabízejí, nebývají povinná. Nakonec tedy vždy záleží na řediteli.A ten často naráží na strach o pověst školy. To se může projevovat i tam, kde jde o zákonnou povinnost. Ředitelé musí oznamovat obzvláště hrubé opakované slovní a úmyslné fyzické útoky žáka na OSPOD a státnímu zastupitelství. Často to ale nevědí, nebo to neudělají, protože se bojí, že by to škole uškodilo. Na tom to hodně troskotá. Podobné je to se šikanou, znám stále dost škol, které tvrdí, že u nich šikana není. Ve skutečnosti ji jen neřeší a nevykazují. Přitom se objevuje prakticky všude.

Institut pro krizovou komunikaci – KRIT – byl nejprve součástí systémové komunikace státu a nyní funguje jako nezávislý institut. Vidíte v přístupu škol k vám nějaký rozdíl? Je komunikace se školami těžší bez zázemí státní instituce?

Ne, myslím, že jsme si naše jméno vybudovali ještě před zrušením týmu na ministerstvu a spolupráce proto dobře funguje. Školy se nám ozývají neustále. Jenže tím, že tato agenda vypadla ze systému, akutní podporu nyní můžeme poskytovat bezplatně jen v omezeném rozsahu. Vše nad tento rámec – navazující konzultace, workshopy, školení – je potřeba hradit. A to je bohužel realita, jakkoliv mě to mrzí, protože si myslím, že by se o tuto podporu měl postarat stát.

A jak je na tom nyní stát z hlediska systémové podpory školní připravenosti? Je ta podpora dostatečná?

Dostatečná podle mě není. Řeknu, co vidím v terénu. Vidím metodiky prevence, kteří nemají dostatek času věnovat se problémovým případům a situacím. Vidím neinformované a neškolené pedagogy. Když s nimi probírám některé problémy, třeba co děti dělají na sítích, jsou to pro ně mnohdy nové informace. Konkrétně v oblasti radikalizace dětí si pedagogové i metodici prevence často nevědí rady. Přitom to není nové téma, které by sem spadlo z čistého nebe. Stát se mu ale téměř nevěnuje. Podle mě je to velká chyba.

Zároveň vidíme, že v případech, které řešíme, legislativa potřebuje změnu. Chybí nástroje pro situaci, kdy se komunita ve škole rozpadá. Příklad: na škole je problematický žák, kterého nemůžete vyloučit, rodič nespolupracuje, vyčerpaly se všechny dostupné možnosti řešení a žák ohrožuje bezpečnost ostatních dětí i pedagogů. Je společensky naprosto neúnosné, aby dítě, které jeden den zaútočilo na spolužáka, zranilo ho nebo vyhrožovalo nožem, bylo druhý den zpátky ve škole. A přesto se to opakovaně děje.

Stát by měl také urychleně přijmout opatření, aby se k dětem na sociálních sítích nedostával násilný obsah. Dochází skrze ně k naprosto nevídané normalizaci násilí. Je podle mě extrémně problematické, že se tento násilný obsah objevuje na platformách, kde mají profily i instituce, ministerstva, osobnosti veřejného života, rodiče… Když pak dítě na Facebooku, Instagramu, TikToku a dalších platformách vidí jejich příspěvky a mezi ně proniká extrémně násilný obsah do jednoho komunikačního kanálu, pokřivuje se tím vnímání toho, co je normální. Některé výzkumy uvádějí, že až dvě třetiny dětí mají zkušenost s brutálně násilným obsahem, který se k nim dostal, aniž by o to stály, většinou skrze algoritmus nebo že jim jej někdo poslal. Na WhatsAppu je cizí lidé přidávají do skupin, kde se na ně valí pornografický nebo násilný obsah, nábor do násilných skupin probíhá i přes chaty u her jako Minecraft, Roblox nebo Call of Duty.

S tím souvisí i duševní zdraví dětí. Přibývá sebevražd a sebepoškozování. Mluvila jsem s jednou sociální pracovnicí z týmu pro duševní zdraví dětí. Říkala, že ve většině rodin, s nimiž pracuje, mají děti sebevražedné myšlenky. „Myslela jsem, že budu mít klidné léto,“ říkala, „ale letos to tak není, protože ty děti se mění.“ Říkala, že sama bude potřebovat nějakou podporu – dříve tyto stavy dětí přicházely ve vlnách, na podzim, v zimě, brzy na jaře, ale takovou míru v létě nikdy předtím nezažili. Narážíme ale na kapacity dětských psychiatrů a psychologů. Když škola zavolá policii a dítě je v akutním stavu nebezpečné sobě nebo okolí, odvezou ho k psychiatrickému vyšetření. Velmi často se ale stane, že ho po vyšetření propustí, protože hospitalizace není indikována nebo není volné lůžko, a druhý den je zpátky ve škole.

Vidíte z této neutěšené situace nějaké východisko?

Myslím, že velkou část řešení mají v rukou rodiče, i když bez škol a státu to sami nezvládnou. To, co děti dělají v online světě, mohou, přinejmenším v mladším věku, rodiče ovlivnit. V těch nejhorších případech často hraje roli dlouhodobá frustrace dítěte: z nedostatku pozornosti, z nenaplněných základních emočních potřeb, z křivd, z ostrakizace ze strany spolužáků, ze šikany a podobně. To jsou většinou faktory, na které pak nasedá vše ostatní. Prevencí je proto mluvit s dětmi, ptát se, jak se mají, jaké řeší problémy, co dělají na internetu a co tam viděly. Skutečně se zajímat o to, jak se dítě má.

Kolegové z policie popisují takzvaný kopeček radikalizace, který začíná pocitem křivdy. Jak dítě po kopečku stoupá, radikalizuje se a násilí mu začíná připadat jako legitimní prostředek řešení problémů. Pokud víte, čeho si všímat, můžete jej zastavit na každém místě toho kopečku. Do chvíle, než dojde na vrchol a něco spáchá, je potřeba ho vnímat i jako dítě, které potřebuje pomoc. V momentě, kdy ale něco spáchá, se na něj už nemůžete dívat jen jako na dítě, které potřebuje pomoc, jako na oběť – v tu chvíli je pachatelem. Přesto se pachatelem mnohdy stává z důvodů, kterým bylo možné předejít.